ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2926.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2926/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného L. Č. , proti povinnému P. G. , zastoupenému JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, pro 145.479,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 11488/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 29.4.2011, č.j. 66 Co 6/2011-91, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 16.9.2010, č.j. 91 Nc 11488/2009-71, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (nařízené k vymožení částky 145.794,40 Kč jakožto úroku z prodlení z částky 250.000,- Kč, kapitalizovaného za období od 8. 11. 1999 do 31. 8. 2005, a dalšího úroku přisouzeného sazbou 10% ročně z částky 250.000,- Kč za období od 1. 9. 2005 do zaplacení). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že tvrzený důvod pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dán není, jelikož – odkazuje-li povinný na čestné prohlášení z 27. 11. 2007, v němž oprávněný uvedl, že byly mezi ním a povinným „vyrovnány veškeré pohledávky v plné výši tj. 250.000,- Kč…“ a že „…v této chvíli nemají mezi sebou žádné nesplněné platební povinnosti“, tento jednostranný právní úkon nelze interpretovat jako dohodu, jež by znamenala zánik závazku k zaplacení příslušenství pohledávky, tj. úroku z prodlení (samotná jistina ve výši 250.000,- Kč ostatně předmětem nalézacího, a tedy ani exekučního řízení nebyla).
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „nelze nařídit exekuci v případě, že vymáhané právo zaniklo zaplacením v době po vydání exekučního titulu, což písemně potvrdil sám oprávněný.“ Povinný „se domnívá, že není možné, aby následně poté, co oprávněný písemně potvrdí splnění veškerých platebních povinností ze strany povinného, tento oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, a soud aby tuto exekuci nařídil, resp. v případě, že zjistí, že je zde dán zákonný důvod pro zastavení exekuce, tuto nezastavil a nechal ji soudním exekutorem provést“. Podle názoru dovolatele z důkazů předložených soudům obou stupňů plyne, že povinný již oprávněnému nic nedluží, je tedy namístě nařízenou exekuci zastavit.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. Předně – vyjadřuje-li přesvědčení, že „z důkazů předložených soudům obou stupňů plyne, že již oprávněnému nic nedluží“, z čehož pak dále dovozuje, že je namístě nařízenou exekuci zastavit“ – povinný neuplatňuje jediný k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý dovolací důvod, tedy nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž namítá nesprávné skutkové zjištění učiněné z čestného prohlášení oprávněného odvolacím soudem, který dovodil, že oprávněný, uvedl-li v něm, že „byly.....vyrovnány veškeré pohledávky v plné výši, tj. 250.000,- Kč,“ potvrdil pouze to, že povinný mu zaplatil částku 250.000,- Kč, tedy jistinu pohledávky, jež ovšem nebyla předmětem nalézacího řízení ani exekuce; ta byla naopak nařízena k vymožení úroku (přisouzeného jednak kapitalizovanou částkou a jednak určením roční sazby a další doby prodlení), a to právě proto, že tento úrok dobrovolně zaplacen nebyl (v této souvislosti Nejvyšší soud při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od neúplného či nesprávného skutkového zjištění připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah úkonu /zde prohlášení/, jedná se, a o takový případ jde v souzené věci, o skutkové zjištění /srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000/).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu