Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2012, sp. zn. 4 Tdo 83/2012 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.83.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.83.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 83/2012-23 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 61 To 316/2011, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 70/2011, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 70/2011, byl obviněný J. S. uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od prosince roku 2006 do června roku 2010 ve společně obývaném bytě v obci H., okres B., ve společně obývaném bytě v P., A. a dále v bytě obviněného P., B., v přesně nezjištěném počtu případů osahával po celém těle, především na prsou, břiše, v podbřišku a na vnitřní straně stehen svoji nezletilou dceru, v jednom případě ji ve večerních hodinách odnesl do ložnice, kde jí zakryl hlavu polštářem, sundal jí spodní kalhotky a snažil se ji osahávat na přirození, čemuž se bránila, nejméně ve dvou případech ji na sebe posazoval obkročmo a prováděl kopulační pohyby. Za uvedené jednání byl obviněný podle §187 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou, a to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 3 T 25/2011, jakož i všech výroků dalších na něj navazujících, pokud pozbyly podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému současně uloženo ochranné léčení protialkoholní a sexuologické ve formě ambulantní. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 1 T 70/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 61 To 316/2011, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl. Následně podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 61 To 316/2011, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný v dovolání uvedl, že za stěžejní vadu napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně považuje extrémní rozpor mezi obsahem spisu a skutkovými závěry rozhodujících soudů. Závěr soudu prvního stupně o jeho vině je opřen v podstatě pouze o výpověď poškozené dcery obviněného, nikdo jiný u předmětného jednání nebyl, u poškozené nebyly zjištěny žádné fyzické ani psychické následky. Proti výpovědi poškozené stojí výpověď obviněného, který jakýkoliv sexuální podtext svého jednání k poškozené zásadně odmítl. Soud prvního stupně na základě psychologického posudku ohledně poškozené dospěl k její jednoznačné pravdomluvnosti, u obviněného se však otázkou jeho pravdomluvnosti vůbec nezaobíral a pouze zkoumal, zda není u něj dána nějaká sexuální úchylka. Dle znalce zkoumáním vyšlo najevo, že obviněný pedofilní není a že měla obviněného sexuálně motivovat až jako pubescenta. K tomu obviněný dodal, že poškozená ani v období konce údajné trestné činnosti, tj. ve svých 13 letech, ještě neměla pubescentní vzhled, proto je tím spíše vyloučeno, aby měla pubescentní vzhled v roce 2006, tj. ve věku 9 let. V příkrém rozporu s tím však znalec uzavřel, že poškozená, jakožto pubescent, obviněného sexuálně vzrušovala. Právě v tomto směru obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi obsahem spisu a skutkovými závěry soudu. Ke svědeckým výpovědím M. S., K. M., V. M. a L. P. obviněný uvedl, že se jedná o zprostředkované interpretace tvrzení poškozené. Tyto osoby dle obviněného k otázce jeho viny nic sdělit nemohou, neboť mají pouze informace od poškozené. Dále obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na porušení stěžejní zásady trestního řízení, tj. zásady in dubio pro reo, neboť v projednávané věci proti sobě stojí tvrzení dvou fyzických osob a nelze vycházet z presumpce, že údajně poškozený subjekt mluví pravdu, a to i za situace, kdy jeho věrohodnost není zpochybněna, a stejně tak nelze presumovat nepravdivost tvrzení obviněného. Odsuzující rozsudek musí vždy logicky vyloučit a odůvodnit vše, co poukazuje na nevinu obviněného. Obviněný má za to, že příslušné soudy hodnotily důkazy neobjektivně, resp. interpretovaly je primárně jako usvědčující. Je nepřijatelné, aby soud bez jakékoliv kritické úvahy přijal za správný závěr znalce a přitom jeho neodůvodněnost zcela ignoroval. Obviněný je toho názoru, že vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, došlo tím i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a zároveň byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), jak podrobně rozvedeno výše. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 18. 1. 2012 Nejvyššímu soudu České republiky sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy dle jeho názoru nebylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ve věci byl vypracován jednak znalecký posudek ohledně osoby obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jednak znalecký posudek z oboru klinické psychologie k posouzení duševního stavu poškozené. Ze závěrů znaleckého posudku ohledně osoby obviněného mimo jiné vyplynulo, že obviněný trpí specifickou poruchou osobnosti s rysy impulzivity a emoční nestálosti, s nedisciplinovaným pitím alkoholu, jeho sexuálně motivační systém toleruje agresivní sexuální chování vůči ženě dospělé i dospívající a jeví se tedy jako anomální, ale o pedofilní zaměření nejde, anomálie sexuality umožňuje, aby prosté alkoholové opojení vyřadilo jindy fungující zábrany a při středně silné opilosti pak docházelo ke vzrušení nepreferovaným a eroticky nevyladěným objektem. Jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v inkriminované době dotčeny požitím alkoholu, ale je schopen ovládnout i první napití, jeho vztah k dceři Vendule byl pozitivní a postupně se erotizoval. Znaleckým zkoumáním poškozené vyšlo mimo jiné najevo, že její osobnostní funkce jsou v normě, nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro sklon ke lhavosti, resp. vědomému či záměrnému zkreslování reality, proto jsou u ní jako u svědka dobré předpoklady pro obecnou věrohodnost. Městský soud v Praze jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když závěr o vině obviněného opřel zejména o výpověď poškozené, která popisovala předmětnou událost shodně a věrohodně při znaleckém vyšetření i při své výpovědi před policejními orgány. Výpověď poškozené je hlavním a stěžejním důkazem v případě projednávané věci a jak správně uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, lze jen těžko předpokládat, že by se obviněný dopouštěl daného jednání vůči poškozené před dalšími svědky. Z provedených důkazů je zřejmé, že popisované jednání obviněného vůči poškozené bylo pro ni nepříjemným zážitkem, ze kterého rozhodně neměla radost, na druhé straně však nechtěla způsobit problémy otci ani ostatním členům rodiny, proto se dlouho nesvěřila matce ani žádnému jinému členu rodiny. Až po delší době od započetí stíhaného jednání obviněného se svěřila svým kamarádům, kteří poté o všem pověděli matce poškozené M. S. Ve výpovědích jmenovaných svědků nejsou žádné rozpory a událost popisují zcela shodně s poškozenou. Na základě vyhodnocení provedených důkazů dospěl Nejvyšší soud České republiky ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu k závěru, že nebyly zjištěny žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně, a to za situace, kdy její výpověď nestojí osamoceně, ale podporují ji také výpovědi svědků L. P., K. M. a M. S. K námitce obviněného, že poškozená v příslušné době ještě neměla pubescentní vzhled, je třeba uvést, že ze znaleckého posudku vyplývá, že obviněný není podofilní, avšak znalec logicky a přesvědčivě vysvětlil svůj závěr o postupném erotizování vztahu obviněného k poškozené v souvislosti s jejím dospíváním, a to za situace, kdy dle zjištění znalce, jak již bylo uvedeno výše, sexuálně motivační systém obviněného toleruje agresivní sexuální chování vůči ženě dospělé i dospívající a jeví se jako anomální a kdy anomální jednání u obviněného v kombinaci s alkoholem (bylo prokázáno, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v inkriminované době dotčeny požitím alkoholu) umožňuje, aby se u něho vyřadily jindy fungující zábrany a docházelo ke vzrušení nepreferovaným a eroticky nevyladěným sexuálním objektem. Závěr o vině obviněného tak nebyl učiněn pouze na podkladě jediného důkazu, a to výpovědi svědkyně, ale na základě logického a uzavřeného řetězce důkazů, které jednoznačně prokazují vinu obviněného. V daném případě se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud České republiky se proto ztotožnil s názorem soudů obou stupňů v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Dalším dovolacím důvodem, o který obviněný opřel své dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněné uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje. Na základě výše uvedených skutečností je možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod uplatněné zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které je svým obsahem nenaplňují, nespadají pod ně a nijak jim neodpovídají. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. ledna 2012 Předseda senátu: JUDr. JIří Pácal

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2012
Spisová značka:4 Tdo 83/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.83.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§187 odst. 1,2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01