ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.49.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 49/2012-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012 o dovolání, které podal obviněný J. O. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 To 334/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 102/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 1 T 102/2011, byl obviněný J. O. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 14. 2. 2011 okolo 07:00 hodin v obci H. , okres B. , na ulici N. H. ve vchodu do hotelu R. , vytlačil před vstupní dveře svou přítelkyni poškozenou L. N. , vyžadoval po ní její kabelku s osobními věcmi, kterou mu odmítla otevřít a vydat, poté jí strhnul z ramene její dámskou koženkovou tašku v hodnotě cca 500,- Kč v úmyslu zmocnit se této tašky, v tašce měla poškozená hnědou peněženku v hodnotě cca 150,- Kč, ve které měla své osobní doklady jako občanský průkaz, řidičský průkaz, karty zdravotních pojišťoven svou i jejích dětí, platební kartu od jejího účtu u České spořitelny VISA Electron hotovost ve výši 135,- Euro a 200,- Kč, různé písemnosti a zákaznické karty, dále měla v tašce svůj netbook značky Q 10 bílé barvy v hodnotě cca 5.000,- Kč, nabíječku k netbooku v hodnotě 150,- Kč, firemní mobilní telefon značky Nokia v hodnotě cca 1.000,- Kč se svou vlastní SIM kartou s kreditem ve výši cca 160,- Kč, dálniční známku na rok 2011 v hodnotě 1.200,- Kč a různé písemnosti a kosmetiku, to vše v celkové hodnotě cca 11.200,- Kč, poškozená si tašku rukama chytila, s obžalovaným se o ni přetahovala, poté obžalovaný povalil poškozenou na zem a táhnul ji po zemi na vzdálenost cca 4 metrů směrem k parkovišti, poté poškozená tašku pustila a obžalovaný s ní odešel k vozidlu, tímto svým jednáním způsobil poškozené škodu odcizením v celkové výši cca 11.200,- Kč“. Za tento zločin byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 To 334/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku konstatoval, že odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, že věc projednal a rozhodl za nepřítomnosti obviněného, protože tento byl řádně a včas vyrozuměn formou vhození vyrozumění o konání veřejného zasedání do poštovní schránky na adrese, kterou určil pro účely doručování. Podle názoru soudu druhého stupně nebylo nepřítomností obviněného porušeno právo na spravedlivý proces. Obviněný k tomu poznamenal, že na první pohled se zdá, že vše proběhlo v pořádku, soud ctil právo na spravedlivý proces a nedopustil se žádného zaváhání při výkladu a aplikaci právních norem. Podotkl, že je ale třeba připomenout všechny konkrétní okolnosti daného případu. Zdůraznil, že je občanem státu S. L. a hovoří výhradně anglicky. Jeho právní zástupce se snaží v rámci obrany jeho práv a zaručení spravedlivého procesu s ním komunikovat, ale vzhledem k jisté jazykové bariéře a povaze a temperamentu jeho osoby (obviněného) je vzájemná domluva občas lehce komplikovanější. Přesto jeho obhájce hledá způsoby, jak mu pomoci a využívá k tomu prostředky, které se mohou sice jevit jako složitější, případně časově náročnější, ale jsou k řádné obhajobě nutné. Vyjádřil přesvědčení, že stejný postup ovšem odvolací soud při zajišťování jeho účasti na veřejném zasedání zanedbal. Shledal, že v situaci, kdy se jedná o cizince, který jednak neovládá jazyk, v němž je vedeno řízení a jsou vyhotovovány úřední listiny, a jednak není zcela seznámen se všemi nuancemi právního řádu, je zcela nedostatečné, snažit se zajistit přítomnost takové osoby na veřejném zasedání pouhým vyrozuměním doručeným vhozením do schránky. V takové situaci je zapotřebí obviněnému ukázat, že se rozhoduje o jeho vině a trestu s konečnou platností, a je tedy nesmírně důležité, aby před soudem projevil svou osobní zainteresovanost na věci. Podle jeho slov je možno nabýt dojmu, že se soud pouze určitým způsobem snažil zjednodušit si práci a úlohu v trestním řízení, čehož lze zcela jistě dosáhnout právě nepřítomností obviněného na veřejném zasedání s konstatováním, že je vše v pořádku, neboť tento byl řádně vyrozuměn a nebylo třeba jej předvolávat. Zdá se být samozřejmým, že pokud osoba s výše uvedenou specifikací objeví ve schránce dopis od soudu, nebude mu přikládat takovou váhu jakou má předvolání, jež se navíc doručuje do vlastních rukou a nelze je uložit (§64 tr. ř.). Dodal, že pochopitelně byl v kontaktu se svým právním zástupcem, který mu jednotlivé kroky soudu a všechny další skutečnosti a okolnosti trestního řízení vysvětloval, nicméně soud nemůže na obhájce přenášet veškerou péči o obviněného, zejména v té formě, kdy jako státní autorita může přispět k naplňování ústavních práv a smyslu spravedlivého procesu kroky, které obhájce na rozdíl od soudu uskutečnit nemůže. Podle jeho mínění tak byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání.
Dále poznamenal, že v jeho případě je rozhodné posuzovat především subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu loupeže, tedy okolnost, zda skutečně chtěl spáchat trestný čin či o možnosti spáchání věděl a zda jeho jednání či následek naplňují znaky skutkové podstaty definované v trestním předpise. Uvedl, že i když má za to, že soudy nižších stupňů ne zcela správně a přesvědčivě zjistily skutkový stav věci, některé jejich závěry vypovídají o tom, že trestný čin loupeže nespáchal. V této souvislosti poukázal na rozporuplné výpovědi svědků, konkrétně zmínil svědecké výpovědi S. C. a I. N. Prohlásil, že přestože soudy zjistily určitý skutkový stav z protichůdných a vzájemně si odporujících skutečností, lze z některých zjištěných, ale následně neposuzovaných skutkových okolností dospět k jinému závěru, než je ten nalézající se v odůvodněních soudních rozhodnutí. Akcentoval, že trestný čin loupeže je jedním z nejzávažnějších, na který pamatuje český právní řád. Následně vznesl otázku, jak je možné, že soud dospěje ke skutkovému závěru, kdy zákazník v hotelu si nevšimne ničeho a do situace se nijak nezapojuje, že údajná poškozená svědkovi sama hned po činu potvrdí, že se nic nestalo, a že další svědkyně tvrzené loupeži nečinně přihlíží a nijak nezasáhne. Podle něho nejspíše proto, že v očích těchto osob se jednalo o běžnou manželskou neshodu či hádku, kterou rozhodně nelze považovat za zvlášť závažný zločin. Doplnil, že jelikož neznalost práva neomlouvá, musely uvedené osoby vědět, že pokud by páchal trestný čin loupeže a oni tomu nebránily, dopouštěly by se trestného činu nepřekažení trestného činu podle §367 tr. zákoníku. Podle něho všechny zúčastněné osoby evidentně vyhodnotily situaci jako právu v podstatě neodporující. K tomuto skutkovému závěru dospěl i soud, přesto skutek nesprávně právně posoudil jako trestný čin loupeže. Uzavřel, že jeho hádku či neshodu s přítelkyní měl soud hodnotit maximálně jako porušení správních předpisů, kde by se mohlo jednat zejména o přestupky proti občanskému soužití.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 To 334/2011, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhl rovněž, aby Nejvyšší soud, uzná-li to za vhodné, rozhodl ve věci sám, a to tak, že ho v plném rozsahu zprostí obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky, jež obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., na označený dovolací důvod dopadají. Poté připomněla a vyložila ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s ustanovením §64 odst. 2, 4 písm. a) tr. ř. s tím, že je třeba souhlasit s postupem Krajského soudu v Brně, který neshledal přítomnost obviněného u veřejného zasedání za nezbytnou ani nutnou, neboť při veřejném zasedání nebylo prováděno žádné dokazování a takové dokazování ani s ohledem na povahu věci nebylo nutné provést, a proto postupoval správně, pokud obviněného, byť jako cizince, o veřejném zasedání pouze vyrozuměl. Odvolací soud přitom zohlednil i skutečnost, že obviněný je v řízení zastoupen obhájcem, jenž je v řízení garantem ochrany výkonu práv, která mu přináleží v trestním řízení.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil právně relevantně. Zmínila podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž shledala, že soudy při posouzení skutku dostatečným způsobem nezhodnotily jeho reálné společenské dopady a ostatní okolnosti případu, které průběh skutkového děje rámovaly, resp. v jejichž kontextu se skutek odehrál. V návaznosti na to zdůraznila ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající). Poznamenala, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, má veškeré formální znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je však třeba dále posuzovat, zda byly naplněny znaky materiální protiprávnosti tak, jak předpokládá ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s tím státní zástupkyně uvedla, že okolnosti jednání obviněného vytvářel partnerský vztah mezi jím a poškozenou L. N. , přičemž zejména poukázala na to, že násilí užité vůči poškozené bylo právě důsledkem toho, že bez předchozího upozornění opustila i s dětmi společnou domácnost a obviněný se domníval, že odešla za jiným mužem, přičemž usuzoval, že důkazy o její nevěře bude obsahovat právě dámská kabelka, jíž se násilím zmocnil. Okolnost, že obviněný napadl poškozenou v důsledku toho, že opustila bez udání důvodu společnou domácnost, kdy hledal pouze důkazy o její nevěře, odděluje násilnické jednání obviněného z kategorie jednání, která jsou běžně posuzována jako trestný čin loupeže. V uvedených souvislostech podle státní zástupkyně nezbývá než konstatovat, že oba znaky jednání popsaného v ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku byly v posuzované trestní věci naplněny nepatrnou intenzitou. S ohledem na zmíněné specifické okolnosti případu se jako příhodnější jeví posoudit jednání obviněného jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 To 334/2011, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 1 T 102/2011, a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 To 334/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací v tom smyslu, že ačkoliv byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu vyrozuměn, přesto došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a potažmo i jeho práva na spravedlivý proces, neboť vzhledem k tomu, že je cizincem, který jednak neovládá jazyk, v němž je vedeno řízení, jednak není zcela seznámen se všemi nuancemi právního řádu, měl být odvolacím soudem k veřejnému zasedání předvoláván, a to doručením předvolání do vlastních rukou, bez možnosti uložení zásilky. Takovou dovolací argumentaci obviněného však nelze označit z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (a ani jiného důvodu dovolání podle §265b tr. ř.) za formálně právně relevantní.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. 621).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v daném případě dal odvolací soud jednoznačně najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, jelikož obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát a doručenka na č. l . 282 spisu).
Tím odvolací soud vytvořil obviněnému zákonné podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit.
K veřejnému zasedání nařízenému soudem druhé instance na den 24. 8. 2011 v 8.30 hodin se ovšem obviněný zavčasu nedostavil - v jednací síni se objevil teprve po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, v průběhu jeho odůvodňování předsedou senátu. Bylo mu sděleno, že se k jednání dostavil pozdě, že soud již ve věci rozhodl a jeho odvolání zamítl. K dotazu předsedy senátu obviněný uvedl, že je zde cizincem, že hledal adresu zdejšího soudu, ale nikdo na ulici mu nepomohl (viz protokol o veřejném zasedání na č. l . 283 až 284 spisu).
Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již rozvedené shora, a to že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl, že odvolacímu soudu nebyla v době předcházející vyhlášení jeho rozsudku doručena žádná omluva ospravedlňující neúčast obviněného u předmětného veřejného zasedání, resp. že ho u veřejného zasedání právně zastupoval jeho obhájce. Současně je třeba zdůraznit, že před soudem druhého stupně nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se obviněný mohl vyjadřovat.
Nejvyšší soud opětovně dále poznamenává, že obviněný, namísto toho, aby se snažil učinit vše proto, aby mohl před odvolacím soudem osobně uplatnit svá práva, přišel k veřejnému zasedání pozdě. Přesto, že se toho času zdržoval ve městě, jež je sídlem soudu druhého stupně (viz sdělení obviněného na č. l . 273 spisu, popř. odvolání obviněného na č. l . 276 až 279 spisu), nezjednal si předem informaci o tom, kde se budova tohoto soudu nachází. Výhradně v důsledku své vlastní liknavosti a nezodpovědnosti se tak připravil o možnost zúčastnit se veřejného zasedání o podaném řádném opravném prostředku proti rozhodnutí nalézacího soudu.
V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že v Evropě, tj. v regionu kontinentálního typu právní kultury, žije obviněný již několik let, přičemž má dokonce opakované zkušenosti s trestním řízením podobným tomu tuzemskému (v Rakousku byl dvakrát soudně trestán). V průběhu trestního procesu vedeného proti němu v České republice vystupoval orientovaně a svoji osobu hájil kvalifikovaně. I s ohledem na tato fakta lze mít důvodně za to, že si plně uvědomoval nejen podstatné rysy českého trestního řízení, ale i důsledky svých procesních úkonů, popřípadě svojí nečinnosti.
K tomu je namístě dodat, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám obviněného. Naopak, je na obviněném, aby, chce-li využít svých práv, svoji činnost a chování přizpůsobil průběhu trestního řízení a postupu soudu.
Pro úplnost lze ještě poznamenat, že se zřetelem k ustanovení §28 odst. 2 tr. ř. není povinností orgánů činných v trestním řízení zajišťovat písemný překlad jiných listin než rozhodnutí zde výslovně uvedených, jejichž výčet je taxativní. Vyrozumění o konání veřejného zasedání tedy nebylo zapotřebí překládat do jazyka, který obviněný ovládá.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného, jež vztáhl k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že v něm lze spatřovat nanejvýše porušení předpisů správních. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat následující skutečnosti.
Trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí.
Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1551 - 1554).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska a skutkové závěry soudu první a druhé instance Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad.
Obviněný totiž proti jinému (proti své přítelkyni L. N. ) užil dokonce již přímo násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci [vytlačil poškozenou před vstupní dveře hotelu, vyžadoval po ní její kabelku s osobními věcmi (mj. s finanční hotovostí, platební kartou, netbookem, mobilním telefonem a s doklady totožnosti), poté co mu ji poškozená odmítla vydat, v úmyslu zmocnit se kabelky jí tuto strhl z ramene, přičemž poškozená si tašku rukama chytila, s obviněným se o ni přetahovala, na což ji obviněný povalil na zem a táhnul ji po zemi cca 4 metry směrem k parkovišti, následně poškozená tašku pustila a obviněný s ní odešel k vozidlu]. Násilí, jež obviněný užil vůči poškozené, bylo nepochybně prostředkem ke zmocnění se kabelky poškozené, přičemž předcházelo okamžiku, kdy se kabelka dostala do dispozice obviněného. Dodat je třeba, že v posuzované trestní věci není z pohledu viny obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku relevantní skutkové zjištění, zda měl tento v úmyslu si kabelku poškozené, včetně obsahu, ponechat či zda chtěl s touto naložit jinak (získat ji jen dočasně, aby v ní nalezl věci usvědčující poškozenou z nevěry). Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že obviněným tvrzenou pohnutku jeho jednání (žárlivost), jakož i skutečnost, že v konečném důsledku byly uloupené věci poškozené navráceny, lze hodnotit pouze v rámci úvah o druhu a výměře ukládaného trestu.
Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne též úmyslné zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je evidentní, že obviněný násilně jednal tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně právě proto, aby se zmocnil kabelky s osobními věcmi poškozené.
Soudy činné v předchozím řízení proto nepostupovaly v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost lze dodat, že zásadu subsidiarity trestní represe upravenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku zásadně nelze aplikovat v případech závažných trestných činů a její aplikace nepřichází v úvahu v případech zvlášť závažných zločinů.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý