ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3071.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3071/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) F. V., bytem v U. H. – M., V. 377, b) V. S., bytem v U. H., Š. 1159, c) M. Č., bytem v B. 8, d) A. Ř., bytem v U. H., Š. 1134, e) J. V., bytem U. H. – M., V. 377, všichni zastoupeni JUDr. Janou Staškovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 30, proti žalovanému PharmDr. K. K., bytem v P. 5, n. 14. ř. 802/11, zastoupenému JUDr. Jitkou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední 128, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 284/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 28. března 2012, č. j. 59 Co 486/2011-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c), d) a e) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 7.740,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Jany Staškové.
Stručné odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.)
Okresní soud v Uherském Hradišti („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 27 C 284/2010-60, určil, že pozemek parc. č. 1936 v k. ú. M., obec U. H., byl ke dni 13. 10. 2007 ve společném jmění manželů F. V., a J. V., oba bytem U. H., M., V. 377. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 59 Co 486/2011-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje, jak tvrdí, dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna. Současně, jak vyplývá ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení. V dané věci není nic, co by činilo úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud vysvětlil, proč považoval držitele za oprávněného i přesto, že výměra drženého pozemku podstatně překračovala výměru pozemku koupeného, a jeho úvaha není zjevně nesprávná. Pro stručnost lze v tomto ohledu odkázat na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Lze dodat, že dlouhodobá pokojná držba nabyvatele (resp. jeho předchůdce), zejména pokud trvá – jako v dané věci - po dobu více než 40 let, nasvědčuje i přesvědčení vlastníka, že držitel neužívá jeho, ale svoji věc. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou pro každého ze žalobců v částce 7.440,- Kč stanovenou podle §6, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů pro každého ze žalobců ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 7.740,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu