ECLI:CZ:NS:2013:11.TVO.31.2013.1
sp. zn. 11 Tvo 31/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2013 stížnost obviněného T. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 5 To 48/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného T. Š. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 16 T 1/2012, byl obviněný T. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 6 T 169/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 10 To 298/2011. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný odvolání.
Dne 26. 8. 2013 pak rozhodl Vrchní soud v Praze k návrhu obviněného usnesením podle §77a odst. 4 tr. ř. a contrario, že se zamítá žádost obviněného o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí uloženého mu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 16 T 15/2009.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, ve které uvedl, že je omezen zákazem vycestování již od roku 2008 a po novele zákona o cestovních dokladech na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích od roku 2011. Podle obviněného důvody tohoto omezení v průběhu řízení pominuly, svým chováním nadevše prokázal, že nemaří či jakýmkoli způsobem neztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Pokud nyní předsedkyně senátu uvádí, že z jeho strany dochází k obstrukčnímu jednání, je takový výrok zcela neoprávněný a zejména „kverulantní“ a prokazuje, že je senát ohledně jeho osoby podjatý. Jestliže předsedkyně senátu poukazuje na skutečnost, že až dne 13. 8. 2013 obviněný sdělil Vrchnímu soudu v Praze, že na stejný den jako veřejné zasedání je v jiné jeho trestní věci nařízeno hlavní líčení, je podle obviněného „s podivem zarážející“, jak soud dokáže jeho dobrou vůli posunout do roviny negativity. Takové oznámení je totiž podle jeho názoru jeho dobrá vůle a nikoli povinnost. K argumentu, že zmařil hlavní líčení nařízené na 16. 11. 2012 tím, že nepřevzal předvolání, obviněný uvádí, že předvolání vyzvedl z datové schránky v zákonné desetidenní lhůtě, ovšem jednání bylo nařízeno během této úložní lhůty. Dále pak obviněný konstatuje, že omezení spočívající v zákazu vycestování nelze aplikovat v řádu let, nikdy nezpůsobil žádné průtahy v řízení, způsob jeho obhajoby mu nemůže být k tíži.
Podle obviněného jsou splněny podmínky pro odnětí jeho věci senátu 5 To a její přikázání senátu 12 To, přičemž v tomto smyslu podal nový návrh podle §25 tr. ř. a do vyřešení otázky zákonného soudce nelze napadené usnesení považovat za zákonné.
Závěrem své stížnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Z podnětu podané stížnosti Nejvyšší soud přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Nejprve je nutné konstatovat, že odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 To 48/2013, zamítnuto, obviněný je tak nyní již pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku. Z procesního spisu není patrné, zda obviněný již výkon trestu nastoupil. Pokud ano, pak projednání jeho stížnosti nemá praktický význam. Pokud ne, je tato skutečnost dalším argumentem pro ponechání příslušného zákazu v platnosti. Důvody uvedené v napadeném usnesení považuje Nejvyšší soud za správné, oproti tomu námitkám obviněného přisvědčit nelze.
Pokud jde o údajné splnění podmínek pro odnětí trestní věci obviněného senátu 5 To a její přikázání senátu 12 To Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 7 Td 49/2013, z jehož odůvodnění je patrné, že námitka obviněného je založena na nepochopení pojmu „meritorní rozhodnutí“.
Omezení spočívající v zákazu vycestování podle §77a tr. ř. se aplikuje po tu dobu, po kterou trvají jeho důvody. Ačkoli by několikaleté trvání mělo být spíše výjimkou odůvodněnou složitostí věci a tím i délkou trestního stíhání, neexistuje žádná striktní hranice, jako např. v případě vazby, kterou by nebylo možno překročit, jak naznačuje obviněný. Nejvyšší soud je toho názoru, že vrchní soud v případě obviněného pečlivě zkoumal existenci důvodů pro další trvání tohoto omezení s vědomím toho, o jak citelný zásah do práv obviněného se jedná.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 16 T 15/2009, jako hlavní důvody vymezil jednak skutečnost, že spoluobviněný V. N. se řadu let zdržuje v Dominikánské republice, kde je pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, z čehož vyplývá obava, že by obviněný mohl využít kontaktu s ním a rovněž odcestovat do země, kde bude pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný, a dále fakt, že obviněný v září roku 2010 ukončil spolupráci se svými dvěma obhájci, resp. tito obhájci ukončili spolupráci s ním z důvodu narušení důvěry, v jednom případě proto, že obviněný přestal s obhájcem komunikovat. Žádného dalšího obhájce si obviněný nezvolil ani po výzvě soudu. Krajský soud v tom spatřoval obavu, že se obviněný rozhodl zvolit si „jiný způsob obhajoby“, než je hájení svých zájmů před soudem. V současné chvíli je sice patrné, že obviněný do zahraničí neodcestoval, ovšem nelze vyloučit, že to je právě důsledkem skutečnosti, že nemá k dispozici cestovní pas. Zvolená strategie obhajoby projevující se změnami obhájců tak zřetelně směřuje spíše k prodlužování řízení, jak bude dále popsáno. Je patrné, že obviněný nespolupracuje s orgány činnými v trestním řízení tak, jak by bylo možno očekávat, chtěl-li by primárně obhájit svou nevinu.
Pokud jde o náznaky obstrukčního jednání, lze je zjistit ze samotného trestního spisu. Ačkoli se jednání obviněného odehrávalo v mezích zákona, je patrné, že se svých práv snažil „využít“ tak, aby soudní jednání oddálil. Mimo vrchním soudem popsaného oznámení o tom, že na stejný den bylo nařízeno hlavní líčení v jiné trestní věci, lze poukázat např. na vypovězení plné moci obhájci těsně před veřejným zasedáním s příkazem, aby nečinil žádné další úkony v rámci jeho obhajoby, což (za přispění obhájce, který se v rozporu se svými povinnostmi z jednání omluvil v den jeho konání) vedlo k odročení veřejného zasedání vzhledem k tomu, že šlo o případ nutné obhajoby. Ve spise jsou založeny také předchozí přípisy obviněného, kterými se „vzdává obhájce“ a následně toto své prohlášení „bere zpět“ atd. Nelze proto s obviněným souhlasit, že nemaří či jakýmkoli způsobem neztěžuje práci orgánů činných v trestním řízení. Pokud jde o jeho námitku, že mu způsob obhajoby nemůže být k tíži, v obecné rovině s tímto tvrzením nelze souhlasit. Obviněný pochopitelně nemůže být donucován k tomu, aby se hájil určitým způsobem, nicméně i ze způsobu jeho svobodně zvolené obhajoby lze vyvozovat skutečnosti podstatné pro trestní řízení. Zda a jak obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje, může být například významnou polehčující okolností. Pokud nespolupracuje, pak samozřejmě tato okolnost nemůže být hodnocena v jeho prospěch a v zásadě pak je k jeho „tíži“. Stejně tak tato okolnost může být hodnocena v rámci posouzení důvodů pro další trvání zákazu vycestování.
Protože se Nejvyšší soud s napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ztotožnil, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch