Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2013, sp. zn. 22 Cdo 1429/2012 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1429.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1429.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1429/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovaným: 1) Mgr. J. O., a 2) M. O., oběma zastoupeným JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o určení zániku věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 106/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č. j. 28 Co 534/2011-180, takto: I. Dovolání se zamítá . II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.331,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jejich advokáta JUDr. Ondřeje Tošnera. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 7 C 106/2010-132, určil, že věcné břemeno chůze a věcné břemeno jízdy, kterými je zatížen pozemek parc. č. 657/1 – orná půda, zapsaný na LV č. 425 pro obec a k. ú. O., ve prospěch pozemku parc. č. 657/3 – orná půda, zapsaného na LV č. 386 pro obec a k. ú. O., obojí zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, zaniklo. Rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal určení, že předmětné věcné břemeno zaniklo ve smyslu §151p odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák.“) v důsledku takových trvalých změn, které měly za následek, že pominul hospodářský účel věcného břemena, pro který bylo zřízeno smlouvou z roku 1892, a to spojení pozemku panujícího parc. č. 657/3 s cestou parc. č. 599 (nyní parc. č. 959). Žalovaní tvrdili, že jediným účelem věcného břemene nebyl přístup k cestě, ale věcné břemeno jim zajišťovalo řadu let přístup do okolí a ke studánce, která se nachází v rohu pozemku žalobce a kterou užívají k zálivce svého pozemku parc. č. 657/3. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 657/1 – orná půda v k. ú. Olovnice a žalovaní jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů pozemku parc. č. 657/3 v k. ú. O. Pozemek žalobce parc. č. 657/1 je zatížen věcným břemenem zřízeným ve prospěch pozemku žalovaných prac. č. 657/3 smlouvou trhovou z 22. 12. 1892 jako služebnost bezplatné a bezškodné jízdy a chůze z cesty parc. č. 599 (nyní parc. č. 959) ve V. na pozemek par. č. 657/3 a z něho zpět v místech, která jsou vyznačena na situačním plánku body „k, l, m, n, o, p, r, s“ k tíži pozemků parc. č. 654/3, 655, 659 a 657/1 v šíři 1,5 m. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v roce 1892 bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy, jehož smyslem bylo spojit pozemek parc. č. 657/3 s cestou parc. č. 599 (nyní parc. č. 959). Tento účel věcného břemene nelze rozšiřovat o oprávnění čerpání vody. Cesta parc. č. 959 již neexistuje, stala se součástí pole a neexistuje ani cesta po pozemku původní parc. č. 555. Již v době zřízení služebnosti obecný zákoník občanský v §477 rozlišoval různé kategorie polních služebností, rozlišoval např. mezi právem držeti si stezku, průhon dobytka nebo vozovou cestu na cizím pozemku a třeba právem čerpat vodu nebo napájet dobytek. Soud prvního stupně poukázal na to, že při posuzování věci podle §151p odst. 2 občanského zákoníku (obč. zák.) je třeba vycházet z účelu, pro který bylo věcné břemeno zřizováno současně s přihlédnutím k obecným nárokům dnešní doby. Za podstatný považoval i princip, že vlastník zatíženého pozemku má být omezován co nejméně. Dovodil, že již v době zřízení věcného břemene nebylo možné směšovat služebnost (věcné břemeno) chůze a jízdy se služebností zřízenou k čerpání vody. Smyslem zřízení věcného břemene bylo spojit pozemek parc. č. 657/3 s přístupovou cestou parc. č. 599 (nyní parc. č. 959). Vzhledem k tomu, že bylo prokázané, že cesta parc. č. 959 a spojení na ní z panujícího pozemku parc. č. 657/3 v dnešní době již neexistuje, dospěl k závěru, že nastala taková trvalá změna, že věcné břemeno již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. V tomto směru vycházel z výkladu vůle zřizovatelů ohledně účelu předmětného věcného břemene (služebnosti) určeného k bezplatné a bezškodné jízdě a chůzi z cesty parc. č. 599 ve V. na pozemek par. č. 657/3 a z něho zpět. Věcné břemeno tedy zaniklo podle §151p odst. 2 obč. zák. Krajský soud Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 28 Co 534/2011-180, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že věcné břemeno chůze a věcné břemeno jízdy, kterými je zatížen pozemek parc. č. 657/1 – orná půda, zapsaný na LV č. 425 pro obec a k. ú. O., ve prospěch pozemku parc. č. 657/3 – orná půda, zapsaného na LV č. 386 pro obec a k. ú. O., obojí zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M., zaniklo. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud částečně zopakoval důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně. Ohledně vlastnictví předmětných pozemků účastníky soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Na pozemku žalobce parc. č. 657/1, blízko bodu „m“ situačního plánku pozemkové mapy se nachází studánka, ze které žalovaní čerpají vodu pro svůj pozemek parc. č. 657/3 a k němu, dle jejich tvrzení, využívají přístup v místech, kde mělo probíhat věcné břemeno chůze a jízdy. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně pokud jde o výklad věcného břemene, tedy, že bylo zřízeno pouze věcné břemeno jízdy a chůze ve prospěch pozemku parc. č. 657/3 zatěžující pozemek parc. č. 657/1. Oprávnění z tohoto věcného břemene opravňuje žalované jako vlastníky pozemku parc. č. 657/3 pouze přecházet a přejíždět ve vytčené trase v šíři 1,5 m a nikoliv čerpat vodu ze studánky na pozemku žalobce. Odvolací soud však dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, a to, že nebyly splněny podmínky stanovené v §151p odst. 2 obč. zák. Nenastaly takové trvalé změny, že by věc již nemohla sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti. Dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní jako oprávnění z věcného břemene nemohli nadále využívat k chůzi a jízdě pozemek žalobce parc. č. 657/1 a k témuž účelu mohou využívat i další věcným břemenem zatížené pozemky parc. č. 659, 654/3 a 655 (nyní 655/1). V tomto se soud ztotožnil se závěry žalovaných a vycházel i z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 346/2006 a sp. zn. 22 Cdo 129/2009, na které žalovaní odkazovali. Odvolací soud nepovažoval za významné a bránící výkonu práva jízdy a chůze skutečnosti, že původní cesta parc. č. 599 (nyní 959) změnila charakter z cesty na ornou půdu a že pozemek původně parc. č. 655 (nyní parc. č. 655/1) je rovněž ornou půdou využívanou k zemědělské výrobě. Za trvalou změnu nelze považovat, že na místě průchodu věcného břemene je navezen nějaký materiál nebo je zarostlé náletovými travinami a dřevinami. Ani případná překážka představovaná stavbou čističky odpadních vod, o níž však žalobce tvrdí, že se nenachází v místě průběhu věcného břemene a rovněž ani oplocení pozemku žalobce nelze považovat za trvalé změny ve smyslu §151p odst. 2 obč. zák., neboť vlastník zatíženého pozemku nesmí provádět takové změny, které by činily výkon práva z věcného břemene nemožným. Taktéž námitka žalobce, že studánka byla vybudovaná až po vzniku věcného břemene, není pro věc podstatná. Odvolací soud uzavřel, že nenastaly takové trvalé změny, pro které by byl výkon práva z věcného břemene zřízeného trhovou smlouvou v roce 1892 nemožný, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť předmětná právní otázka týkající se omezení ústavou chráněného vlastnického práva nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Poukazuje na formalistický přístup odvolacího soudu k dané věci. Zásadní právní pochybení spatřuje v nesprávném výkladu §151p odst. 2 obč. zák., v nesprávném posouzení okolností, za nichž vůbec může dojít k zániku věcného břemene podle uvedeného zákonného ustanovení. Má za to, že nelze ztotožňovat pojem účelnějšího využívání panujícího pozemku se zkoumáním účelu, ke kterému bylo věcné břemeno zřízeno a ke kterému směřovala vůle zřizovatelů. Podstatný je důvod, proč k omezení vlastnického práva došlo. Naproti tomu v rozhodnutích Nejvyššího soudu, z nichž vychází odvolací soud, při zkoumání účelnosti či neúčelnosti věcného břemene musel stále existovat důvod, pro který bylo věcné břemeno zřízeno. V dané věci však účel, pro který byla služebnost jízdy a chůze zřízena, zanikl ze zákona, neboť žalovaní jako vlastníci oprávněného pozemku již nemohou oprávnění z věcného břemene vykonávat za účelem, pro který bylo zřízeno, tj. služebnost bezplatné a bezškodné jízdy a chůze z cesty parc. č. 599 ve V. na pozemek par. č. 657/3 a z něho zpět v místech, která jsou vyznačena na situačním plánku k tíži pozemků parc. č. 654/3, 655, 659 a 657. Soud prvního i druhého stupně došel ke stejnému závěru, že služebnost (věcné břemeno) byla zřízena jen za účelem jízdy a chůze, tak jak je vymezen výše. Za oprávněnou nepovažovaly námitku žalovaných o výkonu věcného břemene spočívajícího v odběru vody ze studánky na pozemku žalobce na zavlažování pozemku žalovaných, neboť služebnost toto právo nezahrnovala. Rovněž je nesporné, že na pozemku žalobce parc. č. 657/1 mělo ležet věcné břemeno pouze ve své minoritní délce a jeho převážná část zatěžovala pozemek parc. č. 655 (nyní parc. č. 655/1) a dále další pozemky uvedené ve smlouvě z roku 1892, na kterých v současné době již věcné břemeno nevázne. Je tedy zřejmé, že věcné břemeno již nemůže být k původnímu účelu užíváno bez ohledu na existenci úmyslně či změnou krajiny vytvořených překážek v jeho trase. Již sama skutečnost, že neexistuje na ostatních původně zatížených pozemcích, způsobuje jeho zánik i na pozemku žalobce. Jde tak o trvalé právní změny věcného břemene, které způsobují, že žalovaní věcné břemeno nemohou užívat k účelu, k němuž bylo zřízeno a zapsáno. K tíži žalobce nelze přičítat, že svůj pozemek oplotil a choval zde hospodářská zvířata. Při místním šetření bylo též zjištěno, že na značné části úseku zatíženého pozemku se nacházejí vzrostlé stromy – nelze hovořit o náletových dřevinách, jde o trvalou změnu krajiny. Podstatné je i to, že původní cesta parc. č. 595 (nyní 959) již neexistuje, došlo na ní k trvalé změně, stala se součástí půdního fondu jako orná půda. Obrana žalovaných, že věcné břemeno nezaniklo, nýbrž jim sloužilo k přístupu ke studánce na pozemku žalobce, není případná, neboť jim nesvědčí právo odběru vody, toto právo opětovně vykonávali neoprávněně, a omezovali tak žalobce nad rámec věcného břemene. Žalovaní fakticky nevykonávali věcné břemeno jízdy a chůze ani neměli v úmyslu je vykonávat. Žalobce vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho tvrzením učiněným již v řízení před soudem prvního stupně, že studánka vznikla až v době po zřízení věcného břemene, tedy braní vody nemohlo být obsahem věcného břemene. Což vyplývá ze skutečnosti, že studánka se nachází v trase věcného břemene, která by jistě byla zřízena v jiném místě, kdyby studánka již tehdy existovala. Odvolací soud při změně rozsudku byl povinen se vypořádat se všemi námitkami, které účastníci v řízení před soudem prvního stupně vznesli, a to i s těmi, které soud prvního stupně pominul. Protože tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolání nesplňuje podmínku uvedenou v §241 odst. 4 o. s. ř., neboť nebylo sepsáno a podepsáno advokátem, ale advokátním koncipientkou. Tento nedostatek byl odstraněn 29. 5. 2013. Ve věci samé uvádějí, že napadený rozsudek odvolacího soudu považují za správný. Právní posouzení věci je v souladu se zákonem i s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže žalobce v dovolání uvádí jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, pak dovolací soud přezkoumá rozhodnutí jenom z tohoto důvodu a nebude zkoumat správnost skutkových zjištění, které žalobce rovněž namítá. Nad rámec uvedeného poukazují na skutečnost, že výkon věcného břemene je nadále možný a i v případě, kdyby nebyl shledán jako účelný, neznamená to jeho zánik. K zániku účelu věcného břemene však nedošlo. Podstatné není, zda je výkon rozhodnutí účelný či nikoliv, ale zda věc může sloužil potřebám oprávněné osoby, a to zatížený pozemek může. K zániku věcného břemene mohou vést pouze změny faktické a nikoliv právní. Změny by pak musely být na pozemku žalobce a nikoliv na jiných pozemcích. Studánka a navazující strouha je zakreslena na daném místě již na mapě tereziánského katastru z roku 1840 a základní uspořádání a využití daných pozemků i krajiny je od zřízení věcného břemene nezměněné. Žalovaní navrhují pro případ, že by dovolací řízení nebylo zastaveno, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Věcné břemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti; přechodnou nemožností výkonu práva věcné břemeno nezaniká (§151p odst. 2 obč. zák.). Věcné břemeno zaniká, nastanou-li takové trvalé změny, že věc již nemůže sloužit potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti v případě, že jeho výkon je nadále pro trvalé změny (faktické nebo právní) nemožný. Je-li však výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni nadále sice neúčelný, ale možný, případně došlo-li k jiné změně poměrů, která má za následek hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud na návrh za náhradu nadále existující věcné břemeno zrušit nebo omezit (rozsudek Nejvyššího soud ze dne 27. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – č. C 4001). Odkazy žalobce na změnu poměrů jsou tak v řízení o určení, že věcné břemeno zaniklo, v zásadě nevýznamné. Není rozhodné, zda věc ještě slouží potřebám oprávněné osoby nebo prospěšnějšímu užívání její nemovitosti , významné je, zda jim může sloužit . Věcné břemeno zaniká pro nemožnost výkonu jeho obsahu jen v případě, že jeho výkon je nemožný pro změny trvalé, neodstranitelné, a že nelze po stranách vzhledem k okolnostem případu spravedlivě žádat, aby bylo vykonáváno za jiných než sjednaných, resp. v době jeho zřízení existujících podmínek. Nejvyšší soud např. konstatoval, že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem nově vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží (rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, Soubor č. C 3384). Dokonce – s odkazem na judikaturu k obecnému zákoníku občanskému z roku 1811 – vyslovil: „Jestliže budova, ve které je místnost zatížená věcným břemenem, je přestavěna tak, že tato místnost již (s vlastnostmi uvedenými v právním úkonu zřizujícím věcné břemeno) neexistuje, věcné břemeno zanikne pro nemožnost výkonu jen v případě, že není možné uvedení věci do původního stavu a v budově není obdobná (nikoliv tedy jen totožná) místnost, ve které by bylo možno právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat. Je též třeba vzít v úvahu, zda oprávněné osobě byla poskytnuta možnost chránit své právo ve stavebním řízení. V případě, že znovuzřízení předmětné místnosti je možné, může se jej oprávněná osoba domáhat v soudním řízení. V případě, že již výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni nebude možný a toto právo v důsledku přestavby zanikne, přichází do úvahy vypořádání podle obecných předpisů o náhradě škody“ (rozsudek ze dne 25. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1304/2007, Soubor č. C 6512). Ačkoliv uvedené případy vycházejí z jiných skutkových okolností, vyplývá z jejich řešení, že dovolací soud zastává názor, že při posuzování zániku věcného břemene je třeba dbát, aby jeho účel byl naplněn i v případě, že došlo ke změnám, které jej neumožňují vykonávat za naprosto stejných podmínek, za jakých vzniklo. Je též třeba rozlišovat zánik věcného břemene pro objektivní a trvalou nemožnost jeho výkonu, jeho promlčení v důsledku nevykonávání a zánik nebo omezení rozhodnutím soudu v důsledku změny poměrů. V projednávané věci šlo o uplatnění nároku vyplývajícího z tvrzeného zániku věcného břemene. Je třeba vzít do úvahy, že §151p odst. 2 obč. zák. patří k právním normám s tzv. relativně neurčitou hypotézou. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda nastaly trvalé změny vedoucí k zániku věcného břemene, přezkoumá dovolací soud pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 129/2009, Soubor č. C 9330). Ve světle uvedené judikatury není dovolání důvodné. Odvolací soud zopakoval částečně dokazování a učinil skutkové zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní jako oprávnění z věcného břemene nemohli nadále využívat k chůzi a jízdě pozemek žalobce parc. č. 657/1; k témuž účelu mohou využívat i další věcným břemenem zatížené pozemky parc. č. 659, 654/3 a 655 (nyní 655/1); důkazní břemeno ohledně nemožnosti realizace obsahu věcného břemene přitom leželo na žalobci. Odvolací soud, na jehož správné závěry lze odkázat (viz str. 6 a 7 jeho rozsudku), vysvětlil, že není významné, že nyní je pozemek rozorán i v místech, ve kterých je zatížen věcným břemenem. To, že snad nyní po něm v těchto místech nelze projít, ještě neznamená, že to nebude možné po skončení vegetačního období nebo po žních; přitom oprávněný z věcného břemene se může domáhat, aby povinný odstranil překážky výkonu jeho práva bránící, resp. se zdržel takové činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, Soubor č. C 556, a rozsudek ze dne 26. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 3048/2005, Soubor č. C 4456), nebo – podle okolností věci – může vykonávat právo odpovídající věcnému břemeni i za jiných podmínek (tedy po jiné trase – viz výše citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2941/2004). Proto odkaz dovolatele na překážky jím vytvořené není relevantní; pokud snad pozemek zarostl náletovými dřevinami, lze je odstranit, pokud by šlo o stromy, jejichž odstranění by nebylo možné či účelné, bylo by možno trasu cesty případně pozměnit. Ani případná skutečnost, že žalovaní ve skutečnosti vykonávali právo jen částečně, za účelem přístupu ke studánce, není právním důvodem pro zánik věcného břemene pro objektivní nemožnost jeho výkonu. Rozhodující není ani to, zda studánka vznikla po jeho zřízení na místě břemenem zatížené; lze poukázat na zjištění odvolacího soudu, se kterým dovolání nepolemizuje, že studánka nebrání nijak průchodu ani průjezdu. Odvolací soud též vysvětlil (str. 7 rozsudku), proč nepovažoval existenci studánky pro posouzení věci za rozhodující; jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Konečně je třeba uvést, že odvolací soud vychází z učiněných skutkových zjištění (str. 5 a násl. rozsudku) a jeho úvaha o tom, že nedošlo k takovým změnám, že by právo odpovídající věcnému břemenu nemohlo být vykonáváno, není zjevně nepřiměřená. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není důvodné. Proto nezbylo, než je zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit každému ze žalovaných účelně vynaložené náklady řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí 800,- Kč podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3, §12 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalovaným dále náleží každému náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 1.100,- Kč. Žalovaným rovněž náleží částka 213,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř.. Celková výše nákladů dovolacího řízení každého ze žalovaných tak činí 1.331,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 31. července 2013 JUDr. Jiří S p á č i l, CSc. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2013
Spisová značka:22 Cdo 1429/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1429.2012.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Věcná břemena
Dotčené předpisy:§151p odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-27