ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2796.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2796/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. J. P. , správce konkursní podstaty úpadce VOKO – OPTIK s.r.o., se sídlem Holicích v Čechách, Vysokomýtská 581, PSČ 534 01, IČO 25978446, proti žalovanému Dipl. Ing. J. K., zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, o zaplacení částky 253 271 Kč s příslušenstvím oproti vydání movitých věcí, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 366/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 11 Cmo 275/2010-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v pořadí třetím rozsudkem ze dne 3. června 2010, č. j. 55 Cm 366/2004-237, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 253 271 Kč s 2,5% ročním úrokem z prodlení od 3. ledna 2004 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému digitální fokometer Jing Lian bílé barvy, autorefraktometer FA-6000 bílé barvy, optický kufr stříbrné barvy, optický stůl s posunem bílé barvy a keratometer bílé barvy (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a IV) a o úhradě soudního poplatku žalovaným (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi společností VOKO-OPTIK s.r.o. (dále jen úpadce) a žalovaným byla dne 20. srpna 2003 uzavřena kupní smlouva, podle níž žalovaný podnikající jako fyzická osoba a současně jednatel a společník úpadce prodal úpadci optické přístroje a úpadce žalovanému uhradil částku 253 271 Kč. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako absolutně neplatnou pro rozpor s kogentním ustanovením §196a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Poskytnutím uvedených plnění došlo na obou stranách k bezdůvodnému obohacení, které jsou povinny podle §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) vypořádat. V dalším se pak soud prvního stupně zabýval tím, zda byla prokázána existence započitatelné pohledávky žalovaného vůči úpadci.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný adresoval žalobci dopis ze dne 3. května 2004, jímž činil jednostranný zápočet v celkové výši 627 933 Kč, tj. 600 000 Kč z titulu půjček poskytnutých společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. a částky 27 933 Kč z titulu zaplacení zboží prodaného společností VOKO-OPTIK s.r.o. v komisním prodeji. Soud prvního stupně dospěl ohledně tohoto započtení k závěru, že tento jednostranný zápočet nelze považovat za platný, tudíž na základě tohoto jednostranného právního úkonu nezanikly pohledávky společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. za žalovaným, a to pohledávka, která byla předmětem projednávané věci v částce 253 271 Kč z titulu vrácení kupní ceny a dále i pohledávka v částce 374 662 Kč, která byla předmětem projednávané věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 55 Cm 298/2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že započtení jednostranným úkonem ze strany žalovaného je neplatným právním úkonem, neboť byly započítávány pohledávky, které v době jednostranného zápočtu nebyly splatné (§581 odst. 2 obč. zák.). Soud prvního stupně ze smlouvy o půjčce ze dne 14. října 2010 zjistil, že žalovaný poskytl společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. půjčku v částce 300 000 Kč, kterou se společnost VOKO-OPTIK s.r.o. zavázala vrátit nejpozději do 31. prosince 2004. Splatnost půjčky nastala 1. ledna 2005. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaný dopisem ze dne 3. května 2004 započetl proti pohledávkám společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. půjčku v hodnotě 300 000 Kč, nelze tento zápočet považovat za platný, jelikož pohledávka ještě nebyla splatná. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. března 2009, č. j. 55 Cm 184/2007-80, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný půjčil společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. v únoru roku 2003 nikoli částku 300 000 Kč, ale částku 150 000 Kč. Co do výše 150 000 Kč tedy žalovaný neměl proti žalobci započitatelnou pohledávku. Ve zbývající části 150 000 Kč zápočet uplatněný dopisem ze dne 3. května 2004 také není platný, neboť ani tato pohledávka žalované za společností VOKO-OPTIK s.r.o. nebyla v té době splatná.
Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že za jednostranný úkon směřující k započtení (před prohlášením konkurzu na společnost VOKO-OPTIK s.r.o.) pohledávek žalovaného za společností VOKO-OPTIK s.r.o. nelze považovat vyjádření žalovaného k žalobě, které došlo soudu dne 18. ledna 2005 a následně bylo doručeno právnímu zástupci společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. V tomto podání žalovaný uvedl, že započítává část své pohledávky ve výši 600 000 Kč proti závazku společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. z titulu vrácení kupní ceny co do částky 374 662 Kč, když ohledně této částky je vedeno řízení pod sp. zn. 55 Cm 298/2004. Co do zbytku, tedy do částky 225 338 Kč, započetl vůči pohledávce žalobce na vrácení kupní ceny v částce 253 271 Kč a na rozdíl ve výši 27 933 Kč v neprospěch žalovaného započetl svoji pohledávku ve výši 48 921 Kč, která vyplynula z komisního prodeje zboží žalovaného společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. Dále uplatnil z opatrnosti k započtení částku 20 000 Kč jako obvyklé nájemné za užívání optických přístrojů, které měl žalobce ve svém držení. Předmětné vyjádření shledal soud prvního stupně neplatným pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Z vyjádření dle něj není jednoznačně patrné, zda žalovaný započítává vůči pohledávce v částce 374 662 Kč (řešeno pod sp. zn. 55 Cm 298/2004) pohledávku ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 14. října 2003 a část pohledávky ze smlouvy o půjčce uzavřené v únoru 2003 nebo naopak. Nadto ke dni podání vyjádření žalovaného k žalobě, které došlo soudu dne 18. ledna 2005, byla pohledávka ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a společností VOKO-OPTIK s.r.o. dne 14. října 2003 již splatná (od 1. ledna 2005). Pohledávka z půjčky poskytnuté žalovaným společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. ve výši 150 000 Kč z února 2003 však splatná dosud nebyla. Ode dne podání vyjádření neučinil do prohlášení konkurzu žádný jiný jednostranný úkon směřující k započtení splatných pohledávek, které by bylo dostatečně určité, aby bylo možné uzavřít, že pohledávka společnosti VOKO-OPTIK s. r. o. za žalovaným zanikla započtením.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný uzavřel s úpadcem smlouvu o komisním prodeji zboží a uplatnil k započtení částku 48 921 Kč utrženou za prodej zboží. V řízení však nebylo prokázáno, jaké zboží bylo skutečně prodáno a zda částka uplatněná žalovaným k zápočtu byla již splatná.
Pokud jde o částku ve výši 20 000 Kč za užívání optických přístrojů, kterou žalovaný z opatrnosti uplatnil k započtení ve svém vyjádření k žalobě doručeném soudu prvního stupně dne 18. ledna 2005, ani v tomto případě neshledal soud prvního stupně, že by žalovaný prokázal splatnost této pohledávky ke dni zápočtu, resp. že by žalovaný vyzval úpadce k úhradě této částky. Žalovaný a druhý jednatel společnosti VOKO-OPTIK s.r.o. J. V. nadto shodně vypověděli, že optické přístroje nikdy užívány nebyly.
Soud prvního stupně uzavřel, že pohledávka úpadce, která je předmětem tohoto řízení, nezanikla započtením pohledávek žalovaného za úpadcem z titulu půjček, komisního prodeje a nájemného a žalovaný má povinnost vrátit žalobci částku 253 271 Kč oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému movité věci, které úpadce získal na základě neplatné kupní smlouvy.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2011, č. j. 11 Cmo 275/2010-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem dopisu žalovaného ze dne 3. května 2004 adresovaného J. V. (druhý jednatel a společník úpadce). Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. srpna 2003 pro její rozpor s §196a odst. 3 obch. zák. Tento závěr odvolací soud učinil již ve svém předchozím zrušovacím usnesení a ostatně ani žalovaný proti takovému posouzení ničeho nenamítal, když sám ve svém dopisu ze dne 3. května 2004 toto sděloval J. V. Pokud však žalovaný v tomtéž dopisu učinil úkon směřující k započtení ceny, za kterou byly optické přístroje zakoupeny a kterou si sám vyplatil na základě jím vystavené faktury, tj. částky 253 271 Kč, poukázal odvolací soud na okolnost, že tento dopis obsahující posuzovaný jednostranný zápočet pohledávek neadresoval žalovaný společnosti VOKO-OPTIK s.r.o., tedy pozdějšímu úpadci, ale druhému jednateli a společníkovi úpadce J. V., tedy soukromé osobě. Žalovaný proto nemůže namítat, že učinil platný právní úkon započtení, a to již z toho důvodu, že smlouva byla uzavřena se společností, nikoliv se soukromou osobou, a zavázaná z ní byla právnická osoba, nikoliv J. V. Se závěry soudu prvního stupně o tom, že pohledávky žalovaného za úpadcem nebyly tehdy ještě splatné, se odvolací soud ztotožnil. I kdyby bylo lze přisvědčit žalovanému, že ani smlouvy o půjčce (smlouva ze dne 14. října 2003 na částku 300 000 Kč s písemně dohodnutou splatností do 31. 12. 2004 a ústní smlouva z února 2003 na částku 150 000 Kč bez dohodnuté doby splatnosti) nejsou platné pro rozpor s §196a obch. zák., pak první výzvu k vrácení těchto částek učinil žalovaný až v písemném vyjádření k žalobě, a nikoliv dopisem ze dne 3. května 2004 adresovaným J. V. Ohledně neurčitosti možného zápočtu provedeného žalovaným v jeho vyjádření k žalobě odkázal odvolací soud na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
I ohledně dalších dvou částek namítaných k zápočtu odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně. V řízení bylo sice prokázáno, že v prodejně úpadce bylo prodáváno zboží žalovaného v komisním prodeji, avšak žalovaný nijak jednoznačně neprokázal, kolik přesně tohoto zboží bylo prodáno, za jaké částky a kdy se tak stalo. Žalovaný proto nemohl učinit platný zápočet této pohledávky ve svém dopise ze dne 3. května 2004. K poslední namítané částce k zápočtu ve výši 20 000 Kč za dlužné nájemné za předmětné optické přístroje konstatoval odvolací soud, že v řízení bylo prokázáno, že přístroje nebyly používány, což sám žalovaný soudu písemně sdělil v podání ze dne 10. prosince 2007.
Závěr soudu prvního stupně o tom, že nedošlo k zápočtu pohledávky úpadce z neplatné kupní smlouvy proti pohledávkám žalovaného, tak odvolací soud jako správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání shledává v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uplatnil důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b), tj. nesprávné právní posouzení věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť má za to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dovolání poukázal dovolatel na neplatnost smluv o půjčce, které uzavřel s úpadcem, a to ze stejného důvodu, z jakého byla shledána v řízení neplatnost kupní smlouvy, tedy pro rozpor s §196a a §135 odst. 2 obch. zák., který kogentně vyžaduje schválení takových ujednání valnou hromadou, což se u smluv o půjčce nestalo.
Další argumentaci nesprávného právního posouzení směřoval dovolatel ke spornému zápočtu ze dne 3. května 2004. To, že dopis ze dne 3. května 2004 obsahující jeho první úkon započtení pohledávek, byl adresován J. V., který byl vedle žalovaného druhým společníkem a jednatelem úpadce, a nikoliv úpadci, zdůvodnil dovolatel tím, že sídlo společnosti úpadce bylo identické s jeho adresou. Formální zaslání dopisu na tuto adresu by tak podle jeho názoru představovalo „zaslání sám sobě“ a nemohlo mít účinky doručení společnosti pro možný rozpor zájmů úpadce a žalovaného jako jejího jednatele a společníka.
Dovolatel dále zaujal názor, že již z podstaty věci je zřejmé, že předmětné pohledávky směřovaly proti sobě, a bylo nutné pouze učinit úkon směřující k jejich započtení. Dovolatel proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho pohledávky nebyly splatné. Opak vyplývá z toho, že závazky úpadce představovaly plnění z neplatného právního důvodu, bylo proto zákonnou povinností úpadce tyto prostředky vydat bez dalšího. Dovolatel je přesvědčen, že není nezbytné, aby věřitel nejprve vyzval dlužníka k úhradě dluhu a dalším úkonem, např. dopisem, učinil vlastní zápočet. Má za to, že takový postup nemá opodstatnění, neboť jednu skutkově propojenou záležitost není nutno rozdělovat do dvou kroků.
Dovolatel dále poukázal na §359 obch. zák. s tím, že žalobce zjevně nebyl schopen plnit své peněžité závazky, což vyplývá již ze žaloby, v níž uvádí, že nemá dostatek finančních prostředků ani na úhradu soudního poplatku, a rovněž ze skutečnosti, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs. I z toho důvodu považuje svůj zápočet pohledávek za platný.
Přiznání úroků z prodlení je podle názoru dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. V dané věci se jedná o synallagmatický vztah, proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení, dokud mu nebudou vydány přístroje, jež byly předmětem neplatné kupní smlouvy.
Dovolatel dále namítl, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť „otázka, že vzájemný zápočet pohledávek není možný pro jinou vadu pohledávky žalovaného, než je její neexistence, nebyla do té doby v řízení nadnesena“, což představuje porušení povinností soudů obou stupňů plynoucích z §118a o. s. ř.
Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
V dané věci jde o posouzení platnosti a účinnosti jednostranného započtení vzájemných pohledávek účastníků, a to nároku žalovaného na vrácení půjček oproti nároku žalobce na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy.
Povinnost účastníků vypořádat nároky z neplatné kupní smlouvy ze dne 20. srpna 2003 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci žalovanou částku oproti vrácení dodaného zboží, nebyla v řízení zpochybněna.
Na otázku existence započitatelné pohledávky žalovaného vůči úpadci si soudy obou stupňů odpověděly kladně, neboť neměly pochyb o povinnosti úpadce vrátit žalovanému dvě půjčky, které mu žalovaný poskytl, a to první půjčku ve výši ve výši 150 000 Kč na základě ústní smlouvy o půjčce z února 2003 a druhou půjčku ve výši 300 000 Kč na základě písemné smlouvy o půjčce ze dne 13. října 2003.
Co se týče právního úkonu započtení pohledávek, nelze souhlasit s názorem dovolatele, že je nerozhodné, zda úkon jednostranného započtení pohledávek je adresován společnosti jako dlužníku do jejího sídla či je adresován a doručen jejímu jednateli jako fyzické osobě, jak tomu bylo v dané věci dopisem žalovaného ze dne 3. května 2004.
Právní úkon započtení je v §580 obč. zák. vymezen tak, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele. Tím odpadá splnění vzájemných pohledávek. Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak). Výjimečně je započtení přípustné i mezi jinými osobami – např. dlužník postoupené pohledávky může použít k započtení vůči postupníkovi své pohledávky, které měl v době postupu proti postupiteli (§529 obč. zák.). Z obsahu právního úkonu započtení přitom musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele. Obecné náležitosti právního úkonu pak stanoví §34 a násl. obč. zák.
V dané věci byli vzájemnými věřiteli i dlužníky žalobce, resp. úpadce, a žalovaný. Jejich pohledávky byly stejného druhu. Chtěl-li žalovaný jednostranným započtením pohledávek vyvolat jejich zánik, musel by tak učinit vůči svému dlužníku, kterým byl úpadce, tedy společnost VOKO-OPTIK s.r.o., aby naplnil ustanovení §580 obč. zák., podle něhož je nutno právní úkon jednostranného započtení učinit „vůči druhému účastníku“. Žalovaný však svůj dopis ze dne 3. května 2004 obsahující jednostranný zápočet pohledávek učinil vůči jinému subjektu, než byl jeho dlužník, a sice vůči J. V. Závěr odvolacího soudu, že účinky započtení vůči úpadci nemohly tímto právním úkonem nastat, je zcela výstižný a dovolací soud se s ním ztotožňuje. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný jako věřitel a úpadce jako dlužník měli stejné sídlo, jak namítá dovolatel.
Jestliže úkon žalovaného ze dne 3. května 2004 nelze považovat z uvedených důvodů za platný jednostranný zápočet vzájemných pohledávek žalovaného a úpadce učiněný v souladu s §580 obč. zák., není z hlediska bezchybnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodné, zda pohledávky, které směřovaly k započtení, byly splatné či nikoliv. Přesto Nejvyšší soud k dovolatelem namítanému nesprávnému právnímu posouzení splatnosti pohledávek (dovolatel namítá, že smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a úpadcem byly neplatné pro rozpor s §196a obch. zák., resp. §135 odst. 2 obch. zák, a že tudíž měl žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který je splatný okamžitě) uvádí, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy nenastává automaticky. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a obvykle nebývá ani dohodnuta. Ve vztazích, které mají charakter obchodních závazkových vztahů, splatnost závazku v případě, kdy nebyla dohodnuta, nastává podle §340 odst. 2 obch. zák. uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
Pokud dovolatel dovozuje nesprávnost právního posouzení zápočtu pohledávek odkazem na §359 obch. zák. s tím, že žalobce nebyl zjevně schopen plnit své peněžité pohledávky, jedná se o okolnost, kterou namítl až v odvolacím řízení a odvolacím soudem byla hodnocena jako nepřípustně nově uplatněná skutečnost ve smyslu §205a o. s. ř. a nebylo k ní přihlédnuto. Ani dovolací soud nebyl tudíž oprávněn se touto námitkou zabývat.
Ohledně dalších namítaných částek k zápočtu, tj. peněz z komisního prodeje, učinil odvolací soud skutkové zjištění (kterým je dovolací soud vázán), že v řízení bylo sice prokázáno, že v prodejně úpadce bylo prodáváno zboží žalovaného, avšak žalovaný nijak jednoznačně neprokázal, kolik přesně tohoto zboží bylo, a za jaké přesné částky bylo toho zboží prodáno, ani kdy se tak stalo. Taktéž ohledně uplatněné částky 20 000 Kč za dlužné nájemné za předmětné optické přístroje dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že bylo prokázáno to, že přístroje nebyly používány. Jestliže tedy odvolací soud neučinil skutkové zjištění ohledně existence uvedených pohledávek, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že platně nedošlo k započtení těchto částek, byl nesprávný.
Dovolatel rovněž namítá, že žalobci byly nesprávně přiznány úroky z prodlení, neboť v dané věci se jedná o synallagmatický vztah, a proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení, dokud mu nebudou vydány přístroje, které byly předmětem neplatné kupní smlouvy. Tato námitka nemůže rovněž založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z ustanovení §325 obch. zák. vyplývá, že splnění závazku druhou stranou se může domáhat nejen ten strana, který svůj závazek již splnila, ale i ten, kdo je připraven a schopen jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku vyplývá něco jiného. Z podané žaloby vyplývá, že žalobce tak byl připraven a schopen učinit.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být výjimečně relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však v dané věci není. Existence vad řízení, včetně dovolatelem namítaného nedostatku poučení podle §118a o. s. ř., tak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu