Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.09.2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 75/2013 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.894.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele i tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle §283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato.

ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.894.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 894/2012-30 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovolání, které podal obviněný I. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 6 To 94/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 96/2011, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 1. 2012, č. j. 3 T 96/2011-499, byl obviněný I. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že v době nejméně od ledna do 25.5.2010 v R., okres Bruntál, případně i na dalších místech, dosud nezjištěných, předal za úplatu i bezúplatně na různých místech metamfetamin, který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. II přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., těmto osobám“ 1. M. K., a to přinejmenším ve 2 případech počátkem roku 2010 v množství celkem 4 dávek po 200,- Kč, 2. M. L., a to přinejmenším v 1 případě v dubnu nebo v květnu 2010 v množství nejméně 0,1 g za 200,- Kč, 3. J. G., a to přinejmenším v e dvou případech v únoru a květnu 2010 v množství celkem 2 dávek bezúplatně, 4. L. C., a to přinejmenším dne 1. 5. 2010 nejméně množství 0,2 g za 500,- Kč, 5. D. N., nejméně ve 2 případech v celkovém množství nejméně 2 dávek jedenkrát výměnou za přívěsek a jedenkrát dne 12. 5. 2010 bezúplatně, 6. L. K., nejméně v 5 případech za 500,- Kč a nejméně v jednom případě za 50,- Kč, a to mimo jiné ve dnech 27. 4., 30. 4., 2. 5. a 5. 5. 2010, jakož i dalším, doposud nezjištěným osobám v prozatím blíže nezjištěném množství a za prozatím nezjištěnou cenu, a takto jednal i přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, č. j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2010, odsouzen mimo jiné i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestného zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 roků. Za tento zločin by odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 6 To 94/2012, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon uloženého trestu podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Sedláčka dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že napadeným rozhodnutím bylo bez jakéhokoli bližšího vysvětlení konstatováno, že jednání, kterého se měl dopustit, nelze posuzovat jako pokračování v trestném činu, ale jako trvající trestný čin. Uvedeným chybným právním posouzením skutku došlo také k chybné aplikaci ustanovení trestněprávních předpisů z hlediska totožnosti skutku a zpětnosti. Jednání, kterým byl uznán vinným, dle obviněného nenaplňuje veškeré znaky §116 tr. zákoníku nutné k tomu, aby byl skutek posuzován jako pokračující trestný čin, za který ho dle ústního zdůvodnění rozsudku považoval okresní soud. Krajský soud neuvádí, proč skutek odmítá posuzovat podle ustanovení §116 tr. zákoníku a považuje jej naopak za trvající trestný čin. Toto posouzení je dle obviněného nesprávné proto, že trvající trestný čin se na rozdíl od pokračujícího trestného činu neskládá z jednotlivých dílčích útoků, ale je naopak charakterizován plynulostí protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení, což je pojmově v rozporu s posuzovaným skutkem. V daném případě nešlo o vyvolání a udržování protiprávního stavu. Krajský soud tak vyložil bez bližšího vysvětlení zákon v neprospěch obviněného. Právní kvalifikace skutku je chybná, když zejména nesprávné je posouzení zpětnosti. Část žalovaného skutku měla být podle podané obžaloby spáchána v období leden-duben 2010 (celý skutek potom od ledna do 25. 5. 2010), páchání skutku tedy bylo započato ještě předtím, než předchozí rozsudek, k němuž se zpětnost vztahuje (rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 4. 2010, č. j. 1 TM 121/2009-800, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2010), byl vůbec vyhlášen. Rozhodným momentem je až okamžik nabytí právní moci předchozího rozsudku (arg. „ač byl v posledních třech letech za čin podle §283 odst. 1 TrZ odsouzen“). Nesprávnost soudy užité právní kvalifikace spočívá v tom, že je v rozporu se zásadou a požadavkem zpětnosti. Dle obviněného cílem kvalifikované skutkové podstaty postihující zpětnost jednání je postihnout ty případy, kde se pachatel dopouští jednání téhož skutku, za který byl ve stanovené době (v tomto případě 3 roky) odsouzen. Má tak být akcentována vyšší společenská škodlivost, pokud se pachatel dopouští obdobného skutku i přesto, že již byl odsuzujícím rozsudkem v minulosti „varován“. V době, kdy mělo být započato se spácháním skutku, ale obviněný odsouzen nebyl. Pokud skutek, za jehož spáchání byl odsouzen, započal před odsouzením, je pojmově vyloučeno, aby mohl být v rámci kvalifikované skutkové podstaty pro zpětnost odsouzen. Chybným právním posouzením skutku došlo i k porušení zásady totožnosti skutku, což krajský soud připouští, pakliže by se jednalo o pokračující trestný čin. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno na základě usnesení Policie ČR Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor SKPV Bruntál, 1. Oddělení obecné kriminality ze dne 27. 5. 2019, č. j. KRPT-81321-88/TČ-2010-070171. Ke zde vymezenému jednání mělo dojít pěti, resp. třemi útoky proti spoluobžalovanému J. G., O. S. a L. C.. Okresní soud obviněného odsoudil i za spáchání dalších útoků proti M. K., M. L., D. N. a L. K., a to dle podané obžaloby, kterou obviněnému začalo být kladeno za vinu spáchání zcela nových útoků, na které se původní usnesení o zahájení trestného stíhání nevztahovalo. Protože obžaloba byla podána i pro jednání, pro které nebylo zahájeno trestní stíhání obviněného (k zahájení či rozšíření jeho trestního stíhání ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 5 a §160 odst. 1 tr. ř. nedošlo), nesplnila obžaloba jednu ze základních náležitostí ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. Předmětem skutku, za který mohl být obviněné formálně právně souzen, tak v případě pokračování v trestném činu mohly být pouze útoky proti G., C. a S.. Okresní soud i v rozporu s názorem krajského soudu chybně uzavřel, že by v případě pokračujícího trestného činu byla totožnost skutku zachována. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby dovolací soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídá námitka nesprávného právního posouzení povahy předmětného trestného činu jako trestného činu trvajícího, námitka, že nejsou dány důvody zpětnosti ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a konečně patrně i (s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1071/2010) námitka o nedodržení totožnosti skutku. Námitky o nesprávném posouzení jednání obviněného jako trvajícího skutku a nesprávném závěru o dodržení totožnosti skutku jsou zjevně neopodstatněné. Krajský soud, opírající svůj závěr, že čin obviněného je trvajícím trestným činem, o judikaturu Nejvyššího soudu, kterou blíže necituje, patrně vycházel z rozhodnutí publikovaného pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., přičemž se dopustil určitého zjednodušení. Ačkoli závěry tohoto rozhodnutí (ve vyjádření citována tzv. právní věta) dopadají i na dovoláním napadenou věc, nelze z nich dovozovat, že by se v konkrétním případě mělo jednat o trvající trestný čin. Z citovaného rozhodnutí lze spíše dovodit, že právní konstrukce posouzení obdobných případů není založena na odlišení trestného činu trvajícího a trestného činu pokračujícího, ale opírá se spíše o hmotně právní vymezení jednoty skutku. Lze dovodit, že určité jednání vymezené konkrétním místem, časem a způsobem jednání, které naplňuje objektivní stránku uvedeného trestného činu, je jediným skutkem. Z hlediska námitek obviněného však mezi – poněkud zjednodušujícím - pojetím Krajského soudu v Ostravě a východisky citovaného usnesení Nejvyššího soudu podstatný rozdíl není, v obou variantách lze považovat požadavek obviněného, aby ohledně dílčích prodejů některým odběratelům došlo k rozšíření trestního stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. ř., za neopodstatněný. K otázce totožnosti skutku lze poznamenat, že tato je zachována v případech, kdy je dána alespoň částečná totožnost jednání, nebo alespoň částečná totožnost následku. Jednání obviněného bylo vymezeno časovým obdobím, konkrétním místem a způsobem jednání, tj. v předávání či prodeji psychotropní látky metamfetamin. Pokud jde o okruh odběratelů, je zjevná částečná totožnost v osobách S. a C.. V usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného bylo jeho jednání vymezeno šířeji, než obviněný předestírá ve svém dovolání, neboť je v něm uvedeno, že psychotropní látku metamfetamin měl obviněný .. (prodat) „dalším, dosud neustanoveným osobám“. Již v okamžiku trestního stíhání byl obviněný upozorněn na možnost, že skutečný počet může být širší. Zjevně je zachována totožnost následku, jímž je v konkrétním případě porušení právem chráněného zájmu na ochraně společnosti před škodlivým zneužíváním psychotropní látky a nelegálním obchodem s touto látkou. Ani upřesněním časového vymezení nedošlo k narušení totožnosti skutku, neboť není pochyb o tom, že se vždy jednalo o totéž jednání obviněného. Rovněž námitka týkající se tvrzeného nesprávného posouzení znaku zpětnosti je zjevně neopodstatněná. Ačkoli podstatným momentem pro posouzení zpětnosti je okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, které zpětnost zakládá, tento časový okamžik musí předcházet nikoli zahájení páchání trestného činu, ale až ukončení trestné činnosti. Trestná činnost obviněného tento rozhodující okamžik přesáhla a byla ukončena až poté, co předchozí rozhodnutí zakládající znak zpětnosti právní moci nabylo. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit dle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného podle §265r (správně 265i) odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 6 To 94/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, které obviněný vymezil v částech II. a III. odůvodnění svého dovolání. Obviněnému lze přisvědčit v jeho námitce, že v rozhodnutí odvolacího soudu blíže nerozvedený závěr – o trvajícím charakteru trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy – je nepřípadný. Krajský soud své tvrzení, že „ je .. nutno vycházet z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle níž není trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a s jedy trestným činem pokračujícím ale trvajícím “ (str. 3 jeho rozsudku), nedokládá odkazem na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož vyznění by zavdávalo důvod k učinění prezentovaného závěru. Navíc právní závěr, který v posuzované věci odvolací soud vyslovil, nelze pokládat za odpovídající charakteru jednání, jímž byl obviněný (viz citace tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně výše) uznán vinným. O jednání, jehož podstatou bylo poskytování metamfetaminu v označených případech tam uvedeným odběratelům, nelze tvrdit, že vykazuje povahu trestného činu trvajícího. Takovým trestným činem je dle trestněprávní nauky (srov. např. Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné, Obecná část, 1. vydání, C. H. BECK 2009, s. 162-163) a soudní judikatury (např. R 7/1994, R 31/1996) čin spočívající ve vyvolání a udržování, popř. jen udržování jinak vzniklého protiprávného stavu, kdy tato vlastnost je znakem jeho základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. Je pro něj (na rozdíl od pokračování či hromadnosti) typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Takovou povahu skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nemá. Současně však (viz níže) není důvodu k tomu, aby popsané jednání obviněného bylo považováno za pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku. Uvedené konstatování o neodůvodněnosti závěru krajského soudu však ničeho nemění na faktu, že skutek, který je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje zákonné znaky zločinu, jímž byl uznán vinným, které Okresní soud v Bruntále vyjádřil znaky neoprávněně prodal i jinak jinému opatřil psychotropní látku, ač byl za čin uvedený v §283 odst. 1 trestního zákoníku v posledních třech letech odsouzen. Tuto aplikaci hmotně právní normy soudy napadl obviněný tvrzením o nedůvodnosti užití znaků kvalifikované skutkové podstaty, avšak výhradám, které ve svém dovolání vznesl, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. K otázce namítaného nedůvodného užití znaku kvalifikované skutkové podstaty upravené zněním odst. 2 písm. b) §283 tr. zákoníku, tj. znaku „ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“ , je nezbytné uvést následující: Skutková zjištění vyjádřená v napadených rozhodnutích vycházejí z toho, že jednání specifikovaného ve výroku rozsudku okresního soudu se obviněný v době nejméně od ledna do 25.5.2010 dopustil přes to, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, č.j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010, který nabyl právní moci dne 2. 4. 2010, odsouzen mimo jiné i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestného zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 roků. Přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku se obviněný podle rozsudku Okresního soudu v Bruntále, č. j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010, dopustil tím, že (bod V./1 výroku) v době od počátku srpna 2008 do 12. 2. 2009 v R., okr. Bruntál, a jinde, poskytl metamfetamin, uvedený v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění novel, jako psychotropní látka, a) Š. Š., 3 dávky, b) L. P., 2 dávky, c) A. Z., 3 dávky, d) M. N., 2 dávky za 200,- Kč, e) Z. K., 5 dávek, f) T. O., nejméně 10 dávek za 5.000,- Kč. Z časového vymezení skutku ( od počátku srpna 2008 do 12. 2. 2009 ), pro který byl obviněný citovaným rozsudkem odsouzen, i ze skutečnosti, že jeho trestní stíhání pro jednání, které vyústilo ve výše citované odsouzení, bylo vůči obviněnému zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 13. 1. 2009, je nezbytné dovodit, že skutek, jímž byl pravomocně uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími (spáchaný v době nejméně od ledna do 25. 5. 2010 ), je skutkem (de iure) odlišným od skutku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, č. j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010. Protože nejde o skutek jediný, nýbrž o skutky dva, bylo třeba řešit otázku, zda mezi těmito skutky existuje vztah reálného souběhu, který by závěr o naplněnosti znaku zpětnosti ve smyslu ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vylučoval, či naopak vztah recidivy, který naopak - s ohledem na recidivu speciální danou naplněností zákonných znaků téhož trestného činu – užití kvalifikované skutkové podstaty citovaným ustanovením upravené, předpokládá. Naplněnost znaku „ odsouzen “ je vázáno na zjištění (§12 odst. 9 tr. ř. „Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.“ ), že rozsudek, který znak zpětnosti zakládá, nabyl právní moci. Ve věci posuzované není zpochybňován fakt, že tento rozsudek, tj. rozsudek Okresního soudu v Bruntále, č. j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010, nabyl právní moci dne 2. 4. 2011. Užití kvalifikované skutkové podstaty podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je odůvodněno tehdy, „ spáchal-li (pachatel) čin uvedený v odstavci 1, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen či potrestán“. Spácháním činu ve smyslu citovaného ustanovení je nezbytné chápat naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu v jednání pachatele, což v případě, že takový čin není jednorázovým deliktem, jenž je dílem okamžiku, nýbrž je „rozprostřen ve větším časovém prostoru“, znamená, že jím je veškeré pachatelovo jednání, jímž jsou znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu naplňovány, tj. až do okamžiku, kdy jeho skutek (de iure) je ukončen. Rozhodné je (obdobně jako je tomu např. při posuzování trestnosti činu a doby jeho spáchání - §2 tr. zákoníku) to, kdy je dokončeno jednání, jímž je čin spáchán. Nelze proto přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že je pojmově vyloučeno, aby mohl být v rámci kvalifikované skutkové podstaty pro zpětnost odsouzen, pokud skutek, za jehož spáchání byl odsouzen, započal před odsouzením. Skutková zjištění vyjádřená ve výrokové části rozsudku konkrétně dokladují, že obviněný se činu, v němž byl shledán trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, dopustil i po datu 2. 4. 2010 (zcela konkrétně ve vztahu k L. C., D. N. i L. K.) a že v této části se tak svého jednání dopustil za podmínek recidivy (hodnoceno ve vztahu k odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, č. j. 1 TM 12/2009-800, ze dne 24. 2. 2010). Nepochybil proto okresní soud, pokud jednání obviněného posoudil jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněným namítané nedodržení tzv. totožnosti skutku, a to jak státním zástupcem při podání o obžaloby (nedodržení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř.), tak soudy, které dle něj rozhodly o jeho vině nezákonně nad rámec vymezený usnesením o zahájení jeho trestního stíhání, vytýká porušení ustanovení procesního charakteru, neboť z kontextu námitek obsažených v bodě IV. jeho dovolání je zřejmé, že vadnost napadených rozhodnutí spatřuje v nedodržení požadavků plynoucích pro jeho trestní stíhání z ustanovení §160 odst. 1, odst. 5, a §176 odst. 2 tr. ř., a to s vazbou na ustanovení §12 odst. 2 tr. ř., potažmo pak s přihlédnutím k těmto i logicky ustanovení §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. Již z citace ustanovení zmiňovaných v dovolání obviněného, příp. ustanovení, k jejichž porušení rovněž při obsahové souvislosti mělo dojít rozhodnutími soudů (§2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř.), je třeba dojít k závěru, že tyto námitky nelze považovat za takové, které by brojily proti nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů [dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto spíše jako obiter dictum - i s přihlédnutím k státním zástupcem uváděnému rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 1071/2010 - se uvádí, že dovolací soud v souladu s vyjádřením státního zástupce neshledává důvod ke zrušení napadených rozhodnutí z toho důvodu, že by ve vztahu k části obviněným označeného jednání, jímž byl shledán vinným, nebylo jeho trestní stíhání vedeno zákonným způsobem. Je skutečností, že obviněným zmiňované usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 27. 5. 2010 (č. l. 4-7) zmiňuje výslovně jako osoby, jímž měl obviněný metamfetamin prodat, pouze J. G., O. S. a L. C., avšak – jak správně uvedl státní zástupce – tzv. skutková věta obsahuje i údaj, že (metamfetamin prodal) „v přesně nezjištěném období, asi od ledna do března 2010 … a dalším, dosud neustanoveným osobám“. Povaha skutku de iure, který je kladen obviněnému za vinu, neodůvodňuje to, aby se ve vztahu k jeho složkám přistupovalo jako k dílčím útokům pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, tj. k takovým jednáním, pro něž by bylo z hlediska procesního, z důvodu zákonně vedeného procesu, třeba realizovat důsledky plynoucí z ustanovení §12 odst. 12 tr. ř., tzn. stran každého jednotlivého dílčího útoku/samostatného procesního skutku zahajovat trestní stíhání jeho pachatele ve smyslu ustanovení §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Takový postup je třeba dodržet v těch případech, kdy trestná činnost pachatele „rozložená“ v delším časovém úseku má povahu časově oddělených aktů, které nespojuje jiné kontinuálně probíhající jednání podřaditelné pod zákonné znaky téhož trestného činu upraveného ve zvláštní části trestního zákona (jiný alternativní znak objektivní stránky trestného činu), tj. v případech, kdy tyto dílčí akty jsou pojeny „toliko“ souvislostmi vyjmenovanými v §116 tr. zákoníku. Specifikum trestného činu podle §283 tr. zákoníku se projevuje v tom, že již jeho zákonné vymezení v podobě alternativních znaků objektivní stránky umožňuje, v závislosti na naplnění toho kterého z nich konkrétně realizovaným jednáním pachatele, zvažovat různé formy trestného činu z hlediska jejich klasifikace v užším smyslu. Lze poukázat na to, že uvedený trestný čin může v konkrétním případě nabýt jak povahy trestného činu trvajícího, tak trestného činu pokračujícího, přičemž není vyloučeno, že i déletrvající delikt, sestávající z jednotlivých aktů, nebyl posuzován ani v jedné z uváděných variant. V případě, že pachatel psychotropní látku „pro jiného přechovává“ , není důvodu k tomu, aby na tímto způsobem spáchaný trestný čin podle §283 tr. zákoníku nebylo nahlíženo jako na trestný čin trvající, za který ho v napadeném rozhodnutí označil Krajský soud v Ostravě. Na straně druhé jednání pachatele, který se na spáchaném činu podílí např. tak, že jako tzv. kurýr na výzvu jiné osoby takovou látku „doveze , vyveze , příp. proveze “, dále s ní sám nenakládá a takto jedná opakovaně, není vyloučeno považovat za jednání vymezené ustanovením §116 tr. zákoníku, tj. jako trestný čin pokračující, vůči jehož jednotlivým dílčím útokům, takové pokračování tvořící, je nezbytné realizovat postup upravený ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. a v případě postupného odkrývání takové činnosti procesní úkony upravené ustanovením §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. Je-li však povaha skutku taková, že pachatel drogou disponuje a tuto v závislosti na konkrétním požadavku jiným osobám prodává, pak se jeho jednání nerozpadá do časově izolovaných úseků, které by byly pojeny „jen“ jednotným záměrem a dalšími souvislostmi vyjmenovanými v ustanovení §116 tr. zákoníku, neboť (byť to případně není v konkrétním rozhodnutí vyjádřeno) mimo naplněnosti znaku „prodá“ , takový pachatel současně v mezidobí za tímto účelem drogu též „pro jiného přechovává“. Kontinuita projevující se v souvislém páchání trestného činu takovým pachatelem má pak za následek, že celkové jeho jednání pak ve svém důsledku tvoří jeden skutek (a nikoli několik procesních skutků ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), o němž je možno rozhodovat tak, že se v závislosti na výsledcích dokazování v meritorním rozhodnutí skutek vymezí v rozsahu širším či naopak užším, aniž by bylo při jeho redukci (např. ohledně počtu dávek prodaných tomu kterému odběrateli) třeba rozhodovat zprošťujícím výrokem, jako tomu je v případě skutku ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř. Z druhé strany to pak znamená, že ohledně širšího vymezení skutku (stran množství drogy či počtu odběratelů) není důvod realizovat postup upravený §160 odst. 1, odst. 5 tr. ř., je-li možno učinit závěr, že jde stále o jeden a týž skutek, pro který trestní stíhání – byť v jeho užším vymezení při popisu skutku v příslušném usnesení - zákonným způsobem zahájeno bylo. Ve shodě s hodnocením otázky zákonnosti trestního stíhání obviněného státním zástupcem proto i Nejvyšší soud uvádí, že i ve vztahu k trestnímu stíhání obviněného I. K. se uplatňuje princip, který byl vyjádřen v rozhodnutí publikovaném pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., dle něhož „ Jestliže ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř. Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§177 písm. c) tr. ř. ], pak taková změna není důvodem k postupu podle §160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek. Zákonnost postupu řízení vyložená tímto rozhodnutí k citovaným ustanovením trestního zákona se totiž nadále plně uplatňuje i v případě trestního stíhání obviněného pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku (a rovněž i ve vztahu k ustanovení §116 tr. zákoníku). Připomíná se, že „jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám“ , ve smyslu právního názoru vysloveného ve výše citovaném rozhodnutí, bylo shledáno jednání pachatele spočívající v tom, že (tzv. skutková věta rozsudku odvolacího soudu): „v přesně nezjištěné době od srpna 2002 do 10. 7. 2003 v O. spolu s dalším pachatelem který je stíhán samostatně, prodal M.P. nejméně v 70 případech v přesně nezjištěním množství omamnou látku heroin ve směsi s kofeinem a paracetamolem …“. Zbývá dodat, že ani trestní stíhání obviněného C. H. T. v uvedené trestní věci nebylo zahájeno usnesením, jehož skutková věta by plně (tj. shodně z hlediska vyjádření rozsahu a celkové doby páchání tohoto skutku obviněným) korespondovala skutku, jak byl později – po provedeném dokazování – zjištěn soudy a vyjádřen v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu. V tomto vnímání je proto třeba přistupovat k procesní námitce vznesené obviněným. Dodat lze to, že z hlediska obhajovacích práv usnesení, jímž došlo k zahájení trestního stíhání odvolatele, dostatečně jasně vymezilo, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu, včetně toho, že jeho rozsah se může měnit na základě dalšího šetření věci. Nedošlo tak k porušení obhajovacích práv obviněného, které by se negativně projevilo v následně vydaném soudním rozhodnutí. Hmotně právní povahu má s výše uvedenou námitkou spojovaná výhrada obviněného vůči nesprávného posouzení jeho jednání jako trvajícího trestného činu odvolacím soudem, které bylo třeba přiznat právní relevanci, neboť jak již bylo výše uvedeno, skutek popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nelze za trestný čin trvající pokládat. Byť obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které lze formálně relevantně podřadit pod jím deklarovaný dovolací důvod, nelze důvodnosti jeho dovolání z výše uvedených důvodů přisvědčit. Z pohledu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je vhodné uvést, že toto nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro řízení dovolací . Z podaného dovolání je zřejmé, že rozhodnutí soudu představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje i procesní postup, který vydání napadených rozhodnutí předcházel. Tyto je procesní námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 19. září 2012 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ivo Kouřil

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele i tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle §283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/19/2012
Spisová značka:6 Tdo 894/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.894.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Recidiva
Dotčené předpisy:§283 odst. 1 tr. zákoníku
§283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:75 / 2013
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-01