Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012, sp. zn. 7 Tdo 1390/2012 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1390.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1390.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1390/2012-42 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 2 To 68/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2011, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . Odůvodnění: Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl z podnětu odvolání obviněných Ing. A. K., Ing. J. S. a státního zástupce, zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 45 T 1/2011. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud sám nově rozhodl ve věci tak, že na pozměněném skutkovém základě uznal obviněného Ing. J. S. vinným dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona (skutek ad 1), a podle §250b odst. 1 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona (skutek ad 2 spáchaný společně s obviněným Ing. A. K.). Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. J. S. odsouzen podle §250b odst. 4 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy, statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. A. K., a podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a.s., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. S. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutků spatřuje předně v tom, že výklad znaku skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zákona, konkrétně „při sjednávání úvěrové smlouvy“, je příliš široký, když soud pod něj nepatřičně řadí i uvedení nepravdivých údajů při sjednávání zajišťovacích instrumentů. I když zajištění souvisí s úvěrovou smlouvou, skutková podstata úvěrového podvodu hovoří zcela striktně jen o úvěrové smlouvě a nikoli o smlouvě jiné (zástavní, ap.) Zákaz analogie v neprospěch obviněného pak nepřipouští jakýkoli rozšiřující výklad takto úzce vymezené skutkové podstaty, tedy ani její vztažení na související jednání v rámci úvěrových obchodů, jako zajišťovací prostředky, zástavy atd. Proto nelze podle jeho názoru posuzovat dané jednání jako úvěrový podvod, ale nanejvýš jako poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zákona, pokud při zajištění úvěru předstíral neexistující pohledávku. Dále obviněný namítá, že samotné faktury nejsou podle obchodněprávní nauky, a také rozhodovací praxe všech soudů v obchodních věcech, žádnou pohledávkou. Není tedy možné zastavit samotné faktury, které nejsou žádnou pohledávkou, ani jinou majetkovou hodnotou a nejsou tak způsobilým instrumentem zástavního práva. Proto lze podle obviněného v daném případě hovořit nanejvýš o nezpůsobilém pokusu zajistit úvěr neplatnými smlouvami s nezpůsobilým předmětem zástavního práva, přičemž zdůrazňuje, že tyto smluvní dokumenty sepisovaly a předkládaly k podpisu vždy banky, které byly iniciátorem těchto řešení. Obviněný pak namítá také nesprávné právní posouzení jeho jednání odvolacím soudem jako dva samostatné trestné činy, a za přiléhavější považuje původní právní kvalifikaci soudem I. stupně jako jeden pokračující trestný čin. V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že znak ustanovení §250b odst. 1 tr. zákona „při sjednávání úvěrové smlouvy“ nelze chápat zúženě. Za tento postup při sjednávání úvěrové smlouvy je nutno považovat i postup při všech souvisejících jednáních, která uzavření úvěrové smlouvy doprovázejí. Smlouvy týkající se zajišťovacích instrumentů přitom s úvěrovou smlouvou souvisí velmi úzce a údaje týkající se zajištění úvěru mají pro peněžní ústav zásadní význam při rozhodování o poskytování úvěru. Obviněným zmíněna možná právní kvalifikace jeho jednání jako poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zákona nepřichází podle státního zástupce vůbec v úvahu již proto, že toto ustanovení postihuje nekalé jednání dlužníka až v době, kdy je již pohledávka splatná. Nijak ale nepostihuje klamavé jednání směřující k tomu, aby dlužník vylákal od věřitele plnění. Navíc jednání dlužníka popsané v uvedeném ustanovení §256 tr. zákona spočívá ve zdánlivém zmenšování jeho majetku předstíráním závazku, ve kterém je dlužník povinným. Obviněný ale uváděl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy, kdy jeho jednání směřovalo k vylákání úvěru, přičemž předstíral existenci pohledávek, ve kterých měl figurovat jako věřitel. Obviněným uvedené rozhodnutí (R 6/2004), že pak řeší zcela jinou problematiku typu smluv, které lze podřadit pod pojem úvěrová smlouva a problematiky uvedení nepravdivých údajů při sjednávání zajišťovacích instrumentů souvisejících s úvěrovou smlouvou, se vůbec netýká. Za bezpředmětnou považuje státní zástupce argumentaci obviněného o právním charakteru faktury, když ze skutků nepochybně vyplývá, že předmětem zástavy byly pohledávky a nikoli snad faktura jako listina. Nic na tom nemění skutečnost, že zastavené pohledávky byly ve smluvních dokumentech případně specifikovány odkazem na dané faktury, když podstata jednání obviněného nespočívala pouze v předložení fiktivních faktur, ale především v předstírání existence pohledávek obchodní společnosti. Státní zástupce považuje za nedůvodné i námitky obviněného, kterými se domáhá posouzení jeho jednání jako jednoho pokračujícího trestného činu, když první útok byl spáchán v květnu 2007, a druhý v únoru 2009, takže není dána blízká časová souvislost ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zákona. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. Námitka obviněného týkající se příliš širokého výkladu znaku „při sjednávání úvěrové smlouvy“ ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu (§250b odst. 1 tr. zákona i §211 odst. 1 tr. zákoníku), jakož i námitka týkající se pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zákona nebo §116 tr. zákoníku (odvolání státního zástupce), byly již předmětem přezkumu odvolacího soudu. Ten shledal důvodnou pouze námitku, že soud I. stupně nesprávně právně posoudil jednání obviněného Ing. J. S. jako pokračování v trestném činu, protože v případě obou skutků nebyly shledány podmínky pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zákona, a to vzhledem k časovému období oddělujícímu oba případy jeho jednání. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil, když pouze pro upřesnění lze uvést, že v bodě ad 1) byl jednáním obviněného trestný čin dokonán v květnu 2007 uzavřením smluv uvedených v této části výroku o vině, a jednáním popsaným v bodě ad 2) výroku o vině, které oba obvinění započali dne 9. 12. 2008 po předchozí dohodě, byl trestný čin dokonán dne 26. 2. 2009, kdy obviněný Ing. J. S. uzavřel s Komerční bankou, a.s., další v tomto bodě uvedené smlouvy. Mezi oběma útoky je tak období jednoho a půl roku. Přitom podle §89 odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Obviněný sám v dovolání nijak nekonkretizoval svoji námitku a omezil se pouze na konstatování, že původní právní kvalifikace soudu I. stupně jako jeden pokračující trestný čin, byla přiléhavější. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že vzhledem k dlouhému časovému období mezi jednáními v bodech ad 1) a 2) výroku o vině, není splněna podmínka pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zákona, a to blízká časová souvislost, jak to v podstatě konstatoval i odvolací soud. V dané věci ale není naplněna ani další podmínka pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zákona, kdy jednotlivé dílčí útoky musí být vedeny jednotným záměrem pachatele. Tato tzv. subjektivní souvislost musí být dána již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, protože jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Pachatel tak již od počátku zamýšlí aspoň v hrubých rysech i další útoky. I když v této trestní věci oba obvinění využili svého práva, a v průběhu celého trestního stíhání k věci nevypovídali (reagovali pouze na provedené důkazy), je zejména z výpovědí svědků působících v obchodní společnosti F. N. B., s. r. o., zřejmé, že obviněný Ing. J. S. nejednal s jednotným záměrem, protože jednání v bodě ad 2) výroku o vině se dopustil až v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací ve společnosti v dané době. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem také ohledně námitky obviněného, že výklad pojmu „při sjednávání úvěrové smlouvy“ v ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu, je příliš široký. Odvolací soud považoval tuto námitku za nedůvodnou, přičemž pouze stručně poukázal na skutečnost, že samotná úvěrová smlouva v ustanoveních o zajištění úvěru hovoří o Rámcové smlouvě o zástavě pohledávek, jako zajišťovacím instrumentu a její součástí byl seznam fiktivních faktur. Nejvyšší soud k tomu dodává, že již samotné znění dané skutkové podstaty v části „při sjednávání“ svědčí pro závěr, že se vztahuje nikoli pouze na samotný akt uzavření úvěrové smlouvy, ale i na jednání tomu předcházející, které směřuje k uzavření úvěrové smlouvy právě tím, že se „sjednávají“ podmínky, za kterých bude úvěrová smlouva uzavřena. S tím pak úzce souvisí právě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, nebo zamlčení podstatných údajů, právě v procesu sjednávání úvěrové smlouvy, když takovýmto jednáním sleduje pachatel dosažení svého cíle spočívajícího v dosažení poskytnutí úvěru na základě sjednané úvěrové smlouvy, ač si je vědom, že při normálním běhu věci by mu úvěr nebyl poskytnut pro nesplnění požadovaných podmínek. Poskytovatel úvěru při svém rozhodování zda úvěr poskytne, sleduje především svůj zájem na návratnosti úvěru, jehož předpokladem je schopnost žadatele úvěru splácet a pro případ, že se tak nestane, jeho zajištění např. zástavním právem. Obviněný v obou případech uzavřel k zajištění úvěrů smlouvy o zastavení pohledávek společnosti F. N. B., s.r.o., přičemž ale žádné takové pohledávky společnost neměla a uvedení těchto nepravdivých údajů o důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy se dopustil při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že pokud by zákonodárce zamýšlel tak úzký dopad ustanovení §250b tr. zákona jak dovozuje dovolatel, patrně by na místo obratu „ při sjednávání úvěrové smlouvy“ použil obratu „v úvěrové smlouvě“. I tuto námitku proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou, a právní kvalifikace jednání jako poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zákona, jak je uvedena v dovolání, nepřichází v úvahu, když v době sjednávání úvěrové smlouvy zde nebyl ve vztahu ke konkrétnímu úvěru věřitel a ani dlužník, jehož jednání spočívá až v následném maření uspokojení věřitele na základě již existujícího závazkového právního vztahu, z kterého vyplývá věřiteli vůči dlužníku právo na plnění. Bez významu je pak námitka obviněného, že samotná faktura není žádnou pohledávkou. Předmětem zástavy totiž nebyly jednotlivé faktury uvedené ve výroku o vině, ale výhradně pohledávky, jejichž existenci fiktivními fakturami obviněný pouze dokládal. To ostatně přímo vyplývá i ze samotného výroku o vině, kde je výslovně uvedeno, že se jedná o smlouvy o zástavě pohledávek. Úvahy obviněného o nezpůsobilém pokusu tak postrádají reálný podklad. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. J. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. prosince 2012 Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/20/2012
Spisová značka:7 Tdo 1390/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:7.TDO.1390.2012.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Souběh (konkurence) trestných činů
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§250b odst. 1,4 písm. b) tr. zák.
§250b odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-02