Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2013, sp. zn. 22 Cdo 3889/2013 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3889.2013.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3889.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3889/2013 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. T. , zastoupené JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 635/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 39 Co 145/2012-230, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. února 2012, č. j. 13 C 635/2009121, ve výroku I. určil, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši jedné ideální poloviny na pozemcích parc. č. 162/4, parc. č. 162/15, parc. č. 162/16, parc. č. 162/17, parc. č. 162/20, parc. č. 162/21, parc. č. 162/260, parc. č. 162/261, parc. č. 162/262, parc. č. 162/263, parc. č. 162/264, parc. č. 162/265, parc. č. 162/266, to vše v katastrálním území S., obci P. Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 39 Co 145/2012-230, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze co do náhrady nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel poukázal na to, že V. T., který byl účastníkem vyvlastňovacího řízení, byl manželem žalobkyně a již tohoto důvodu nemohla být žalobkyně v dobré víře, že je její manžel a následně ona vlastnicí předmětných pozemků. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, podle kterého rodinný poměr mezi žalobkyní a jejím manželem sám o sobě dobrou víru žalobkyně nevylučuje. Pokud byly pozemky vyvlastněním odňaty manželovi žalobkyně, je podle něj nepravděpodobné, že by se žalobkyni o vyvlastnění nezmínil. Za otázku zásadního právního významu tak dovolatel považuje posouzení, zda lze na manželku při posouzení dobré víry klást stejné nároky jako na jiné osoby či zda lze na dobrou víru usuzovat z rodinných vazeb mezi těmito osobami. Žalobkyně podle názoru dovolatele nemohla být v dobré víře také proto, že nevykonávala právní panství nad předmětnými pozemky v dobré víře po potřebnou vydržecí dobu. V rozhodnutí o dědictví, na základě kterého měla žalobkyně ujmout držby předmětných pozemků, bylo uvedeno, že jsou v užívání socialistické organizace, což muselo dobrou víru žalobkyně vyloučit. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacích soudů a vrátil jim věc k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. června 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Žalovaný přípustnost dovolání spatřuje v posouzení otázky, zda „na rodinné příslušníky, konkrétně na manželku, lze při posouzení dobré víry klást stejné nároky jako na jiné osoby či zda lze dobrou víru odvodit z rodinného vztahu“. Uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí nalézacích soudů není založeno na dobré víře odvozené od „rodinněprávního vztahu“. Putativním titulem, zakládajícím dobrou víru žalobkyně, totiž bylo rozhodnutí státního notářství o dědictví, po zemřelém manželu žalobkyně. Takové závěry nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřené a jejich základ respektuje judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích respektovaly a promítly je do poměrů souzené věci. Dovolací soud bez jakýchkoliv pochybností ve své rozhodovací činnosti vychází z toho, že rozhodnutí o dědictví může sloužit jako domnělý titul k oprávněné držbě i tehdy, jestliže dochází k nabytí dědictví od rodinného příslušníka (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 2209/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). Případný rodinněprávní vztah je jednou z okolností, kterou soudy zohledňují při úvaze o tom, zda je držitel s přihlédnutím ke všem skutečnostem v dobré víře či nikoliv a případná zjištění je nutno zohlednit s přihlédnutím k individuálním okolnostem konkrétního případu. Z tohoto pohledu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012 – nalus.usoud.cz). Ústavní soud v nálezu ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 47, pod pořadovým č. 217, vyložil, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip konstituovaný akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně jednotlivce sankcionuje za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím aktu jsou nesprávné. Na tato východiska Ústavní soud navázal v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10 (nalus.usoud.cz), k jehož závěrům je třeba přihlédnout i v projednávané věci, Ústavní soud ve vztahu k okolnostem rozhodným pro dobrou víru jakožto podmínku vydržení vlastnického práva uvedl, že z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán osvědčí určité skutečnosti (že držitel nabyl sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje, že se jednotlivec spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. Ke skutečnosti, že tyto závěry je třeba brát v potaz při posuzování splnění podmínek vydržení vlastnického práva, se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 2926/2010, rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 1039/2012 nebo v rozsudku ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, všech uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz. V návaznosti na takto formulovaná východiska dobré víry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , vyložil, že i s přihlédnutím k uvedeným ústavněprávním závěrům je hodnocení dobré víry vždy věcí individuálního posouzení a je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána. Dovolací soud také nemohl přehlédnout stěžejní skutkové zjištění, podle kterého nebyla zjištěna žádná skutečnost nasvědčující vědomosti žalobkyně o vyvlastnění pozemků jejího manžela. Naznačuje-li dovolatel nesouhlas s tím skutkovým zjištěním, nepřípustně – u dovolání přípustného výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – zpochybňuje skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Závěry odvolacího soudu v žádném ohledu z výše naznačených hledisek nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu „nejednost jeho rozhodování“, jestliže v chronologicky prvním rozhodnutí v této věci zrušil přísudečný rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné proto, že „soud prvního stupně nevzal při svém rozhodování příbuzenský vztah do úvahy, neboť tento mohl vést k vědomosti o vyvlastnění sporných pozemků“, zatímco v druhém rozhodnutí uzavřel, že „dobrá víra žalobkyně nebyla narušena ani příbuzenským poměrem žalobkyně ke druhému spoluvlastníkovi (manželovi)“. Mezi uvedenými rozhodnutími není žádná nejednost či rozpor. V prvním rušícím rozhodnutí toliko odvolací soud uvedl, že příbuzenský vztah může naznačovat vědomost o určitých, pro věc rozhodných skutečnostech (v daném případě o provedeném vyvlastnění), a je proto třeba se touto okolností zabývat, ve druhém rozhodnutí akceptoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žádná skutečnost tuto vědomost na straně žalobkyně prokazující, nebyla zjištěna. Dovolatel dále spatřuje přípustnost dovolání v „zodpovězení otázky, zda i u tzv. právního panství nad věcí je zapotřebí dodržet 10-letou vydržecí dobu či nikoliv“. Uvedená otázka opětovně zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá. Rozhodnutí nalézacích soudu totiž vycházejí z toho, že podmínkou vydržení je desetiletá vydržecí doba, jež musí být splněna i u tzv. právního panství nad věcí, tj. i tam, kde nedochází k přímému fyzickému ovládání a užívání věci. Potud nejsou závěry odvolacího soudu s názorem dovolatele v rozporu. Je ovšem zřejmé, že dovolatel při posouzení této skutečnosti vede polemiku s postupem nalézacích soudů v rovině skutkových zjištění a hodnocení důkazů, které odvolací soud k závěru o splnění desetileté vydržecí doby vedly. Zpochybňuje jednak skutková zjištění, na základě kterých nalézací soudy své závěry o splnění desetileté vydržecí doby založily a jednak uplatňuje dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), a to námitkou, že žalobkyně právní panství nad věcí v rozhodném období neprokázala, resp. námitkou, že soud prvního stupně tuto podmínku vůbec neposuzoval, a námitkou, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jak k závěru o splnění desetileté vydržecí doby dospěl. Těmito důvody však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady řízení, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. prosince 2013 Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2013
Spisová značka:22 Cdo 3889/2013
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3889.2013.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§134 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:01/13/2014
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 875/14
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-13