ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.66.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 66/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012 o dovolání obviněného R. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 5 To 232/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 261/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 8 T 261/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 12. 6. 2010 v době mezi 01.00 a 02.00 hod. v K.-R., okres K., na ul. P. u lavičky před restaurací H. n. P. se záměrem získat mobilní telefon přistoupil k v té době sedící P. H., která se chystala zavolat z mobilního telefonu své matce, tuto vyzval, aby nevolala a dala mu svůj mobilní telefon, který jmenovaná stále držela v ruce, a následně se snažil ji uchopit za ruku, v níž držela mobilní telefon, přičemž v té době již jmenovaná z obviněného měla strach, neboť byl opilý, a proto se přikrčila, v této chvíli se po ní ohnal rukou, slabě ji zasáhl do ramene a tváře a telefon jí vzal z ruky, čímž P. H. odcizením mobilního telefonu zn. Samsung GT-S5230 černé barvy, s paměťovou kartou o kapacitě 4 GB, způsobil škodu ve výši 2.450,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozené P. H. škodu ve výši 2.450,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14.3.2011, sp. zn. 8 T 261/2010, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 5 To 232/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 5 To 232/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání namítl, že v trestním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích svědků, a to zejména samotné poškozené. Za zásadní rozpor ve výpovědi poškozené považuje obviněný skutečnost, že v hlavním líčení vypověděla, že se přikrčila až poté, kdy došlo k nápřahu obviněného vůči ní, ale v přípravném řízení uvedla, že se po ní obviněný ohnal až po jejím přikrčení. Dále obviněný v dovolání cituje výpovědi dalších svědků (T. H., M. S., Z. J., E. P., Ž. A., M. P.), které dle jeho názoru vykazují nezanedbatelné rozdíly ohledně popisu příslušné události. Obviněný se domnívá, že s ohledem na rozpory ve výpovědích svědků měl odvolací soud aplikovat zásadu in dubio pro reo a obviněného předmětné obžaloby zprostit, neboť nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 tr. ř. Pro úplnost obviněný dodal, že nepopírá svou vinu ohledně odcizení mobilního telefonu poškozené ze stolu v restauraci.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a obviněného předmětné obžaloby zprostil, příp. aby přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 14. 12. 2011 Nejvyššímu soudu České republiky sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný R. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a to s poukazem na rozpory ve svědeckých výpovědích, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když závěr o vině obviněného opřel zejména o výpověď poškozené P. H., která vypovídala k věci téměř totožně v přípravném řízení i u hlavního líčení a u níž nebyla zjištěna žádná motivace, která by ji vedla ke křivému obvinění obviněného R. K. Pokud obviněný v dovolání poukazuje na skutečnost, že jmenovaná svědkyně v hlavním líčení vypověděla, že se přikrčila až poté, kdy došlo k nápřahu obviněného vůči ní, ale v přípravném řízení uvedla, že se po ní obviněný ohnal až po jejím přikrčení, k tomu je třeba uvést, že z hlediska projednávané věci se nejedná o žádný zásadní rozpor ve výpovědi poškozené, navíc poškozená v průběhu hlavního líčení po přečtení její výpovědi z přípravného řízení odkázala na tuto výpověď s tím, že tehdy si s ohledem na kratší časový odstup událost lépe pamatovala. Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že nebyly zjištěny žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně P. H., a to za situace, kdy její výpověď nestojí osamoceně, ale podporují ji také výpovědi svědků T. H. a E. P. Nejvyšší soud České republiky neshledal pochybení ani v hodnocení výpovědí dalších svědků a proto v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 31. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal