Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1795.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1795.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. K. , J., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalovanému JUDr. M. M. , N. P., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 46/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2013, č. j. 24 Co 16/2013-264, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna 2013, č. j. 24 Co 16/2013-269, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jaroslavy Ježkové. Odůvodnění: Podle §243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2013, č. j. 7 C 46/2006-252, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 218/12, v katastrálním území a obci H. L. u J. a vypořádal je reálným rozdělením tohoto pozemku. Ve výroku II. přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. 218/12, vzniklý oddělením geometrickým plánem z původního pozemku parc. č. 218/12. Ve výroku III. přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. 218/17, vzniklý oddělením geometrickým plánem z pozemku parc. č. 218/12. Ve výroku IV. soud prvního stupně učinil součástí svého rozhodnutí blíže specifikovaný geometrický plán. Ve výroku V. rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 165.010,- Kč. Ve výrocích VI. a VII. žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 12. března 2013, č. j. 24 Co 16/2013-264, ve spojení s opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2013, č. j. 24 Co 16/2013-269, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Výrokem II. svého rozhodnutí nepřiznal žádnému z účastníků právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle něj skutečnost, že dovolací soud dosud neřešil otázku přiznání nákladů řízení v případech žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel uvedl, že je právem každého spoluvlastníka domáhat se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a v tomto ohledu je vždy v řízení úspěšný. Odvolací soud podle jeho názoru nedostatečně zkoumal důvodnost podání žaloby, zájem či nezájem každého z účastníků na případném mimosoudním zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, případně to, kdo z účastníků nutnost podání žaloby zavinil. Konstatoval, že žalovaný se nebyl ochoten na mimosoudním řešení sporu dohodnout. Dovolatel má za to, že odvolací soud měl k těmto okolnostem přihlédnout a zohlednit, že žalobce byl v řízení o žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví úspěšný. Podle názoru dovolatele je v tomto smyslu rozhodnutí odvolacího soudu vůči němu šikanózní a diskriminační. Navrhl proto, dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že žalobci nebylo v řízení vyhověno v plném rozsahu, neboť k vypořádání podílového spoluvlastnictví nedošlo způsobem, který dovolatel navrhoval. Argumentaci dovolatele, že podílový spoluvlastník je se svou žalobou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví úspěšný, považuje žalovaný za nesprávnou, nemající oporu v zákoně. Žalovaný zdůraznil, že svým chováním nezavdal důvod k podání žaloby. Naopak dovolatel se k němu choval způsobem obcházejícím zákon, když zamýšlel převést svůj spoluvlastnický podíl v rozporu se zákonným předkupním právem druhého spoluvlastníka. Navrhl, aby dovolací soud dovolání dovolatele odmítl. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. března 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané právní otázky. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání pro řešení otázky vymezení pravidel při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť má za to, že tato otázka dosud soudní praxí Nejvyššího soudu nebyla řešena. Posouzení této otázky však přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení je v soudní praxi Nejvyššího soudu ustálené a odvolací soud se od přijatých závěrů neodchýlil. Podle §142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podle §142 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu. K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve výběru civilní judikatury, 1980. Uvedená východiska akceptovala i aktuální judikatura Ústavního soudu České republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také. Odvolací soud v dané věci uzavřel, že pokud soud prvního stupně k návrhu žalobce zrušil podílové spoluvlastnictví, avšak vypořádal jej způsobem odlišným (reálným rozdělením pozemku) oproti způsobu vypořádání, kterého se domáhal žalobce v žalobě (přikázání pozemku do výlučného vlastnictví žalobce), jedná se z pohledu žalobce o úspěch toliko částečný, opodstatňující postup podle §142 odst. 2 o. s. ř. Tomuto závěr nelze z pohledu dovolacího přezkumu nic vytknout, neboť je zcela ve shodě i s publikovanou judikaturou (k tomu srovnej dále např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2003, sp. zn. 10 Co 101/2003, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2004, č. 7, str. 256) a obstojí i v poměrech konkrétního případu. Žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nedocenil okolnosti konkrétního případu potud, že žalobce žalovaného před zahájením soudního řízení upozorňoval na „nedůvodnost jeho argumentace v tom smyslu, že darovací smlouva je neplatná pro obcházení předkupního práva garantovaného zákonem zbývajícím podílovým spoluvlastníkům (§140 obč. zákoníku)“, přičemž žalovaný bez ohledu na tuto skutečnost nebyl ochoten zrušit a vypořádat spoluvlastnictví mimosoudní dohodou a žalobce byl nucen zahájit řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přestože soudy mohou při úvaze o náhradě nákladů řízení přihlédnout i k obsahu jednání podílových spoluvlastníků o případném mimosoudním vyřízení věci, žalobcem naznačená okolnost správnost závěru odvolacího soudu o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř. nezpochybňuje. Otázka, zda se předkupní právo podílových spoluvlastníků uplatní v režimu §140 obč. zák. i v případě bezúplatných převodů byla v odborné literatuře nahlížena mimořádně nejednotně již od počátku 90. let 20. století (k tomu srovnej : Králík, M. : Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 199 – 203 a tam citovanou odbornou literaturu) a soudní praxe tuto otázku poprvé vyřešila rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007 ( www.nsoud.cz ), vydaným až poté, kdy ve věci mezi účastníky odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 25 Co 175/2007-101, v němž akceptoval názor žalovaného, že předkupní právo podílových spoluvlastníků se uplatní i v případě bezúplatných převodů. Na uvedené rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4811/2007, jenž byl vydán ve sporu mezi účastníky, a který mimo jiné zrušil původní potvrzující rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V dalším řízení dovolacím soudem vyslovený právní názor žalovaný již respektoval. Za této situace nelze podle přesvědčení dovolacího soudu klást žalovanému bez dalšího k tíži jeho právní názor, jenž byl (zřejmě) důvodem, pro který odmítl přistoupit na mimosoudní dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jestliže se jednalo o posouzení otázky, která nebyla v soudní praxi vůbec řešena a odborná literatura byla při jejím řešení v zásadní neshodě. Ostatně i návrh mimosoudní dohody žalobce ze dne 9. února 2006 obsahoval vypořádání přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalobce, tj. způsobem, který soud prvního stupně při následném rozhodnutí neakceptoval. Z pohledu konečného způsobu vypořádání zvoleného soudem prvního stupně, jenž se od návrhu dohody žalobce odchýlil, nelze vytýkat žalovanému – z hlediska úvahy o náhradě nákladů řízení – že na návrh takové dohody nepřistoupil. Dovolací soud nemohl také při hodnocení konkrétních okolností případu přehlédnout, že žalobce v žalobě navrhoval vypořádání spoluvlastnictví přikázáním pozemku do jeho výlučného vlastnictví, tj. způsobem, který přichází do úvahy až poté, kdy rozdělení pozemku není dobře možné (§142 odst. 1 obč. zák.). V případě, že je předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví pozemek, lze u něj obecně předpokládat jeho reálné rozdělení, které by bránilo takovému způsobu vypořádání pouze tehdy, pokud by šlo o případy, kdy rozdělení není dobře možné. Jestliže se tedy žalobce domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, musel předpokládat, že se soudy budou v rámci úvahy o způsobu vypořádání zabývat přednostně posouzením dělitelnosti pozemku, kterou občanský zákoník předpokládá jako prvotní způsob vypořádání. Ostatně ani ze znaleckého posudku znalce ing. Tomáše Voborníka nevyplynuly žádné výhrady, jejichž případná existence by vedla k posouzení, zda dělení pozemku je „dobře možné“. Znalec totiž dospěl k závěru, že rozdělení pozemku je možné a náklady budou spočívat pouze v „ceně zaplacené za geometrické vytyčení společné hranice“. Celková výměra původního pozemku 16 850 m², jakož i okolnost, že se jednalo o pozemek nezastavěný, zjevně musela vést k předpokladu, že soudy budou na prvním místě zvažovat vypořádání formou rozdělení pozemku, kterého se žalobce v žalobě nedomáhal. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy obstojí i v poměrech konkrétního případu a závěry odvolacího soudu nejsou v žádném ohledu zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 10. prosince 2013 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2013
Spisová značka:22 Cdo 1795/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1795.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Podílové spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§142 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Zveřejněno na webu:12/31/2013
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 738/14
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13