ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2675.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2675/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobkyně R. W. , zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skácelova 2792/34, proti žalovanému M. S. , zastoupenému Mgr. Dagmar Vaverkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Divadelní 3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 214/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012, č. j. 16 Co 282/2010-369, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. února 2012, č. j. 16 Co 282/2010-369, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) v roce 1991 domáhala se B. T. proti žalovanému M. S. (dále „žalovaný“) a České republice – Okresnímu úřadu Brno-venkov určení neplatnosti rozhodnutí ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989, kterým byl žalovanému přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 231/3 v obci a k. ú. B., a dohody uzavřené 13. 2. 1989 mezi žalovaným a MNV Blučina o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku. Uvedla, že uzavřela 22. 12. 1987 s Čs. státem – MNV v Blučině kupní smlouvu, kterou státu prodala pozemek parc. č. 231/3. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov z 15. 11. 1990, č. j. 6 C 170/90-21, který nabyl právní moci 6. 12. 1990, bylo Čs. státu – MNV v Blučině uloženo, aby jí vydal a vyklidil část pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2. V katastru nemovitostí jsou však ona a žalovaný vedeni jako duplicitní vlastníci pozemku parc. č. 231/3. Žalobkyně v průběhu řízení rozšířila žalobu ještě proti obci Blučina a dne 8. listopadu 1996 zemřela. V řízení pak pokračovaly její dědičky dcery R. W. a J. Z. Ty se souhlasem soudu rozšířily v roce 1997 a 1998 žalobu tak, že se domáhaly určení, že B. T. je ke dni své smrti výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 k. ú. B. o výměře 487 m2, označenou písmenem a) v geometrickém plánu vyhotoveným Geodezií Brno 8. 11. 1987, č. zak. 027924-609 – dále jen geometrický plán z 8. 11. 1987.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. února 1998, č. j. 4C 1208/91-104, žalobu zamítl. Rozsudek odůvodnil tím, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989 zrušeno ani změněno nebylo, do 31. 12. 1991 nedošlo také k žádné změně týkající se dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 13. 2. 1989, takže ke dni 1. 1. 1992 se žalovaný v souladu s §872 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák.) stal vlastníkem označeného pozemku. Pokud jde o určení neplatnosti rozhodnutí z 9. 1. 1989 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze 13. 2. 1989, neshledal navíc naléhavý právní zájem na takovém určení. Otázka vlastnictví pozemku byla řešena v předcházejících řízeních, vedených u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 399/91 a sp. zn. 6 C 170/90, ve kterém bylo vyhověno žalobě B. T. na vyklizení předmětného pozemku proti státu, jen jako otázka předběžná, a nebyla obsažena v pravomocných výrocích rozhodnutí.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 30. srpna 2001, č. j. 38 Co 309/98-134, pod bodem I. výroku připustil zpětvzetí žaloby proti žalovanému státu, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích proti tomuto žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání k blíže označenému pozemku z 13. 2. 1989 a na určení vlastnictví k tomuto pozemku, ve vztahu k žalovaným potvrdil.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná obec není v této věci pasivně legitimována a že na určení neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989 nemají žalobkyně naléhavý právní zájem, protože by nic nezměnilo na právních vztazích mezi účastníky. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně rozhodl i ve vztahu k žalovanému. V úvahu by přicházelo určení, že Blažena Tukačová „byla“ ke dni úmrtí 8. 11. 1996 vlastnicí předmětného pozemku, nikoli že „je“, jak žalobkyně žalují, takže na takovém určení nemohou mít naléhavý právní zájem. Dále uvedl, že Okresní soud Brno-venkov rozsudek z 15. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, kterým vyhověl žalobě B. T. proti státu o vyklizení sporného pozemku, postavil na právním názoru, že kupní smlouva z 22. 12. 1987 je neplatná. I kdyby stát nebyl vlastníkem tohoto pozemku, rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání žalovanému nebylo zrušeno ani změněno, není právním aktem nicotným, a protože žalovaný nabyl na jeho základě práva v dobré víře, nelze je změnit nebo zrušit ani v rámci přezkumu mimo odvolací řízení. Právo osobního užívání pozemku tak žalovanému vzniklo platně a ke dni 1. 1. 1992 se transformovalo na právo vlastnické.
K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. 22 Cdo 1508/2002-164, odmítl dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody o zřízení osobního užívání pozemku z 13. 2. 1989. Dále ve vztahu k žalovanému zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnictví, rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Důvodem bylo nesplnění povinnosti vyplývající pro soud z §43 odst. 1 o. s. ř., Jestliže žalobkyně uváděly, že jejich zemřelá matka byla ke dni úmrtí výlučnou vlastnicí pozemku, ale domáhaly se určení, že ke dni smrti je vlastnicí pozemku, měly být o tomto rozporu mezi jejich tvrzením a žalobním petitem poučeny a vyzvány k jeho odstranění. Odvolací soud také pominul námitku žalobkyň, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání z 9. 1. 1989 nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno jejich matce.
Soud prvního stupně připustil změnu žaloby na určení tak, že B. T. byla ke dni úmrtí výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v k. ú. a obci B. o výměře 487 m2, vyznačené na geometrickém plánu z 8. 11. 1987 písmenem a) a rozsudkem ze dne 10. března 2004, č. j. 4 C 1206/91-194, žalobu zamítl. Opětovně dospěl k závěru, že rozhodnutím správního orgánu, které není aktem nicotným, byl žalovanému přidělen pozemek do osobního užívání. Pak je dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku, kterou následně uzavřel, platným právním úkonem a právo osobního užívání se změnilo 1. 1. 1992 podle §872 odst. 1 obč. zák. na právo vlastnické. Neplatnou neshledal ani kupní smlouvu z 22. 11. 1987, kterou B. T. prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 Čsl. státu – MNV Blučina. Uvedl, že není vázán právním posouzením tohoto úkonu vysloveným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. listopadu 1990, sp. zn. 6 C 170/90. Částka 10.000,- Kč, kterou B. T. převzala kromě kupní ceny od otce žalovaného, nebyla úplatkem, jak tvrdily žalobkyně, mohlo jít jen o pohnutku. I kdyby uzavřela kupní smlouvu v tísni, mohla od ní pouze odstoupit, nešlo by o smlouvu absolutně neplatnou podle §37 obč. zák.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. září 2006, č. j. 16 Co 440/2004-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zjistil, že v dědickém řízení po zemřelé B. T. byl již uvedený pozemek projednán. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 15. června 2001, sp. zn. 13 D 499/2001, byla schválena dědická dohoda, podle které nabyla pozemek žalobkyně J. Z. Na žalovaném určení tak žalobkyně nemají ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem.
Dovolání žalobkyň proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 Cdo 3545/2007-237, odmítl. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany podle §126 odst. 1 obč. zák., a to ani formou určení právního vztahu podle §80 písm. c) o. s. ř., mohla-li uplatnit nárok podle restitučního předpisu. Stejný závěr zaujal také Ústavní soud ve stanovisku ze dne 1. listopadu 2005, zn. Pl. ÚS 21/05.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyň Ústavní soud nálezem ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Dospěl k závěru, že výše uvedené stanovisko nelze v dané věci použít, neboť „matka žalobkyň se určovacího výroku o vlastnictví k pozemku domohla již před vydáním relevantních restitučních předpisů.“ Žalobkyně tak legitimně očekávaly naplnění předchozího soudního rozhodnutí – rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. listopadu 1990, č.j. 6 C 170/90-21, v němž soud konstatoval, že strany otce žalovaného obcházení zákona a nepřípustné působení na vůli navrhovatelky B. T. výhrůžkami vyvlastněním a úplatou. Ústavní soud zdůraznil, že žalovaný získal pozemek za prokázané ingerence svého otce a že rozhodnutí ONV Brno-venkov z 9. 1. 1989 bylo překonáno uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně. Uzavřel, že právě z tohoto rozsudku plynulo vlastnické právo B. T.
Soud prvního stupně pak zjistil, že darovací smlouvou uzavřenou 28. 1. 2004, s účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 29. 1. 2004, darovala J. Z. pozemek parc. č. 231/3 zastavěná plocha o výměře 520 m2 a pozemek parc. č. 231/35 zastavěná plocha o výměře 128 m2 (na které byl rozdělen původní pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2) R. W. V katastru nemovitostí jsou zapsáni se žalovaným jako duplicitní vlastníci těchto pozemků. Soud prvního stupně k návrhu žalobkyň rozhodl usnesením ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 7 C 214/2008-292, tak že namísto žalobkyně J. Z. vstupuje do řízení žalobkyně R. W. Při jednání 18. 1. 2009 pak připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že žalobkyně R. W. je výlučnou vlastnicí těchto pozemků.
Dále rozsudkem ze dne 18. 1. 2009, č. j. 7 C 214/2008-317, výrokem pod bodem I. určil, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v obci a k. ú. B. o výměře 487 m2 zastavěná plocha a nádvoří, označeného v geometrickém plánu ze dne 8. 11. 1987 písmenem a), zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno – venkov, na LV č. 1381 pro obec a k. ú. B. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 33 m2 a pozemku parc. č. 231/35 o výměře 128 m2 k. ú. B., zapsaných na témže LV.
Shledal naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva účastníků k předmětným pozemkům. Dále vyšel ze zjištění, že geometrickým plánem z 8. 11. 1987 byl zaměřen pozemek parc. č. 231/3 k. ú. B. o výměře 648 m2, přičemž část označená písmenem a) o výměře 487 m2 je totožná s pozemkem, který B. T. prodala státu kupní smlouvou z 8. 12. 1987. S odkazem na nález Ústavního soudu tak byla B. T. ke dni své smrti a posléze je žalobkyně jako její právní nástupkyně vlastnicí pouze části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. V tomto rozsahu také žalobě vyhověl. Jestliže však žalobkyně změnila žalobu tak, že oproti pozemku o výměře 487 m2 se domáhá určení vlastnictví k pozemkům celkem o výměře 648 m2, nelze jí vyhovět. Nemůže jí být přisouzeno více práv než náleželo její právní předchůdkyni.
Soud prvního stupně pak ještě usnesením ze dne 11. června 2010, č. j. 7 C 214/2008-336, rozhodl o povinnosti žalobkyň R. W. a J. Z. nahradit žalovanému a státu náklady řízení. Uvedl, že jde o náhradu nákladů řízení za dobu do 8. 3. 2004, o nichž nebylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 7 C 214/2008-317.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. října 2010, č. j. 16 Co 283/2010-351, usnesení soudu prvního stupně zrušil. Uvedl, že rozhodnutí nemá oporu v zákoně, neboť o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto již rozsudkem ze dne 29. března 2010, č. j. 7 C 214/2008-317.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. 16 Co 282/010-369, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích ve věci samé změnil tak, že určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 231/3 o výměře 520 m2 a parc. č. 231/35 o výměře 128 m2 pro obec a k. ú. B. Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy. Tak zjistil, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavřená 13. 2. 1989 se týkala pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648 m2, který měl Čsl. stát- MNV Blučina nabýt kupní smlouvou uzavřenou 22. 12. 1987 s B. T. Dále uvedl, že z fotokopie geometrického plánu z 8. 11. 1987 je zjevné, že výměra pozemku parc. č. 231/3 k. ú. B. činila 648 m2. Poukázal dále na právní názor Ústavního soudu ohledně rozsudku soudu prvního stupně z 15. 11. 1990, sp. zn. 6 C 170/90, z něhož se podává, že B. T. byla vlastnicí pozemku o výměře 648 m2 a ten nebyl na stát platně převeden (později rozděleném na pozemky parc. č. 231/3 a parc. č. 231/35). Soudu prvního stupně také vytkl, že rozhodl o něčem jiném, než bylo žalováno. Žalobkyně nenavrhovala, aby bylo určeno, že je vlastnicí pouze části pozemku parc. č. 231/3 a neodkazovala ani na geometrický plán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Aniž se zabývá jeho přípustností, uplatňuje podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ) dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z geometrického plánu z 8. 11. 1987 totiž vyplývá, že pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 je tvořen původním pozemkem označeným písmenem a) o výměře 487 m2 a dále pozemkem označeným písmenem b) o výměře 161 m2, který je částí původního pozemku parc. č. 201/1, náležejícího státu – obci. Stát tak žalovanému rozhodnutím 9. 1. 1989 přidělil do osobního užívání část svého pozemku parc. č. 210/1, a to z toho důvodu, aby vznikl pozemek vhodného tvaru a zákonné výměry pro stavbu rodinného domu. V každém případě byl mu tak řádně přidělen do osobního užívání v tomto rozsahu pozemek státu a dohodou mu vzniklo právo osobního užívání. Žalobkyně však svévolně předložila k zápisu do katastru nemovitostí rozsudek sp. zn. 6 C 170/90, ze kterého vyplývá výměra pozemku parc. 231/3 v rozsahu 648 m2. Ani darovací smlouvou vlastnické právo k tomuto pozemku nenabyla, neboť nemohla nabýt více práv, než náleželo její předchůdkyni. Žalovaný dále poukazuje na to, že geometrický plán z 8. 11. 1987 byl realizován pouze částečně. Soudy se nezabývaly tím, že z pozemku parc. č. 185 byl kromě dílu a) oddělen ještě díl označený písm. c) o výměře 80 m2 a z parc. č. 210/1 díl d) o výměře 40 m2, ze kterých vznikl nový pozemek parc. č. 213/28 o výměře 120 m2. Tento nový pozemek „je průchodem a průjezdem k zadnímu pozemku žalobkyně.“ Je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně pro prodej části svého pozemku požadovala zajištění přístupu na její pozemek parc. č. 222 s domem č. p. 124. Tuto cestu žalobkyně dosud také užívá. Je tak pochybné, že při splnění této podmínky mohla považovat prodej pozemku za vnucený. Je zřejmé, že s převodem části svého pozemku zaměřeného jako díl a) pozemku parc. č. 231/3 souhlasila. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle obsahu směřuje dovolání proti správnosti skutkového zjištění odvolacího soudu, které však vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (jak vyplývá z platné soudní judikatury). Hodnocení důkazů odvolacím soudem je správné a žalobkyně dále odkazuje na nález Ústavního soudu vydaný v této věci. Zmínka o cestě sloužící k průchodu a průjezdu k pozemku žalobkyně s předmětem tohoto sporu nesouvisí. Matka žalobkyně byla nucena pod tlakem otce žalovaného, tehdejšího předsedy MNV, k prodeji svého pozemku a nezbylo jí nic, než se jeho přání podvolit. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání bylo podáno včas oprávněnou řádně zastoupenou osobou - účastníkem řízení a je přípustné.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud učinil zjištění, že B. T. prodala státu kupní smlouvou z 22. 12. 1987 pozemek 231/3 o výměře 648 m2, jednak z dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 9. 1. 1989, kde byl tento údaj uveden, a dále z geometrického plánu z 18. 11. 1987. Dohoda z 9. 1. 1989 sice uvedený údaj obsahuje: uvádí, že stát nabyl pozemek o této výměře od B. T., v geometrickém plánu je však uvedeno, že pozemek parc. č. 231/3 o výměře 648 m2 je tvořen ze dvou dílů, a to z části pozemku parc. č. 185 o výměře 487 m2 - díl a) a z části pozemku parc. 161 o výměře 161 m2 - díl b).
Soud prvního stupně provedl při jednání dne 1. 10. 1997 (č. l. 71) také důkaz kupní smlouvou z 22. 12. 1987, ze které učinil zjištění, že B. T. prodala pozemek o výměře 487 m2. Důkaz touto smlouvou však odvolací soud neopakoval a odchýlil se od zjištění na jeho základě učiněného, ač šlo o přímý důkaz o tom, jaká byla výměra pozemků, které jmenovaná státu prodala.
Také žalobkyně v podáních doručených soudu 9. 1. 1998 (č. l. 101) a 8. 3. 2004 (č. l. 174) tehdy ještě spolu s J. Z. navrhovala změnu žaloby na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 213/3 právě v této výměře 487 m2. Teprve po rozhodnutí Ústavního soudu podáním z 25. 2. 2009 (č. l. 273) navrhly určení vlastnictví žalobkyně k pozemkům parc. 231/35 o výměře 520 m2 a pozemku parc. č. 231/35 o výměře 120 m2, na které byl v mezidobí původní pozemek parc. č. 231/3 rozdělen.
Žalovanému lze sice přisvědčit, že z geometrického plánu vyplývá ještě vytvoření pozemku parc. č. 231/28 z pozemků parc. č. 187 a 210/1, avšak sám teprve v tomto dovolacím řízení přišel s novým tvrzením, že šlo o vytvoření přístupové cesty k nemovitostem B. T. K novým skutečnostem však dovolací soud nepřihlíží (§241a odst. 4 o. s. ř.) .
Nelze přehlédnout, že B. T. se ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 170/90 domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy z 22. 12. 1987, kterou prodala část pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2 a posléze změnila žalobu na vyklizení části pozemku parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Podle protokolu o jednání z 15. 11. 1990 byl vyhlášen rozsudek vyklizení části poz emku parc. č. 231/3 o výměře původně 487 m2; tento údaj byl přeškrtnut a uvedeno 648 m2, a tato výměra je uvedena i v písemném vyhotovení rozsudku č. j. 6 C 170/90-21 s tím, že tak byla žaloba změněna; není ale zřejmé, kdy a kterým úkonem se tak mělo stát. Ostatně i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se střídavě uvádí, že výměru 648 m2 měl celý pozemek parc. č. 231/3, nebo jen jeho část (str. 4 dole a násl.). Mělo by tak být zjištěno, co vlastně B. T. státu prodala, a z čeho se skládá pozemek, přidělený žalovanému do osobního užívání. V řízení ve věci sp. zn. 6 C 170/90 se zjevně jednalo o vyklizení části pozemku parc. č. 231/3 (to je zřejmé i z výroku rozhodnutí, ve kterém se – i po úpravě protokolu - ukládá povinnost vyklidit část pozemku parc. č. 231/3 o výměře 648m2, a to navzdory tomu, že nebylo tvrzeno, že by celý pozemek měl větší výměru, takže by jen jeho část dosáhla 648 m2). Odvolací soud též dospěl z geometrického plánu z 8. 11. 1987 ke zjištění, že výměra pozemku prodaného B. T. činí 648 m2, aniž přihlédl k dalším údajům v tomto plánu – že byl vytvořen ze dvou pozemků, z nichž jeden odpovídal původně žalobkyní uváděnou výměrou 487 m2. Tyto nejasnosti je třeba v dalším řízení vyjasnit.
Protože odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které ze spisu vyplývaly, nemá jeho skutkové zjištění o výměře sporného pozemku oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud poznamenává, že okolnost, že v rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. listopadu 1990, č. j. 6 C 170/90-21, je uvedena výměra pozemku 648 m2, není rozhodující (závazností tohoto rozhodnutí pro právní posouzení základu nároku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat). Jde o otázku tzv. subjektivních účinků právní moci soudního rozhodnutí. Výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (§159 odst. 2 o. s. ř.). Subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na ty osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Jde o tradiční zásadu, formulovanou již římskou jurisprudencí, a respektovanou i v právní vědě (viz např. Hora, V. Učebnice civilního práva procesního. Praha, 1947, str. 403, Štajgr, F., a kol. Učebnice občanského práva procesního. Praha, 1955, str. 302, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck, Praha, 1997, str. 416; David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Lavický, P., Kasíková, M. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 721 a násl.; Dvořák, B., Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Praha: C. H. Beck, 2008 s. 142 a násl.). Opačný názor, zakládající účinky právní moci i na osoby, které se řízení nezúčastnily, by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na úroveň obecně závazné právní normy (k tomu viz Hrdlička, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, s. 197) a ve svých důsledcích by závažně porušil právo třetích osob na spravedlivý proces a na právní ochranu vůbec.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, je tedy třeba interpretovat tak, že soudy se měly předchozím rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. listopadu 1990, č. j. 6 C 170/90-21, týkajícím se vyklizení (a tudíž v rámci řešení předběžné otázky i vlastnictvím předchůdkyně žalobkyně) zabývat, vyrovnat se s jeho závěry, v žádném případě však jím v řízení mezi jinými účastníky nemohly být vázány. To pochopitelně platí i pro určení výměry sporného pozemku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude především třeba postavit najisto, co vlastně předchůdkyně žalobkyně B. T. státu – MNV Blučina prodala (identifikovat tento pozemek), co z takto nabytého pozemku stát přidělil žalovanému do osobního užívání a jakou část mu přidělil z pozemků, které nebyly předmětem uvedeného převodu z předchůdkyně žalobkyně na stát.
Na žalobkyni leží důkazní břemeno, že právě sporné parcely jsou těmi, které původně prodala B. T. státu, a které byly později přiděleny žalovanému do osobního užívání. Žalovaný bude vyzván k upřesnění svých tvrzení ohledně toho, že část pozemků jemu přidělených nepochází z pozemků prodaného státu B. T. Jestliže bude zjištěno, že z vlastnictví B. T. pochází jen část sporných parcel, bude třeba tuto část vymezit v geometrickém plánu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu