ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1338.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1338/2012-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. prosince 2012 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných J. N. , a Bc. V. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 2 To 123/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. N. a Bc. V. J. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 46 T 11/2010, byli obvinění J. N. a Bc. V. J. uznáni vinnými ad 1) pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ad 2) přečinem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Za to byl obviněný J. N. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 5.000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Obviněný Bc. V. J. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000,-Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl Bc. V. J. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání v oboru realitní činnost na dobu 5 (pěti) let.
Obvinění se trestných činů dopustili tím, že nejméně v době od 4. 2. 2006 do 18. 2. 2006 J. N. a Bc. V. J. společně po předchozí dohodě se samostatně stíhaným I. W., se záměrem uvést v omyl ohledně vlastnictví nemovitostí Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, a v důsledku podvodně vylákaného rozhodnutí tohoto orgánu vytvořit právní rámec umožňující nakládání s cizími nemovitostmi bez vědomí oprávněného vlastníka a k jeho škodě, zorganizovali fiktivní prodej nemovitostí - jiné stavby v Brně-městě čp. …, na pozemku parc. č. … a pozemku parc. č. …, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v LV č. … u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, pro obec Brno-město, katastrální území Město Brno, tj. domu s pozemkem v J. ulici č. ev. … v Brně, bez vědomí majitelky L. Š., do vlastnictví I. W. tak, že J. N. zajistil a předal I. W. kupní smlouvu ze dne 9. 2. 2006, kde je majitelka těchto nemovitostí v ulici J. … v Brně L. Š. uvedena jako prodávající a I. W. jako kupující a návrh ze dne 9. 2. 2006 na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí, přičemž jak na této kupní smlouvě, tak na tomto návrhu na vklad vlastnického práva zajistil padělání podpisů L. Š. a notářské ověřovací doložky JUDr. Čiernikové, notářky v Brně ze dne 9. 2. 2006, a to s plným vědomím I. W. a Bc. V. J. o podstatných okolnostech a důvodech tohoto jednání ve vztahu k vylákání nemovitostí. Předmětnou kupní smlouvu a návrh na vklad vlastnického práva I. W. poté opatřil svými podpisy a byla předložena dne 13. 2. 2006 na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, M. n. … v Brně, bez vědomí majitelky L. Š.. Bc. V. J. následně zajistil sepis kupní smlouvy i návrhu na vklad vlastnického práva ze dne 16. 2. 2006 pro J. N.. K vytvoření zdání legálnosti prodeje předmětných nemovitostí, (jednání s jejich majitelkou), jeli obžalovaní N. a Bc. J. společně s I. W. do bydliště L. Š. v Praze, U k. …. Ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro I. W. do katastru nemovitostí nedošlo jen proto, že na padělání podpisů katastrální úřad upozornil advokát L. Š.. Mezitím předmětné nemovitosti I. W. kupní smlouvou z 16. 2. 2006 převedl na obžalovaného J. N. a dne 18. 2. 2006 na Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město předložil obžalovaný Bc. V. J. návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ze dne 16. 2. 2006 pro J. N., který ale rovněž nebyl proveden. Uvedeným jednáním, se záměrem sebe obohatit a způsobit L. Š., přisvojením si předmětných nemovitostí povolením vkladu vlastnického práva ve prospěch osoby I. W. a následně obžalovaného J. N., škodu ve výši 16.000.000,- Kč, uvedli v omyl Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, avšak ke způsobení škody v důsledku okolností neodvislých od jejich konání nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění J. N., Bc. V. J. a rodiče obviněného Bc. V. J., Ing. M. J. a N. J.. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 2 To 123/2011, z podnětu odvolání obviněného J. N. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a ve výroku o způsobu jeho výkonu, které se k tomuto obviněnému vztahují. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. N. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Bc. V. J., jakož i odvolání jeho rodičů, zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali oba obvinění řádně a včas dovolání. Obviněný J. N. opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. V úvodu zdůraznil, že není vinen spácháním žádného trestného činu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přesvědčen, že popsaný skutkový děj vychází pouze z několikrát měněné a upravené výpovědi soudně trestaného I. W., zatímco výpovědi řady bezúhonných svědků soudy obou stupňů ignorovaly. V této souvislosti poukázal na dopisy nacházející se ve spise, kterými se ho I. W. snažil finančně vydírat s nabídkou úpravy své výpovědi. Jeho věrohodnost za situace, kdy se snažil o co nejnižší trest, je podle obviněného nulová. Soudy tak na základě výpovědi osoby s kriminální minulostí dospěly k nepravdivým závěrům a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný je přesvědčen, že celé jeho trestní stíhání bylo jen pokusem I. W. vyhnout se vysokému trestu, což údajně dokládají dva dopisy, jeden adresovaný jemu (ze dne 7. 5. 2012) a druhý Vrchnímu soudu v Olomouci (ze dne 11. 4. 2011 - který má být součástí tr. spisu). Dopisy byly podle něj napsány v situaci, kdy I. W. začalo tížit svědomí. V obou dopisech se údajně I. W. přiznává ke svému výlučnému podílu na vzniku podvržených dokumentů pro účely vkladu jeho práva k domu na J. ul. do katastru nemovitostí, dále k tomu, že skutečně měl vůči J. N. dluh 5 mil. Kč, a chtěl ho vyřešit převodem domu na jeho osobu se započtením dluhu do výsledné ceny, a přiznal se také k tomu, že ho pod slibem vrácení peněz přiměl k realizaci celé operace. Obviněný se tedy domnívá, že takto nemohla být naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka uvedených trestných činů a skutková zjištění soudů nemohou při elementární znalosti logiky obstát, což je podle obviněného důvodem pro zrušení obou rozsudků. Podle názoru obviněného další pochybení soudů spočívá v tom, že nemohli uvést v omyl katastrální úřad, neboť tento má možnost prostřednictvím odborně vzdělaných osob předkládané smlouvy zkoumat a posuzovat. Plní tak obdobnou funkci jako soud a soud podle judikatury nelze předkládáním padělaných listin podvést. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 272/2005. Podotkl, že evidence nemovitostí vedená katastrálním úřadem pouze deklaruje skutečný stav, který může být kdykoli měněn. Při akceptování nesprávných skutkových závěrů obou soudů podvedeným nemohl být katastrální úřad. Obviněný dále brojí proti uložení úhrnného trestu, domnívá se, že soudy se dostatečně nezabývaly posouzením trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny, přesto ho tímto trestným činem uznaly vinným a uložily mu úhrnný trest, což se odrazilo ve výši trestu. Obviněný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že na oba trestné činy se musí uplatnit pouze jeden právní předpis, a to ten příznivější celkově, tedy nový trestní zákoník. Podle starého trestního zákona totiž je trestní sazba za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny tak nízká, že by došlo v roce 2009 k jeho promlčení. Státní zástupce ani soudy se tedy neměli tímto trestným činem vůbec zabývat. Navíc podle něj nemohla být naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu, protože nezahrnuje nějaké pořizování falešného podpisu notáře na smlouvě. Takový podpis podle obviněného není veřejnou listinou. V roce 2006, kdy byl trestný čin spáchán, byl pojem veřejná listina definován pouze v občanském soudním řádu a objektivní stránka trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny byla také užší. Obviněný je tedy přesvědčen, že byl uznán vinným trestným činem, který nemohl v roce 2006 vůbec spáchat a jde tak o retroaktivitu k tíži pachatele. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , obviněný poukázal na výše uvedené s tím, že mu soudy nesprávně uložily úhrnný trest, aniž by to zákon připouštěl. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl podle obviněného naplněn, neboť dovolací důvody podle písm. g), h) existovaly již u soudu I. stupně a navíc nebyly podle něj ani splněny podmínky pro vydání rozhodnutí, neboť trestní řízení bylo vedeno pro promlčený trestný čin (padělání a pozměňování veřejné listiny), padělání a pozměňování veřejné listiny vůbec nemohlo nastat. Soudu také vytýká, že v souvislosti s použitím ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. nezhojil vadu, když soudu I. stupně připustil pouhé čtení výpovědi svědkyně Š.. Soud dále na žádost obhajoby nepřipustil výslech právního zástupce svědkyně Š..
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí a buď ho zprostil obžaloby, nebo věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný sdělil, že vzhledem k existenci nových důkazů - dvou dopisů adresovaných I. W. jemu a Vrchnímu soudu v Olomouci - podává zároveň návrh na obnovu řízení. Obviněný současně požádal o odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný Bc. V. J. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , je obviněný přesvědčen, že v jeho věci rozhodoval soudce, předseda senátu, který ve věci rozhodovat neměl. Uvedl, že námitku podjatosti vůči soudu I. stupně vznesl před začátkem hlavního líčení, o námitce bylo rozhodnuto, následně bylo rozhodnuto též soudem stížnostním (Vrchním soudem v Olomouci) a taktéž Ústavním soudem ČR. Obviněný však nepovažuje tato rozhodnutí za právně správná. Obviněný uvedl, že předseda senátu již rozhodoval o totožném skutkovém ději v rámci trestního řízení vedeného proti I. W., který byl v jeho řízení klíčovým svědkem, uznal ho vinným totožným skutkem a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný je přesvědčen, že jeho věc neměl rozhodovat tentýž předseda senátu ani nikdo ze senátu, neboť údajně lze těžko předpokládat, že by tato osoba rozhodla nezaujatě a nestranně, když v rámci jiného řízení proti I. W., ve skutkové větě jednoznačně konstatovala, že se také on (ještě spolu s obviněným J. N.) ve spolupachatelství dopustil dané trestné činnosti. Obviněný v této souvislosti poukázal na tzv. materiální hledisko, které vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že objektivně nesmí být dána existence jakékoli pochybnosti o nestranném a nezaujatém rozhodnutí soudu. Obviněný zopakoval, že nesouhlasí s předchozími rozhodnutími ohledně jeho námitky podjatosti, neboť má za to, že tím, že rozhodoval tentýž soudce, bylo rozhodnutí o jeho vině již předem dáno, což podle obviněného odporuje principům trestní spravedlnosti. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má obviněný za to, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod a dotčení práva na spravedlivý proces. Poukázal na vady řízení spočívající v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v opomenutí důkazů, které byly řádně provedeny, ve svévolném hodnocení důkazů bez racionálního logického základu. V důsledku těchto vad jsou učiněná skutková zjištění v nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný je přesvědčen, že soudy vycházely z jednostranného náhledu na celý případ a nikoli z objektivního a logického zhodnocení důkazní situace a má za to, že skutkové i právní závěry soudu I. stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence a právní závěry tohoto soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů. Obviněný se dále v dovolání obsáhle věnuje zásadám při hodnocení důkazů. Shrnul, že se podle něj soud I. stupně nevypořádal se všemi provedenými důkazy způsobem požadovaným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jeho rozhodnutí neodpovídá požadavkům §125 odst. 1 tr. ř. Soud podle obviněného pochybil, pokud některé důkazy neprovedl, některé provedl, ale zcela pominul, část výpovědí svědků konstatoval a hodnotil, další ponechal bez povšimnutí, aniž by vysvětlil z jakého důvodu. Jeho rozhodnutí je tak podle něj nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Podle obviněného tak zůstala skutková zjištění neúplná a nebyly hodnoceny důkazy směřující ve prospěch jiné verze, než verze obžaloby. Obviněný si je vědom toho, že v dovolání nelze vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních, avšak poukázal na judikaturu Ústavního soudu z níž (části rozhodnutí cituje) vyplývá, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr (IV ÚS 802/02, ÚS 669/05, I ÚS 55/04 a další). Soud se podle obviněného nevypořádal s jeho obhajobou, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces. Pokud by důsledně dodržel jeho právo na obhajobu, musel by se vyrovnávat s více verzemi případu. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu II. ÚS 2042/08. V další části dovolání obviněný podrobně rozebírá důkazní situaci v průběhu trestního řízení. Zopakoval, že rozhodnutí obou soudů je založeno zejména na výpovědi I. W. (svědka v této věci, obviněného ze stejného skutku v samostatném řízení). Obviněný se domnívá, že pokud by nalézací soud vycházel z výpovědi svědka I. W. u hlavního líčení, nemohl by dospět ke skutkovým závěrům popsaným ve skutkové větě, neboť údajně tento svědek při této své výpovědi obviněného vyviňoval. Obviněný je přesvědčen, že soud vycházel z výpovědí svědka I. W. učiněných v jiném řízení (46 T 4/2009) a nikoli z výpovědí učiněných tímto svědkem v hlavním líčení tohoto procesu. Stejná situace je podle něj u znaleckých posudků, které neměly být v jeho trestní věci čteny, neboť byly vypracovány v jiné trestní věci. Obviněný má za to, že znalecké posudky měly být doplněny a přinejmenším měli být vyslechnuti znalci, zejména k námitce obhajoby, že svědek I. W. trpí Korzakovským syndromem. Stejná neprocesnost je podle obviněného u svědkyně L. Š., jejíž výpověď byla před soudem čtena za údajně splněných zákonných podmínek. Věk svědkyně nebo momentální zdravotní indispozice nemohou být podle obviněného důvodem, aby bylo porušeno jeho právo na obhajobu a nebylo umožněno klást této svědkyni otázky. Tento procesní nedostatek nemůže být podle obviněného zhojen tím, že obhájci měli možnost zúčastnit se výpovědi svědkyně v přípravném řízení. Obviněný má dále za to, že měli být vyslechnuti jím navržení svědci (právní zástupce L. Š. a pracovnice katastrálního úřadu), nebylo na místě tyto svědky obhajobě zamítnout. Obviněný poukázal na argumentaci v závěrečné řeči svého obhájce, ve svém odvolání a vystoupení obhájce ve veřejném zasedání, kterou sice odvolací soud odmítl, avšak podle obviněného měla být přijata. Zásadní otázkou podle obviněného je, zda-li byl prokázán okamžik ke kterému je možné vztáhnout subjektivní stránku dané trestné činnosti v jeho případě. Nebylo podle něj vyvráceno, že nevěděl o protiprávnosti daného jednání a pokud byl spáchán podvod, tak již v okamžiku zfalšování kupní smlouvy mezi L. Š. a I. W., s touto smlouvou však neměl nic společného a jeho účast na jednání nastává až v okamžiku, kdy jsou smlouvy již vyhotoveny a podepsány. Jeho role - služby realitní kanceláře pro J. N. - v jednání nastala až když J. N. kupoval nemovitost od I. W. a je otázkou, zda mohl rozpoznat, že se jedná o trestnou činnost, zda mu subjektivní stránka byla prokázána. Obviněný je přesvědčen, že nebyla. Dodává, že pokus zločinu podvodu byl dán již zfalšováním kupní smlouvy mezi L. Š. a I. W., se kterou neměl on nic společného, nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako spolupachatelství, ale jako jiná forma trestné součinnosti nebo jako trestný čin neoznámení trestného činu, neboť až po přerušení řízení na katastrálním úřadu u první smlouvy, nabyl podezření o protiprávnosti jednání. Nebylo podle obviněného prokázáno, že by věděl, že listina je zfalšovaná. Soud tak neměl podle jeho názoru dostatek důkazů k rozhodnutí o jeho vině. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. má obviněný za to, že mu neměl být uložen peněžitý trest, neboť k tomu nebyly splněny zákonné podmínky a jedná se o trest, který zákon nepřipouští.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil ho obžaloby nebo aby věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
Prostřednictvím svého dalšího obhájce podal obviněný Bc. V. J. ještě doplnění dovolání, ve kterém zdůraznil, že v minulosti nikdy nebyl trestně stíhán, o jeho absolutní bezúhonnosti svědčí manipulace s vysokými částkami peněz bez doprovodu dalších osob. Má za to, že v jeho trestní věci bylo prokázáno, že jím nebylo nikdy nic paděláno a celá kauza je postavená na výpovědích svědka I. W.. Podotkl, že na rozdíl od svědka I. W. (13x trestaný) a J. N. (3x trestaný) on se nikdy nedopustil majetkové trestné činnosti.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se v úvodu vyjádření k dovoláním obviněných zabývala námitkami obviněného Bc. V. J. k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Konstatovala, že o námitce podjatosti vůči soudci Krajského soudu v Brně Mgr. Aleši Novotnému bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 46 T 11/2010 tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného Bc. V. J., o stížnosti obviněného bylo následně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2010 (správně 2011), sp. zn. 2 To 18/2011 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tak, že se jako nedůvodná zamítá. Důvodem takového způsobu rozhodnutí obou soudů byl jejich závěr, že výhrady obviněného nekorespondují s problematikou, kterou předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. s tím, že k naplnění litery zákona by bylo třeba, aby vyvstaly určité pochybnosti o tom, že předseda senátu má určitý osobní vztah či zájem na projednávané věci, které ovšem podle rozhodnutí soudů nevyvstaly. Podle státní zástupkyně použitý způsob odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nevychází z nezbytných procesních podmínek §30 odst. 1 tr. ř. o vyloučení orgánu činného v trestním řízení a tedy neodpovídá jeho obsahovému zaměření. Státní zástupkyně dodává, že o výše uvedené námitce podjatosti bylo rozhodováno na podkladě ústavní stížnosti obviněného také Ústavním soudem ČR. Se zamítavým verdiktem tohoto soudu vyjádřil obviněný taktéž svůj nesouhlas, čímž jej v podstatě napadá. Podle státní zástupkyně je dovolání proti tomuto rozhodnutí nepřípustné. Nepřípustnost takového postupu se odvíjí od ústavního zákazu revize rozhodnutí Ústavního soudu ČR (§89 odst. 2 Ústavy ČR - vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou závazná pro všechny orgány či osoby) a plně konvenuje i podmínkám přípustnosti dovolání ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má státní zástupkyně za to, že dovolání obviněných jsou založena na polemice s procesní kvalitou a rozsahem provedeného dokazování, jakož i způsobem jeho vyhodnocení. Pokud jde o dovolání obviněného Bc. V. J., namítá navíc existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, kdežto obviněný J. N. se podle státní zástupkyně omezil na prosté skutkové výhrady, směřující výlučně k prosazení vlastní verze skutkového děje a proto není tato část jeho dovolání způsobilá ke svému věcnému projednání. Státní zástupkyně však konstatuje, že přezkoumáním věci ve výše uvedeném směru z podnětu skutkových námitek obviněného Bc. V. J. nelze dovodit extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Soudy podle ní nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se deformace vypovídací hodnoty provedených důkazů. V konkrétnostech pak odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudů. Soudy podle státní zástupkyně mohly i při obecně snížené míře věrohodnosti svědka I. W. vycházet z jeho usvědčujících tvrzení v předmětné věci za stavu, že tato byla plně podporována vypovídací hodnotou zbývajícího důkazního podkladu. Výpověď svědkyně L. Š. z přípravného řízení se podle státní zástupkyně za splněných podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. mohla stát procesně způsobilým předmětem důkazního řízení před soudem. Pokud jde o výhradu obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů, je možno na ní nahlížet pouze jako na vyjádření jeho nesouhlasu s tím, že jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno.
Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani hmotně právní námitce obviněného J. N. spočívající v tom, že stejně jako soud není možné uvést v omyl ani katastrální úřad, neboť tento nemá stejné postavení jako soud, který dochází k rozhodovací činnosti na podkladě prováděného dokazování a jeho následného vyhodnocení, když katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá podle §5 odst. 1 písm. a) - g) zákona č. 265/1992 Sb. v aktuálním znění, a ve smyslu §32 odst. 1, 2 jeho prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb., pouze formální náležitosti předložených podkladů pro navrhovaný vklad, aniž by prověřoval pravdivost údajů v nich uvedených, popř. úředně verifikovaných. Katastrální úřad byl podle názoru státní zástupkyně způsobilým objektem podvodného jednání obviněných.
K další hmotně právní námitce obviněného Bc. V. J. ohledně jeho účastenské, popř. jiné formy trestné součinnosti ve vztahu k podvodnému jednání, státní zástupkyně uvádí, že z popisu skutkového děje je zřejmé, že nejen oba obvinění, ale i (samostatně odsouzený) I. W. se podíleli na přisouzené trestné součinnosti za podmínek §23 tr. zákoníku jako spolupachatelé, tedy že jednali po předchozí vzájemné dohodě ve smyslu docílení společného trestného záměru. Nemůže podle ní obstát námitka obviněného, že do celé záležitosti vstoupil pouze za účelem výkonu realitních služeb pro potřeby J. N. a tedy bez jakéhokoliv povědomí o pravé podstatě formálně deklarovaného obchodování s předmětnými nemovitostmi. Pokud obviněný spáchal trestný čin ve spolupachatelství, je irelevantní jeho úsudek o možnosti právního posouzení jeho podvodného jednání jako účastenství, případná trestní odpovědnost za neoznámení trestného činu a konečně i důvodnost právní úvahy o beztrestnosti jeho jednání z důvodu absence jeho zavinění.
Státní zástupkyně nesouhlasí ani s námitkou obviněného J. N., že neměl být stíhán pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, neboť pro tento trestný čin došlo k promlčení trestního stíhání. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný se dopustil přisouzené trestné činnosti ve formě jednočinného souběhu dvou trestných činů a tím i se zákonitým vyloučením použití rozdílné právní úpravy na každý z nich, když podmínky časové působnosti trestních zákonů vyzněly ve prospěch aplikace právní kvalifikace podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, která se stala v uvedeném směru určující a tím i rozhodnou pro právní posouzení další sbíhající se trestné činnosti. Ta byla právně kvalifikována jako přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 věta prvá tr. zákoníku s pětiletou promlčecí dobou podle §34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, která od data ukončení trestného jednání, tedy ode dne 18. 2. 2006 do doby zahájení jeho trestního stíhání dne 7. 1. 2010 ještě neuplynula. Navíc se tato námitka nepřípustnosti trestního stíhání pro tento trestný čin, neopírá ani o adekvátní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněnému nelze podle státní zástupkyně přisvědčit ani pokud jde o námitku, že kupní smlouva s falešným podpisem nebyla veřejnou listinou. Uvedla, že se obviněný ve spolupachatelství podílel na užití padělané ověřovací doložky jako pravé a odkázala v tomto směru na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tdo 473/2010, podle kterého se jednalo o veřejnou listinu nejen ve smyslu objektu trestného činu podle §348 tr. zákoníku, ale i podle předcházející právní úpravy ve smyslu znaku skutkové podstaty trestného činu podle §176 tr. zákona.
V této souvislosti neobstojí podle státní zástupkyně ani námitka obviněného Bc. V. J. ohledně absence zaviněného jednání z hlediska okolností, za kterých mu za účelem poskytnutí jeho realitních služeb byla předložena notářská ověřovací doložka pravosti podpisu údajné prodávající L. Š. na kupní smlouvě s I. W.. Tyto okolnosti totiž zůstávají pouze v poloze jeho tvrzení a tedy vycházejí z jiného, než rozhodného skutkového podkladu výroku o jeho vině.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný J. N. také nebyl podle státní zástupkyně naplněn, pochybení spadající do sféry výroku o trestu a spočívající v takovém porušení hmotného práva, že byl nebo nebyl uložen trest úhrnný nebo souhrnný, popř. trest společný za pokračující trestnou činnost, lze napadat pouze prostřednictvím námitky jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) var. druhá tr. ř., kterou však obviněný jednak formálně neuplatnil a která by ani neměla naději na úspěch právě z důvodu výše poukazovaného odsouzení za dva trestné činy.
Naplněna nebyla podle státní zástupkyně ani nijak blíže zdůvodněná námitka obviněného Bc. V. J. ke shodnému dovolacímu důvodu, že mu neměl být uložen peněžitý trest, neboť nebyly splněny jeho zákonné podmínky a pro tento případ se tak jedná o trest, který zákon nepřipouští. Státní zástupkyně má za to, že jde o totožnou námitku jakou obviněný uplatnil v odvolání s ohledem na údajnou nedobytnost peněžitého trestu ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč. Státní zástupkyně má však za to, že podmínky pro uskutečnění dovolacího přezkumu tohoto výroku však stále chybí za stavu, že obviněný nikterak nekonkretizoval aktuální povahu svých majetkových poměrů, která by výkon tohoto vedlejšího trestu činila neuskutečnitelným. Námitka nepřípustnosti uložené výše peněžitého trestu ač odůvodněna způsobem, umožňujícím její věcné přezkoumání v dovolacím řízení, by ale podle státní zástupkyně neměla naději na úspěch, když soudy vycházely ze zjištěných osobních a majetkových poměru obviněného Bc. J. J..
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovoláních obviněných J. N. a Bc. V. J. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
III.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obou obviněných jsou založena na v podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jejich odvolání (J. N. na č. l. 1025 a násl., č. l. 1051 a násl tr. spisu, Bc. V. J. na č. l. 1027 a násl., č. l. 1065 a násl. tr. spisu) a soud II. stupně se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.
Pokud jde o dovolání obviněného J. N. , uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný pod tímto dovolacím důvodem zčásti uplatnil námitky skutkové nebo námitky proti nesprávnému procesnímu postupu soudů nižších stupňů, které zásadně nemohou být součástí věcného přezkumu Nejvyšším soudem. Za takové námitky je nutno považovat výhrady obviněného, že se trestného činu nedopustil, že rozhodnutí soudů stojí pouze na nestálé a nevěrohodné výpovědi soudně trestaného I. W., zatímco výpovědi bezúhonných svědků byly ignorovány, ale také výhrady obviněného, že nebyla v hlavním líčení vyslechnuta poškozená L. Š., jejíž výpověď byla v hlavním líčení čtena, aniž byly podle obviněného splněny podmínky §211 odst. 2 tr. ř., dále námitka, že nebyl vyslechnut ani právní zástupce poškozené L. Š..
Obviněný s takovými námitkami zjevně nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných trestných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) okolností, než jaké vzaly za prokázané soudy obou stupňů. Takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o důkaz dopisy I. W. adresované Vrchnímu soudu v Praze a obviněnému J. N., ve kterých I. W. podle obviněného popisuje svůj výlučný podíl na celém jednání, Nejvyšší soud podotýká, že jde o nové skutečnosti, které nemohou být předmětem řízení o dovolání a Nejvyšší soud se jimi nemůže zabývat. Obviněným zmiňovaný dopis ze dne 11. 4. 2011, tj. v podstatě ještě před rozhodnutím soudu I. stupně, Nejvyšší soud nenašel v trestním spise. Na č. l. 916/ sv. III. tr. spisu je ale založen dopis svědka I. W. adresovaný J. N., podaný na poštu dne 8. 2. 2011, ve kterém mu nabízí změnu výpovědi v jeho prospěch za peníze. V hlavním líčení ale I. W. vysvětlil důvody napsání tohoto dopisu s tím, že vypovídá jako svědek pravdu. Další dopis ze dne 7. 5. 2012 je novou skutečností soudům dříve také neznámou.
Nejvyšší soud se zabýval hmotně právními námitkami uplatněnými obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obviněný se domnívá, že objektem jejich podvodného jednání nemohl být katastrální úřad, který předkládáním pozměněných či falešných listin nelze podvést, neboť má možnost prostřednictvím odborně vzdělaných osob zkoumat a posuzovat předkládané smlouvy a plní tak podle obviněného obdobnou funkci jako soud. V této souvislosti obviněný poukázal na usnesení Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 8 Tdo 272/2005.
Nejvyšší soud souhlasí s tím, že bylo několikrát judikováno, např. v usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (R 24/2006), usnesení ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1442/2005, že pokud je soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností (§120 o. s. ř. - sporné občanskoprávní řízení ovládáno zásadou projednací) a je tudíž místem nalézání práva, nemůže být obecný soud rozhodující v civilním řízení zařazen mezi osoby, jež mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud dbá, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Přitom sám provádí či může provádět dokazování podle zásad vyjádřených v ustanovení §120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. a důkazy hodnotit ve smyslu zásad volného hodnocení důkazů. Katastrální úřad však, jak správně uvedla státní zástupkyně, v řízení o povolení vkladu zkoumá podle §5 odst. 1 písm. a) - g) zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a ve smyslu §32 odst. 1, 2 jeho prováděcí vyhlášky č. 26/2007 Sb., pouze formální náležitosti předložených podkladů pro navrhovaný vklad, aniž by prověřoval skutečnou povahu předkládaných listin a pravdivost údajů v nich uvedených, popř. úředně verifikovaných, např. zda úředně ověřené podpisy na listině náleží skutečným osobám. Katastrální úřad tak neplní obdobnou funkci jako soud, jak se mylně domnívá obviněný a může být subjektem trestného činu podvodu, může tedy být uveden v omyl, neboť o skutečném stavu věci informován nebyl. Tento názor byl ostatně již mnohokrát vysloven v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky (např. usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004). Odkaz obviněného na jím uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy nepřiléhavý a námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se dále zabýval hmotně právní námitkou obviněného vztahující se k použité právní kvalifikaci jeho jednání také jako přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, kdy se obviněný domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno podle právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu, tj. podle §176 odst. 1 tr. zákona, kde byla trestní sazba tak nízká, že již v roce 2009 došlo k promlčení trestního stíhání pro tento trestný čin. Obviněný tedy nesouhlasí s názorem obou nižších soudů, že byl jako příznivější právní předpis pro aplikaci zvolen zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Nejvyšší soud s touto námitkou obviněného nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení časové působnosti trestních zákonů je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. též Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 40-46).
Jestliže bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů. Nejprve bude nutno posuzovat druh trestu, který přichází v daném konkrétním případě podle všech možných úprav v úvahu, přičemž vždy bude nutno zvažovat i konkrétní výměru.
Z popisu skutku je zřejmé, že se obviněný dopustil trestné činnosti v jednočinném souběhu nestejnorodém, tedy, že jedním jednáním naplnil skutkové podstaty více trestných činů. Soudy obou stupňů shledaly, že pro posouzení trestnosti činu, jehož se obviněný dopustil v roce 2006, tj. v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., je pro obviněného příznivější úprava podle nové právní úpravy, tj. podle zákona č. 40/2009 Sb., a proto čin kvalifikovaly jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s oběma soudy. Podstata setrvalých námitek obviněného J. N. ohledně použití trestního zákona a promlčení trestného činu podle §176 tr. zákona přitom zjevně vychází z nerozlišení rozdílu mezi jednočinným souběhem trestných činů, kdy se jedná o jeden čin (jednání) naplňující znaky více trestných činů, oproti vícečinnému souběhu, kdy více činů (jednání) naplňuje skutkové podstaty různých trestných činů. Podle §67 odst. 1 tr. zákona přitom dochází k promlčení „trestnosti činů“ a ne jeho určité právní kvalifikace.
Na tomto místě je potřeba připomenout zásadu ukládání trestu za více trestných činů (ukládání úhrnného trestu), kdy soud uloží trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V daném případě pak byl pro posuzování aplikace zákona příznivějšího pro pachatele rozhodný trestný čin podvodu. Posuzováno v době účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. by se obviněný dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona s trestní sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let. Podle nového trestního zákoníku byl za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na pět až deset let. S ohledem na právě uvedené je nepochybné, že soudy v daném případě správně aplikovaly ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., neboť byl pro pachatele příznivější. Od toho se dále odvíjí také právní kvalifikace jednání obviněného také jako přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, pro který k promlčení trestního stíhání nedošlo.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s další hmotněprávní námitkou obviněného J. N. vztahující se k právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, kdy se obviněný domnívá, že nebyla naplněna objektivní stránka tohoto přečinu, neboť pořízení falešného podpisu notáře na smlouvě není veřejnou listinou. Takový podpis není podle obviněného veřejnou listinou podle §131 tr. zákoníku a nedělá ze smlouvy veřejnou listinu.
Otázkou výkladu pojmu „veřejná listina“ se pečlivě zabýval již soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že veřejnou listinou ve smyslu §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, je i taková listina, která je zvláštním předpisem prohlášena za veřejnou a tedy rovněž i listiny o ověření, tzv. ověřovací doložky, pokud splňují zákonné podmínky, představují veřejné listiny (srov. rozsudek soudu prvního stupně na str. 25). Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s právním posouzením této otázky soudem, pouze jeho úvahy ve stručnosti doplní.
Definici pojmu „veřejná listina“ trestní zákon č. 140/1961 Sb., neobsahuje, přičemž soudní praxe jej vykládala tak, že jde o dokument vydaný státním orgánem, kterým se zakládá právo, povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav. Veřejnou listinou jsou dále takové listiny, které za veřejné označuje jiný právní předpis. Ustanovení §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje veřejné listiny tak, že se jedná o listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Zvláštním zákonem v uvedeném smyslu je i zákon č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“), jehož ustanovení §6 určuje, že notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem. Konkrétní podmínky pro ověřování shody opisu nebo kopie s listinou (tzv. vidimace), resp. pro ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizace), o něž se v posuzované věci jednalo, jsou uvedeny v ustanovení §73, resp. §74 notářského řádu. V novém trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 309/2009 Sb.) je již veřejná listina pro účely tohoto zákona definována a to v ustanovení §131. Již vzhledem k tomu, že při vymezení tohoto pojmu v nové právní úpravě trestního práva hmotného bylo vycházeno z dosavadní judikatury a také z vymezení veřejné listiny v citovaném §134 občanského soudního řádu, je za veřejnou listinu považována mimo jiné i taková listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis (srov. §131 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/2009 Sb.).
Z popisu skutku uvedeného ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obvinění společným jednáním uvedly v omyl katastrální úřad tím, že padělanou ověřovací doložku JUDr. Čiernikové (listinu o ověření pravosti podpisu poškozené L. Š. jako prodávající na kupní smlouvě a návrhu na vklad) vydávali za pravou. Protože ověřovací doložky splňovaly náležitosti §74 odst. 2 notářského řádu, soud prvního stupně nepochybil, když považoval tyto listiny o ověření za veřejné listiny. Státní zástupkyně pak ve svém vyjádření správně poukázala na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 473/2010, podle kterého je veřejnou listinou i ověřovací doložka. Užije-li tedy pachatel padělanou ověřovací doložku jako pravou, naplní tím za splnění dalších zákonných podmínek znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že námitky uplatněné obviněným J. N. pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti tomuto důvodu neodpovídají a hmotně právní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť má vzhledem ke svým námitkám za to, že mu neměl být uložen úhrnný trest. Tento dovolací důvod však nebyl námitkou obviněného naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (tedy druh trestu neuvedený taxativně v ustanovení §52 tr. zákoníku) nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení, spadající do sféry výroku o trestu a spočívající v takovém porušení hmotného práva, že byl nebo nebyl uložen trest úhrnný nebo souhrnný, popř. trest společný za pokračující trestnou činnost, lze napadat pouze prostřednictvím námitky jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) var. druhá tr. ř., kterou však dovolatel jednak formálně neuplatnil a která by ani v opačném případě nemohla být úspěšná, neboť s odkazem na výše uvedené je zřejmé, že byl obviněnému správně ukládán úhrnný trest za dva trestné činy. Tato námitka přitom zjevně vychází z nesprávného názoru o promlčení trestného činu podle §176 tr. zákona.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze jej naplnit ve dvou variantách. V prvním případě je dovolací důvod naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V druhém případě je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v obou variantách jednak v tom, že v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody podle g) i h) §265b odst. 1 tr. ř. a jednak, že nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované věci je však nutné konstatovat, že za situace, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu odvolání obviněného J. N. částečně vyhověno, není možné naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě. S ohledem na výše uvedené je dále zřejmé, že tento dovolací důvod nebyl naplněn ani ve své druhé variantě, neboť v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nebyly dány uplatněné důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného J. N. posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jej odmítl.
Obviněný Bc. V. J. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , shledává obviněný v tom, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, v daném případě soudce, který rozhodovat neměl, neboť není možno předpokládat jeho objektivnost a nestrannost vzhledem k rozhodnutí o vině, které již učinil v souvisejícím samostatně vedeném trestním řízení proti I. W. (Krajský soud Brno pod sp. zn. 46 T 4/2009), kde se postavil na stanovisko o W. spolupachatelském vztahu s oběma jmenovanými obviněnými. Obviněný dále konstatoval, že uvedenou námitku podjatosti předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného již vznesl před zahájením hlavního líčení a bylo o ní rozhodováno jak na úrovni obou instancí obecných soudů, tak i ze strany Ústavního soudu ČR. Obviněný však s těmito rozhodnutími nesouhlasí.
Nejvyšší soud s námitkou obviněného nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný námitku podjatosti vůči soudci Krajského soudu v Brně Mgr. Aleši Novotnému vznesl (č. l. 730 tr. spisu) a bylo o ní rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 46 T 11/2010 (č. l. 731 tr. spisu) tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není tento soudce vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného Bc. V. J.. Tato skutečnost byla dále potvrzena ke stížnosti obviněného usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 2 To 18/2011 (č. l. 756 tr. spisu) tak, že byla stížnost jako nedůvodná zamítnuta. Je tedy zřejmé že byla splněna druhá z podmínek stanovených v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda byla po obsahové stránce naplněna i první ze zákonem požadovaných podmínek, tedy to, zda rozhodl vyloučený orgán.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Námitky obviněného, že soudce Mgr. Aleš Novotný v rozsudku jako soudce prvního stupně rozhodl poté, co dříve rozhodl v jiné trestní věci o vině a trestu spolupachatele obviněných I. W., nedopadají na podjatost podle ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., protože nesměřují proti tomu, že soudce, jehož podjatost je zmiňována, byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Nemůže se jednat ani o to, že byl vyloučen proto, že by v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba, protože tento výčet je taxativní. Vznesenou námitku by bylo možné podřadit pouze pod okolnosti vyjádřené v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., v alternativě podjatosti z důvodu poměru k projednávané věci (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 16, č. T-800).
Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nemůže být považována každá skutečnost, kdy soudce přišel s věcí, kterou projednává, do kontaktu, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Proto, když se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, nejde o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska těchto již v jiných věcech vyjádřených právních názorů, lze se zřetelem na konkrétní výhrady obviněného, který se domnívá, že předseda senátu tím, jak rozhodl dříve o spoluobviněném I. W., dal současně najevo, že oba obvinění jsou podle něj také vinni jako spolupachatelé, konstatovat, že tato skutečnost podjatost jmenovaného soudce nezakládá. Je totiž nutné uvést, že obviněný nezmínil žádnou jinou skutečnost vážící se k této okolnosti, kterou by dokladoval nestrannost rozhodování uvedeného soudce v jeho věci. To, že tentýž soudce rozhoduje trestní věc spolupachatelů za situace, kdy např. některý byl ze společného řízení vyloučen, i poté, co o ostatních spolupachatelích dříve rozhodl, je zcela obvyklou praxí, která koresponduje s institutem zákonného soudce. Jde o tutéž trestní věc, která je projednávána v odlišných řízeních, a nelze jen z toho vyvodit poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., jenž předpokládá, že soudce je osobně zainteresován pro vztah na určitém výsledku věci, kterou projednává. Jedná se jen o projednání téže věci v jiném řízení, o níž rozhoduje stejný soudce téhož soudu a stupně odděleně.
Nejvyšší soud na základě všech těchto okolností neshledal, že by soudce Mgr. Aleš Novotný byl jako předseda senátu z projednávání věci obviněných J. N. a Bc. V. J. pro jeho poměr k této věci vyloučen, jak bylo namítáno. Dovolání obviněného proto ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněným.
Pokud obviněný stejnými výhradami brojí také proti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti obviněného (č. l. 843 tr. spisu), Nejvyšší soud podotýká, že dovolání je v této části nepřípustné. Nejde totiž o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Navíc jak správně uvedla státní zástupkyně nepřípustnost takového postupu se odvíjí od ústavního zákazu revize rozhodnutí Ústavního soudu ČR (§89 odst. 2 Ústavy ČR) o tom, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou závazná pro všechny orgány či osoby.
Obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho případě údajně došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení, což má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Domnívá se, že v rámci nalézacího procesu byly porušeny mnohé základní zásady trestního řízení, a to nejen zakotvené v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Vadou důkazního řízení podle něj byly i případy opomenutých důkazů, případy svévolného hodnocení důkazů a jednostranného náhledu na trestní věc. Obviněný má za to, že právní závěry soudu I. stupně jsou v rozporu, někdy extrémním, s obsahem některých provedených důkazů. Podle obviněného nesprávným postupem soudů obou stupňů zůstala skutková zjištění neúplná a nebyly hodnoceny důkazy směřující ve prospěch jiné verze než obžaloby. Konkrétně pak obviněný brojí proti výpovědi svědka I. W., který je podle něj nevěrohodný, jehož výpověď soud hodnotí v rozporu se zásadami formální logiky a navíc podle obviněného soud vůbec nevychází z jeho výpovědi v hlavním líčení. Obviněný dále nesouhlasí, že v jeho trestní věci byly použity znalecké posudky vypracované na I. W. v jeho trestní věci, také podle něj měla být vyslechnuta svědkyně L. Š., jejíž výpověď byla v hlavním líčení toliko čtena. Obviněný se domnívá, že soud měl vyhovět jeho návrhu na výslech právního zástupce svědkyně L. Š. a pracovnice katastrálního úřadu.
S ohledem na výše uvedené a charakteristiku dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedenou v části odůvodnění rozhodnutí týkajícího se obviněného J. N., je zřejmé, že obviněný svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) okolností, než jaké vzaly v úvahu jako prokázané soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že - jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu - důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných obviněným ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je zřejmé, že provedly všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného, hodnotily je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž i právní posouzení plně odpovídá skutkovému zjištění, tak jak je popsáno v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nutno dodat, že soudy obou stupňů a zejména soud I. stupně závěry ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Za těchto okolností není dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn výše uvedenými námitkami obviněného ani s odkazem na ústavněprávně garantované právo na spravedlivý proces, na jehož základě je výjimečně možný průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a citován výše v úvodu tohoto rozhodnutí, obviněný namítl nesprávnost skutkových zjištění soudů s tím, že popsaného trestného jednání se nedopustil a soudy ve věci provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje. V uvedeném směru však oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědecké výpovědi svědka (samostatně odsouzeného) I. W., uvedly proč dbaly zvýšené opatrnosti při posuzování jeho věrohodnosti, v této souvislosti vycházely také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně MUDr. Švehlákové (č. l. 204-218) a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie specializace klinická psychologie PhDr. Špíškové (č. l. 218-227), ze kterých vyplynulo, že v případě svědka I. W. jde sice s ohledem na organické poškození centrální nervové soustavy (vlivem nadužívání alkoholu) o osobu se sníženou obecnou věrohodností, je ovšem schopen správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události. Ve vztahu ke specifické věrohodnosti pak jeho výpověď lze hodnotit jako specificky převážně věrohodnou, s tím že tento nemá k osobám Bc. V. J. a J. N. negativní vztah, je bez pocitů msty. Soudy svůj hodnotící postup vysvětlily zcela jasně a srozumitelně v souladu s pravidly ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a tedy postupovaly způsobem, který se odrazil ve správnosti těch skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl nejen obviněný J. N. ale i obviněný Bc. V. J. uznán vinným uvedenými trestnými činy. V rámci svého hodnotícího postupu mohly soudy i při obecně snížené míře věrohodnosti svědka I. W. vycházet z jeho usvědčujících tvrzení v předmětné věci za stavu, že tato byla plně podporována vypovídací hodnotou dalších provedených důkazů, jako výpověď poškozené L. Š. (ohledně návštěvy obviněných v místě jejího bydliště), JUDr. Kyselákové, JUDr. Gerykové atd., a to ve všech logických vazbách ve smyslu postupného naplňování společného trestného záměru všech spolupachatelů, směřujícího proti majetku poškozené L. Š., kdy všichni obvinění (včetně samostatně odsouzeného I. W.) po předchozí dohodě začali společným jednáním, s vymezením určité role pro každého ze spolupachatelů, uskutečňovat společný cíl za pomoci listin (kupní smlouvy a návrhu na vklad) s padělaným podpisem poškozené L. Š. jako prodávající a s padělanou notářskou doložkou ověřující pravost podpisů na listinách, uvést katastr nemovitostí v omyl o skutečném stavu věci a domoci se zápisu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem L. Š. ve prospěch I. W.. Bezprostředně poté mělo dojít opět za účasti a přispění všech aktérů k přepisu předmětných nemovitostí na obviněného J. N.. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné přepisovat na tomto místě celý skutkový děj a v podrobnostech odkazuje na citovanou skutkovou větu a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud pouze dodává, že soudy obou stupňů přiléhavým způsobem vysvětlily, proč naopak neuvěřily výpovědím obviněného a pečlivě odůvodnily námitky obhajoby, odůvodnily také, proč zamítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem dalších svědků (v tomto případě se tak rozhodně nejednalo o institut opomenutých důkazů).
Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené námitky obviněného Bc. V. J. tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto nelze dospět. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění, co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci spolehlivě přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad, včetně namítaného nerespektování práva na spravedlivý proces, které je zaručeno v článku 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Právní kvalifikace namítaného skutku jako zločinu podvodu a přečinu padělání a pozměňování veřejné listiny, které spáchali obvinění ve spolupachatelství, je správná.
Ve světle výše uvedeného pak Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou námitku obviněného Bc. V. J., že jeho jednání nemělo být posuzováno jako spolupachatelství na uvedených trestných činech, neboť jeho role byla výrazně menší a jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako jiná forma trestné součinnosti případně jako trestný čin neoznámení trestného činu.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy na základě provedeného dokazování totiž zcela zřejmě vyplývá, že se obvinění podíleli na trestné činnosti za splnění podmínek §23 tr. zákoníku, tedy že jednali po předchozí vzájemné dohodě ve smyslu docílení společného trestného záměru výše popsaného, kdy se na jeho realizaci tzv. krok za krokem z hlediska významu jednotlivých dílčích aktivit dohodli a každý z nich v rámci své specifické role také postupoval, přičemž je zcela irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na společném jednání podílel a tedy není rozhodné, zda se všichni zúčastnili na společné trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje a tedy článkem řetězu, tvořícího ve svém celku jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Proto nemůže obstát námitka obviněného Bc. V. J., že do celé záležitosti vstoupil pouze za účelem výkonu realitních služeb pro potřeby J. N. a tedy bez jakéhokoliv povědomí o pravé podstatě formálně deklarovaného obchodování s předmětnými nemovitostmi. Proto také jsou zjevně neopodstatněné jeho námitky o možnosti jiného právního posouzení jeho jednání, než právě a jen tak, jak bylo právně kvalifikováno soudem I. stupně, s čímž se ztotožnil i soud odvolací.
Ani námitka obviněného Bc. V. J. o neprokázání subjektivní stránky neobstojí. Nejvyšší soud shledal, že ze skutkových zjištění lze učinit závěr, že na trestné činnosti se obvinění podíleli společně, kdy míra vědomosti o celém jednání byla prakticky stejná, všichni si byli vědomi, že buď přímo předkládají nepravdivé údaje a tyto budou sloužit k podvodným účelům (uvedení někoho v omyl) nebo vytváří k tomu podklady. Z vlastního jednání lze pak jednoznačně dovodit i srozumění s následkem. Jak soudy správně uvádějí nejreálnější představu měl obviněný J. N., ale i ostatní zúčastnění (Bc. V. J. i I. W.) od počátku znali všechny podstatné okolnosti jednání. U obviněného Bc. V. J. lze na vědomou účast na trestném jednání usuzovat minimálně od návštěvy poškozené L. Š. v jejím bydlišti, po hovoru s ní přes domácí telefon, když je zřejmé, že tato schůzka proběhla ještě dříve než obviněný Bc. V. J. spolu s obviněným I. W. předložili katastrálnímu úřadu kupní smlouvu a návrh na vklad vlastnického práva s padělanými podpisy poškozené L. Š. a žádali o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch obviněného I. W.. Role obviněného Bc. V. J. tak v celkovém jednání představovala objektivně i subjektivně rovnocennou složku děje a byla tedy článkem řetězu tvořícího skutkovou podstatu uvedených trestných činů.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného Bc. V. J. uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti tomuto důvodu neodpovídaly a hmotněprávní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Obviněný uplatnil dále relevantně námitku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve které namítal, že mu byl uložen peněžitý trest aniž byly splněny zákonné podmínky a v jeho případě se tak jedná o trest, který zákon nepřipouští. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu (viz výše) se za druh trestu, který zákon nepřipouští, považuje uložení některého z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá. Vzhledem k tomu, že podle §68 odst. 6 tr. zákoníku soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je dobytnost peněžitého trestu takovou podmínkou, s níž zákon uložení peněžitého trestu přímo spojuje, resp. jen v případě jejího splnění může dojít k uložení peněžitého trestu, protože nedobytnost peněžitého trestu vytváří překážku jeho uložení. Obviněný však v rámci dovolání žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuvedl. Jak uvádí státní zástupkyně, obviněný v podstatě totožnou námitku uplatnil již ve svém odvolání, kdy upřesnil, že peněžitý trest neměl být uložen pro jeho nedobytnost. Ani v odvolání však neuvedl žádné argumenty opodstatňující tuto námitku.
Nejvyšší soud pouze obecně pro úplnost uvádí, že pro ukládání peněžitého trestu platí podmínky vymezené v ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož soud může uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a bez této okolnosti jen v případě vymezeném v odstavci 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Ustanovení §68 tr. zákoníku stanoví způsob ukládání a výměru peněžitého trestu v zásadě tak, že podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazba činí nejméně 100,- Kč a nejvíce 50.000,- Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den. Příjmy pachatele mohou být též stanoveny odhadem soudu (§68 odst. 4 tr. zákoníku).
V ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku je stanovena negativní podmínka představující překážku pro uložení peněžitého trestu spočívající v jeho nedobytnosti, jenž musí být podložena důkazy ve věci provedenými. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, jež slouží k určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, je rovněž předpokladem pro určení dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení. Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele, především rozsah jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsah povinnosti k náhradě škody, které mají zásadně přednost před zaplacením peněžitého trestu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmy z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiné příjmy, jakož i množství, druh a hodnotu závazků pachatele. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rozh. tr.).
Soudy v projednávané věci dostály všem výše rozvedeným zákonem předepsaným požadavkům. Pro stručnost lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na str. 29 rozvedl všechny důležité skutečnosti, k nimž při uložení peněžitého trestu přihlížel a obviněný je ani v dovolání nezpochybnil. Kromě jiného při objasňování majetkové situace obviněného zmínil, že obviněný je vysokoškolsky vzdělaný, svobodný, bezdětný, vlastník nájemního domu v Brně. Soud měl tedy podle Nejvyššího soudu dostatek podkladů pro závěr, že obviněný má prostředky k tomu, aby uvedený peněžitý trest zaplatil, čímž vyloučil, že by tento trest byl nedobytný. Z tohoto zjištění soud správně usoudil, že obviněný disponuje dostatečnými finančními prostředky, není nemajetný a peněžitý trest proto nelze považovat za nedobytný, resp. nepřípustný, jak obecně namítá obviněný v rámci důvodu dovolání podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud se ze všech uvedených důvodů ztotožnil i s odvolacím soudem, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí k tomuto druhu trestu uvedl, že uložený peněžitý trest je zákonný. Soudy rovněž připomněly i skutečnost, že obviněný páchal trestnou činnost ve snaze získat nemalý majetkový prospěch. Není proto pochyb, že uložení peněžitého trestu je v souladu se zákonem.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. V. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš