ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3977.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3977/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. P. , zastoupené JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, o 900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 201/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. dubna 2009, č. j. 13 Co 104/2009-70, ve znění opravného usnesení ze dne 23. července 2009, č. j. 13 Co 104/2009-80, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2008, č. j. 19 C 201/2008-34, zamítl žalobu o zaplacení částky 900.000,- Kč s úrokem z prodlení od 11. 9. 2008 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Neuvěřil žalobkyni, že sporná částka představuje půjčku, kterou žalované poskytla na pořízení bytu a kterou jí do dnešního dne žalovaná nevrátila. Spornou částku nepřiznal ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť peníze poskytnuté žalobkyní nebyly plněním bez právního důvodu, ale představovaly „vyrovnání“ mezi sourozenci za nemovitosti, které žalobkyně získala darem od rodičů.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 13 Co 104/2009-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 900.000,- Kč včetně blíže specifikovaného úroku z prodlení; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování výslechu svědkyně Z. P. (matky účastnic) a po provedení výslechu svědka J. P. (otce účastnic) vzal za prokázané, že v roce 2000 rodiče účastnic (jako dárci) uzavřeli s žalobkyní darovací smlouvu, jíž převedli vlastnické právo k domu na žalobkyni, která se zavázala v případě prodeje daru vyplatit žalované ve smlouvě uvedenou částku. Po rozvodu svého manželství si žalovaná na pořízení vlastního bytu půjčila peníze od své kamarádky, která je ovšem požadovala brzy zpět. Žalobkyně měla v té době peníze z prodeje svého bytu a slíbila jí je půjčit. Protože si následně žalobkyně rodičům stěžovala, že žalovaná odmítá existenci půjčky potvrdit, požádali ji o vydání takového potvrzení, což žalovaná nejprve přislíbila, ale následně odmítla. Nepopřela, že peníze v dubnu 2007 od žalobkyně dostala. Jelikož žalobkyně neprokázala „úmysl peníze dlužníkovi půjčit ani úmysl dlužníka o půjčku požádat“, přisvědčil odvolací soud závěru, že k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo. Na rozdíl od soudu prvního stupně má zato, že žalovaná neprokázala existenci dohody o vypořádání podílu žalované za nemovitost, kterou její rodiče darovali žalobkyni, tj. právní důvod plnění žalobkyně. Taková povinnost žalobkyně mimo situaci prodeje darované nemovitosti nevyplývá z darovací smlouvy (ani ze zákona) a lze o ní uvažovat jen v rovině morálního (právně nevynutitelného) závazku. Neměla-li žalobkyně právní povinnost vyplatit žalované spornou částku, představuje žalovanou přijaté plnění bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat podle §456 obč. zák. Návrh žalované na provedení výslechu svědkyně M. K. odvolací soud zamítl s odůvodněním, že jde o nepřípustný důkaz uplatněný v odvolacím řízení v rozporu s §205a o. s. ř.; z obsahu spisu nevyplývá, že jej žalovaná navrhla již před soudem prvního stupně.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Se zřetelem k právnímu názoru soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není pohledávkou z titulu půjčky ani pohledávkou z bezdůvodného obohacení, nedostalo se účastnicím poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tomto možném jiném právním posouzení věci. Proto také nebyly vyzvány k doplnění rozhodujících skutečností. K prokázání tvrzení, že jí žalobkyně vyplatila sporné peníze na základě dohody o vypořádání za nemovitost darovanou rodiči účastnic, navrhla žalovaná v řízení před soudem prvního stupně výslech svědkyně M. K., avšak s ohledem na skutečnost, že se tato svědkyně nemohla z důvodu čerpání dovolené na nařízené termíny jednání soudu dostavit a proto, že soud prvního stupně „v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí“ žalované sdělil, že již tento důkaz nepovažuje za tolik podstatný, aby jednání bylo dále odročováno, žalovaná na provedení tohoto důkazu netrvala. Z uvedeného důvodu nebyl tento její návrh ani zaprotokolován, což vedlo k tomu, že v odvolacím řízení byl tento důkaz označen za nepřípustný. Pokud by jí bylo ale „zpřístupněno jiné právní posouzení soudu prvního stupně, tj. že v posuzovaném případě se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení, měl by tento důkaz (...) relevantní hodnotu a žalovaná by na jeho provedení trvala“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k jinému právnímu názoru, než měly účastnice řízení, a rozhodl, aniž jim jej „zpřístupnil v rovině povinnosti tvrzení a důkazní“. V rozporu s §118a o. s. ř. je nevyzval, aby v potřebném rozsahu doplnily vylíčení rozhodných skutečností, což by pro žalovanou znamenalo, že by v odvolacím řízení navrhla provedení důkazu výslechem svědkyně M. K. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž žalovanou vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných skutečností; jeho jiným právním posouzením věci byla zaskočena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že neunesla důkazní břemeno, aniž byla poučena o tom, že takové břemeno má.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu žalovaná namítá, že již před soudem prvního stupně navrhovala výslech svědkyně M. K., avšak tento její důkazní návrh nebyl zaprotokolován, tedy tvrdí, že obsah protokolu o jednání ze dne 15. 12. 2008 neodpovídá skutečnosti.
Soudní protokol (v daném případě protokol o jednání – viz §40 odst. 1 o. s. ř.) je veřejnou listinou, tedy listinou, jež se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o. s. ř.). Důsledkem toho, že protokol jakožto veřejná listina potvrzuje i pravdivost v něm osvědčených údajů, je přenos důkazního břemene. Tvrdí-li tedy účastník, že údaje uvedené v protokolu jsou nepravdivé, je na něm, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy, jejichž prostřednictvím by svá tvrzení o opaku prokázal.
Protokol o jednání ze dne 15. 12. 2008 obsahuje prohlášení právní zástupkyně žalované (v reakci na poučení soudu podle §119a o. s. ř.), že nehodlá tvrdit další skutečnosti a nemá žádné další důkazní návrhy; není v něm zachycena žádná námitka nesprávné protokolace ani návrh na jeho doplnění. Dovolací soud proto (stejně jako před ním odvolací soud) musí vycházet ze skutečností uvedených v tomto protokolu o jednání, neboť nebyl prokázán jejich opak. Stojí zato upozornit, že (podle obsahu podání účastnic řízení a protokolů o jednání) v řízení před soudem prvního stupně nikdy nezazněl návrh na provedení výslechu svědkyně M. K., ani to, o jakých sporných skutečnostech by tato svědkyně měla vypovídat. Přesvědčení žalované, že soud prvního stupně nepovažuje „nějaký“ důkaz za natolik podstatný, aby jednání odročil (a proto žalovaná na jeho provedení netrvá), nemůže vést k vyloučení důsledků plynoucích z §119a odst. 1 a §205a o. s. ř. Je v zájmu účastníka řízení, aby nesl odpovědnost za svůj úspěch v soudním řízení tím, že uvede všechny rozhodné skutečnosti svědčící v jeho prospěch [splnil povinnost tvrzení - §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a označil k nim potřebné důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.); žalovaná tak měla proti požadavku žalobkyně uplatnit na svou obranu vše, co mohlo přivodit její úspěch ve věci.
Žalovaná svou procesní obranu založila na tvrzení, že „není ochotna částku 900.000,- Kč (...) vracet, protože (...) žádná smlouva o půjčce, ze které by ji uvedený závazek měl vzniknout, uzavřena nebyla (viz vyjádření ze dne 8. 9. 2008), a že žalobkyně převedla uvedenou částku (...) na základě své svobodné vůle jako částečné vyrovnání za to, že pouze ona získala do svého výlučného vlastnictví nemovitosti v T.“; uvedená tvrzení zopakovala v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 29. 7. 2008, v němž dodala, že mezi stranami darovací smlouvy bylo dohodnuto, že žalobkyně uhradí žalované částku 900.000,- Kč a po případném prodeji nemovitosti rozdíl, který do ½ tržní hodnoty zbývá. Obranu proti požadavku žalobkyně tak založila na tvrzení o existenci dohody, na jejímž základě (právním důvodu plnění) jí byly peníze poskytnuty. Chtěla-li si být žalovaná jista svým procesním úspěchem (tj. zamítnutím žaloby), měla po poučení podle §119a o. s. ř. navrhnout všechny důkazy, jimiž mohla existenci dohody účastnic prokázat. Se zřetelem k obsahu spisu nelze pominout, že ještě ve vyjádření k odvolání ze dne 18. 3. 2009 žalovaná důkazní návrh na provedení výslechu M. K. nezmiňuje. Až poté, co odvolací soud odročil jednání dne 26. 3. 2009 za účelem zopakování výslechu svědkyně Z. P. a provedení výslechu svědka J. P., podáním ze dne 15. 4. 2009 tento důkaz poprvé navrhuje s odůvodněním, že „ tento důkazní návrh přednesla již v řízení před soudem I. stupně, avšak s ohledem na skutečnost, že svědkyně se na nařízené termíny jednání nemohla z důvodů dovolené dostavit a vzhledem k tomu, že soud v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí žalované sdělil, že již tento důkaz nepovažuje za natolik podstatný, aby bylo jednání dále odročováno, žalovaná na jeho provedení netrvala “. Tento návrh doprovodila tvrzením, že je důsledkem doplnění dokazování výslechem svědka J. P. a svědkyně Z. P.
Ze shora uvedených důvodů správně odvolací soud návrh na provedení důkazu výslechem uvedené svědkyně s odkazem na §205a o. s. ř. zamítl, neboť ve smyslu citovaného ustanovení nejde o přípustný „nový důkaz“, jelikož jej žalovaná (podle obsahu spisu) neuplatnila již v řízení před soudem prvního stupně.
Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vystihují dovolací námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro dovolatelku „překvapivým“, že ji soud prvního stupně nepoučil o možném jiném právním posouzení věci a v návaznosti na to ji nevyzval k doplnění rozhodujících skutkových tvrzení a navržení důkazů.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. V souzené věci bylo předmětem dokazování již před soudem prvního stupně, zda účastnice uzavřely smlouvu o půjčce, popř. zda existuje jiný právní titul (tvrzená dohoda o vyrovnání mezi sourozenci za darovaný dům rodiči), na jehož základě žalobkyně poskytla žalované spornou částku. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně neuvěřil žalobkyni, že poskytla žalované půjčku. Uzavřel, že plnění částky 900.000,- Kč nemůže představovat bezdůvodné obohacení získané žalovanou, neboť nešlo o plnění bez právního důvodu, nýbrž o „vyrovnání“ mezi sourozenci za nemovitosti, které žalobkyně získala darem od rodičů. Přesto, že na základě hodnocení provedených důkazů přijal odvolací soud odlišný skutkový závěr o existenci tvrzené dohody o „vyrovnání“, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým; byla-li soudem prvního stupně zjišťována mezi účastníky řízení sporná skutečnost (existence dohody), nezatížil odvolací soud řízení vadou, pokud na základě vlastního posouzení téže sporné skutečnosti dospěl k odlišnému skutkovému závěru o její (ne)existenci. Jedině platná dohoda uzavřená mezi účastnicemi mohla zvrátit závěr o neexistenci právního důvodu plnění (a tedy vzniku bezdůvodného obohacení), v situaci, kdy oba soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena (tento závěr dovoláním nebyl zpochybněn a dovolací soud je tímto závěrem vázán).
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle ustanovení §118a o. s. ř.
Poučovací povinnost soudu podle §5 o. s. ř. sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), má-li předseda senátu zato, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2), a zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (odst. 3). Ustanovení §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Smyslem tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení §118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle §118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. Podle uvedených ustanovení nemohou být účastníci přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle §118a odst. 2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.
Odvolací soud se vytýkané vady (nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 a 2 o. s. ř.) nedopustil. Nebylo totiž důvodu takové poučení účastnicím (potažmo žalované) poskytnout. Žalovaná svou procesní obranu vymezila dostatečně a nebylo, v čem by skutková tvrzení měla doplnit.
Z řečeného vyplývá, že řízení není zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu