Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2013, sp. zn. 20 Cdo 2154/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2154.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2154.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 2154/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku hlavního města Prahy, a. s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 00005886, proti povinnému J. M. , zastoupenému JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, pro částku 208,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 5187/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 30. srpna 2012, č. j. 15 Co 580/2012-139, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že v prvním odstavci výroku napadeného usnesení zamítl návrh povinného na přerušení řízení) potvrdil usnesení z 15. září 2010, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené usnesením z 11. září 2008 /doručeným povinnému 8. července 2009/ pravomocně 30. prosince 2009), odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku a náhradu nákladů nalézacího řízení dobrovolně zaplatil. Odvolací soud uzavřel, že plnění z 1. března 2010 nelze považovat za dobrovolné, byl-li povinný k úhradě pohledávky a náhrady nákladů řízení soudním exekutorem vyzván již podáním z 3. července 2009 (č. l. 44), s poučením, že pokud pohledávku a náhradu nákladů řízení uhradí nejpozději do 3 dnů od doručení výzvy, bude plnění považováno za dobrovolné ve smyslu §11 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a odměna exekutora bude vymáhána pouze v poloviční výši (s dalším upozorněním, že ani v takovém případě nemůže být nižší než 3000 Kč). Z uvedeného podle odvolacího soudu plyne, že plnění, bylo-li exekutorovi poukázáno až na základě jeho výzvy, je třeba považovat za plnění v rámci exekuce, které není důvodem pro její zastavení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Na uvedenou povahu úhrady povinného nemá žádný vliv ani jeho odvolací argumentace, že nebyl vyrozuměn o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, jelikož taková povinnost pro exekutora z exekučního řádu neplyne. Odvolací soud pak uzavřel, že exekuce je i nadále vedena důvodně pro vymožení nákladů oprávněného v exekučním řízení a pro náklady soudního exekutora Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, jelikož je v něm řešena otázka, „kdy je splnění exekučně vymáhané povinnosti k rukám exekutora dobrovolným splněním a kdy je splněním pod tlakem exekuce v situaci, kdy povinný splnil až po vyřešení námitky podjatosti a po právní moci usnesení o nařízení exekuce.“ Nesprávné právní posouzení věci povinný spatřuje v závěru odvolacího soudu, že úhradu vymáhané pohledávky teprve po doručení exekutorovy výzvy k zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím nelze považovat za splnění mimo rámec exekuce, a že takováto platba nemůže vést k jejímu zastavení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Povinný má za to, že takto striktní výklad je v rozporu se smyslem zákona a s jeho ústavně zaručenými právy. Podle jeho názoru teprve poté, co je najisto postaveno, že určitou povinnost má, přichází v úvahu buď její dobrovolné splnění nebo jeho vymáhání exekucí; navíc je povinný přesvědčen o tom, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132). Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. V usnesení z 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, Nejvyšší soud s ohledem na možnost splnění dluhu i po nařízení výkonu rozhodnutí uzavřel, že o dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže povinný plnil mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v §258 odst. 1 o. s. ř. Stejně tak i v řízení podle exekučního řádu lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, nebo např. ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09). Dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09). Za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, k němuž došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, týkající se dobrovolného plnění v souvislosti s výkladem ustanovení §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.). Vzhledem k uvedenému závěru (zaujatému Nejvyšším soudem v usnesení z 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011) je třeba plnění povinného z 1. března 2010 považovat za dobrovolné plnění, poskytnuté povinným sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení , což má (kromě vlivu na rozhodnutí o nákladech exekuce) za následek, že takovéto plnění nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že povinný podal námitku podjatosti soudců, a to tím spíše, že tuto námitku vznesl až 14. listopadu 2011, tedy asi 14 měsíců po vydání zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně (není tedy pravdivé jeho dovolací tvrzení, že „plnil po vyřešení námitky podjatosti“). Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. září 2013 JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2013
Spisová značka:20 Cdo 2154/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2154.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-27