ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1225.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1225/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) P. O. , b) V. O. , c) P. O. , všichni zastoupeni JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747/5, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o pojistné plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 163/2007, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č.j. 19 Co 408/2011-334, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011, č.j. 19 Co 408/2011-334, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali na žalované pojišťovně plnění, jež představovalo náhradu škody, která jim byla způsobena v důsledku dopravní nehody ze dne 23. 7. 2006, při níž žalobce a) utrpěl závažné poškození zdraví. Žalobci b) a c) – rodiče žalobce a) – se domáhali náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s péčí o žalobce a).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č.j. 12 C 163/2007-283, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) [dále jen ,,žalobce”] mimo jiné na náhradě za ztížení společenského uplatnění (dále jen ,,ZSU“) 541.800,- Kč s příslušenstvím a 5.049.000,- Kč, rozhodl také o nárocích žalobkyně b) a žalobce c), o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud zjistil, že dne 23. 7. 2006 v 4.05 hodin řidič osobního automobilu, jenž řídil vozidlo bez řidičského oprávnění a měl v krvi nejméně 0,91 g/kg alkoholu, nezvládl řízení vozidla, dostal v pravotočivé zatáčce smyk, sjel mimo vozovku, kde se vozidlo převrátilo na střechu. Žalobce, který cestoval se skupinou přátel z diskotéky, seděl ve vozidle za řidičem a nebyl připoután bezpečnostním pásem. Při nehodě utrpěl závažné poranění páteře s přerušením míchy, které mělo za následek trvalé postižení, mj. ochrnutí spodní části těla a částečné ochrnutí rukou, jejichž důsledkem byl i vznik duševní poruchy. Žalobci bylo v době nehody 19 let a byl studentem 3. ročníku Středního odborného učiliště energetického, obor automechanik. Oproti plánovanému termínu ukončení studia dne 23. 8. 2006 opravnou zkouškou studium dokončil až dne 24. 9. 2007, kdy obdržel výuční list. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 19. 2. 2007 mu byl přiznán plný invalidní důchod pro invaliditu 3. stupně. Žalobce v období od 1. 4. 2008 do 31. 12. 2008 pracoval jako pozorovatel – analytik s příjmem 6.700 Kč hrubého. Žalovaná ke dni vyhlášení rozsudku žalobci zaplatila na ZSU podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, 299.700 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle §427 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s tím, že je dána odpovědnost provozovatele vozidla a žalobci mají přímý nárok proti pojišťovně podle §9 odst. 1 v rozsahu §6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Současně konstatoval, že žalobce výrazným způsobem porušil svoji prevenční povinnost podle §415 obč. zák. (nepřipoutal se bezpečnostním pásem a vědomě cestoval s řidičem, jenž požil před jízdou alkohol), a proto krátil náhradu škody podle §441 obč. zák. v rozsahu 50 %. Rozhodl o odškodnění žalobce za ZSU, jehož výši určil podle §444 odst. 1 obč. zák. a §7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na základě bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem Všeobecné fakultní nemocnice v Praze částkou 1.683.000 Kč (14.025 bodů x 120 Kč), sníženou o 50 % v důsledku spoluzavinění na 841.500 Kč, a po odečtení již zaplacené částky 299.700 Kč přiznal žalobci zbývajících 541.800 Kč. Uzavřel, že žalobce utrpěl úraz v necelých 20 letech, bude vždy závislý na pomoci druhých a jeho uplatnění v běžném společenském či rodinném životě je mimořádně ztíženo. Přišel v mladém věku o možnost prožívat bez omezení partnerský, rodinný, pracovní a společenský život. I když se snaží být v maximální možné míře soběstačný, neobejde se bez stálé pomoci druhé osoby. Pohybuje se na invalidním vozíku, má částečně funkční avšak zdeformovanou pravou ruku, levou ruku má pohyblivou jen k zápěstí. Z uvedených důvodů soud náhradu za ZSU podle §7 odst. 3 citované vyhlášky zvýšil o devítinásobek základního bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem, bez zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky. Takto zvýšená náhrada za ZSU byla přiznána v částce 5.049.000 Kč, tj. absolutní částka 10.098.000 Kč (9.350 bodů x 120 Kč x 9) snížená o 50 %. Dále soud rozhodl o náhradě za bolest, za ztrátu na výdělku, o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, nákladů na nákup mobilního telefonu včetně dobíjení kreditu, jakož i o nákladech na nezbytnou osobní péči.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č.j. 19 Co 408/2011-334, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž bylo žalobci přiznáno mimořádné zvýšení náhrady za ZSU částkou 5.049.000 Kč tak, že žalobu v rozsahu 2.244.000 Kč zamítl, jinak ve zbytku tento výrok potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně věnoval projednávané věci velkou pozornost, jeho skutková zjištění jsou vyčerpávající, stejně jako právní posouzení věci, odůvodnění rozsudku je přehledné, podrobné a srozumitelné. Odvolací soud však nesdílel závěr soudu prvního stupně o výši mimořádného zvýšení náhrady za ZSU. Odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/2003 a zdůraznil, že v projednávané věci není sporu o tom, že žalobce je následkem úrazu při dopravní nehodě již od velmi mladého věku trvale doživotně omezen při výkonu povolání a možnostech uplatnit se v rodinném, společenském a sportovním životě. Jedná se o případ mimořádného zřetele hodný, u kterého je namístě i mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 citované vyhlášky. Odvolací soud však porovnal úroveň společenských aktivit žalobce v době před vznikem škody s jeho možnostmi po zranění a zohlednil, že žalobce před úrazem žil běžný život mladého člověka, aniž by se věnoval mimořádným aktivitám, a v současné době se může, byť v omezené míře, účastnit některých pracovních či společenských aktivit. Na základě shora uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřeným zvýšením náhrady za ZSU je pětinásobek základního bodového ohodnocení. Žalobci tak bylo přiznáno, při zohlednění 50% podílu na vzniku škody, mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle §7 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 2.805.000,- Kč (a celková náhrada za ZSU tak činí 3.646.500 Kč, čili bez krácení pro spoluzavinění by činila 7.293.000 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu - jeho měnícímu výroku, podal žalobce dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že ač je projednávaný případ jedinečný, výše odškodnění za ZSU přiznaná odvolacím soudem je s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí v rozporu se současnou rozhodovací praxí. Popisuje své zdravotní obtíže, omezení v současném životě i nepříznivou prognózu. Označuje argument odvolacího soudu, že se může účastnit některých pracovních či společenských aktivit, za zavádějící, jelikož zmiňovanou práci vykonával pouze dočasně, šlo o práci jedinou možnou (doma u počítače), sjednanou na dobu určitou a zaměstnavatelem neprodlouženou a tuto skutečnost nelze hodnotit v jeho neprospěch při rozhodování o mimořádném zvýšení náhrady za ZSU. Zdůrazňuje, že jeho nadání spočívalo vždy především v praktické (manuální) dovednosti, nemá vyšší vzdělání ani zvláštní duševní schopnosti, a proto s ohledem na své zdravotní postižení nemá prakticky žádnou alternativní možnost k dosavadnímu uplatnění. Neadekvátnost náhrady se snaží demonstrovat jejím rozpočítáním na jeden den při předpokládané délce života 75 let. Má za to, že rozsah jeho zdravotního postižení jej zbavil nenávratně samostatnosti, což je zcela zásadní zásah do kvality života člověka, proto je na místě odškodnit jej vícenásobným zvýšením podle §7 odst. 3 vyhlášky, než jak učinil odvolací soud, byť žil před úrazem běžným životem. Zdůrazňuje, že se mu úraz stal ve velmi mladém věku, kdy si většina lidí teprve začíná budovat své společenské uplatnění. V 19 letech ani nelze očekávat, že by mohl být vrcholovým sportovcem nebo se věnoval mimořádným aktivitám. Vytýká též odvolacímu soudu nesprávnost výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje argumenty dovolatele za zavádějící, neboť opomíjejí skutečnost, že odškodnění bylo sníženo v důsledku spoluzavinění žalobce o 50 %. Vyjadřuje přesvědčení, že jedním z nástrojů výpočtu odškodnění se stalo používání tzv. násobků základního bodového ohodnocení, a není na místě tuto praxi opustit a nahradit vágním kritériem přiměřenosti. Vytýká soudní praxi nejednotnost, ekonomicky ani jinak nezdůvodněné navyšování náhrad, bagatelizování významu základní výše odškodnění zjištěné podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., respektive rozdílný výklad, zda se zvyšování má odvíjet od základního (čistě medicínského) bodového hodnocení nebo od hodnocení zvýšeného podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (které sice určují lékaři, v němž však hrají roli již i jiná než čistě medicínská kritéria). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla náhrada za ZSU zvýšena o další pětinásobek, odpovídá zásadě přiměřenosti, a to i z hlediska srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, přičemž odkazuje na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 795/2005. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rovněž důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobce uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví §3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že §7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Výhrady dovolatele směřují zejména k tomu, že odvolacím soudem přiznané odškodnění ZSU je nepřiměřeně nízké s ohledem na těžké zdravotní následky žalobce po dopravní nehodě, jeho nízký věk a nepříznivou prognózu dalšího vývoje zdravotního stavu.
Zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Aby však násobky mohly uvedenou funkci plnit, musí být používány na jednotným způsobem určený základ. Rozhodující pro posouzení správnosti rozhodnutí z hlediska kritéria přiměřenosti odškodnění ZSU je sice konečná částka náhrady, ani z tohoto pohledu však napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ve srovnání s obdobnými případy řešenými dovolacím soudem.
Odvolací soud za základ mimořádného zvýšení náhrady za ZSU o pětinásobek považoval bodové ohodnocení stanovené lékařem podle §3 odst. 1 vyhlášky (9.350 bodů), nikoli ohodnocení zvýšené znalcem o 50 % podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky (14.025 bodů), což není v souladu se závěry citovaného stanoviska R 50/2011, v němž Nejvyšší soud za účelem sjednocení soudní praxe vyslovil právní názor, že pokud z důvodů podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50 % celkové výše bodového ohodnocení ZSU), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu §7 odst. 1 vyhlášky, a že takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit.
Při posuzování přiměřenosti náhrady za ZSU je potřebné, aby obdobné případy byly posuzovány obdobně a rozdílné případy rozdílně. Nejvyšší soud se v rámci své rozhodovací činnosti (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009) zabýval skutkově srovnatelným případem, kdy poškozený ve věku sedmnácti let utrpěl nevratné poškození páteře a omezení hybnosti v dolní polovině těla, v jehož důsledku byl na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, byl omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu. Poškozený v uvedeném případě nebyl zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku základního bodového ohodnocení, jelikož se poškozenému nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a byl tedy schopen se zapojit do života, navzdory fyzickému handicapu a nutnosti určité pomoci druhých osob. V uvedeném případě dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že jím stanovený sedminásobek základní náhrady při bodovém ohodnocení 9.000 bodů, představující v absolutní částce 7.560.000 Kč, respektuje požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Jelikož dvouletý rozdíl ve věku poškozených v obou porovnávaných případech je zanedbatelný a poškození zdraví v nyní projednávaném případě je poněkud závažnější - žalobce má značně poškozeny též obě horní končetiny, což jej v kombinaci s úplným ochrnutím dolních končetin velmi výrazně omezuje v každodenním životě, (o těžším postižení svědčí i porovnání bodového hodnocení v obou případech: 9.000 bodů a 14.025 bodů), pak celková částka náhrady za ZSU (před snížením v důsledku spoluzavinění) 7.293.000 Kč stanovená odvolacím soudem se nejeví jako dostatečné odškodnění. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 968/2008, která může sloužit jako příklad celkově ještě závažnějšího (a tudíž adekvátně vyšší částkou odškodnitelného) poškození zdraví, postižený muž ve věku 19 let, jehož aktivity před úrazem byly podprůměrné, trpí kvadruparézou (tedy jen částečným ochrnutím všech končetin), avšak též závažnou poruchou psychiky (posttraumatickou demencí), jež vedla k plné invaliditě, zbavení způsobilosti k právním úkonům a nutnosti stálé péče; při bodovém ohodnocení 15.315 body byla náhrada ZSU zvýšena 6x na 11.026.800 Kč. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 19letý muž s bohatým dosavadním životem, trpí rovněž demencí, je invalidní, vyžaduje stálou péči, avšak somatické postižení je méně závažné (hemiparéza – částečné ochrnutí poloviny těla, které však neznemožňuje chůzi); při ohodnocení 13.950 bodů obdržel 6.138.000 Kč (tj. cca 3,6násobek). Ve věci sp. zn. 25 Cdo 795/2005, na níž odkazuje žalovaná, byla sice náhrada zvýšena (jen) na šestinásobek, ač poškození zdraví bylo výrazně závažnější než v projednávané věci a zahrnovalo kromě ztráty hybnosti i ztrátu gnostických a komunikačních schopností, čemuž odpovídalo i bodové hodnocení v rozsahu 25.595 bodů, avšak právě v důsledku takto vysokého bodového hodnocení dosáhla celková částka odškodnění ZSU téměř 17 milionů Kč, a proto (k dovolání žalobkyně, která požadovala částku vyšší) nebylo takové odškodnění shledáno nedostatečným.
Uvedené příklady dokládají, že volba násobku je závislá na konkrétních okolnostech případu, může být jen orientační, nikoli mechanická a násobek se nezvyšuje přímo úměrně počtu bodů stanovenému lékařem. Medicínská hlediska významná pro stanovení základního bodového ohodnocení jsou jen východiskem pro určení výše odškodnění, v němž klíčovou úlohu hraje zjištění, jak se utrpěná poškození zdraví projevují v životě konkrétního poškozeného.
I pokud by přiměřeným zvýšením byl odvolacím soudem uvažovaný pětinásobek (vedle základního odškodnění), činilo by zvýšení náhrady (před snížením v důsledku spoluzavinění) 8.415.000 Kč a celková náhrada ZSU 10.098.000 Kč, tedy částku zvažovanou soudem prvního stupně, jímž užitý devítinásobek je totiž vzhledem k chybně zvolenému základu 9.350 bodů (namísto správných 14.025 bodů) ve skutečnosti právě šestinásobkem. Při zjištěném výrazném a mnohostranném omezení poškozeného ve všech oblastech společenského života není pak překážkou výraznějšího mimořádného zvýšení ani okolnost, že poškozený žil před úrazem běžný život mladého člověka a nevěnoval se žádným mimořádným aktivitám, neboť jde pouze o jedno, nikoli výlučné hledisko zakládající důvody pro mimořádné zvýšení odškodnění ZSU, jehož význam klesá s věkem poškozeného, takže u malých dětí, jejichž vlohy a dispozice se ještě nestačily projevit a rozvinout, ztrácí na významu zcela. U velmi mladých poškozených tak vystupuje do popředí okolnost, že poškození zdraví jim znemožnilo rozvinutí potenciálních schopností a jakékoli plnohodnotné společenské uplatnění v celém jejich budoucím životě.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl naplněn, proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek v měnícím výroku o věci samé i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu