ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3005.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3005/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci 1, Jestřabí 974, proti žalovaným 1) B. B., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci 2, U Soudu č. 363/10, 2) P. V., 3) J. V., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 108/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. března 2011, č. j. 73 Co 500/2010-66, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11.5.2009 a doplněnou na výzvu soudu podáním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 1.9.2009, se žalobce domáhal určení, že „je dědicem po zůstaviteli“ J. B., zemřelém dne 30.8.2008. Uvedl, že je pravda, že „byl ve výkonu trestu a že nepravidelně platil výživné“, že „byl po zásluze odsouzen, ale s vyděděním to nemá nic společného“; že „za něj otec nemohl mít hanbu, protože dlouhé roky žije na Ukrajině a v Liberci ho nikdo nezná, kromě pár sousedů“; že „výživné řádně neplatil z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti v Čechách, ale vždy své dluhy na výživném řádně doplatil“; že „své rodiče navštěvoval dvakrát ročně na dobu ne kratší dvou týdnů“; že „otci telefonoval několikrát měsíčně“; že „při každé návštěvě oběma rodičům vozili dárky“; že „otce neviděl okolo tří let z důvodu, že pracuje dlouhodobě v Irsku a poslední dva roky je vážně nemocen, měl pracovní úraz a je velmi málo pohyblivý“.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 28.6.2010, č. j. 32 C 108/2009-43, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „dne 22.4.1997 zůstavitel J. B., sepsal před notářkou Zdeňkou Masopustovou formou notářského zápisu závěť a listinu o vydědění, ve které prohlásil, že úplně vyděďuje svého syna J. B.“, a to z důvodu, „že syn J. B. o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, a trvale vede nezřízený život – nepracuje, neplatí výživné na své děti a dopouštěl se podvodů, pro které byl Policií ČR vyšetřován“; že „rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8.1.1998, č.j. 4 T 497/97, byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. a byl za tuto trestnou činnost odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v počtu 30 měsíců“; že „žalobce byl dne 14.10.2004 odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně za trestný čin zanedbání povinné výživy“, jehož „se měl dopouštět od měsíce června 1999 do konce měsíce srpna 2004“, a dovodil, že „vzhledem k obsahu notářského zápisu ze dne 22.4.1997, kde zůstavitel již zmiňuje neplacení výživného na děti, je zřejmé, že se jednalo o pokračující trestnou činnost, tedy že žalobce neplatil výživné ani v předchozí době“; že „život žalobce v době před smrtí zůstavitele lze označit za nezřízený“ a že „žalobce některé indicie vedoucí k tomuto závěru sám uznával, když uvedl např. nepodmíněné odsouzení v průběhu výkonu vojenské služby, dlouhodobé neplacení výživného“; že „si neuspořádal rodinné poměry, střídal často zaměstnání, neplnil své závazky vůči rodině či dalším osobám v podobě věřitelů a dopouštěl se závažné úmyslné trestné činnosti, o které, jak vyplývá i ze závěti, zůstavitel věděl a na toto i v části týkající se vydědění poukazoval“, a že „tvrzení týkající se života žalobce před sepsáním závěti žalobce sám nijak nevyvrátil“. Soud prvního stupně poté uzavřel, že „zůstavitel ve své závěti vydědil žalobce jako svého zákonného dědice po právu s tím, že byly naplněny důvody, zejména ustanovení §469a odst. 1 písm. d) obč. zák.“, a že „žaloba na určení, že žalobce je dědicem po zemřelém J. B., není důvodná“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30.3.2011, č. j. 73 Co 500/2010-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve uvedl, že soud prvního stupně „objasnil skutkovou stránku věci natolik dostatečně, že na základě jeho zjištění lze meritorně rozhodnout“, k tomu navíc vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci č.j. 4 T 497/97-178 ze dne 8.1.1998, pravomocným 27.3.1998, byl „žalobce odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců pro trestné činy podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona“. Za správný přijal závěr soudu prvního stupně, že „úkon zůstavitele (vydědění) žádnými nedostatky netrpí“ a že „žalobce jednáním popsaným v listině o vydědění naplňoval důvod pro vydědění dle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák., tj. že trvale vedl nezřízený život“ [zde odvolací soud zcela zjevně chybně uvedl písm. c) ustanovení §469a odst. 1 obč. zák. namísto správného písm. d)], a sám uzavřel, že tento závěr „je přitom možné přijmout již na základě zjištění týkající se trestné činnosti žalobce, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8.1.1998, č.j. 4 T 497/97-178“. Poté odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce „v době vydědění trvale vedl nezřízený život, neboť se opakovaně v průběhu jednoho roku před vyděděním dopouštěl majetkové trestné činnosti“; že „je nutné při posouzení věci zohlednit, že žalobce nevyvrátil v listině o vydědění zmiňované neplacení výživného, jako další z okolností svědčící o nezřízeném způsobu života“, když „ani netvrdil, že výživné na své děti v době předcházející vydědění řádně platil, pouze namítal, že dlužné výživné dodatečně zaplatil“, a tedy „že ze strany zůstavitele došlo k platnému vydědění žalobce“.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že „zjištěný skutkový stav posoudil jako naplnění podmínek pro vydědění dle ustanovení §469a odst. 1 písm. c) obč. zák.“, přestože „v době sepsání listiny o vydědění nebylo trestní stíhání ukončeno a nebyl vynesen pravomocný rozsudek“. Dovolatel dále namítá, že „právní posouzení soudu, že vedl trvale nezřízený život, protože byl v době sepsání listiny o vydědění trestně stíhán, není naplněním požadované zákonné podmínky pro vydědění“, neboť podmínka trvalého vedení nezřízeného života „je dána tím, že u takového člověka již není ani cesta k nápravě či se v dané době cesta k nápravě vysloveně nevidí“, a že „nebylo prokázáno, že v době sepsání listiny o vydědění vedl trvale nezřízený život“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech (§469a odst. 1 písm. a/ obč. zák.); jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl (§469a odst. 1 písm. b/ obč. zák.); jestliže byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku (§469a odst. 1 písm. c/ obč. zák.) nebo jestliže trvale vede nezřízený život (§469a odst. 1 písm. d/ obč. zák.).
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Protože důvod vydědění musí být zůstaviteli ke dni sepsání listiny o vydědění znám, jsou pro posouzení platnosti vydědění rozhodné pouze skutečnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento právní úkon učiněn (resp. v době předcházející vydědění). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je ustanovením §469a odst. 1 občanského zákoníku vymezen taxativně (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985, sp. zn. Cpj 13/1985, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 1985).
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že v dědickém řízení po zůstaviteli J. B. a zemřelém dne 30.8.2008, byla předložena závěť a listina o vydědění sepsaná dne 22.4.1997 notářkou Zdeňkou Masopustovou, v níž zůstavitel povolal za své dědice svou manželku B. B. (žalovanou 1/) a její syny P. V. (žalovaného 2/) a J. V. (žalovaného 3/); současně vydědil svého syna J. B., (žalobce), přičemž jako důvod vydědění zůstavitel uvedl, že „syn o mě trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl a trvale vede nezřízený život“, neboť „nepracuje, neplatí výživné na své děti a dopouštěl se podvodů, pro které byl Policií ČR vyšetřován“. Důvod vydědění přitom vztáhl i na potomky syna J. B.
Za vedení nezřízeného života lze označit takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoli jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.11.2011, sp. zn. 21 Cdo 190/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 2012).
Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod. (srov. např. Občanský zákoník II., Komentář, 2. vydání, Praha C.H.Beck 2009, str. 1263; Komentář k československému Obecnému zákoníku občanskému, Praha Linhart 1936, díl III., str. 435).
Odvolací soud vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem pro trvalé vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v souladu se závěry judikatury soudů. Dovodil-li, že jednání žalobce - spočívající v majetkové trestné činnosti, jíž se žalobce dopouštěl opakovaně v průběhu jednoho roku před vyděděním, společně s neplacením výživného na své děti v době předcházející vydědění - posuzované k okamžiku vydědění (22.4.1997) mělo „ráz trvalosti“ a naplňuje proto důvod vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, pak bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Námitka žalobce, že v jeho případě nebyl naplněn důvod vydědění upravený v ustanovení §469a odst. 1 písm. c) obč. zák. je bezpředmětná, neboť závěr odvolacího soudu o důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem spočívá na důvodu vymezeném v ustanovení §469a odst. 1 písm. d) obč. zák.
Kromě polemiky se závěry soudů o důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku dovolatel v ostatním obsahu svého dovolání právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho dalších námitek (např. že „nebylo prokázáno, že v době sepsání listiny vedl trvale nezřízený život“ a že „to, že ve svém životě pochybil, není ještě trvalým vedením nezřízeného života“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází (že žalobce „se opakovaně v době od července 1996 do dubna 1997 dopouštěl trestných činů podvodu“; že žalobce „ani netvrdil, že výživné na své děti v době předcházející vydědění řádně platil“ a že důvod vydědění podle §469a odst. 1 písm. d) obč. zák. „byl prokázán“). Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky žalobce v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a proto nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1), 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2013
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu