ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3364.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3364/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, PSČ 755 01, proti žalovaným 1. HORIZONT CAR, spol. s r.o., se sídlem ve Vizovicích, Lipová 1135, IČO 607 18 137, zastoupené JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem, se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 588, PSČ 760 01, a 2. V. O. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26, o zaplacení částky 176 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 248/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2011, č. j. 28 Co 415/2009-125, ve znění opravného usnesení ze dne 14. června 2011, č. j. 28 Co 415/2009-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 212 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Pechancové, advokátky, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. září 2009, č. j. 19 C 248/2009-71, ve vztahu k druhé žalované částečně zastavil řízení ohledně 10,5% p.a. úroku z prodlení z částky 176 000 Kč za dobu od 30. dubna 2008 do 14. května 2009 (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobce po první a druhé žalované domáhal, aby mu společně a nerozdílně uhradily částku 176 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že druhá žalovaná jako výlučná vlastnice vozidla Suzuki uzavřela s první žalovanou smlouvu o zprostředkování prodeje tohoto vozidla za dohodnutou úplatu. Ke všem právním úkonům směřujícím k zajištění prodeje předmětného vozidla udělila druhá žalovaná první žalované plnou moc. První žalovaná na základě toho uzavřela kupní smlouvu na předmětné vozidlo s žalobcem jako kupujícím za kupní cenu 176 000 Kč. Ze zápisu o technickém stavu motorového vozidla ze dne 11. března 2008, který byl nedílnou součástí předmětné kupní smlouvy, soud prvního stupně zjistil, že vozidlo bylo po mírné havárii levého boku a kupujícímu za to byla poskytnuta sleva 3 000 Kč. Žalobce poté uplatnil zjištěné závady na předmětném automobilu u autobazaru (první žalované) i u druhé žalované. Manžel druhé žalované převzal vozidlo od žalobce dne 16. dubna 2008, nechal je opravit a dne 18. dubna 2008 je vrátil s tím, že vozidlo je v pořádku. Následně na to žalobce dopisem, který nepodepsal, adresovaným první žalované od předmětné smlouvy odstoupil. První žalovaná mu odpověděla, že v předmětné věci vystupovala pouze jako zprostředkovatel a že dopis zasílá druhé žalované. Sám žalobce druhé žalované žádné odstoupení od smlouvy nedoručoval. Dopisem ze dne 21. července 2008 vyzval žalobce první žalovanou k úhradě částky 176 000 Kč. Dne 14. května 2008 žalobce předmětné vozidlo vrátil zpět autobazaru (první žalované).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že si strany v kupní smlouvě platně zvolily aplikaci zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen jako „obch. zák.“), a to ujednáním ve smlouvě ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. Dále dospěl k závěru, že mezi první žalovanou a druhou žalovanou byla uzavřena smlouva o zprostředkování podle §642 obch. zák. Na jejím základě byla platně uzavřena i kupní smlouva, když první žalovaná jednala s žalobcem na základě plné moci udělené druhou žalovanou. To, že první žalovaná jednala jako zástupkyně druhé žalované, muselo být žalobci známo od samého počátku, neboť v kupní smlouvě je přímo uvedeno, že prodávajícím je druhá žalovaná a první žalovaná zde vystupuje pouze jako zprostředkovatel. Z toho důvodu soud žalobu zamítl vůči první žalované pro nedostatek pasivní legitimace.
Co se týče druhé žalované, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce od kupní smlouvy platně neodstoupil, a tak nemůže mít ani nárok na vrácení kupní ceny. Jelikož samotná kupní smlouva byla uzavřena písemně, bylo nutné i odstoupení od smlouvy provést v písemné formě dle §40 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). V daném případě bylo prokázáno, že žalobce učinil jednostranný úkon odstoupení od smlouvy. Tento byl adresován nikoli straně kupní smlouvy, ale nesprávně první žalované. Jelikož odstoupení od smlouvy nebylo podepsané, je tento právní úkon neplatný, nadto nebylo odstoupení doručeno do dispoziční sféry druhé žalované, tj. právní úkon se nestal perfektním. Tím, že nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, nedošlo ani k následkům spojeným s odstoupením od smlouvy, tedy ke zrušení kupní smlouvy a vzájemnému vypořádání dle zásad o bezdůvodném obohacení. Z toho důvodu soud zamítl žalobu i ve vztahu k druhé žalované.
V rozsahu, ve kterém bylo řízení zastaveno, vzal žalobce žalobu zpět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 28 Co 415/2009-125, ve znění opravného usnesení ze dne 14. června 2011, č. j. 28 Co 415/2009-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu k druhé žalované v části týkající se zaplacení částky 176 000 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok pod bodem I), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ve vztahu k druhé žalované v části týkající se tam specifikovaného úroku z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem II), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III a IV ohledně náhrady nákladů řízení (výroky pod body III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body V a VI).
Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy provedenými již v řízení před soudem prvního stupně a doplnil dokazování listinným důkazem - znaleckým posudkem znalkyně JUDr. J. H., CSc., z 2. listopadu 2010, vypracovaným pro účely trestního řízení. Z posudku zjistil, že podpisy na smlouvě o zprostředkování v kolonce „zájemce“, na plné moci č. 97025/08 ze dne 4. února 2008, na „Zápisu o technickém stavu motorového vozidla příloha zprostředkovatelské smlouvy č. 97025/08“ ze dne 4. února 2008 v kolonce „zájemce“, na „Čestném prohlášení“ ze dne 11. března 2008, na „Příjmovém pokladním dokladu č. 97025“ ze dne 19. března 2008 na částku 176 000 Kč v kolonce „podpis příjemce“, nejsou pravými podpisy druhé žalované, ale že doklady podepsal jménem V. O. její manžel P. O.
Druhá žalovaná při jednání odvolacího soudu potvrdila, že podpis na zprostředkovatelské smlouvě v kolonce zájemce je jejím podpisem, rovněž plnou moc podepsala. Se závěry znaleckého posudku vyjádřila nesouhlas.
Co se týče odstoupení od kupní smlouvy, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení od smlouvy bylo adresováno první žalované a nedostalo se do sféry dispozice druhé žalované. První žalovaná byla vyzvána k úhradě částky 176 000 Kč dopisem ze dne 21. července 2008. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že v posuzovaném případě byla kupní smlouva, od níž bylo odstoupeno, uzavřena, aniž by to zákon vyžadoval, v písemné formě. S ohledem na §272 odst. 2 obch. zák. nelze dovodit, že by smlouva musela být změněna nebo zrušena pouze písemně. V řízení však nebyl prokázán žádný jiný způsob odstoupení od smlouvy než tvrzený úkon odstoupení od smlouvy ze dne 29. dubna 2008.
Odvolací soud dále uzavřel, že zjištění ze znaleckého posudku, že podpisy na předložených dokladech nejsou pravými podpisy druhé žalované, nemá na platnost kupní smlouvy na předmětný automobil vliv. Sama druhá žalovaná předmětnou kupní smlouvu nepodepsala, jako její zástupkyně ji podepsala první žalovaná. Z projevů druhé žalované učiněných v soudním řízení vyplývá, že účinky za ni jednající první žalované při jednání o prodeji předmětného vozidla spojené s uzavřením předmětné kupní smlouvy má za účinky pro ni samotnou. Případné nedostatky zmocnění k jednání za druhou žalovanou tak vzal odvolací soud za zhojené.
Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že se zmíněným žalobcovým úkonem ze dne 29. dubna 2008 určeným první žalované není spojen účinek řádného odstoupení od předmětné kupní smlouvy ze dne 11. března 2008 uzavřené s druhou žalovanou, nezabýval se již dále tím, zda byly naplněny vlastní hmotněprávní předpoklady pro odstoupení od předmětné kupní smlouvy žalobcem, a tedy nebylo nutné provádět další navržené dokazování.
Odvolací soud dále dovodil, že o části úroku z prodlení ve vztahu k druhé žalované za dobu od 30. dubna 2008 do 14. září 2009 rozhodl soud prvního stupně jak výrokem pod bodem I, tak výrokem pod bodem II. Za procesní situace, kdy žádný z účastníků proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I odvolání nepodal, nemohlo být zaplacení úroku z prodlení za dobu od 30. dubna 2008 do 14. září 2009 ve vztahu k druhé žalované předmětem dalšího řízení. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak je vyjádřeno ve výroku jeho rozsudku pod bodem II.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatňuje §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., neboť rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že soudy nesprávně posoudily odstoupení od kupní smlouvy ze dne 11. března 2008. Dovolatel před soudem prvního stupně navrhoval řadu důkazů, kterými chtěl prokázat, že bylo podáno odstoupení od smlouvy v originále, nikoli ve fotokopii, kterou předložila první žalovaná, a dodatečně byla ještě zaslána fotokopie zároveň s fotokopií vad, které byly reklamovány a předány manželovi druhé žalované, Petru Ovesnému. Soud tyto důkazy nepřipustil.
Znaleckým posudkem v oboru písmoznalectví, který zadala vypracovat Policie ČR ve Vsetíně v souvislosti s oznámením o podezření z trestného činu podvodu na neznámého pachatele, které podal žalobce, bylo prokázáno, že druhá žalovaná nepodepsala smlouvu o zprostředkování č. 97023/08 a zápis o technickém stavu motorového vozidla, stejně tak nepodepsala plnou moc ze dne 4. února 2008 a další dokumenty, ale podepsal je její manžel P. O. Z toho vyplývá, že kupní smlouva je neplatná od prvopočátku a i z toho důvodu měl odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně a vyhovět odvolání žalobce.
Dovolatel zároveň předložil odvolacímu soudu i znalecký posudek Ing. J. N. č. 2165/2009 o technickém stavu předmětného vozidla, ze kterého vyplývá, že předmětné vozidlo je po těžké havárii na pravé straně, což bylo v protokolu o technickém stavu vozidla úmyslně zatajeno, neboť žalobce požadoval vozidlo, které nebylo havarováno. Jak vyplývá z tohoto znaleckého posudku, kupní cena neodpovídala obecně závazným právním předpisům a i z toho důvodu je smlouva neplatná podle §40a obč. zák. Odvolací soud však navržené důkazy neprovedl a odkázal na důkazy provedené soudem prvního stupně.
Kupní smlouva je dle dovolatele neplatná i pro uvedení v omyl (§49a obč. zák.). První žalovaná a manžel druhé žalované žalobci tvrdili, že vozidlo je schopné provozu na pozemních komunikacích a že je nehavarované, přestože museli vědět, že vozidlo je po těžké havárii. Tento omyl vyvolaly obě žalované a žalobkyně je toho názoru, že se jednalo o úmyslné jednání.
Dovolatel dále namítl, že smlouva měla být posouzena podle §588 a násl. obč. zák. a odstoupení od smlouvy podle §597 obč. zák., nikoliv podle §409 obch. zák. ve spojením s §262 obch. zák., přestože v kupní smlouvě byl odkaz na obchodní zákoník. V řízení nebylo prokázáno, že jeden ze subjektů smlouvy byl podnikatelem. Vozidlo bylo zakoupeno pro osobní potřebu. Věc proto nelze posuzovat podle obchodního zákoníku.
Obecné soudy se dle dovolatele nezabývaly otázkou, zda na straně žalovaných nedošlo k jednání v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., čímž napomohly zřejmé nespravedlnosti. Dovolatel je toho názoru, že přílišný formalismus při výkladu právních norem vedl v tomto případě k porušení základních práv žalobce a nespravedlivému rozhodnutí.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud bylo vůči ní v předmětné věci pravomocně rozhodnuto ve věci samé již v řízení před soudem prvního stupně, je dovolání ve vztahu k ní nepřípustné. První žalovaná navrhla, aby v tomto rozsahu bylo dovolání odmítnuto. K vyjádření první žalované je však třeba podotknout, že vůči první žalované bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem soudu prvního stupně, neboť v této části nepodal žalobce proti tomuto rozsudku odvolání. První žalované nebyla účastníkem odvolacího řízení a není ani účastníkem řízení dovolacího.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, jelikož v něm není uvedena žádná právní otázka, která by měla po právní stránce zásadní právní význam. Druhá žalovaná proto navrhla, aby soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, posuzoval, zda dovolání je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II je dovolání přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel však ve vztahu k tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu neuvedl žádné dovolací důvody.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. tak zamezuje tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení (shodně srov. též důvodovou zprávu k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jehož prostřednictvím bylo uvedené ustanovení vtěleno do občanského soudního řádu). Lhůta určená v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je pak lhůtou propadnou (prekluzivní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout, a to za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr je nutno vztáhnout i na danou věc v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výtoku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejsou naplněny podmínky §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel v prvé řadě namítá, že kupní smlouva ze dne 11. března 2008 je neplatná, neboť bylo prokázáno, že druhá žalovaná nepodepsala smlouvu o zprostředkování č. 97025/08 a zápis o technickém stavu motorového vozidla, přílohu zprostředkovatelské smlouvy ze dne 4. února 2008, plnou moc ze dne 4. února 2008, čestné prohlášení ze dne 11. března 208, příjmový pokladní doklad ze dne 9. března 2008 a výdajový pokladní doklad z téhož dne. Současně dovolatel namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily odstoupení od této kupní smlouvy.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu [jímž je dovolací soud v případě uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán a jež přezkoumávat nemůže] uzavřel kupní smlouvu ze dne 11. března 2008 žalobce s druhou žalovanou. Podle tohoto skutkového zjištění je v kupní smlouvě jasně vyjádřeno, že prodávající je druhá žalovaná (s uvedením adresy jejího bydliště, rodného čísla a telefonního čísla) zastoupená první žalovanou na základě plné moci, která tvoří nedílnou součást smlouvy o zprostředkování. Tvrzení žalobce v dovolání, že se o plné moci poprvé dozvěděl až z přípisu první žalované ze dne 31. července 2008, je v rozporu s tímto skutkovým zjištěním a dovolací soud k tomuto tvrzení přihlížet nemůže. Žalobce dále namítá, že plná moc mu nebyla nikdy předložena. Tato skutečnost není pro posouzení této věci rozhodující, rozhodující je, že v kupní smlouvě bylo vyjádřeno, že první žalovaná jedná za druhou žalovanou. V případě, že smlouvu o zprostředkování a plnou moc druhá žalovaná nepodepsala (v tomto směru je skutkové zjištění odvolacího soudu nejednoznačné), nemá to za následek neplatnost kupní smlouvy. V takovém případě se aplikuje ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. Šlo by totiž o jednání bez plné moci a z tohoto jednání by byla zavázána první žalovaná sama, ledaže by druhá žalovaná kupní smlouvu bez zbytečného odkladu schválila. V případě, že by byla z kupní smlouvy zavázána první žalovaná, musel by se žalobce domáhat svých nároků vůči této žalované. Soud prvního stupně však žalobu vůči první žalované zamítl, žalobce si proti tomuto výroku nepodal odvolání, a tudíž tento výrok nabyl právní moci. V případě, že by druhá žalovaná bez zbytečného odkladu právní úkon první žalované schválila, byla by z kupní smlouvy zavázána druhá žalovaná. Vůči ní však podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež převzal i odvolací soud, žalobce právní úkon odstoupení od smlouvy neučinil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, že právní vztah měl být posuzován podle občanského a nikoli obchodního zákoníku. Podle §262 odst. 1 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v §261, se řídí tímto zákonem. Pro platnou dohodu ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. je tedy nerozhodné, zda je jedna ze stran podnikatelem či zda ani jedna ze stran není podnikatelem.
Dle dovolatele je kupní smlouva neplatná i z důvodu, že vozidlo bylo po těžké havárii na pravé straně a první žalovaná a manžel druhé žalované žalobci tvrdili, že vozidlo je schopné provozu na pozemních komunikacích a že je nehavarované, přestože museli vědět, že vozidlo je po těžké havárii. Tím byl žalobce byl uveden v omyl (§49a obč. zák.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rovněž tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud, ani soud prvního stupně neučinily skutkové zjištění, že by žalobce požadoval vozidlo nehavarované, ani že první žalovaná a manžel druhé žalované žalobci tvrdili, že vozidlo nebylo havarované či žalobce záměrně uvedli v omyl. Fakt, že vozidlo bylo havarované, vyplývá i ze zápisu o technickém stavu motorového vozidla ze dne 11. března 2008, z něhož vyplývá, že vozidlo havarované bylo (vozidlo bylo opraveno po mírné havárii levého boku, za což byla poskytnuta sleva 3 000 Kč). Dále je nutné upozornit na to, že případnou neplatnost pro uvedení v omyl je nutné v obchodněprávních vztazích posuzovat podle §267 odst. 1 obch. zák. Podle něj platí, že je-li neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Žalobce by tedy musel vznést námitku relativní neplatnosti. Jelikož tato námitka byla vznesena až v dovolání, jedná se o novou skutečnost uplatněnou až v dovolacím řízení v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Z toho důvodu k ní nelze přihlížet.
Dovolatel dále namítá, že soudy neposuzovaly, zda nedošlo ze strany žalovaných k jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se však aplikuje speciální ustanovení §265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Postupem podle tohoto ustanovení lze však pouze odepřít výkon práva, nelze jím právo založit. V dané věci tedy odkaz na toto ustanovení přípustnost dovolání založit nemůže. Námitku neplatnosti právního úkonu v rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. žalobce v průběhu řízení neuplatnil, ač by v daném případě rovněž mohlo jít pouze o relativně neplatný právní úkon ve smyslu §267 odst. 1 obch. zák. Navíc ze skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je, jak shora uvedeno, dovolací soud vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže, nelze takový závěr ani učinit.
Pokud dovolatel namítá, že soudy neprovedly důkazy, kterými chtěl prokázat, že bylo podáno odstoupení od smlouvy v originále, nikoli ve fotokopii, resp. že odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. J. N., uplatňuje tím dovolací důvod dle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z výše uvedeného, k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet. Pouze výjimečně může být v dané souvislosti tento dovolací důvod relevantní, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání i ve zbývajícím rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 8 140 Kč [§7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1 772 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může druhá žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí či návrh na exekuci.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu