ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3769.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3769/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně MUDr. M. K. , zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalované VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNĚ se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2 , o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 79/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 23 Co 95/2009-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Trnky, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2 .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 12 C 79/2008-45, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost „uzavřít s ní smlouvu o poskytování a o úhradě zdravotní péče podle rámcové smlouvy stanovené v příloze č. 2 vyhl. č. 290/2006 ve znění tak, jak je uvedeno v příloze č. 1 tohoto rozhodnutí“ ; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která podle obsahu spisu měla s žalovanou uzavřenu rámcovou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. K832B801 ze dne 1. 5. 2005, ji po vydání vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 290/2006 Sb., kterou se vydává rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví o rámcových smlouvách podle §17 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, dne 28. 6. 2006 vyzvala k uzavření rámcové smlouvy, neboť oproti předchozí vyhlášce č. 457/2000 Sb., upravující uzavírání rámcových smluv jen na dobu 5ti let, podle nové vyhlášky měly být rámcové smlouvy uzavírány na dobu neurčitou. Po výměně korespondence uzavřela žalobkyně se žalovanou, již za účinnosti vyhlášky č. 618/2006 Sb., smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 7 C32A135 na dobu 8 let s automatickou prolongací, přestože požadovala uzavření smlouvy na dobu neurčitou podle vyhlášky č. 290/2006 Sb. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem, že žalobkyni vznikl nárok, aby s ní žalovaná uzavřela rámcovou smlouvu na dobu neurčitou. Na základě závěru, že vyhláška č. 290/2006 Sb. byla - z blíže uvedených důvodů – vydána v rozporu se zákonem ji odmítl na danou věc aplikovat. V případě, že by tento názor neobstál, dovodil, že se zřetelem k tomu, kdy byl jeho rozsudek vydán (tj. 12. listopadu 2008) nelze pominout, že vyhláška č. 290/2006 Sb. byla zrušena s účinností k 1. 1. 2007 vyhláškou č. 618/2006 Sb. S odkazem na čl. 4 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, uzavřel, že v době jeho rozhodování nemohla být žalované uložena povinnost uzavřít s žalobkyní požadovanou smlouvu na základě již neplatného právního předpisu. Navíc v okamžiku podání žaloby (29. 2. 2008) měla žalobkyně s žalovanou rámcovou smlouvu již uzavřenou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 23 Co 95/2009-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Za klíčovou shodně se soudem prvního stupně považoval okolnost, že vyhláška, z níž žalobkyně dovozovala svůj nárok, byla zrušena a nelze proto podle ní vynucovat uzavření požadované rámcové smlouvy.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prosazuje názor, že podle §3 vyhlášky č. 290/2006 Sb. byla žalovaná povinna uvést do souladu dříve uzavřenou rámcovou smlouvu s žalobkyní (uzavřít ji na dobu neurčitou), podle jejího návrhu ze dne 28. 6. 2006. Má zato, že vyhláška č. 618/2006 Sb. nemůže být důvodem pro zamítnutí její žaloby v situaci, kdy za účinnosti vyhlášky č. 290/2006 Sb. vyzvala žalovanou ke „splnění povinnosti“ uzavřít rámcovou smlouvu podle původní vyhlášky, a přesto k tomu nedošlo.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Názor dovolatelky, že zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní je dán rozporem tohoto rozhodnutí s hmotným právem, neobstojí.
Soudy obou stupňů přijaly totiž správný právní názor, že v důsledku zrušení vyhlášky č. 290/2006 Sb. nelze podle této již neplatné právní úpravy „uvádět do souladu“ dříve uzavřené rámcové smlouvy, nýbrž je potřeba postupovat podle vyhlášky č. 618/2006 Sb.
V nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. února 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/07 – se zřetelem k právní úpravě uzavírání smluv o poskytování léčebné péče (§17 odst. 3 zák. č. 47/1998 Sb.) - byl přijat závěr, že ukončením dohodovacího řízení a předložením jednotlivých rámcových smluv ministerstvu pozbyla vyhláška č. 290/2006 Sb. (...) i "materiální předpoklad své existence" (srov. jednu z nosných myšlenek nálezu ze dne 20. října 2004 sp. zn. Pl. ÚS 52/03). V tomto případě je legislativně logické a odpovídající principu ochrany právní jistoty, že dřívější právní úprava je novou právní úpravou (stejného rozsahu) derogována. Současně akcentoval, že z příloh napadené vyhlášky (...) vyplývá, že nově dohodnuté rámcové smlouvy sice obsahují ve vztahu ke všem segmentům poskytovatelů této péče ujednání o sjednání smluv na dobu určitou, avšak vždy s dovětkem "pokud se smluvní strany nedohodnou jinak". Tamtéž se Ústavní soud zabýval otázkou zpětné účinnosti právní normy. Akcentoval přitom, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94 ze dne 8. 6. 1995 (N 30/3 SbNU 227); nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3. 2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.) a další]. Ke střetu staré a nové právní úpravy se Ústavní soud vyslovil např. též v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ve kterém podrobil princip retroaktivity právních norem analýze a vyjádřil zde názor, že obecně v takovém případě platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Ústavní soud setrvává na stanovisku, že z hlediska právní jistoty je nepravá retroaktivita akceptovatelná (...). Princip ochrany již nabytých práv nezahrnuje prvek naprosté neměnnosti související právní úpravy do budoucna. K uvedenému Ústavní soud pro úplnost k účelu rámcových smluv podle zákona č. 48/1997 Sb. dále podotýká, že podstatou tohoto institutu není realizace autonomie vůle (smluvní volnosti) smluvních stran. Právní povinnost respektovat rámcové smlouvy vzešlé z dohodovacího řízení a řádně vyhlášené především neplyne ze zpochybněného ustanovení §3 vyhlášky č. 618/2006 Sb., nýbrž přímo ze zákona č. 48/1997 Sb., a to z ustanovení §17 odst. 3 věty první ("Smlouva podle odstavce 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením se řídí rámcovou smlouvou").
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 2.000,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. e), §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění], z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 460,- Kč, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu