ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2385.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2385/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně G.FOX security services s.r.o. , se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1539, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 18620302, zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Renoirova 624, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB , se sídlem Pardubice - Zelené předměstí, Masarykovo náměstí čp. 1458, PSČ 532 18, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení částky 7 516 168 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. března 2012, č. j. 23 Co 208/2011-841, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. února 2011, č. j. 6 C 268/2008-672, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 504 891 Kč s úroky z prodlení specifikovanými v tomto výroku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 7 011 277 Kč s příslušenstvím uvedeným v tomto výroku, výrokem II. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15 737 Kč.
Okresní soud v Pardubicích, jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že mezi P. S. a žalovanou byla dne 13. 4. 1999 uzavřena pojistná smlouva o živelném pojištění (na riziko požáru) cizí budovy na st. parcele 260 a 182 v k. ú. T. na pojistnou částku 5 000 000 Kč, souboru vlastních zásob na pojistnou částku 18 000 000 Kč a ostatních movitých věcí v této budově na pojistnou částku 1 000 000 Kč. Dne 1. 6. 1999 žalobkyně a P. S. uzavřeli kupní smlouvu, kterou P. S. nabyl zboží v ceně 18 387 535 Kč. V noci ze dne 9. 6. 1999 na 10. 6. 1999 došlo ke škodní události, kdy uvnitř budovy vznikl požár a zničil uložené zásoby. Dne 23. 4. 2002 postoupil P. S. na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky svou pohledávku na pojistné plnění nejméně ve výši 18 387 535 Kč z uvedené pojistné smlouvy. Soud prvního stupně dále konstatoval, že P. S. byl pravomocně uznán vinným z trestného činu pojistného podvodu, kterého se dopustil tím, že jako poškozený při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy nahlásil hodnotu pojištěných věcí ve výši 14 609 420 Kč, ač skutečná cena uskladněného zboží byla nejméně o 7 094 054 Kč nižší. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že příčinou vzniku požáru bylo úmyslné zapálení skladovacího objektu a že P. S. nepředložil orgánu vykonávajícímu státní požární dozor ke schválení posouzení požárního nebezpečí před zahájením činnosti sestavování a zkoušení benzínových čerpadel včetně uskladnění 600 litrů benzínu a 400 litrů nafty, ač mu tato povinnost vyplývala z §6 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, v rozhodném znění. Přihlédl k závěrům znaleckého posudku Ing. J. J., podle něhož náklady na znovu zřízení zásob poškozených věcí, resp. časová cena poškozených věcí podle kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 činí 3 385 937 Kč, přičemž cena použitelných zbytků věcí po požáru činí 20 000 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na porušení povinností pojištěného je třeba za aplikace §809 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2004 (dále jen “obč. zák.“) a čl. 1.1. písm. n) a l) a čl. 1 bod 2. Všeobecných pojistných podmínek OC 94 (dále jen „VPP“), které jsou součástí pojistné smlouvy, pojistné plnění snížit, a to podle čl. 1.1. písm. n) VPP v rozsahu 70 % a o dalších 15 % proto, že P. S. neoznámil pojišťovně zvýšení pojistné hodnoty souboru v době trvání pojištění po uzavření pojistné smlouvy, stal-li se na základě kupní smlouvy ze dne 1. 6. 1999 vlastníkem věcí, které se staly součástí pojištěného souboru věcí. Soud prvního stupně proto snížil pojistné plnění na částku 504 891 Kč, kterou žalobkyni přiznal včetně úroků z prodlení podle §797 odst. 3 obč. zák. ve spojení s §517 odst. 1 a 2 obč. zák. a §1 vl. nař. č. 142/1994 Sb. z přisouzené částky, a to od 7. 2. 2007, tj. ode dne následujícího poté, kdy došlo k pokračování soudního řízení po přerušení řízení na dobu trestního řízení ve věci pojistného podvodu P. S. Pokud žalobkyně požadovala zaplacení vyšší pojistné částky a úroky z prodlení od jiného data a v jiné výši, uplatněný nárok v tomto rozsahu soud prvního stupně zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. března 2012, č. j. 23 Co 208/2011-841, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném zamítavém výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 177 577,50 Kč spolu s úroky z prodlení z částky 841 234,25 Kč ve výši 12 % od 1. 9. 1999 do zaplacení, z částky 841 234,25 Kč ve výši 9 % od 17. 11. 2006 do 31. 12. 2006, 841 234,25 Kč ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 6. 2. 2007 a dále z částky 336 343,25 Kč ve výši 9,5 % od 7. 2. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75 % od 1. 7. 2010 do 7. 3. 2012 a od 8. 3. 2012 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku II., jíž byl zamítnut požadavek žalobkyně na zaplacení dalších 5 833 699,50 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení; výrokem II. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy, a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 15 737 Kč a 8 364,20 Kč.
Odvolací soud po zopakování dokazování a jeho částečném doplnění s ohledem na odvolací námitky na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly dány předpoklady pro snížení pojistného plnění podle čl. 1.1. písm. l) VPP a čl. 1 bodu 2. VPP z důvodu neoznámení zvýšené pojistné hodnoty souboru v době trvání pojištění. Konstatoval, že v pojistné smlouvě byla sjednána pojistná částka na pojištění souboru vlastních zásob ve výši 18 000 000 Kč a nelze pojištěnému vytýkat, že neoznámil ve smyslu toto článku VPP zvýšení pojistné hodnoty o 15 %, jestliže zjištěná pojistná hodnota souboru v době pojistné události činila 3 385 937 Kč, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. J. J., a nedosáhla tedy pojistné částky 18 000 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že porušení povinnosti pojištěného v době trvání pojištění, spočívající v neoznámení nabytí dalších zásob, nevedlo ke vzniku nebo zvětšení rozsahu následků pojistné události, proto nemůže být z tohoto důvodu pojistné plnění sníženo.
Odvolací soud rovněž nesdílel závěr soudu prvního stupně o míře snížení pojistného plnění z důvodu porušení povinnosti pojištěného dodržovat obecně platné předpisy, technické normy vztahující se na provoz a údržbu pojištěné věci ve smyslu čl. 1.1. písm. n) VPP a za přiměřené považoval snížení pojistného plnění z tohoto důvodu v rozsahu 50 %, když vyšel ze zjištění znalce Ing. D. R., který uvedl, že přítomnost hořlavin v rozsahu 1 000 litrů v pojištěném objektu nemělo vliv na vznik pojistné události, ale na rozsah pojistné události, a znalec výslovně poukázal na to, že ohnisko požáru se nacházelo v okolí sudu, ze kterého se rozlila hořlavina a vyložil, že následky požáru by nemohly být takové, pokud by se v místě nacházely jen tři dvacetilitrové donesené kanystry hořlaviny.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyni, jako právní nástupkyni pojištěného, přísluší pojistné plnění v rozsahu nákladů, jež je třeba vynaložit na znovupořízení zásob, a to ve výši 3 385 937 Kč, snížené o 20 000 Kč za cenu použitelných zbytků a dále sníženou o 1 000 Kč za sjednanou spoluúčast, přičemž takto vypočtenou částku je třeba snížit o 50 %, podle §809 odst. 1 obč. zák. ve spojení s čl. 1.1. písm. n) VPP na částku 1 682 468,50 Kč z důvodu, že porušení předpisů o požární ochraně ze strany pojištěného mělo podstatný vliv na rozsah následků pojistné události. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně bylo již přiznáno pojistné plnění v rozsahu 504 891 Kč, odvolací soud přiznal žalobkyni dalších 1 177 577,50 Kč.
Odvolací soud shledal částečně důvodným odvolání žalobkyně týkající se požadovaných úroků z prodlení. Aplikoval §797 odst. 3 obč. zák. ve spojení s čl. 6.7 VPP, podle něhož je pojistné plnění splatné do 15-ti dnů, jakmile pojistitel skončil šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti plnit, přičemž šetření musí být provedeno bez zbytečného odkladu, a nemůže-li být skončeno do jednoho měsíce potom, kdy se pojistitel o pojistné události dozvěděl, je pojistitel povinen poskytnout na požádání přiměřenou zálohu. Za přiměřenou zálohu považoval odvolací soud jednu čtvrtinu částky pojistného plnění, tj. 841 234,25 Kč, takže pokud žalovaná tuto přiměřenou zálohu neposkytla, ač byla o pojistné události informována a o pojistné plnění žádána, ocitla se v prodlení se zaplacením této částky od 1. 9. 1999, tj. od data, jak požadovala žalobkyně v souladu s VPP, a to až do zaplacení. Odvolací soud proto přiznal žalobkyni od 1. 9. 1999 úrok z prodlení z částky 841 234,25 Kč ve výši platného zákonného úroku z prodlení, spočívající ve dvojnásobku diskontní sazby podle §517 odst. 1 a 2 obč. zák. a §1 vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění účinném k 1. 9. 1999. Další úrok z prodlení ve zbývající části pojistného plnění 841 234,25 Kč přiznal odvolací soud s ohledem na dobu skončení potřebného šetření ohledně zjištění rozsahu povinnosti pojistitele plnit, a to od 17. 11. 2006 s ohledem na trestní řízení pojištěného P. S., které pravomocně skončilo dne 1. 11. 2006, když žalovaná měla podle VPP plnit do 15-ti dnů, jakmile skončilo šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti plnit, tj. dne 16. 11. 2006. Odvolací soud za dobu tohoto prodlení žalobkyni přiznal úrok z prodlení platný podle §1 vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění vl. nař. č. 163/2005 Sb., a to do 6. 2. 2007, když soud prvního stupně přiznal žalobkyni již úrok z prodlení z částky 504 891 Kč od 7. 2. 2007 do zaplacení. Z rozdílu částek 841 234,25 Kč a 504 891 Kč, tj. z částky 336 343,25 Kč pak odvolací soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 7. 2. 2007 ve výši podle vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění vl. nař. č. 163/2005 Sb.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni dalších 1 177 577,50 Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými v jeho výroku I. a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II. co do částky 5 833 699,50 Kč spolu s úroky z prodlení, které přesáhly oprávněný nárok, potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost jednak o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jednak o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně namítá, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že pojištěný skladoval v objektu hořlavé látky, z kteréhož důvodu se přesto dožaduje snížení plnění. Poukazuje na to, že požár byl založen úmyslně a další skutečnosti, zejména případná existence hořlavých látek v objektu, neměla na vznik požáru žádný vliv, jak zjistil i znalec. Pokud se mělo jednat pouze o vliv uvažovaného umístění hořlavých látek na rozsah škody, pak s ohledem na nedostatek důkazních materiálů, což podle žalobkyně bylo způsobeno zaviněným jednáním žalované, nemohl být učiněn ve věci jiný závěr, než že žalovaná svá tvrzení o množství uskladněných pohonných hmot v objektu s pojištěnými zásobami neprokázala. Dovolatelka zdůraznila, že ani znalecký posudek jednoznačně nepotvrdil uskladnění hořlavých látek v sudech, ale pouze v jednom z nich, a to v množství 150 – 200 litrů a v této souvislosti upozorňuje na to, že povinnost, která pro žalobkyni měla vyplývat z §6 zákona o požární ochraně, se vztahovala na skladování hořlavých kapalin v množství větším než 250 litrů.
Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu nejen za věcně nesprávné, ale i za nepřezkoumatelné, a to s ohledem na to, že k posouzení věci znalci a následně soudem chyběly rozhodné doklady, neboť žalovaná řádně nezdokumentovala pojistnou událost a v době rozhodování věci odvolacím soudem byly již důkazní materiály potřebné pro řádné posouzení eventuálního spoluzavinění žalobkyně, spočívající v údajném skladování pohonných hmot ve skladu, skartovány. Má za to, že odvolací soud měl k pochybení žalované, jako profesionála v oboru pojištění přihlédnout, avšak odvolací soud tak neučinil, aniž odůvodnil, proč se nezabýval případným informačním deficitem na straně žalované. Za takové situace je dovolatelka přesvědčena, že nelze chování žalované vyložit v neprospěch žalobkyně, ale bylo namístě učinit závěr, že žalovaná neprokázala, že existují důvody pro snížení pojistného plnění.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval a interpretoval §6 zákona č. 133/1985 Sb., neboť toto ustanovení ukládá tam uvedené povinnosti jen osobám, které provozují činnosti nebo jsou vlastníky objektů se zvýšeným požárním nebezpečím, avšak pojištěný P. S. nebyl vlastníkem objektu, v němž byly skladovány pojištěné zásoby, a ani neprovozoval činnost sestavování a zkoušení benzinových čerpadel, při které by docházelo ke skladování hořlavých kapalin v objemu větším než 250 litrů, jak má toto ustanovení zákona na mysli, když k tomu neměl ani živnostenské oprávnění. Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly tím, kdo je vlastníkem oněch tvrzených pohonných hmot umístěných v pojištěném objektu a v tomto směru považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Oběma obecným soudům vytýká, že vycházely při posouzení věci zejména z trestního spisu, aniž by rozhodné důkazy samy provedly, čímž žalobkyni upřely právo přednášet rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, týkající se skladování pohonných hmot v předmětném objektu.
Dovolatelka napadá i závěr odvolacího soudu ohledně stanovení úroků z prodlení. Je přesvědčena, že správně měly být úroky z prodlení stanoveny ve výši 12 % od 1. 9. 1999 do zaplacení ve výši dvojnásobku diskontní sazby podle vl. nař. č. 142/1994 Sb., ve znění účinném ke dni počátku prodlení, tj. od 1. 9. 1999. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že počátek prodlení pro zaplacení další částky pojistného plnění je následující den po právní moci trestního rozsudku proti P. S., a to z důvodu, že žalovaná zavinila průtahy řízení, když trestní oznámení proti P. S. podala až po třech letech po pojistné události. Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud nesprávně stanovil běh úroků z prodlení z jednotlivých částek, když žalovaná poprvé plnila na základě rozsudku soudu prvního stupně vydaného v dané věci dne 10. 4. 2010 částku 504 891 Kč spolu s úroky z prodlení.
Žalobkyně nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů řízení, když ona svým jednáním nezavdala příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, jestliže se žalovaná nikdy nebyla ochotna dohodnout na mimosoudním vyrovnání, a to ani během soudního řízení, neposkytla žalobkyni ani žádnou zálohu na pojistné plnění a ne včasným podáním trestního oznámení ve skutečnosti zavinila protahování řízení o výši pojistného plnění.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V dané věci se nejedná o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti právního vztahu účastníků v napadené části zamítavého výroku soudu prvního stupně po obsahové stránce shodně, jestliže oba soudy shodně zamítly žalobu co do částky 5 833 699,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, jestliže soud prvního stupně i po té, co odvolací soud jeho dřívější rozsudek zrušil se závazným právním názorem, soud prvního stupně rozhodl o napadeného částce ve výši 5 833 699,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení opětovně zamítavým výrokem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Směřuje-li dovolatelka dovolání do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení, jež má charakter usnesení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je třeba konstatovat, že uvedený dovolací důvod je možné uplatnit jen v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelkou namítaná nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, není žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v přezkoumávané věci. Předmětem dovolacího přezkumu tedy nemohou být námitky proti skutkovým zjištěním soudu, které dovolatelka zpochybňuje.
Namístě je též uvést, že námitky proti hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Má-li dovolatelka námitky mimo jiné proti učiněnému hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem, který vypracoval znalec Ing. D. R., je nutno konstatovat, že hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními provedenými důkazy, což soud v dané věci učinil, jestliže závěry znalce porovnal mimo jiné i s dalšími důkazy. Nutno připomenout, že obsah odborných závěrů znaleckého posudku nelze zpochybňovat (srov. např. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání r. 2009, str. 892 a násl.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že existují předpoklady pro snížení pojistného plnění spočívající v tom, že byla prokázána v pojištěném objektu přítomnost hořlavých látek v takovém rozsahu, jež měla vliv na rozsah pojistné události. Dovolatelka však staví své vlastní právní posouzení na svém vlastním skutkovém závěru, že žalovaná neprokázala nepochybnou existenci pohonných hmot v pojištěném objektu, které by měly mít vliv na zvětšení rozsahu pojistné události. Jak však výše uvedeno, skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu. Odvolací soud rovněž nevyšel ze skutkového zjištění, že by jednání žalované vedlo k ovlivnění výše přiznaného pojistného plnění, jak dovolatelka ve svém dovolání uvádí.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval §6 zákona č. 133/1985 Sb., zakládá tuto svoji námitku opět na vlastním skutkovém zjištění, že nebyla na místě, kde byly skladovány pojištěné zásoby, prokázána nepochybná existence hořlavých kapalin v množství větším než 250 litrů. Z takového skutkového zjištění ale odvolací soud nevyšel. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně v tom, že v objektu, kde pojištěný skladoval pojištěné zásoby, bylo žalobkyní před vznikem pojistné události (požárem) skladováno 1 000 litrů hořlavých kapalin, a to bez povolení a schválení příslušnými orgány požární kontroly a posouzení požárního nebezpečí. Za tohoto skutkového stavu pak byla namístě aplikace §6 zákona č. 133/1985 Sb.
Dovolací námitka založená na vlastním skutkovém zjištění, odlišném od skutkového zjištění odvolacího soudu, nemůže být způsobilá zpochybnit právní závěr odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka svými tvrzeními, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a dokazování skutkového stavu věci neúplné, jestliže ji bylo odepřeno právo přednášet i jiné skutečnosti než byly uvedeny v důkazu provedeným trestním spisem vztahujícím se k pojistné události, a namítá-li, že ji nebylo umožněno navrhovat další důkazy k posouzení výše pojistného plnění, dovolává se tím ve skutečnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť tak výslovně v dovolání neuvedla, tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však namístě konstatovat, že z důvodu zakotveného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu a nenastoluje žádnou právní otázku procesně právní povahy.
Pokud dovolatelka svými námitkami zpochybňuje správnost stanovení úroků z prodlení odvolacím soudem, dovolací soud neshledal, že by tato námitka byla oprávněná. Odvolací soud úroky stanovil v souladu s vl. nař. č. 142/1994 Sb., v rozhodném znění pro počátky prodlení se zaplacením jednotlivých částí pojistného plnění. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezohlednil při stanovení počátku prodlení žalovanou zaviněné průtahy v řízení, je třeba konstatovat, že takové skutkové zjištění o nějakém spoluzavinění žalované se z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu nepodává. Rovněž námitka o nesprávném stanovení běhu úroků z prodlení z jednotlivých částek, založená na tvrzení o zaplacení částky 504 891 Kč dne 10. 4. 2010, není podložena tímto skutkovým zjištěním odvolacím soudem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené neshledal žádné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu