ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.60.2012.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2012 dovolání, které podal obviněný A. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 4 To 137/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 183/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 1 T 183/2010, byl obviněný A. R. uznán vinným, že
v období od 9. 11. 2005 do 11. 7. 2006 v R. jako jednatel společnosti WOODREX, spol. s r. o. se sídlem v Rohatci, Vítězná 13, převzal od Ing. I. P. celkem 3 objednané dodávky BK řeziva v celkové hodnotě 332.666,- Kč, vyfakturované fakturou č. ........... ze dne 9. 11. 2005 na částku 96.353,- Kč splatnou do 2. 12. 2005, fakturou č. .......... ze dne 8. 3. 2006 na částku 138.195,- Kč splatnou dne 3. 4. 2006 a fakturou č. ............. ze dne 11. 7. 2006 na částku 98.118,- Kč splatnou dne 25. 7. 2006, a uvedené řezivo si objednal, přestože věděl, že vzhledem ke špatné finanční situaci společnosti WOODREX, spol. s r. o., proti níž bylo v uvedeném období vedeno nejméně 6 exekucí pro pohledávky vůči Finančnímu úřadu v Hodoníně a Okresní správě sociálního zabezpečení v Hodoníně v celkové výši 551.420,- Kč, nebude schopen za dodané řezivo zaplatit, což také ani zčásti do dnešního dne neučinil, přestože dodané řezivo dále prodal, a tímto jednáním způsobil Ing. I. P., podnikajícímu pod IČ: ............., škodu v celkové výši 302.666,- Kč.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. I. P., podnikajícímu pod IČ ............, náhradu škody ve výši 302.666 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 4 To 137/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu obviněný A. R. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že soudy obou stupňů sice provedly důkazy v dostatečném rozsahu pro stanovení skutkového děje, z těchto však vyvodily nesprávné závěry z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Akceptoval zjištění soudů, že došlo k objednávce a odběru řeziva společností, kterou zastupoval, od společnosti poškozeného. Vyslovil však nesouhlas s tím, pokud z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu vyplynulo, že objednávka byla prokázána listinnými důkazy, neboť se ve skutečnosti jednalo o objednávku ústní, telefonickou. Poznamenal, že šlo o běžný způsob používaný mezi subjekty obchodních vztahů, pokud je spolupráce dlouhodobějšího charakteru a nejedná se o jedinou obchodní vazbu mezi subjekty. Z listinných důkazů vyplynulo, že již v minulosti mezi jejich společnostmi proběhly obchodní případy stejného charakteru, kdy nejméně ve dvou případech došlo k řešení platby za odebrané zboží formou postoupení pohledávky na svědka A. P. S touto skutečností se však ani jeden ze soudů nevypořádal, ačkoliv v obou předchozích případech byly závazky mezi oběma společnostmi takto vypořádány a uhrazeny ke spokojenosti obou stran. Obviněný zdůraznil, že po zjištění, že jeho společnost nebude mít dostatek prostředků k uspokojení pohledávky poškozeného za odebrané řezivo, snažil se řešit situaci stejně jako v minulosti se souhlasem poškozeného, postoupením pohledávky na A. P., což potvrdili všichni zúčastnění, tj. mimo něj i poškozený a jmenovaný svědek. V návaznosti na to dovodil, že pokud v minulosti poškozený na tuto formu úhrady bez námitek přistoupil, a takto se řešila platba za odebrané zboží opakovaně, pak ji lze nazvat jako určitou zvyklost v obchodních vztazích mezi oběma subjekty ve smyslu ustanovení §264 obchodního zákoníku a návazně §266 odst. 3 obchodního zákoníku. Dodal, že taková forma plateb, resp. uspokojení nároku obchodního partnera jakou zvolil, byla v době vzniku posledního závazku, který je předmětem trestního řízení, poškozenému nepochybně známa. Upozornil, že poškozený musel být obeznámen se stavem hospodaření jeho společnosti, alespoň v té míře, že má jisté problémy i finančního charakteru. Bylo tudíž prokázáno, že měl snahu odebrané zboží uhradit, byť způsobem náhradním – postoupením pohledávky, jako již v minulosti nejméně dvakrát učinil. V daném případě se nejednalo o jistou snahu o náhradu škody v době, kdy již došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jak soudy obou stupňů vyhodnotily, ale o řešení platby za odebrané zboží, které ztroskotalo na nesouhlasu poškozeného s takovým řešením. Proč tak poškozený učinil, zůstalo neobjasněno.
Podle obviněného je zřejmé, že v době objednávky a odběru zboží nevázal jeho úhradu na nějakou nejistou budoucí obchodní událost, ale vše činil s vědomím, že úhradu zboží lze učinit jako v minulosti i formou postoupení pohledávky. Současně neměl důvodu pochybovat, že toto uspokojení pohledávky bude poškozeným přijato. Žádným důkazem nelze dovodit, že od počátku měl přímý či nepřímý úmysl za zboží nezaplatit a sebe nebo jiného tak obohatit. Nebylo totiž prokázáno, zda a v jakém množství odebrané zboží prodal, komu a za jakou cenu, aniž by případné takto získané prostředky použil k úhradě odebraného zboží. Bylo však prokázáno, že činil kroky k zajištění úhrady zboží, a proto nelze shledat úmysl nezaplatit a obohatit se.
Dále obviněný uzavřel, že soudy obou stupňů žalované jednání nesprávně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Navíc předmětná záležitost vyplynula z obchodního vztahu stran a řídila se ustanoveními §264 a §266 odst. 3 obchodního zákoníku. Poškozený proto neměl důvod se domnívat, že nedosáhne uspokojení svých nároků prostřednictvím institutů obchodního práva a řešení situace trestně právní cestou lze označit nejen ze nadbytečné kriminalizování obchodně právních vztahů, ale i porušení zásady „ultima ratio“. Soudy obou stupňů tudíž nesprávně posoudily skutkový stav z hlediska dřívější obchodní spolupráce obviněného s poškozeným a charakteru jejich vztahů, v důsledku čehož nesprávně posoudily skutek jako trestný čin podvodu, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se do dne rozhodnutí o dovolání k věci, a to ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř., písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného A. R. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný A. R. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňují. Všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněného zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě však obviněný spojuje tvrzenou absenci úmyslného zavinění ve svém jednání s jinými skutkovými zjištěními, než byla v soudním řízení pravomocně učiněna. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru není založena přezkumná povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení či jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takovou situaci se však v předmětné trestní věci nejedná.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Hodoníně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. V rozhodnutí na str. 4 mimo jiné poukázal na svědeckou výpověď A. P. s tím, že mezi ním a Ing. I. P. bylo skutečně jednáno o převedení pohledávek ve vztahu ke společnosti obviněného. Současně uvedl: „Svědek však jednoznačně vysvětlil, že se jednalo pouze o částku 30 tis. Kč, kde skutečně toto jednání bylo vážné, dostalo se až do určité fáze jednání, avšak pokud jde o jednání o další převody pohledávek, uvádí toto jednání do určité doby za nekonkrétní, nedokončené.“ Z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného A. R. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Se skutkovými a právními závěry se v dovoláním napadeném usnesení ztotožnil Krajský soud v Brně. V této souvislosti též konstatoval: „…z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že ke smlouvě o postoupení pohledávky ve výši 66.580,- Kč došlo dne 19. 1. 2007, tedy půl roku poté, co došlo k převzetí a vyfakturování objednaného řeziva, které je předmětem této trestní věci, nikoliv v dřívější době, a navíc se jednalo o smlouvu o postoupení pohledávek, které byly splatné 30. 6. 2005 a 19. 1. 2005. K další smlouvě o postoupení pohledávky došlo dne 7. 5. 2007, přičemž se jednalo o pohledávku v částce 79.177,- Kč, splatnou dne 24. 12. 2005.“ Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v době, kdy obviněný objednával a přebíral dodávky řeziva, nebyly ještě zaplacené faktury, které byly splatné v době dřívější (vše na str. 3 napadeného usnesení).
V posuzované trestní věci je pro Nejvyšší soud tudíž rozhodující zjištění, podle něhož obviněný A. R. spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ze skutkových zjištění je zjevné, že ve všech předmětných třech případech odebraného řeziva měl A. P. vstupovat do postavení povinného subjektu až s výrazným časovým odstupem od již nastalých termínů splatnosti vystavených faktur, tudíž v době, kdy přisouzený škodlivý následek jednání obviněného nastal. Navíc k dohodě o postoupení pohledávky mezi jmenovaným a Ing. I. P. došlo toliko jen v omezeném rozsahu (30.000,- Kč), což bylo v popisu skutku zohledněno. V dovolání obviněný nenamítá, že daný skutek (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Hodoníně (následně i Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. včetně zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Je dána logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
K námitce obviněného, že bylo namístě aplikovat zásadu ultima ratio, Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že l ze sice bezpochyby přisvědčit názoru, podle něhož není namístě trestní stíhání, jestliže se jednání obviněného (škůdce či jiného porušovatele práva) pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních či obchodněprávních, resp. že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly jiné, mimotrestní možnosti vynucení porušeného práva, které nebyly využity, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestní odpovědnosti. V posuzovaném případě však zároveň nelze přehlédnout, že čin spáchaný obviněným A. R., jak byl v soudním řízení pravomocně zjištěn, se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona, proto použití trestního práva nelze zpochybňovat.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného A. R., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k