ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.565.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 565/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné PaedDr. M. W. , zastoupené JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 49, proti povinné UNIMEX – INVEST, s. r. o ., se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova 2/1596, identifikační číslo osoby 25872117, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 810/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. února 2011, č. j. 10 Co 1075/2010-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Hany Sayehové.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 21. 9. 2010, č.j. 91 E 810/2008-144, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného tam specifikovaným exekučním titulem (rozhodnutím správního úřadu) k vymožení povinnosti obnovit nepřetržitou dodávku vody. S námitkou materiální nevykonatelnosti exekučního titulu se odvolací soud vypořádal odkazem na své rozhodnutí z 29. dubna 2009, č.j. 10 Co 205/2009-26, v němž – bez dalšího zevrubného odůvodnění, jelikož v odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu povinná nedostatek materiální vykonatelnosti titulu nenamítala – konstatoval, že podkladové rozhodnutí je materiálně i formálně vykonatelné. V odvolání povinná dále namítla (č. l. 153), že předběžným opatřením (č. l. 75) vydaným v jiném nalézacím řízení k návrhu žalobkyně TRAIVA, s. r. o. (ve kterém se tato společnost domáhá vydání rozsudku, kterým soud nahradí projev vůle povinné jako žalované přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy, jemuž soud, avšak dosud nepravomocně, vyhověl) byla zavázána „zdržet se převodu nebo zastavení budovy .....“. Podle jejího názoru lze pod nedovolenost těchto právních úkonů zahrnout i „zákaz rekonstrukce“ (kterou by obnovení dodávky vody vyžadovalo). S touto námitkou se odvolací soud vypořádal závěrem, že „zákaz převodu a zastavení nemovitosti povinné zcela určitě neobsahuje zákaz jejího jednání směřujícího k zachování kvality nemovitosti umožňující její běžné užívání“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož jsou v něm posuzovány judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, „případně tyto otázky soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu“. Tyto otázky dovolatelka vymezila takto: - zda lze po povinné spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy je jí předběžným opatřením soudu zakázáno jakkoli disponovat s nemovitostí a za situace, když nepravomocným rozhodnutím soudu pozbývá své vlastnické právo k nemovitosti, byl proti ní veden výkon rozhodnutí
- zda ve výroku vykonávaného rozhodnutí je povinnost stanovena a uložena tak, že toto rozhodnutí je možno považovat za formálně a materiálně vykonatelné
- zda ve výroku vykonávaného rozhodnutí je stanovena povinnost k zastupitelnému či nezastupitelnému jednání, a tedy zda je možno předmětné rozhodnutí vykonávat ukládáním pokut.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b)/ o. s. ř.) povinná spatřuje v závěru odvolacího soudu, že zákaz převodu a zastavení nemovitosti uložený jí předběžným opatřením ještě neznamená, že by nemohla plnit povinnost uloženou jí exekučním titulem, a že – nečiní-li tak dobrovolně – by proti ní nemohl být veden výkon rozhodnutí. Za nesprávný považuje také závěr odvolacího soudu, že exekuční titul je materiálně vykonatelný. Podle ní je-li ve výroku titulu její povinnost formulována slovním spojením „je povinna obnovit ....“, tedy pojmem, který jí nedovoluje zjistit ani za pomoci výkladových pravidel konkrétní obsah uložené povinnosti, tedy ani určit způsob, jak by měla být povinnost splněna, nutno dovodit, že výrok dotýkající se obsahu a rozsahu uložené povinnosti je natolik neurčitý, že jej vykonat nelze. Konečně povinná namítá, že neuložil-li jí exekuční titul povinnost něčeho se zdržet či něco strpět, nýbrž – naopak – zavázal-li ji k určitému jednání (plnění zastupitelnému), neměl být výkon rozhodnutí nařízen a prováděn ukládáním pokut, nýbrž provedením prací.
Oprávněný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Usnesením z 20. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 499/2007, Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost „zajistit (mimo jiné) dodávku pitné vody“. Ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 485/09 odmítnuta. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud dovodil, že součástí povinností pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§687 odst. 1 obč. zák.) je i jeho povinnost zajistit obnovení dodávky vody. Ve vykonávacím řízení navazujícím na uvedené řízení nalézací pak Nejvyšší soud usnesením z 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 259/2011, odmítl dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, a to s odůvodněním, že byla-li povinnost stanovena prostřednictvím pojmu „je povinen zajistit dodávku vody“, nelze takovému exekučnímu titulu s přihlédnutím k obsahu jeho odůvodnění upřít materiální vykonatelnost.
Dovodil-li Nejvyšší soud uvedený závěr o materiální vykonatelnosti titulu formulujícího ukládanou povinnost prostřednictvím pojmů „... povinen zajistit dodávku vody...“, pak tím spíše platí stejný závěr pro exekuční titul v předmětném řízení, jímž byla povinné uložena povinnost prostřednictvím pojmů „... je povinna obnovit nepřetržitou dodávku vody...“, kterážto dikce odpovídá znění ustanovení §5 občanského zákoníku, upravujícího předběžnou ochranu v občanskoprávních vztazích svěřenou orgánům státní správy, došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu. Ani sémantický výklad pojmu „... je povinna obnovit nepřetržitou dodávku vody ...“ nedovoluje dospět k závěru jinému, než že povinná svou povinnost uloženou jí exekučním titulem splní tehdy, začne-li se opět chovat tak, jak se chovala (viz odůvodnění exekučního titulu na č. l. 2, 3, v němž je popsán předchozí pokojný stav i to, v čem spočíval zřejmý zásah do něj) předtím, než z její strany – řečeno slovy ustanovení §5 občanského zákoníku – došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu.
Způsobilou vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není ani námitka povinné, že proti ní nelze vést výkon rozhodnutí, byla-li předběžným opatřením zavázána zdržet se převodu a zastavení budovy, jelikož zákaz těchto právních dispozic s nemovitostí povinné (jež, pokud jde o její legitimaci, ani netvrdí, že by ke dni vydání napadeného rozhodnutí již vlastnicí předmětné budovy nebyla, pouze konstatuje, že, zatím nepravomocně, své vlastnické právo „pozbývá“) se nijak netýká možností plnění povinnosti uložené jí exekučním titulem, spočívající ve faktickém konání, jež na právní osud nemovitosti nemá ani nemůže mít jakýkoli vliv.
Pokud jde o námitku, že výkon rozhodnutí neměl být nařízen a prováděn podle §351 o. s. ř., totiž ukládáním pokut, ale podle §350 o. s. ř., tedy uložením prací a výkonů, ta byla poprvé vznesena teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nebyla-li uvedená otázka předmětem odvolacího řízení, nemůže být předmětem ani přezkumu dovolacího, jelikož na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1.500,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1, §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu