ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3436.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3436/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. R. , zastoupené Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti žalovanému F. R. , zastoupenému Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, o vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 189/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. prosince 2012, č. j. 9 C 189/2004-419, ve výroku I. zamítl návrh žalovaného, aby mu žalobkyně zaplatila částku ve výši 217.692,- Kč. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V předcházejícím řízení ve věci již rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Cdo 3766/2011-389, který zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen ,,odvolací soud“) ze dne 30. června 2011, č. j. 36 Co 496/2010-371, a to v části výroku III., kterou byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322, tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku). Dovolací soud věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud následně usnesením ze dne 30. dubna 2012, č. j. 36 Co 496/2010-398, ve spojení s opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 2. července 2012, č. j. 36 Co 496/2010-407, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Předmětem řízení před soudem prvního stupně tak podle názoru soudu prvního stupně zůstal návrh žalovaného na zaplacení částky ve výši 217 692,- Kč, která představovala investici vynaloženou do domu, nacházejícím se na pozemku parc. č. 2035 v katastrálním území D., obci D.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 2035 v katastrálním území D., obci D. (dále jen ,,předmětná nemovitost“). Žalobkyni náleží ideální ¼ na předmětné nemovitosti a žalovanému ideální ¾. Investice spoč ívající ve zhotovení fasády na předmětné nemovitosti byla učiněna žalovaným v roce 2000. Mezi účastníky nedošlo k dohodě ohledně této investice, žalobkyně se na úhradě investice nijak nepodílela. V době vynaložení investice byl žalovaný většinovým spoluvlastníkem, proto je podle názoru soudu prvního stupně nerozhodné, zda žalobkyně s investicí souhlasila či nikoliv.
Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru vysloveného rozsudkem dovolacího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 22 Cdo 3766/2011-389. Konstatoval, že investice vynaložená žalovaným se stala splatnou již za trvání spoluvlastnického vztahu a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího spoluvlastníka se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný svůj nárok na úhradu investice uplatnil až v roce 2004, je podle názoru soudu prvního stupně jeho nárok již promlčen. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vznesla námitku promlčení, nárok žalovaného zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalovaného usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. 36 Co 207/2013-436, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že investice do společné věci představuje podle ustálené judikatury rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud o investici rozhodne většinový spoluvlastník, musí tento svůj úmysl předestřít menšinovému spoluvlastníku tak, aby se k němu mohl vyjádřit. Jestliže by tento předpoklad nebyl splněn, měl by většinový spoluvlastník právo na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud však nejde o nutnou opravu věci, nastává splatnost investice až při zániku podílového spoluvlastnictví. V této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99 a 22 Cdo 1870/2007 a R 37/82. Pokud žalovaný uplatnil nárok na náhradu vynaložené investice formou započtení proti vypořádacímu podílu žalobkyně, není podle názoru odvolacího soudu tento nárok promlčen.
Odvolací soud poukázal dále na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které nárok investujícího spoluvlastníka proti druhému, který neposkytl náhradu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu, není bezdůvodným obohacením, nýbrž se jedná o náhradu vyplývající z §137 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby v novém řízení vyzval žalovaného k upřesnění výše jeho nároku na náhradu z titulu užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu žalobkyní.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se neřídil judikaturou Ústavního soudu a že respektoval právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho rušícím rozhodnutí ve věci. Podle názoru odvolacího soudu není soud prvního stupně vázán názorem dovolacího soudu, nýbrž odvolacího soudu a Ústavního soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti je podle jejího názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že neupřesnil, z jakých skutkových zjištění vycházel. Pokud se snad chtěl odchýlit od zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný jako většinový spoluvlastník s vědomím dovolatelky vynaložil předmětnou investici, měl tuto skutečnost náležitě odůvodnit, případně doplnit dokazování. Dovolatelka má za to, že v řešené věci došlo k investici na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka, který svůj záměr předestřel menšinovému spoluvlastníku. Je přitom zcela nerozhodné, zda se jedná o investici spočívající v nutné opravě či nikoliv. Většinovým spoluvlastníkem vynaložená investice zakládá právo většinového spoluvlastníka požadovat náhradu po menšinovém spoluvlastníku, a to na základě §137 odst. 1 občanského zákoníku. Nemůže se tak jednat v žádném případě o bezdůvodné obohacení. Tato investice je splatná poté, co byla vynaložena, tedy ještě za trvání podílového spoluvlastnictví. Dovolatelka poukázala na to, že soud je rušícím rozhodnutím dovolacího soudu vázán, což vyplývá z příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Vytkla odvolacímu soudu také to, že nepřípustně znovu otevřel otázku nároku žalovaného na náhradu za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu dovolatelkou, když o tomto již bylo v předchozím řízení pravomocně rozhodnuto (zrušující rozhodnutí dovolacího soudu se týkalo pouze části výroku III. rozsudku odvolacího soudu 30. června 2011, č. j. 36 Co 496/2010-371, kterou bylo rozhodnuto o nároku na náhradu investice vynaložené žalovaným ve výši 217 692,- Kč). V tomto ohledu trpí napadené rozhodnutí odvolacího soudu zmatečností. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. července 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka vymezuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že odvolací soud se při řešení pro věc rozhodné právní otázky naléhavého právního zájmu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když navíc nerespektoval závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v jeho rušícím rozhodnutí, vydaném v této věci mezi účastníky, a vytýká odvolacímu nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Pro přehlednost a vzhledem k procesnímu postupu odvolacího soudu považuje dovolací soud především za vhodné shrnout některé procesní aspekty souzené věci.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „rodinnému domu postavenému v části obce S. S. na pozemku p. č. 2035 včetně přístřešku podél zadní stěny domu k hlavnímu vchodu a zastřešení venkovního grilu, venkovních úprav u domu a studni, k pozemku p. č. 2035 a pozemku p. č. 2036/1 včetně trvalých porostů a stavby garáže na pozemku p. č. 2036/1 a stavby prodejního stánku včetně provozního zázemí na pozemku p. č. 2035, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Česká Lípa na LV č. 543 pro obec D. a katastrální území D.“ (výrok I. rozsudku) a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 1 083 845,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku) a současně zamítl návrh žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 556 225,- Kč (výrok IV. rozsudku). Výroky pod body V. a VI. rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že v řízení se jednalo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu, když žalovaný uplatnil – proti nároku žalobkyně – požadavek na zaplacení tzv. investic do společné věci. Soud prvního stupně odůvodnil způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, které účastníci učinili předmětem řízení a kde žalobkyně byla podílovou spoluvlastnicí v rozsahu ¼ a žalovaný v rozsahu ¾, přičemž v zásadě mezi účastníky byl spor toliko ohledně výše přiměřené náhrady a zabýval se spornou otázkou investic.
Požadavek žalovaného na přiznání jím vynaložených investic do nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení za užívání společné věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v celkové uplatněné výši 556 225,- Kč soud prvního stupně zamítl, neboť podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný do předmětných nemovitostí investoval nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Ve vztahu k nákladům vynaloženým na zateplení fasády domu vzal soud prvního stupně za prokázáno, že tyto stavební práce hrazené žalovaným proběhly v roce 2000. Přiznání této jediné prokázané investice však není na místě, neboť žalobkyně důvodně uplatnila námitku promlčení nároku. Ve vztahu k žalovaným uplatněné investici se totiž jedná o institut bezdůvodného obohacení, které se promlčuje ve lhůtách stanovených §107 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil poprvé až při jednání dne 23. srpna 2004, nároky na vydání bezdůvodného obohacení, které vznikly před 23. srpnem 2002, jsou promlčeny. Návrh žalovaného proto zamítl.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 36 Co 496/2010-371, konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává ve výroku I. a II. nedotčen (výrok I. rozsudku) a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku). Ve výroku IV. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, přičemž jinak tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III. rozsudku). Výroky IV. a V. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a úplná, v plném rozsahu na ně odkázal a ve svém rozhodnutí z nich vyšel. Investice do společného majetku uplatněné jedním z bývalých manželů po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů posoudil tak, že nejde o srovnání vynaložených nákladů na nemovitosti podle spoluvlastnických podílů, ale o to, zda tyto náklady zhodnotily nemovitost způsobem, který se promítne do zjišťování ceny pro účely vypořádání. Z obsahu spisu vzal za prokázáno, že žalovaný vypořádání investic poprvé uplatnil při jednání dne 23. srpna 2004 s tím, že následně svůj nárok vyčíslil v částce 556 225,- Kč, a to podáním ze dne 14. října 2004. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že prokázána v řízení byla toliko investice na zhotovení nové fasády domu v roce 2000; oproti soudu prvního stupně však nepovažoval nárok žalovaného v této části za promlčený. Zdůraznil, že pro otázku promlčení nároku je podstatný závěr, kdy se nárok vypořádává, tedy zda dnem následujícím po vynaložení nákladu nebo až při zániku podílového spoluvlastnictví rozhodnutím soudu v rámci tzv. širšího vypořádání. O tom, jaké náklady se na společnou věc mají vynaložit, rozhodují oba spoluvlastníci podle velikosti podílu. Žalovaný je většinovým spoluvlastníkem domu, do kterého bylo investováno. Podle závěrů odvolacího soudu „lze dovodit, že záměr zhotovit fasádu žalobkyni předestřel, neboť se nesouhlasně vyjádřila“. Nejde tedy ze strany žalovaného o jednání v rozporu s §139 odst. 2 občanského zákoníku a povinnost vydat bezdůvodné obohacení vynaložením investice. Navíc nešlo o investici nezbytnou. Jinak povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká až při zániku podílového spoluvlastnictví. Provedení nové fasády znamená zhodnocení nemovitosti, a protože nárok žalovaného je obsahově takovou investicí, nemohla dosud začít běžet promlčecí doba. Protože tento nárok žalovaného není promlčen a je důvodný, uložil odvolací soud žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč.
K dovolání žalobkyně, které směřovalo proti měnícímu výroku ohledně její povinnosti zaplatit žalovanému částku 217 692,- Kč, dovolací soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. června 2011, č. j. 36 Co 496/2010-371, se v části výroku III., kterou byl změněn rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. října 2010, č. j. 9 C 189/2004-322, tak, že žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 217 692,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V. rozsudku) ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsah rušícího rozhodnutí odrážel skutečnost, že žalobkyně napadla ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé výhradně rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části, tj. v části, jíž odvolací soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 217 692,- Kč.
Z uvedeného vyplývá, že přezkumný rozsah činnosti dovolacího soudu se omezil toliko na výrok týkající se částky 217 692,- Kč a ve zbylém rozsahu nabyl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé právní moci.
Odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí výslovně uvedl, že tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví v podobě požadavku na zaplacení částky 556 225,- Kč žalovaný uplatnil při jednání dne 23. srpna 2004 s následným vyčíslením v podání ze dne 14. října 2004.
S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasil.
Ve svém rušícím rozhodnutí uvedl, že ve vztahu k investicím u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 23. srpna 2004 žalovaný uvedl toliko to, že „do nemovitosti investoval značné částky, které je schopen doložit“ a že k investicím „nemá v současné době doklady, ty předloží ve lhůtě stanovené soudem“. V podání ze dne 14. října 2004 žalovaný – prostřednictvím svého zástupce - konkretizoval jednotlivé investiční nároky tvořící celkovou částku 556 225,- Kč specifikovanými pod body a) – d) uvedeného podání, výslovně a opakovaně však uvedl, že tyto nároky vůči žalobkyni uplatňuje tou formou, že „vznáší započtení oproti vyplacení podílu A. R. ve výši 556 225,- Kč“ s tím, že po „tomto vzneseném započtení nebude nadále žalobkyní akceptována nabídka žalovaného na vyplacení podílů ve výši 500 000,- Kč“.
Z uvedeného nebylo možno učinit závěr, že touto formou žalovaný uplatnil tzv. vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu (v podobě požadavku na zaplacení uvedené částky), neboť se výslovně a jednoznačně domáhal započtení investic proti nároku na přiměřenou náhradu. Usuzoval-li odvolací soud opačně, nebyl jeho postup správný a dovolací soud v plném rozsahu odkazuje na obsah svého předchozího rozhodnutí vydaného v této věci.
Bez ohledu na výše uvedené však dovolací soud současně zdůraznil, že odvolací soud přehlédl zejména to, že v podání žalovaného ze dne 14. října 2004 nebyla v rámci provedených investic žádným způsobem zmíněna investice do opravy a zhotovení nové fasády domu v roce 2000 v částce 217 692,- Kč, jejíž zaplacení odvolací soud žalobkyni uložil. Z pohledu uvažovaného odvolacím soudem a závěrů jím vyjádřených v podání, na které odkazoval, nebyl uplatněn návrh na vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu.
Uvedené závěry se v procesní rovině promítají pro další řízení potud, že v dalším řízení před odvolacím soudem tak zůstala předmětem řízení toliko částka 217 692,- Kč představující investici do opravy a zhotovení „nové fasády domu v roce 2000“. Veškeré další nároky týkající se žalovaným uplatněného vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu již nejsou a nemohou být předmětem dalšího řízení, neboť ohledně nich soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud – mimo částku 217 692,- Kč – zamítavé rozhodnutí v původním rozsudku potvrdil, proti této potvrzující zamítavé části nebylo žalovaným podáno dovolání a k dovolání žalobkyně dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící přísudečné části týkající se částky 217 692,- Kč představující investici do opravy a zhotovení nové fasády domu. V potvrzující zamítavé části, která zahrnovala i nárok žalovaného na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci a pokud nebylo zrušeno v dovolacím řízení, nemohou být v něm obsažené nároky předmětem dalšího řízení u soudu prvního stupně, a to bez ohledu na obsah následného rušícího rozhodnutí odvolacího soudu.
Zjevně nesprávný tak je závěr prezentovaný odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, že rušícím rozhodnutím Nejvyššího soudu „je přezkum oběma stranám otevřen pro všechny otázky vypořádání“. Shodně nesprávný je i závěr, že výrok III. původního rozsudku odvolacího soudu představoval v částce 217 692,- Kč „celkové vypořádání nároků obou stran“, neboť v tomto výroku rozhodoval odvolací soud výhradně o žalovaným uplatněném nároku na širší vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikoli o jakémkoliv nároku žalobkyně. Ta se totiž domáhala toliko vypořádání spoluvlastnictví v užším smyslu na rozdíl od žalovaného, který uplatnil vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, o němž bylo v odvolacím řízení výrokem III. rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto a tento výrok byl zrušen jenom co měnící přisouzené částky 217 692,- Kč.
Ve vazbě na obsah předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti potvrzujícího a zčásti měnícího), rušící rozsudek dovolacího soudu a následné rušící rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně se soud prvního stupně zcela správně zabýval toliko tou částí žalovaným uplatněného nároku na zaplacení částky 217 692,- Kč, která se týkala investice do opravy a zhotovení nové fasády domu.
Vytýká-li v napadeném rozhodnutí odvolací soud soudu prvního stupně, že se nezabýval nárokem, jenž se měl týkat užívání nemovitostí žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, jsou jeho výhrady vůči postupu soudu prvního stupně zcela bezdůvodné potud, že v částce 217 692,- Kč, která jediná byla předmětem rozhodování soudu prvního stupně, není obsažen jakýkoliv žalovaným uplatněný nárok na požadavek zaplacení za užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu, ale toliko nárok týkající se opravy fasády, což odvolací soud ve svém původním potvrzujícím, resp. měnícím rozhodnutí také zcela jednoznačně vyjádřil a formuloval. Soud prvního stupně se z tohoto pohledu ve vazbě na částku 217 692,- Kč zcela správně zabýval jejím posouzením výhradně z hlediska její vazby na investice týkající se fasády domu. Postup soudu prvního stupně z tohoto hlediska shledává dovolací soud zcela správným.
Pro úplnost a nad rámec této části odůvodnění dodává dovolací soud, že pokud snad odvolací soud obsahem svého rozhodnutí naznačuje, že předmětem řízení by měl být nějaký další nárok uplatněný žalovaným v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví, který přesahuje rámec částky 217 692,- Kč, byl procesně řádně žalovaným v průběhu řízení uplatněn a soud prvního stupně o něm nerozhodl (ačkoliv ani takový závěr z odůvodnění rušícího rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá), mohlo by se – aniž by dovolací soud na takovou okolnost jakkoliv usuzoval v poměrech souzené věci – jednat toliko o případ, kdy by rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. K řešení takový procesních situací slouží institut vydání doplňujícího rozhodnutí za podmínek obsažených v §166 o. s. ř. Ani eventuální pochybení soudu spočívající v tom, že by nebylo rozhodnuto o některé části řízení, nelze řešit výhradou uplatněnou v rámci rušícího rozhodnutí ve věci samé, ale právě poukazem na absenci výroku, jímž by byl vyčerpán celý předmět řízení.
Dovolací soud tak uzavírá, že v procesním postupu soudu prvního stupně neshledal z výše uvedených důvodů z hlediska výtek uplatněných v rušícím rozhodnutí odvolacího soudu žádné pochybení, které by mělo vést ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně.
V předchozím rušícím rozhodnutí (uveřejněném pod č. 91/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolací soud v rovině hmotněprávního posouzení věci – ve vazbě na částku 217 692,- Kč - vyslovil pro další řízení vůči odvolacímu soudu závazný právní názor potud, že „souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.
Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.“
Soud prvního stupně v dalším řízení důsledně z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu ve svém rozhodnutí vycházel.
Uzavřel, že ve vztahu k otázce investice do fasády domu je nesporné, že tato proběhla v roce 2000. Vyšel z toho, že uvedená investice byla provedena. Ať už by byla provedena se souhlasem žalobkyně (jak uváděla samotná žalobkyně) nebo bez souhlasu žalobkyně, kterou o zamýšlené investici žalovaný jako většinový spoluvlastník informoval (jak uváděl žalovaný), na právní posouzení by to nemělo vliv. V obou těchto případech by totiž část této investice připadající na spoluvlastnický podíl žalobkyně byla splatná již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení. Nárok investujícího spoluvlastníka by se v takových případech promlčoval v obecné tříleté promlčecí době ve smyslu §101 občanského zákoníku, přičemž v této lhůtě žalovaný svůj nárok neuplatnil, neboť „žalovaný se poprvé zmínil o svém požadavku na úhradu investic až při jednání soudu dne 23. srpna 2004. Nárok žalovaného tak je v celém rozsahu promlčen, nehledě na to, že žalovaný by stejně nemohl po žalobkyni požadovat celý nárok, ale toliko ¼ odpovídající velikosti jejího spoluvlastnického podílu.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu je opětovně vnitřně rozporné a nelogické a nadto obsahuje skutečnosti, které zjevně nemají oporu ve spise.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně nárok žalovaného zamítl z důvodu jeho promlčení jako nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení žalobkyně, „u kterého běží dvouletá promlčecí lhůta“.
To však zjevně neodpovídá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který naopak nekvalifikoval nárok žalovaného jako nárok mající oporu v ustanoveních o bezdůvodném obohacení s dvouletou promlčecí lhůtou, ale výslovně odkázal na obecnou tříletou promlčecí lhůtu a ustanovení §101 občanského zákoníku.
Odvolací soud zavázal soud prvního stupně v rušícím rozhodnutí názorem, že „nárok na náhradu vynaložených investic formou započtení proti nevypořádanému podílu žalobkyně není promlčen“. Dovolacímu soudu však není zřejmé, na základě jakých úvah a jaké argumentace k tomuto závěru dospěl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu ke konkrétním závěrům soudu prvního stupně o tom, že nárok žalovaného je promlčen, žádnou argumentaci neobsahuje. Odvolací soud toliko cituje část judikatury dovolacího soudu (kterou ostatně uváděl již ve svém předchozím rozsudku), aniž by ovšem jakkoliv reflektoval obsah předchozího rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, který naopak respektoval soud prvního stupně. Odvolací soud také ostatně žádným způsobem nevysvětlil, jakým způsobem by se jím citovaná judikatura měla konkrétně promítnout do poměrů souzené věci.
U konstatování, že nárok žalovaného „na náhradu vynaložených investice“ není promlčen, odkazuje odvolací soud na judikaturu Ústavního soudu, která se však netýká otázek investic do společné věci, ale nároků spoluvlastníků v situaci, kdy jeden z nich užívá věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu a dovolacímu soudu není vůbec zřejmé, z jakého důvodu na tuto judikaturu odvolací soud odkazuje a jak by se měla promítnout do posouzení otázky promlčení. Ač odvolací soud ukládá soudu prvního stupně, aby vyzval žalovaného k „alespoň rámcovému vyčíslení“ nároku z titulu užívání nemovitostí žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, činí tak zjevně v situaci, kdy – jak vyplývá z výše provedeného výkladu dovolacího soudu – tento nárok předmětem řízení ve vztahu k částce 217 692,- Kč vůbec není. Jestliže odvolací soud uzavírá, že nárok žalovaného není promlčen, protože jde o nárok podle „§137 odst. 1 o. s. ř.“ (správně občanského zákoníku) a nikoliv o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, který žalovaný uplatnil v zákonné promlčecí době, míjí se tato úvaha s předmětem řízení vážícím se k částce 217 692,- Kč, neboť nejde o nárok na náhradu za užívání věci spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatelka uplatnila právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1, 2 věta první a druhá o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D. předseda senátu