ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.12.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 12/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 9 To 309/2011, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 144/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 9 To 309/2011 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 90 T 144/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 90 T 144/2010 uznán vinným, že dne 2. 9. 2010 kolem 18:45 hodin v B. na ulici V. v bytě po slovní rozepři s bratrem J. S., se slovy: „Já tě zabiju“ se snažil tohoto neustanoveným kuchyňským nožem bodnout a při tomto útoku mu způsobil trojúhelníkovou oděrku hrudníku vlevo nad dolními žebry v délce přibližně 3,5 cm a následně poté, co se poškozený bránil tím, že dal obviněnému ránu pěstí do obličeje, mu stejným nožem způsobil bodnořeznou ránu na malíkové hraně levého předloktí délky cca 3 cm, příčně orientovanou o hloubce 5 cm, kdy posledně uvedené zranění si vyžádalo lékařské ošetření a v důsledku tohoto byl poškozený nejméně po dobu 8 dnů omezen v obvyklém způsobu života.
V tomto skutku byl spatřován jednočinný souběh přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl obviněnému uložen podle §146 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 2 T 84/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 4 To 31/2011 včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 9 To 309/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z odůvodnění dovolání pak vyplývá, že tak, jak byl skutek v rozsudku popsán, nelze jej podle dovolatele kvalifikovat jako trestný čin a proto je právní posouzení skutku učiněné soudy nesprávné. Dále zdůrazňuje, že soudy nezjišťovaly jaký byl průběh předmětného incidentu, ale spokojily se pouze se zjištěním následků incidentu, tedy jaká poranění byla u poškozeného zjištěna. To se odrazilo i ve znění skutkové věty, ve které není uvedeno, co v tu dobu dělal poškozený, zda na sebe nechal útočit anebo naopak fyzicky napadal obviněného apod. Průběh incidentu je přitom pro posouzení případné trestní odpovědnosti obviněného zásadní, neboť bez znalosti toho, kdo předmětný konflikt vyvolal, k jakým vzájemným útokům docházelo, není možné posoudit, zda skutek popsaný ve skutkové větě naplňuje všechny znaky uvedených trestných činů. Nebylo tudíž zjištěno, kdo koho první napadnul, jakým způsobem měly být údajné údery nožem zasazeny, zespodu nahoru či shora dolů a jakou intenzitou, o jaký nůž se jednalo. Jakou sílu a intenzitu měl úder pěstí, který poškozený zasadil obviněnému a jak mohl tento úder na obviněného zapůsobit. Z výpovědi obviněného i svědka J. S. st. navíc vyplynulo, že poškozený obviněného napadal a držel ho pod krkem, o čemž ve skutkové větě není žádná zmínka. Popsaný skutek tak nelze označit za zakládající trestné činy podle §146 odst. 1 a podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
Pokud jde o konkrétní výhrady vůči právní kvalifikaci přečinu ublížení na zdraví poukázal dovolatel na zákonné znění ust. §146 odst. 1 tr. zákoníku a ust. §122 odst. 1 tr. zákoníku z čehož dovozuje, že drobná trojúhelníková oděrka hrudníku vlevo nad dolními žebry v délce 3,5 cm tyto zákonné požadavky nesplňuje. Za ublížení na zdraví ji patrně nepovažovaly ani soudy obou stupňů. Ohledně bodnořezné rány na malíkové hraně levého předloktí délky cca 3 cm, příčně orientované o hloubce 5 cm pak není ve skutkové větě uvedeno, jakým konkrétním jednáním toto zranění bylo způsobeno. V tomto směru lze pouze spekulovat a hádat, zda k tomuto zranění poškozeného došlo výhradně aktivním jednáním obviněného, nebo k němu došlo nešťastnou náhodou v důsledku vzájemného napadání či přetahování, či si ho způsobil poškozený sám tím, že při napadání obviněného narazil rukou na ostrý předmět. Čili druhá část skutkového děje měla být posouzena podle zásady in dubio pro reo způsobem nejpříznivějším pro obviněného, což by ji neumožňovalo kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
V návaznosti na předchozí výhrady je v dovolání dále namítáno, že soudy se nevypořádaly s otázkou, zda se v případě jednání obviněného nemůže jednat o nutnou obranu, čili o jednání beztrestné, což popis skutku nevylučuje. Podle něj totiž poškozený udeřil obviněného v průběhu incidentu pěstí do obličeje a teprve po tomto úderu mělo být poškozenému následně způsobeno zranění na ruce. Přitom rána pěstí do obličeje neměla být jediným útokem ale mělo dojít i k tomu, že poškozený držel obviněného pod krkem. Ke skončení incidentu mělo dojít poté, co J. S. st. na poškozeného zakřičel, aby toho nechal, což by nedávalo smysl, pokud by poškozený byl obviněným napadán a pouze se pasivně bránil. Poškozený z místnosti poté odešel, aniž mu v tom obviněný jakkoli bránil, což nepodporuje variantu o útočení obviněného na poškozeného. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 69/2010, kterým byl řešen téměř shodný případ se závěrem, že jednání obviněného lze posoudit jako nutnou obranu. V projednávaném případě se ale soudy touto otázkou nezabývaly, což způsobuje nesprávné právní posouzení skutku.
Přestože to není v meritorních rozhodnutích soudů jednoznačně a zřetelně uvedeno, dovozovaly vinu obviněného přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, že měl poškozenému při slovní rozepři říct: „Já tě zabiju“. Ve skutkové větě ani v odůvodnění rozhodnutí ale není uvedeno nic bližšího k tomu, jak byla tato slova pronesena, za jakých okolností, jak probíhala zmiňovaná slovní rozepře mezi obviněným a poškozeným atd., ale zejména zda tato slova vzbudila u poškozeného „důvodné obavy“ ve smyslu §353 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom po skončení konfliktu se poškozený v bytě ještě nějakou dobu zdržoval, nijak se neschovával a posléze na policii se nezmínil, že by měl obavu z obviněného a z nějakého nebezpečí v souvislosti s jeho osobou. Poté se dokonce do předmětného bytu bez obav vrátil. Z počínání poškozeného je tudíž jednoznačně patrné, že jednání obviněného v něm žádnou obavu předpokládanou ust. §353 odst. 1 tr. zákoníku nevzbudilo a zákonné znaky tohoto trestného činu tak nemohly být naplněny.
Dovolatel následně obsáhle poukazuje na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v této souvislosti i na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 55/04 a další). V prvé řadě je názoru, že došlo k porušení zásady zákazu deformace důkazů, když soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v několika podstatných věcech reprodukovaly skutečnosti obsažené v provedených důkazech nesprávně. Jde zejména o námitku obviněného, že si poškozený zranění způsobil sám, kdy soud prvního stupně podle dovolatele významově posunul vyjádření znalkyně, která pouze rozvinula úvahu, jaké zranění by v takovém případě očekávala (spíše řezné než bodnořezné), a nikoli jaké zranění by mohlo výlučně vzniknout. Dále se má jednat o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, konkrétně pak ohledně prvního útoku nožem, kterým bylo poškozenému údajně způsobeno zranění hrudníku. Učiněný závěr soudů je v příkrém rozporu s provedenými důkazy, zejména se závěry znaleckého posudku. Znalkyně uvedla, že nelze zjistit, jakým způsobem bylo toto zranění způsobeno a poukázala, že nožem toto zranění způsobeno být nemohlo. Při bodnutí nožem by muselo dojít k poškození trička, k čemuž nedošlo. S tím koresponduje i zjištění, že na tričku poškozeného nebyly nalezeny stopy krve. Podle dovolatele došlo i k tzv. opomenutí důkazů. Obviněný především navrhoval provedení důkazů, které mohly zpochybnit či dokonce vyvrátit tvrzení uvedená v obžalobě a tím prokázat jeho nevinu. Jde o výslech svědka J. S. st., který mohl blíže osvětlit průběh předmětného incidentu i otázku věrohodnosti poškozeného. Ačkoli byl jmenovaný svědek u hlavního líčení konaného dne 10. 5. 2011 v soudní síni přítomen a vypovídat chtěl, vyslechnut soudem nebyl, takže jde o opomenutý důkaz. Za opomenuté důkazy dovolatel označuje i spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 24/2010 a sp. zn. 54 C 190/2010, jejichž připojení coby důkazu obviněný též navrhoval a z nichž bylo možné posoudit otázku věrohodnosti poškozeného. Podstatným mohl být i navrhovaný výslech nprap. R., který jako policista přijal telefonické oznámení poškozeného a sepsal o tom úřední záznam, přičemž popis události v úředním záznamu na č. l. 78 spisu je poněkud odlišný než ve výpovědi poškozeného. Obviněný navrhoval též výslech strážníků Městské policie Brno, kteří přijali dne 2. 9. 2010 ve večerních hodinách trestní oznámení poškozeného, aby se vyjádřili ke stavu, oblečení a zraněním poškozeného v době, kdy se k nim dostavil. Soudy obou stupňů tyto důkazní návrhy zamítly, přičemž k důvodům takového postupu se nijak nevyjádřily či se vyjádřily nedostatečně. Protiústavnost se ale vyskytuje i při procesu hodnocení důkazů, zejména ohledně držení poškozeného obviněným pod krkem, což soud prvního stupně vůbec nezohlednil a nezhodnotil, což nenapravil ani soud odvolací. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozorňuje, že argumentace dovolání vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu pouze z části, navíc je vnitřně rozporná. Zde se vyjadřuje k námitkám dovolatele a činí závěr, že pokusy odděleně právně posuzovat jednotlivé fáze jediného skutku jsou z hlediska hmotného práva nepřípustné. Přisvědčuje dovolateli, že soudy se nezabývaly možností, zda obviněný nejednal v nutné obraně. Bylo tomu ale proto, že z výsledků dokazování k tomu nevzešel důvod, neboť agresorem byl jednoznačně obviněný. Státní zástupce vyjádřil i nesouhlas s názorem dovolatele ohledně tzv. opomenutých důkazů. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 69/2010 je podle něj též nepřiléhavý, neboť se jednalo o odlišná skutková zjištění. Nesouhlasí ani s námitkami směřujícími proti právní kvalifikaci jednání obviněného. Jelikož došlo v jiném řízení dovolacím soudem ke zrušení odsuzujícího rozsudku obviněného, k němuž byl ukládán souhrnný trest, dostal se takový výrok o trestu do rozporu se zákonem, takže jej bude nutné napravit, ale za užití jiného mimořádného opravného prostředku. Státní zástupce v závěru vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí žádnou z vytýkaných vad netrpí a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal ve věci učinit rozhodnutí jiné, souhlasí taktéž s jeho vydáním v neveřejném zasedání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011 sp. zn. 9 To 309/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 .
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Je tomu tak proto, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Navíc čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Proto není důvodná námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou totiž i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv, přičemž tento závěr nijak nenarušuje povahu dovolání, jako výjimečného opravného prostředku (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 sp. zn. I. ÚS 55/04).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené přezkoumal předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v tom směru, zda odsouzení obviněného za jednání napadené dovoláním je možno považovat za rozhodnutí učiněné v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) s důrazem na to, zda u tohoto skutku nedošlo v průběhu soudního řízení k extrémnímu nesouladu vyslovených právních závěrů v konfrontaci s učiněnými skutkovými zjištěními a s obsahem provedených důkazů. Tento přístup dovolacího soudu vychází z výše uvedené ústavním soudem mnohokrát judikované povinnosti soudů všech stupňů chránit základní práva a svobody obviněných do té míry, aby jejich odsouzení nebylo ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny vztahujícím se k právu na spravedlivý proces.
Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit, že jednání obviněného vůči jeho bratrovi J. S. po zvolání: “Já tě zabiju“, vzápětí pokračovalo jeho výpadem neustanoveným kuchyňským nožem proti tělu poškozeného, čímž mu způsobil zde blíže specifikovanou oděrku hrudníku. Poté co se poškozený obviněnému bránil tím, že jej udeřil pěstí do obličeje, obviněný mu stejným nožem způsobil bodnořeznou ránu na malíkové hraně levého předloktí délky cca 3 cm, příčně orientovanou o hloubce 5 cm, což si vyžádalo lékařské ošetření poškozeného a 8 dnů omezení v obvyklém způsobu jeho života.
Přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Kdo spáchá čin uvedený v odstavci 1 se zbraní, dopustí se tohoto přečinu v kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Zde je třeba připustit, že dovolatelovy námitky ohledně nedostatečného vyjádření znaku „vzbudil důvodnou obavu“ v popisu skutkové věty jsou v konkrétním případě opodstatněné. Výhružka zabitím v rámci vyhrocené verbální kontraverze mezi dvěma osobami, kdy jedna z nich při pronesení této výhružky drží v ruce kuchyňský nůž, je jistě sama o sobě způsobilá vyvolat důvodnou obavu u druhé osoby. V popisu skutku je ale nutné vyjádřit alespoň v koncentrované podobě situaci, která vedla u osoby jíž bylo vyhrožováno ke vzniku důvodné obavy o život, event. že taková výhružka byla alespoň způsobilá tuto obavu u zmíněné osoby vyvolat, což minimálně vyžaduje popis dalšího případného jednání obviněného, ale zejména poškozeného po pronesení takové výhružky, tedy jeho jednání, verbální reakci apod. V rozsudku soudu prvního stupně však takový popis absentuje. Je tomu tak z pochopitelných důvodů, neboť v projednávaném případě ona výhružka zabitím měla být součástí vzápětí uskutečněného útoku, kdy obviněný proti poškozenému předmětným nožem zaútočil a navzdory obraně poškozeného mu měl způsobit popsaná poranění. Jestliže tedy obviněný ihned po vyslovení pohrůžky zabitím zaútočil kuchyňským nožem proti poškozenému, tedy tuto výhružku se pokusil, byť neúspěšně, realizovat, lze každopádně pokládat přečin nebezpečného vyhrožování za konzumovaný závažnějším poruchovým trestným činem pokusu vraždy, případně pokusu těžkého ublížení na zdraví a je s podivem, že jednání obviněného nebylo takto stíháno.
Ke konzumaci přečinu nebezpečného vyhrožování by v dané věci muselo dojít i při současné kvalifikaci jednání obviněného přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze pokud by byl ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nebo alespoň v jeho odůvodnění dostatečně pregnantně vyjádřen zákonný znak úmyslného ublížení na zdraví jinému, což je nezpochybnitelný atribut přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření.
Zde je třeba nejprve uvést, že soudy nižších stupňů se jednoznačně nevyjádřily k povaze zranění v podobě oděrky hrudníku poškozeného, které mu mělo být způsobeno obviněným v rámci bodnutí nožem. Z veškerých souvislostí se lze pouze domnívat, že toto zranění za ublížení na zdraví pokládáno nebylo, ale rozhodně za něj byla označena posléze způsobená bodnořezná rána na malíkové hraně levého předloktí poškozeného. K takovému závěru nelze mít s ohledem na obsah shromážděných důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví žádné výhrady. Za problematickou lze ale označit opět dovolatelem vytýkanou, nedostatečně vyjádřenou formu zavinění vzniklého následku, tedy ublížení na zdraví. Podmínkou právní kvalifikace podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné ublížení na zdraví, což znamená, že pachatel musí jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém (viz §15 tr. zákoníku). V rozsudku soudu prvního stupně ale úmysl obviněného, jenž by pokrýval jeho jednání, vzniklý následek, jakož i příčinnou souvislost mezi jednáním a nastalým následkem není prakticky nikterak vyjádřen. Uvádí se zde pouze, že obviněný stejným nožem způsobil poškozenému bodnořeznou ránu na malíkové hraně levého předloktí ... atd. Z takového popisu ale nelze zjistit, zda nastalé poranění poškozeného vzniklo např. z nedbalosti obviněného, při vzájemné potyčce obou bratrů, ke které mezi nimi prokazatelně došlo. Tedy ani právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nemohla v rámci přezkumu dovolacího soudu na základě uplatněného dovolacího důvodu obstát.
Nejvyšší soud byl ale v Ústavou a judikaturou Ústavního soudu vymezeném rámci nucen se zabývat i problematikou skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, zejména pak soudu prvního stupně, v konfrontaci s provedenými důkazy, resp. s důkazy, které byly v předmětné věci k dispozici, což bylo dovolatelem rovněž požadováno. Přitom dospěl k závěru, že učiněná skutková zjištění v podstatných okolnostech neodpovídají, či jsou dokonce v rozporu s provedenými důkazy. Jedná se zejména o počáteční fázi celého skutku, t. j. o odpověď na otázku, který z bratrů celý incident vyvolal a především, kdo z nich jako první fyzicky zaútočil. Z odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že za takového útočníka byl označen obviněný P. S., jelikož se svého bratra J. S. po slovní rozepři snažil bodnout kuchyňským nožem a měl mu tím způsobit trojúhelníkovou oděrku hrudníku v délce 3,5 cm. Tento závěr je ale v rozporu nejenom s výpovědí obviněného, což není nic neobvyklého ani překvapujícího, ale zejména se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kdy znalkyně na položenou otázku uvedla, že nelze stanovit zda zmíněné poranění hrudníku bylo skutečně způsobeno nožem či jiným předmětem, přičemž poukázala na další okolnost vyplývající z důkazů (fotodokumentace) a to, že oděv, který měl poškozený na sobě, byl neporušený. Představa, že obviněný způsobil poškozenému na hrudníku citované poranění kuchyňským nožem, aniž mu přitom tímto nožem poškodil tričko, které měl poškozený na sobě, je poněkud nelogická. Touto rozporností se ale soudy nižších stupňů při svém rozhodování nezabývaly a s úvahou, že konflikt mezi bratry mohl proběhnout i jinak, dostatečně nepracovaly.
Jestliže tedy výchozí premisa, že první na svého bratra nožem zaútočil obviněný, je takto zpochybnitelná, nelze bez dalšího automaticky považovat i další, soudy konstatovaný průběh konfliktu za nesporný, zejména když se zcela vytratila jistota o tom, kdo zaútočil jako první. Jestliže totiž v popisu skutku, jak jej učinily, resp. akceptovaly soudy nižších stupňů, dojde k vypuštění první části o snaze obviněného o bodnutí nožem, neboť to z ničeho jiného, než z tvrzení poškozeného (což nelze pokládat za dostačující) nevyplývá, zůstane zde zjištění, že poškozený dal obviněnému ránu pěstí do obličeje a teprve poté obviněný nožem způsobil poškozenému bodnořeznou ránu na levém předloktí. Tím se ale role primárně útočícího subjektu zcela obrací v neprospěch poškozeného a naopak ve prospěch obviněného.
Je evidentní, že takto analyzovat vzniklý konflikt a jednotlivá jednání obou bratrů dost dobře nelze. Je ale současně zřejmé, že provedenými důkazy a zejména jejich zhodnocením nebyl zjištěn skutkový stav, který by zároveň nezakládal důvodné pochybnosti o jeho správnosti, čili soudy nebylo důsledně postupováno podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Za nezpochybnitelné pokládá i Nejvyšší soud, že ke konfliktu mezi obviněným a poškozeným došlo, a že došlo i ke zranění poškozeného na paži bodnořezným nástrojem, pravděpodobně nožem. Námitka dovolatele, že si poškozený mohl takové zranění udělat záměrně sám, je absurdní. Bodnořeznou ránu na paži o hloubce 5 cm si poškozený jistě sám účelově nezpůsobil. Svědčí o tom i výpověď J. S. st., který uvedl, že viděl jak po incidentu na podlahu něco kape z ruky syna J., což posléze hadrem utřel. Tedy ke zranění na paži poškozeného muselo dojít v rámci kontraverze, kterou mezi sebou oba bratři měli, a nikoli rozhodně později. Z dosud provedených důkazů ale není jednoznačně zřejmé , jak přesně k tomuto zranění poškozeného došlo, zda jeho vznik zavinil obviněný a když ano, zda se z jeho strany jednalo o úmysl či nedbalost .
Vytčené nedostatky vzniklé v řízení před Městským soudem v Brně neodstranil, ale ani nevytknul v rámci odvolacího řízení Krajský soud v Brně, který se naopak s nepřesvědčivými závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně ztotožnil.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání důvodným a proto zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu a věc přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To jinými slovy znamená, že prvostupňový soud zváží, zda pro jeho rozhodnutí v novém hlavním líčení je nezbytné opakovat výslechy obviněného a poškozeného, ale každopádně nad rámec již provedeného dokazování vyslechne jako svědka J. S. st., i když jeho výpověď z přípravného řízení za souhlasu stran přečetl. Je tomu proto, že počátek konfliktu obviněného a poškozeného jiná osoba přímo neviděla a výpovědi obou aktérů sporu jsou diametrálně odlišné, přičemž věrohodnost ani jednoho z nich není příliš vysoká. Svědek J. S. st. sice může být rovněž ovlivněn ve své výpovědi povahou vztahu ke svým jednotlivým synům, ale je jedinou osobou, která byla přítomna již probíhající kontraverzi obviněného a poškozeného a je proto schopen popsat povahu i průběh potyčky i to co se stalo následně včetně vyjádření k tomu, o jaké kapky stékající z paže J. S. se jednalo, co bylo jejich příčinou, proč je ihned z podlahy utřel apod. Je nezbytné aby svědkovi byla předem zdůrazněna mimořádná důležitost a význam jeho výpovědi pro rozhodnutí soudu a nezbytnost aby vypovídal pravdu, což je jeho svědeckou povinností, pokud nevyužije svého zákonného práva odmítnout vypovídat proti svému synovi.
Pokud jde o další dovolatelem zmíněné tzv. opomenuté důkazy , tak Nejvyšší soud je toho názoru, že obhajobou navrhovaný a soudem neuskutečněný výslech policisty nprap. P. R. takto rozhodně označit nelze. Jmenovaný policista pouze telefonicky přebíral od poškozeného oznámení o celé události a sepsal o tom úřední záznam a posléze přijal a sepsal trestní oznámení od poškozeného, který se později na policejní oddělení osobně dostavil. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vyslýchat policejní orgán k obsahu výpovědi uskutečněné obviněným, svědkem či osobou v jiném obdobném postavení trestní řád nepřipouští. Takového policistu je možné vyslechnout pouze k okolnostem, za jakých byl výslech veden, či v jakém stavu se vyslýchaná osoba nacházela apod. To je ale v konkrétním případě irelevantní, jelikož dokazování k tomu, za jakých okolností byl přijat telefonát od poškozeného, či jak probíhal záznam jeho trestního oznámení, není pro objasnění celé věci potřebné vést a o stavu poškozeného je ve spise dostatek jiných důkazů. Bude-li to ale soud pokládat v novém hlavním líčení za nezbytné, bude ve smyslu novely trestního řádu ( §211 odst. 6 ) a za splnění zde uvedených podmínek moci přečíst i pořízené příslušné úřední záznamy. Taktéž nelze akceptovat označení dovolatele za opomenutý důkaz nevyslechnutí strážníků Městské policie Brno, kteří měli přijmout dne 2. 9. 2010 ve večerních hodinách trestní oznámení poškozeného. Jednak takový výslech nebyl v průběhu hlavního líčení ani veřejného zasedání nikým navrhován a o potřebnosti takového výslechu lze uvést totéž, co v případě nprap. R. Pokud pak jde o nepřipojení spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 24/2010 a sp. zn. 54 C 190/2010, ponechává Nejvyšší soud na soudu prvního stupně, zda podle vyvíjecí se důkazní situace bude potřebné je vyžádat a v rámci dokazování konstatovat jejich podstatné části, za účelem stanovení míry věrohodnosti obviněného, resp. poškozeného.
Každopádně teprve po doplnění dokazování a vyvarování se vytčených nedostatků v hodnocení důkazů a po konstatování skutečně prokázaného skutkového stavu, o němž nebudou důvodné pochybnosti, bude možné objektivně posoudit i případnou vinu obviněného P. S., jakož i právní kvalifikaci jeho jednání. V případě, že vina obviněného nebude spolehlivě prokázána, bude nezbytné postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, jelikož v případě takovéhoto rozhodnutí dovolacího soudu [ viz §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] nemá dovolatel právní nárok na projednání věci ve veřejném zasedání, čehož se v dovolání mj. též domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c