ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.6.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 6/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. L. , bytem v K. V., zastoupené Mgr. Josefem Bedečem, advokátem ve sdružení Kocián Šolc Balaštík, se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalované I. R. , bytem v K. V., zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zdržení se obtěžování hlukem, zápachem a průvanem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 277/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2011, č. j. 61 Co 420/2010-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2010, č. j. 16 C 277/2006-326, ve výroku I. zamítl žalobu na zdržení se žalované obtěžování žalobkyně hlukem, zápachem a průvanem. Ve výrocích II. a III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 20. července 2011, č. j. 61 Co 420/2010-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce ,,stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání části nemovitosti, je-li kvalita nemovitosti nižší, než je tomu obvykle u obdobných nemovitostí, resp. jaký je vztah mezi stavem, charakterem a kvalitou nemovitosti a mírou obtěžování přiměřenou poměrům, kterou jsou jednotliví uživatelé povinni snášet“. Zásadní právní význam má podle jejího názoru rovněž ,,stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání částí nemovitosti jednotlivými uživateli, např. vlastníky či nájemci bytů v obytných domech, tzn. v situaci, kdy tito uživatelé žijí na poměrně malém prostoru, což logicky vyvolává potřebu zvýšené míry ohleduplnosti, a to v zájmu udržení bezproblémového soužití mezi jednotlivými uživateli“.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou nepřezkoumatelná a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, protože neuvádí míru obtěžování, která je v dané věci přiměřená poměrům, a míru obtěžování, která byla zjištěna. Vytýká nalézacím soudům, že jejich závěry vychází ze skutkového zjištění učiněného pouze na základě znaleckého posudku bez ohledu na rozpory mezi jednotlivými provedenými důkazy. Nalézací soudy se navíc nevypořádaly se všemi závěry znaleckého posudku. Jestliže odmítly provést důkazy výpověďmi svědků, které žalobkyně navrhla, z důvodu, že svědkové jsou v blízkém vztahu k ní, není takový závěr pravdivý, neboť alespoň dva jí navržení svědkové v blízkém vztahu s žalobkyní nejsou. Rozhodnutí nalézacích soudů neodpovídají reálnému stavu věci. Soudy ve svých rozhodnutích neuvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jak posoudily věc po právní stránce. Pokud soudy při právním posouzení věci přihlédly k charakteru nemovitosti, vede to k absurdním závěrům, kdy jdou nedostatky nemovitosti k tíži žalobkyně. Závěrem uvedla, že nalézací soudy nevyčerpaly celý předmět řízení, ačkoliv na tuto skutečnost již v odvolacím řízení poukazovala. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. července 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelka sice formálně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), prostřednictvím vylíčení skutečností, v nichž spatřuje naplnění dovolacího důvodu, však tento dovolací důvod ve skutečnosti neuplatňuje. Jestliže soudu prvního stupně vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí (a odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že takový rozsudek potvrdil), namítá neprovedení jí navržených důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávná skutková zjištění či nevyčerpání celého předmětu řízení, jedná se ve skutečnosti o uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., jimž však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Formální vymezení otázek zásadního právního významu žalobkyní zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu „v otázce stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání části nemovitosti, je-li kvalita nemovitosti nižší, než je tomu obvyklé u obdobných nemovitostí, resp. jaký je vztah mezi stavem, charakterem a kvalitou nemovitosti a mírou obtěžování přiměřenou poměrům, kterou jsou jednotliví uživatelé povinni snášet“.
Vymezení této otázky nemůže zakládat zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze-li snad usuzovat, že tímto poukazem míří dovolatelka k té části dovolací argumentace, v níž odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování mělo být podle názoru odvolacího soudu přihlédnuto „k charakteru nemovitosti“, pak tento poukaz není důvodný. Je skutečností, že v souvislosti s tvrzenou imisí hlukem odvolací soud uvedl, že nelze přehlédnout ani to, že „se jedná o montovaný panelový dům z roku 1964, u něhož šířka železobetonových dílců činí deset centimetrů“, s tímto zjištěním však nespojil žádný závěr o „nižší kvalitě nemovitosti“. Nadto tato skutečnost nebyla ani pro rozhodnutí odvolacího soudu v této části žaloby určující, neboť absenci imise hlukem založil odvolací na zjištění, že namítané hlukové obtěžování nepřekračuje „hygienický limit podle obecně závazného právního předpisu“ a „nepřekračuje ani míru obvyklou v daném místě, a to s přihlédnutím i k míře dané v jiných obytných domech obdobného druhu, tj. v jiných obdobných místech“.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá ani požadavek žalobkyně na „stanovení míry obtěžování přiměřené poměrům v případě užívání části nemovitosti jednotlivými uživateli, např. vlastníky či nájemci bytů v obytných domech, tzn. v situaci, kdy tito uživatelé žijí na poměrně malém prostoru, v těsném sousedství, což logicky vyvolává potřebu zvýšené míry ohleduplnosti, a to v zájmu udržení bezproblémového soužití mezi jednotlivými uživateli“.
Řešení této otázky nemůže navodit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu již pro svou obecnost. Závěr o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům musí vždy reflektovat individuální okolnosti každého případu a jeho zobecnění způsobem, kterého se domáhá žalobkyně, není možné.
Rozhodnutí odvolacího soudu nadto ve svých právních závěrech vycházejících ze skutkových zjištění – která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu – obstojí.
Podle §127 odst. 1 věta první občanského zákoníku vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv.
Ve vztahu k charakteru ustanovení §127 odst. 1 větě první obč. zák. platí, že uvedené zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7480 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, uveřejněný na internetových stránkách – www.nsoud.cz ).
Ve vztahu k tvrzené imisi průvanem vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, že tato tzv. průvanová imise vycházející z bytu žalované nebyla zjištěna, neboť výkon dvou ventilátorů v bytě žalované není dostatečný k tomu, aby vyvolal v bytě žalobkyně takové proudění vzduchu, které by bylo možné považovat za průvan (tj. za proudění vzduchu o vyšší rychlosti). Z toho pak učinil jednoznačný závěr, že tímto způsobem nejde v případě žalobkyně vůbec o obtěžování ze strany žalované.
Při posuzování důvodnosti námitky žalobkyně o jejím obtěžování zápachem vyšel odvolací soud ze zjištění, že prostřednictvím digestoře nemůže docházet k přenosu kuchyňských výparů do vzduchotechniky domu, a tím i do bytu žalobkyně. Při místním šetření v bytě žalobkyně nezjistil znalec žádný zdroj zápachu a zápach nebyl zjištěn ani v bytě žalobkyně. Podle znaleckého zjištění s ohledem na systém odvětrávání domu může být vyfukován za určitých okolností z WC či koupelny (nikoliv z kuchyně) zbytkový odpadní vzduch z bytu žalované do bytu žalobkyně. Pachová imise tak není zcela vyloučena, přichází do úvahy jako nahodilá (nastávající jen za určitých podmínek), dílčí (s ohledem na prostupování vzduchu vzduchotechnikou) a nezahrnující kuchyňské výpary. Je důsledkem instalovaného způsobu odvětrávání, který je v předmětném domě instalován. Za této situace ani možnou pachovou imisi nepovažoval odvolací soud za obtěžování, které by překračovalo míru přiměřenou poměrům, jestliže jde o důsledek plynoucí z běžného obyčejného a ničím neobvyklého užívání bytu v sousedství bytu žalobkyně. Takový závěr odvolacího soudu není zjevně nepřiměřený.
Pokud jde o namítané obtěžování hlukem, zohlednil odvolací soud skutečnost, že hluková zátěž nepřekračuje hygienický limit obsažený ve vyhlášce (správně nařízení vlády) č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a nejde ani o obtěžování překračující míru obvyklou v daném místě, tj. s přihlédnutím k míře dané v jiných obytných domech obdobného druhu (v této souvislosti odvolací podotkl, že při úvaze o míře obtěžování nelze ani přehlédnout, že se jedná o montovaný panelový dům z roku 1964, u něhož šířka železobetonových dílců činí deset centimetrů). Intenzita a délka trvání hluku není podle názoru odvolacího soudu nepřiměřená, neboť ventilátory v koupelně a na WC se spouští jen při rozsvícení světla v těchto prostorách (přičemž žalovaná má v koupelně ještě další světlo, které nespouští ventilátor) a digestoř je uváděna do provozu jen při vaření. Při místním šetření konaném dne 25. října 2005 za účasti zástupce firmy, jež provedla rekonstrukci bytu žalované, zástupců stavebního úřadu a zástupce společenství vlastníků jednotek v předmětném bytě) nebyla zjištěna nadměrná hlučnost v bytě žalobkyně ani při puštění obou ventilátorů a digestoře v bytě žalované, neboť podle souhlasného stanoviska všech zúčastněných bylo slyšet jen lehce tlumené zvuky. Zkouška hlučnosti ventilátorů proběhla i při jejich instalaci a nebyl zjištěn žádný nedostatek, který by bránil jejich použití, přičemž instalované ventilátory jsou typizované, atestované, odzkoušené a nevydávají nadměrný hluku. Odvolací soud dále přihlédl ke skutkovým zjištěním vyplývajícím z výpovědi svědkyně D. P., která je od ledna 2007 předsedkyní společenství vlastníků jednotek v bytovém domě, podle nichž nikdo jiný v domě, kromě žalobkyně, „nemá problém se žalovanou a nikdo si nestěžoval na nějaký hluk či zápach z jejího bytu“. I za přítomnosti svědkyně byly spuštěny oba ventilátory a digestoř v bytě žalované a svědkyně „neměla za to, že by působily nadměrný hluk“. I v jiných případech, kdy svědkyně pobývala v bytě žalobkyně, neslyšela namítaný hluk a neregistrovala ani prolínání nějakého zápachu z bytu žalobkyně. Jestliže při těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že ani v případě tvrzeného obtěžování hlukem nejde o imisi, kterou by bylo možné považovat za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům, nelze takovou úvahu odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou, která by měla být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu