ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3190.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 3190/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinné H. H. , zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, pro částku 1.945.066,47 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 E 134/97, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 19. června 2012, č. j. 15 Co 387/2012-823, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. března 2012, č. j. 11 E 134/1997-798, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Shodně se soudem I. stupně uzavřel, že i když exekuční titul ve svém výroku, resp. v jeho části o stanovení úroku z prodlení sazbou „17,5% od 23. 11. 1995 do zaplacení“ slovo „ročně“ neobsahuje, nelze s ohledem na ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku, §517 odst. 2 občanského zákoníku a vládní nařízení č. 142/1994 Sb., dospět k závěru jinému, než že úrok z prodlení činí 17,5% jistiny ročně , že tedy nejde – jak nesprávně dovozuje povinná – o úrok „jednorázový“.
Pokud jde o odvolací námitku povinné, že oprávněná podala návrh na pokračování výkonu rozhodnutí, aniž jej doplnila „řádnými listinami prokazujícími oprávnění takový návrh podat“, a že listiny prokazující její právní nástupnictví doložila až po uplynutí roční lhůty podle §336m odst. 1 o. s. ř., s tou se krajský soud vypořádal závěrem, že povinná „směšuje otázku návrhu na pokračování řízení s otázkou prokázání právního nástupnictví.“ Jak správně konstatoval soud prvního stupně, byl mu (obsahově bezvadný) návrh nynější oprávněné na pokračování vykonávacího řízení doručen 26. dubna 2001, tedy z pohledu ustanovení §336m odst. 1 o. s. ř. včas. S touto společností přitom soud prvního stupně jednal jako s oprávněnou od 20. listopadu 2000, kdy mu došlo ze strany ČSOB, a. s. oznámení o právním nástupnictví (okresní soud má pravdu i v tom, že podle tehdy účinné právní úpravy nebylo nutno rozhodovat o procesním nástupnictví). Bylo-li toto nástupnictví doloženo pouze výpisem z obchodního rejstříku, neměl je okresní soud za dostatečně prokázané, a proto nynější oprávněnou vyzval k doložení smlouvy o prodeji podniku, čímž pouze odstranil nedostatek týkající se průkazu právního nástupnictví (obdobně jako se odstraňují např. vady odvolání po uplynutí odvolací lhůty, kdy se po odstranění vad na dříve provedené úkony hledí jako na procesně platné). Dne 25. 7. 2002 tak nynější oprávněná nepodává „návrh vstupu jako právní nástupce“, nýbrž pouze dokládá další listinu k prokázání svého nástupnictví. Bylo-li toto nástupnictví prokázáno, pak byl i návrh na pokračování řízení 26. 4. 2001 podán osobou k tomu oprávněnou, okresní soud tedy správně uzavřel, že důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle §336m odst. 1 o. s. ř. dán není.
V dovolání, jehož přípustnost (aniž však uvádí, které ustanovení bylo nesprávně aplikováno či vyloženo) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody (bez specifikace, v čem má naplnění každého z nich spočívat). Stejně jako v návrhu na zastavení výkonu i v odvolání opět namítá, že výkon rozhodnutí měl být zastaven proto, že oprávněná „nesprávně požaduje zaplacení úroku z prodlení ve výši 17,5% ročně, ačkoli v exekučním titulu pojem „ročně“ uveden není, z čehož dovozuje, že jde o úrok „jednorázový“. Podle dovolatelky tak oprávněná nepřípustně požaduje úroky z úroků a z poplatků. Stejně jako v odvolání, i v dovolání dále namítá, že řízení mělo být podle §336m odst. 1 o. s. ř. zastaveno, jelikož návrh na pokračování v řízení nynější oprávněná podala v době, kdy své nástupnictví potřebnými listinami nedoložila, a pokud tento nedostatek posléze k výzvě soudu odstranila, stalo se tak po uplynutí zákonné roční lhůty. Z uvedeného povinná dovozuje porušení ustanovení §36 odst. 3, 4 a 5 exekučního řádu.
Tím, že oprávněná své nástupnictví nedoložila řádně a včas, nemohla jí být včas vyplacena částka získaná dražbou, takže k její výplatě došlo až s několikaletým zpožděním, v důsledku čehož došlo bez zavinění povinné „k velkému nárůstu úroků z prodlení.“ Dále povinná opět stejně jako v odvolání poukazuje na „neplatnost znaleckých posudků“, na jejichž základě byly stanoveny odhadní a poté i výsledné ceny nemovitostí, v čemž také spatřuje důvod k zastavení výkonu rozhodnutí. Kromě toho byla cena nemovitostí stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Antonína Randy ze dne 18. 6. 2004, tedy posudku, jenž je nyní osm let starý a tedy nevystihující skutečnou hodnotu nemovitostí, v čemž podle povinné rovněž spočívá důvod k zastavení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V odůvodnění svého stanoviska z 19. dubna 2006, Cpjn 202/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2006, Nejvyšší soud pro oblast obchodních závazkových vztahů (a o takový jde o souzené věci, jak plyne z odůvodnění exekučního titulu, v němž soud odkazuje na ustanovení §497, §504 a §506 obchodního zákoníku) dovodil (s 272/424/), že „v žalobě ani ve výroku soudního rozhodnutí nemusí být úroky z prodlení účastníkem požadované pro dobu „do zaplacení“ pohledávky přesně vyčísleny, neboť postačuje, aby bylo uvedeno, že jde o úroky z prodlení , a aby byl stanoven způsob , jímž lze určit jejich výši ( sazbu ) a den, od kterého se úroky z prodlení požadují či přiznávají.“ Při zaujetí svého závěru, že úrok z prodlení nebyl exekučním titulem stanoven jako jednorázový, jak to nesprávně v návrhu na zastavené výkonu (i v odvolání a dovolání) dovozuje povinná, nýbrž sazbou 17,5% ročně, se okresní soud (a tedy i soud krajský, jenž na jeho rozhodnutí v plném rozsahu odkázal) dopustil jediné, avšak právně zcela nevýznamné nepřesnosti, jestliže poukázal na ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku (zjevně ve znění účinném od 1. 1. 2001), ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku a na vládní nařízení č. 142/1994 Sb., zatímco vzhledem k datu vzniku prodlení – 23. 11. 1995 – měl odkázat na ustanovení §369 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000, a v tom případě pak na ustanovení §502 obchodního zákoníku, jehož druhý odstavec stanoví, že výše sjednaných – a tedy i sankčních (§369 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000) – úroků se týká ročního období. Z uvedeného pak plyne, že způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (protože není opodstatněná) není ani námitka povinné, že „oprávněná požaduje v podstatě úroky z úroků a poplatků.“
S námitkou, že oprávněná nedoložila své nástupnictví po původní oprávněné IPB, a. s. (z čehož pak dovozuje, že na návrh nynější oprávněné na „pokračování ve výkonu rozhodnutí“ po bezúspěšné dražbě nelze pohlížet jako na včasný, pročež měl být výkon rozhodnutí podle §336m odst. 1 o s. ř. zastaven), se odvolací soud vypořádal v třetím odstavci třetí strany svého rozhodnutí (č.l. 825) v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud tedy pro stručnost na jeho závěry v tomto směru odkazuje (viz též druhý odstavec odůvodnění tohoto rozhodnutí).
Námitku, že nedoložením svého nástupnictví oprávněná způsobila, že jí výtěžek dražby mohl být vyplacen teprve s několikaletým zpožděním, a že tak „došlo bez zavinění povinné k velkému nárůstu úroků“, nelze subsumovat pod žádný z (ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř. taxativně vymezených) dovolacích důvodů, a tím méně pod (k založení přípustnosti dovolání §237 odst. 1 c/ o. s. ř. jedině způsobilý) důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Totéž platí o námitce „neplatnosti znaleckých posudků“.
Způsobilou k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka, že cena nemovitostí stanovena na základě znaleckého posudku Ing. Antonína Randy ze dne 18. 6. 2004, tedy posudku, jenž je nyní osm let starý a tedy nevystihující skutečnou hodnotu nemovitostí.
Soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, či z 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006 a mnoho rozhodnutí dalších), stejně jako literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2502 s.), zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení exekuce, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí (stanovené ve smyslu §336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen – kromě jiného – onu výslednou cenu uvést (§336b odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Pravomocným usnesením určujícím výslednou cenu nemovitostí i usnesením o dražební vyhlášce je soud při rozhodování v dalších fázích výkonu vázán (viz odůvodnění usnesení publikovaného pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, s 16/46), z čehož plyne, že tím méně může být (údajná) nesprávnost určení výsledné ceny předmětu dražby důvodem zastavení výkonu rozhodnutí. Zde je navíc třeba zdůraznit, že účelem ocenění není stanovení ceny, za kterou bude nemovitost prodána. Výsledná cena (§336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), jak je zřejmé z ustanovení §336e odst. 1 o. s. ř., představuje jen východisko pro určení výše nejnižšího podání; nemovitost se při výkonu rozhodnutí prodává za nejvyšší podání, a kolik toto podání bude činit, se ukáže až v samotné dražbě
Odkazuje-li zástupce dovolatelky v jím sepsaném dovolání na připojené podání sepsané samotnou povinnou, pak toto podání pouze (zčásti) obsahuje stejné námitky a argumenty jako dovolání sepsané advokátem, zčásti polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů v předmětné i v dřívějších fázích výkonu a ve zbývající části je pouhou rekapitulací dosavadního průběhu celého vykonávacího řízení, žádné právní otázky, jejichž řešení by napadené rozhodnutí činilo zásadně právně významným, totiž nevymezuje a neobsahuje ani žádné další vysvětlení, v čem by měla spočívat nesprávnost právního posouzení věci.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu