Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. 20 Cdo 3807/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3807.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3807.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 3807/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, proti povinnému J. M. zastoupenému JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, pro částku 8.633,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 Nc 4062/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 27. května 2013, č. j. 15 Co 368/2013-388, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. února 2013, č. j. 3 Nc 4062/2003-360, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na změnu soudního exekutora. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že k návrhu na změnu exekutora podle ustanovení §44b exekučního řádu není legitimován povinný, nýbrž výlučně oprávněný. Argumentuje-li povinný podjatostí exekutora, lze jej podle §29 odst. 1 exekučního řádu vyloučit pouze v případě, že je dán jeho poměr k věci nebo účastníkům exekučního řízení či k jejich zástupcům. Nic takového však povinný netvrdí, nýbrž pouze namítá, že exekutor se v průběhu řízení dopustil mnoha pochybení. Ustanovení §29 odst. 2 exekučního řádu však výslovně uvádí, že důvodem k vyloučení exekutora nejsou okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení. Zpochybňuje-li povinný právě exekutorův postup v řízení, jeho námitky vést k vyloučení exekutora nemohou, protože to zákon výslovně vylučuje. Exekutorova případná pochybení je nutno řešit pouze prostřednictvím opravných prostředků proti jím vydaným rozhodnutím, což ostatně povinný činí. V dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (legitimace k podání návrhu na změnu exekutora podle §44b o. s. ř.) procesního práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, povinný vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o nedostatku jeho legitimace k podání návrhu podle §44b o. s. ř. Možností podat návrh na změnu exekutora, o němž soud v případě jeho důvodnosti rozhodne i bez exekutorova souhlasu, je garantována soudní ochrana práv účastníka exekučního řízení, zajisté tedy mohou být důvodem pro návrh změny exekutora i skutečnosti týkající se způsobu exekučního řízení, podle dovolatelova názoru zde tudíž není žádný rozumný důvod, proč by právo navrhnout změnu exekutora mělo být upíráno také druhé straně, tj. povinnému. Je zcela správné, aby zákonnost a racionálnost exekutorova postupu byly pod soudní ochranou, ta je však v platné právní úpravě – je-li přiznána pouze oprávněnému – zajištěna pouze polovičatě, Protože je zřejmé, že i kdyby se dovolací soud s názorem povinného ztotožnil, nemůže sám zjednat nápravu, jelikož je platným zákonem vázán, povinný tedy navrhuje přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za účelem podání návrhu na zrušení ustanovení §44b exekučního řádu Ústavním soudem. Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 27. května 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Znění ustanovení §237 in fine o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013, podle něhož „je dovolání přípustné....., má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak,“ je totožné s formulací ustanovení §237 odst. 3 věty před středníkem in fine o. s. ř. účinného do 31. 12. 2012, není tedy nutno vykládat je jinak. Judikatura i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s. 1885) ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění před jeho novelizací zákoem č. 404/2012 Sb., vykládala tak, že o přípustnost dovolání z důvodu nutnosti posoudit dovolacím soudem vyřešenou otázku jinak půjde v případech, kdy Nejvyšší soud hodlá své původní judikatorní závěry, jež logicky nemohou být navždy neměnné, poněvadž rovněž podléhají společenskému vývoji, korigovat. Již z tohoto důvodu nelze přisvědčit dovolateli, jestliže ten svůj závěr o nutnosti posoudit již vyřešenou otázku jinak nedovozuje z potřeby změny stávající judikatury (kterou vlastně s ohledem na současnou právní úpravu legitimace k podání návrhu podle §44b exekučního řádu ani nepovažuje za nesprávnou), nýbrž z nutnosti přijmout jinou právní úpravu, jež by podle jeho názoru měla spočívat ve zrušení ustanovení §44b exekučního řádu Ústavním soudem. I kdyby však Nejvyšší osud pominul nesprávnost závěru povinného o přípustnosti dovolání v uvedeném směru (tedy z důvodu nutnosti nové právní úpravy pro dovozovanou neústavnost ustanovení §44b exekučního řádu), nelze dospět k závěru, že dovolání je přípustné proto, že, jak tvrdí dovolatel, že „zde není žádný rozumný důvod, proč by právo navrhnout změnu exekutora mělo být upíráno také druhé straně, tj. povinnému.“ Přiznává-li totiž ustanovení §44b exekučního řádu legitimaci k podání návrhu na změnu exekutora výslovně pouze oprávněnému, je tomu tak proto, že výběr osoby soudního exekutora, který bude exekuci provádět, je v plné dispozici oprávněného, který exekutora volí tím, že v návrhu na nařízení exekuce označí exekutora, jenž má být provedením exekuce pověřen (viz §28 exekučního řádu, podle jehož první věty exekuci vede ten exekutor, kterého v exekučním návrhu označí oprávněný a který je zapsán v rejstříku zahájených exekucí, a §38 odst. 1 stejného předpisu, podle jehož první věty musí být v exekučním návrhu označen exekutor, který má exekuci vést, s uvedením jeho sídla). Je-li oprávnění k výběru exekutora – a to vyplývá z povahy exekuce, jejímž účelem je nucené vymožení titulem přiznaného práva, jemuž odpovídající povinnost povinný dobrovolně nesplnil – přiznáno oprávněnému, pak je logické, aby – právě a jen jemu – náleželo také oprávnění podat návrh na změnu exekutora. Tím není, jak se mylně domnívá dovolatel, porušena ani rovnoprávnost občanů zakotvená v preambuli Ústavy, ani jeho ústavní právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod, jelikož tu má (za předpokladu splnění tam uvedených podmínek) zajištěnu prostřednictvím ustanovení §29 exekučního řádu. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nemá důvodu svou dosavadní judikaturu k ustanovení §44b o. s. ř. jakkoli měnit, a že tudíž nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 in fine o. s. ř., kdy by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání tedy bylo bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. prosince 2013 JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/19/2013
Spisová značka:20 Cdo 3807/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3807.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§44b o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-28