ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1108.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 1108/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Mgr. Ivy Nekvapilové , advokátky, se sídlem v Brně, Helfertova 17, identifikační číslo osoby 71469664, zastoupené Mgr. Ing. Janou Tempírovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, proti žalované LASSELSBERGER, s.r.o., se sídlem v Plzni – Jižní Předměstí, Adelova 2549/1, PSČ 320 00, identifikační číslo osoby 25238078, zastoupené JUDr. Pavlem Eretem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o zaplacení částky 17,117.610,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 171/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2012, č. j. 8 Cmo 206/2011-176, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51.480,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. 43 Cm 171/2007-132, ve znění usnesení ze dne 28. dubna 2011, č. j. 43 Cm 171/2007-154, zamítl žalobu na zaplacení částky 17,117.610,11 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Předmětné řízení bylo zahájeno dne 13. prosince 2007 žalobou právního předchůdce žalobkyně - Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, správcem konkursní podstaty úpadce STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., v likvidaci (dále též jen „úpadce“). Mezi tímto správcem a žalobkyní byla uzavřena smlouva o prodeji pohledávek úpadce, uzavřená dne 15. července 2009. O vstupu žalobkyně do řízení na místo původního žalobce rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 6. srpna 2009, č. j. 43 Cm 171/2007-43.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky není sporná výše pohledávky žalobkyně 17,117.610,11 Kč, výše úroku z prodlení, ani počátek běhu úroku z prodlení. Mezi účastníky však bylo sporné, zda žalovaná pohledávka zanikla započtením, jak tvrdí žalovaná společnost.
Společnost STAVO ARTIKEL TRADE, a.s. dodala v roce 2003 keramický obkladový materiál společnosti Keramika Horní Bříza a.s. za celkovou cenu 4,511.730,77 Kč, společnosti Chlumčanské keramické závody a.s. za cenu 3,098.697,85 Kč a společnosti RAKO, a.s. za cenu 9,507.181,49 Kč. Právním nástupcem tří posledně jmenovaných společností (dále jen „společnosti“) je od 1. ledna 2004 žalovaná. Uvedené společnosti dopisy ze dne 20. listopadu 2003 uznaly uvedené závazky k zaplacení kupní ceny, zároveň požádaly o vystavení daňového dokladu na kupní cenu zboží s tím, že úhradu závazků budou řešit formou započtení. Likvidátor společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., reagoval na tato podání společností třemi dopisy ze dne 22. listopadu 2003, jež jsou adresovány jednotlivě uvedeným třem společnostem a v nichž likvidátor společnosti sděluje, že zasílá požadovaný daňový doklad, přičemž nezpochybňuje, že právní předchůdkyně žalované měla v době tohoto podání vůči právnímu předchůdci žalobkyně splatné pohledávky a vyžaduje jejich specifikaci. Tuto specifikaci mu zaslala společnost LASSELSBERGER, s.r.o. (žalovaná) v příloze svých podání z 20., 25. a 26. listopadu 2003.
Usnesením ze dne 23. prosince 2003, č. j. 45 K 27/2003-284, byl na majetek společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., prohlášen konkurs (tedy před zahájením řízení).
Při jednání dne 29. června 2010 učinila žalovaná námitku započtení proti žalované částce a odkázala na své pohledávky specifikované v přílohách č. 1 – 5 k vyjádření žalované ze dne 22. června 2010. Při jednání dne 3. února 2011 námitku započtení doplnila, když uvedla, že specifikace pohledávek žalované byla uvedena již v přílohách zápočtů ze dne 20., 25. a 26. listopadu 2003.
Ohledně úkonů směřujících k započtení z 20., 25. a 26. listopadu 2003 dospěl soud prvního stupně k závěru, že tyto písemné úkony uskutečnila společnost LASSELSBERGER, s.r.o. (žalovaná), která se stala právním nástupcem výše uvedených společností až s účinností od 1. ledna 2004, tedy že projev započtení učinila v listopadu roku 2003 neoprávněná osoba.
Dospěl však k závěru, že žalovaná učinila v průběhu řízení řádný kompenzační projev při ústním jednání 29. června 2010. Kompenzační projev má účinky k datu střetu pohledávek, tj. k 20. prosinci 2003. V tomto okamžiku tedy došlo k zániku pohledávek následkem započtení. Zamítl tedy žalobu na zaplacení vymáhané pohledávky s příslušenstvím z důvodu jejího zániku započtením.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17,117.610,11 Kč s příslušenstvím (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy prvního i druhého stupně mezi účastníky řízení (druhý a třetí výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 684.710,- Kč (čtvrtý výrok).
Odvolací soud opakuje dokazování původním žalobcem předloženými třemi listinami ze dne 20. listopadu 2003 shodně se soudem prvního stupně tyto listiny vyhodnotil jako platné uznání závazků, neboť splňují náležitosti stanovené ustanovením §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“).
Upozornil, že došlo-li v důsledku uznání závazků k přechodu důkazního břemene na žalovanou, potom by žalovaná mohla své důkazní břemeno unést v případě, že prokáže skutečnosti, jež odůvodňují závěr, že uznané závazky vůči žalobkyni ve skutečnosti nemá. Opakoval tedy dokazování listinami, kterými žalovaná prokazovala zánik závazků započtením pohledávek. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že případný projev započtení učinila v listopadu 2003 neoprávněná osoba. Žalovaná se stala právním nástupcem společností Keramika Horní Bříza, a.s., Chlumčanské keramické závody, a.s., a RAKO, a.s., až k 1. lednu 2004, a proto jakékoli projevy směřující k započtení ohledně případných pohledávek za společností STAVO ARTIKEL TRADE, a.s. by musely učinit jmenované společnosti.
Odvolací soud dále zkoumal, zda na základě žalovanou uplatněné námitky započtení při jednání před soudem prvního stupně dne 29. června 2010, jíž žalovaná doplnila při jednání před soudem prvního stupně dne 3. února 2011, lze přijmout závěr o zániku předmětných závazků tímto započtením pohledávek. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008. Se zřetelem na závěry uvedené v citovaném rozhodnutí a vzhledem k tomu, že dlužníkem pohledávek, jež v dané věci žalovaná namítla vůči pohledávkám žalobkyně k započtení, má být úpadce, přičemž účinky konkursu trvaly v době, kdy žalovaná v řízení uplatnila své tvrzené pohledávky k započtení, dospěl k závěru, že žalovaná nemohla postupem dle ustanovení §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) použít k započtení své tvrzené pohledávky.
Odvolací soud tedy uzavřel, že k zániku pohledávek nedošlo. S ohledem na uvedený přechod důkazního břemene podle ustanovení §323 obch. zák. na žalovanou pak žalovaná neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala skutečnosti odůvodňující závěr, že uznaný závazek vůči žalobkyni nemá. Vyvratitelná právní domněnka nebyla v daném případě vyvrácena.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňujíc všechny dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka předně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, když na listu č. 7 uvádí, že „přezkoumal rozsudek podle §212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání došel k závěru, že jsou splněny podmínky pro postup podle §219 o. s. ř., tj. pro potvrzení rozsudku“, avšak v odůvodnění následuje skutkové a právní posouzení, jež bylo do výroku rozsudku promítnuto postupem podle ustanovení §220 o. s. ř.
Upozorňuje, že od počátku řízení tvrdila a též prokazovala, že žalobkyní uplatněná pohledávka zanikla započtením již v důsledku úkonů učiněných v roce 2003. Zápočet byl přitom proveden třemi výše specifikovanými společnostmi, jež byly součástí koncernového uspořádání žalované, a na listinách, jež obsahovaly úkony směřující k započtení, byla proto vždy uvedena nejen žalovaná, ale i konkrétní společnost, která zápočet činí. Rovněž tvrdila (ovšem prokázat jí to umožněno nebylo), že zánik závazku zápočtem odsouhlasil a potvrdil v listopadu 2003 likvidátor společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., Dr. Josef Matoulek, což směřovalo k možnému právnímu závěru o započtení dohodou. Dodává, že započtení v řízení před soudem prvního stupně bylo „pro každý případ“ a upozorňuje na nemravný postup původního žalobce, správce konkursní podstaty.
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, když započtení v průběhu řízení shledal nepřípustným, avšak žalovanou nepoučil podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci žalovaná spatřuje v tom, že skutkový závěr soudu prvního stupně, že specifikace započítávaných pohledávek byla žalovanou zaslána v příloze k dopisům ze dne 20., 25. a 26. listopadu 2003, měl být po právní stránce hodnocen tak, že mohlo dojít k započtení dohodou.
Odvolacímu soudu vytýká, že mechanicky převzal východiska rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č. 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V dané věci však dle žalované šlo o zásadně jinou situaci, kterou dále popisuje.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. uvádí, že odvolací soud sice zopakoval dokazování listinami, kterými žalovaná prokazovala zánik závazků započtením pohledávek, avšak jeho zjištění jsou v rozporu s obsahem těchto listin. Pominul totiž, že na listinách, jimiž byl společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., v listopadu 2003 adresován projev vůle směřující k započtení, byla záměrně uvedena jak žalovaná, tak jednotlivé společnosti proto, aby třetím osobám a především společnosti STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., bylo zcela zřejmé, že započtení se děje s vědomím ohlášeného právního nástupce společností, tedy žalovanou.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že dle jejího názoru dovolání nesplňuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., když žalovaná neuvedla, v jakém rozsahu dovoláním napadené rozhodnutí napadá. Dále se podrobně vypořádává s argumentací a námitkami žalované. Je přesvědčená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a též dostatečně srozumitelné a přesvědčivě odůvodněné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání namítá, dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení.
Předně dovolateka odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozsudek je vnitřně rozporný.
Dovolatelce je nutno dát za pravdu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na č.l. 7 uvádí, že „přezkoumal rozsudek podle §212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání došel k závěru, že jsou splněny podmínky pro postup podle §219 o. s. ř., tj. pro potvrzení rozsudku“, ačkoli fakticky postupoval dle §220 odst. 1 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení), jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, změnil; nicméně uvedenou skutečnost nelze považovat za vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená zjevná nesprávnost totiž neměla žádný vliv na obsah výroků rozhodnutí.
Další vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že nebyla v souladu s ustanovením §118a o. s. ř. řádně poučena.
Dovolatelka v této souvislosti předně upozorňuje na skutečnost, že ji soud prvního stupně neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. Toto její tvrzení však z obsahu spisu nevyplývá. Soud prvního stupně totiž žalovanou v souladu s §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. poučil, aby označila další důkazy, eventuelně doplnila tvrzení, k prokázání, že k zániku pohledávky žalobkyně započtením došlo, a o tom, že jinak soud bude vycházet z důkazů dosud provedených, což vyplývá jak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak z protokolu o ústním jednání ze dne 3. února 2011 (viz č.l. 112 až 114).
Dále žalovaná namítá, že nebyla odvolacím soudem poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř. a podle §118a odst. 2 o. s. ř. o jeho odlišném názoru od názoru soudu prvního stupně ohledně námitky započtení uplatněné žalovanou při jednání před soudem prvního stupně dne 29. června 2010 a doplněné při jednání před soudem prvního stupně dne 3. února 2011.
Dle ustanovení §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59). Tento požadavek platí rovněž pro rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.); nicméně jsou zde omezení vyplývající z principu neúplné apelace (srov. §213b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Dle ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Dle ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Jelikož se v dané věci nejedná o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř. a dovolatelka byla řádně soudem prvního stupně poučena v souladu s ustanovením §119a o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. února 2011 – č.l. 112 a násl.), působilo vůči ní omezení vyplývající z principu neúplné apelace. Odvolací soud tudíž nemohl žalované poskytnout poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., jímž by žalovanou směřoval k označení nových důkazů, jež nejsou za odvolacího řízení přípustné. V řízení, které je ovládáno systémem neúplné apelace, jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné pouze při splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a nebo 211a o. s. ř.
Dle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. Žádná z výše citovaných podmínek v dané věci nenastala, odvolací soud proto žalované poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. poskytnout nemohl.
Co se týče námitky nedostatku poučení odvolacím soudem dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. o jeho odlišném právním názoru od názoru soudu prvního stupně, pak ani tato argumentace vadu řízení nezakládá.
Jak je zřejmé z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či ze dne 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006), postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odlišný právní názor odvolacího soudu na přípustnost započtení učiněného při jednání před soudem prvního stupně nevedl k potřebě doplnit skutková tvrzení.
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl – oproti soudu prvního stupně – k odlišnému právnímu závěru ohledně přípustnosti započtení učiněného při jednání před soudem prvního stupně, když dovodil, že žalovaná nemohla postupem podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. použít k započtení své tvrzené pohledávky. I přes odlišný úsudek o této otázce, již soud prvního stupně – v intencích §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – žalovanou poučil (jak ostatně již uvedeno výše), aby označila další důkazy, eventuelně doplnila tvrzení, že došlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením, a dále ji poučil o následcích nesplnění této výzvy.
Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky důkazního břemene. Tuto výtku podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Otázka rozložení důkazního břemene je však otázkou právní (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost - významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci - nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, věty první, o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že v důsledku uznání závazků došlo podle ustanovení §323 obch. zák. k přechodu důkazního břemene na žalovanou, přičemž žalovaná toto důkazní břemeno neunesla, neboť neprokázala skutečnosti odůvodňující závěr, že uznaný závazek vůči žalobkyni nemá.
Podle ustanovení §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odstavec 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (odstavec 2).
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. Cdo 2854/99, ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, dále jeho rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2003, pod číslem 113, jakož i rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 2736).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v něž se věřitel (žalobkyně) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalované).
Jestliže tedy odvolací soud opřel své rozhodnutí o to, že dlužníku (žalované) svědčí důkazní břemeno, že dluh zde není a o to, že se nepodařilo prokázat skutečnosti odůvodňující závěr, že uznaný závazek vůči věřiteli (žalobkyni) nemá, spočívá toto rozhodnutí na správném posouzení důkazního břemene, neboť za tohoto stavu bylo skutečně na dlužníku (žalované), aby neexistenci uznaného závazku tvrdil a dokázal (srov. §79 a §101 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že skutkový závěr zjištěný soudem prvního stupně, že likvidátor úpadce obdržel specifikace započítávaných pohledávek, měl být po právní stránce hodnocen tak, že mohlo dojít k započtení dohodou.
Dovolatelka však v této souvislosti opomíjí, že soud prvního stupně sice došel ke skutkovému zjištění, že likvidátor úpadce obdržel specifikace započítávaných pohledávek, avšak současně na druhou stranu uzavřel, že tyto specifikace mu zaslala žalovaná v příloze svých podání ze dne 20., 25. a 26. listopadu 2003, že tedy úkon směřující k započtení učinila neoprávněná osoba. S uvedeným závěrem se pak odvolací soud ztotožnil. V intencích uvedených skutkových zjištění pak závěru odvolacího soudu, že k započtení dohodou nedošlo, není čeho vytknout.
Konečně v rámci důvodu nesprávného právního posouzení dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud na danou věc aplikoval závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o nepřípustném zápočtu pohledávek
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že společnost STAVO ARTIKEL TRADE, a.s., v likvidaci, byla prvním postupitelem pohledávky vymáhané žalobkyní v tomto řízení, že usnesením ze dne 23. prosince 2003, č. j. 45 K 27/2003-284, byl prohlášen na majetek uvedené společnosti konkurs a že účinky konkursu prohlášeného na majetek postupitele trvaly i v době, kdy by měl být učiněn úkon směřující k započtení.
Podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526 obč. zák.), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. i), část věty před středníkem, zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. března 2006 (dále jen „ZKV“) má prohlášení konkursu mimo jiné i ten účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné.
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, uveřejněném pod číslem 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 15/2010“), Nejvyšší soud doplnil argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněného pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 33/2006“). V R 33/2006 Nejvyšší soud vyslovil, že k tomu, aby dlužník mohl (v intencích §529 odst. 2 obč. zák.) učinit úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má za původním věřitelem (postupitelem), přímo proti novému věřiteli (postupníku), musí být splněna i podmínka, že jde o pohledávku způsobilou k započtení, tedy, že takové započtení je přípustné, přičemž v této souvislosti odkázal na ustanovení §581 obč. zák. a §358 obch. zák. V R 15/2010 pak Nejvyšší soud k tomu dodal, že dalším ustanovením, které zápočet nedovoluje (nepřipouští), je však od prohlášení konkursu na majetek dlužníka i ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV (část věty před středníkem). Rozhodující tu je, že by šlo o započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, tedy i o započtení proti úpadcově pohledávce náležející do konkursní podstaty. Dále uvedl, že i když se pohledávka, vůči které započtení směřuje, již nenachází v konkursní podstatě (např. zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty), je způsobilost dlužníkovy pohledávky k započtení i nadále vázána na osobu úpadce (prvního postupitele), konkrétně na to, že jde o pohledávku, kterou dlužník (jako věřitel) vůči tomuto úpadci má a kterou by před postoupením nemohl k započtení uplatnit právě proto, že jeho dlužník (úpadce) je v konkursu. Konstatoval, že pro účely zániku jednostranným úkonem dlužníka směřujícím k započtení se tedy podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. pohlíží na pohledávku vůči dlužníku jako by se stále nacházela v majetku (prvního) postupitele. Je-li ovšem první postupitel v konkursu, znemožňuje takové započtení právě úprava obsažená v §14 odst. 1 písm. i) ZKV (části věty před středníkem), která ohledně majetku, na nějž se pohlíží jako na majetek úpadcův, tedy jako na majetek patřící do konkursní podstaty, započtení nepřipouští. V R 15/2010 tedy Nejvyšší soud uzavřel, že postupem dle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. nemůže dlužník použít k započtení vůči postupníkovi své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, trvají-li v době, kdy by měl být učiněn úkon směřující k započtení, účinky konkursu prohlášeného na majetek postupitele podle zákona č. 328/1991 Sb.
Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Námitka započtení uplatněná žalovanou při jednání před soudem prvního stupně dne 29. června 2010 (a doplněná při jednání před soudem prvního stupně dne 3. února 2011), tedy učiněná v době, kdy účinky konkursu na majetek úpadce trvaly, tak byla vskutku nepřípustná. Dovolatelce se tudíž ani prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Naplnění daného dovolacího důvodu spojuje dovolatelka s tím, že zjištění odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem listin, kterými žalovaná prokazovala zánik závazků započtením, když odvolací soud pominul, že na listinách, jimiž byl v listopadu 2003 úpadci adresován projev vůle směřující k započtení, byla záměrně uvedena jak žalovaná, tak jednotlivé společnosti.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolatelka zpochybňuje správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o tom, že specifikace započítávaných pohledávek zaslala likvidátorovi úpadce žalovaná (v příloze svých podání ze dne 20., 25. a 26. listopadu 2003), nikoli společnosti, pouze prostřednictvím polemiky s hodnocením důkazů, tedy způsobem, který při uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemá k dispozici. V postupu odvolacího soudu při hodnocení důkazů Nejvyšší soud neshledal z pohledu ustanovení §132 a násl. o. s. ř. žádné pochybení. V dané věci bylo odvolacím soudem opakováno dokazování listinami, kterými žalovaná prokazovala zánik závazků započtením. Výše uvedené zjištění má oporu v provedeném dokazování, vyplývá z listin ze dne 20., 25. a 26. listopadu 2013 vyhotovených žalovanou a adresovaných úpadci. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v jeho hodnocení důkazů existoval logický rozpor.
Ani dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. proto není dán.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat,
jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto. Žalované tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni její náklady řízení sestávající z částky 51.180,- Kč podle §7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, celkem tedy částku 51.480,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. září 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu