ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2338.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2338/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) D. B. a b) M. D. , obou zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 59/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2011, č. j. 35 Co 304/2008-453, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.093,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Petry Olmrové Nykodýmové, Ph.D., advokátce se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby domáhaly náhrady škody ve výši 296.672,- Kč, která na jejich rodinném domě na parcele č. 917, k. ú. Libeň, jehož jsou podílovými spoluvlastnicemi, vznikla v důsledku nadměrného zatížení ulice, v níž se dům nachází, těžkou nákladní dopravou při výstavbě Radioterapeutického ústavu na Bulovce, prováděné Výstavbou hl. m. Prahy (posléze Výstavba účelových staveb Praha) jako investorem (právní předchůdce žalovaného), Pozemními stavbami Prešov, š. p., jako dodavatelem a Zdravoprojektem, s. p., jako projektantem stavby.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, byl zrušen rozsudek ze dne 30. 8. 1999, č. j. 39 Co 84, 85/99-274, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 1998, č. j. 14 C 133/90-230, ve výroku ve vztahu k žalovanému hlavnímu městu Praha, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení proti žalovanému hl. m. Praha, které bylo vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 7 C 1/2000, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně částku 296.672,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2001, č. j. 23 Co 300/2001-58, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 83/2002, 7 C 1/2000-61, Obvodní soud pro Prahu 8 spojil řízení ve věci sp. zn. 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) a ve vyloučené věci vedené pod sp. zn. 7 C 1/2000 ke společnému projednání, zastavil řízení o základu žaloby a rozhodl nově o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, odmítl odvolání žalovaného proti výroku o spojení věcí ke společnému projednání, potvrdil výrok o zastavení řízení a nákladový výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Poté, co k odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 Co 397/2005-60, potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 C 97/2002-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 povolil obnovu řízení projednávaného tímto soudem pod sp. zn. 7 C 1/2000, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 59/2007-389, tak, že zamítl návrh žalovaného na změnu rozsudku ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a změnu usnesení ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61, ve spojení s věcí 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340. Vyšel ze zjištění, že škoda na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Tyto účinky byly vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů dopravujících materiál na stavbu Radioterapeutického ústavu Bulovka, zvýšenými dynamickými účinky automobilové dopravy ulicí, v níž se dům nachází, a to po komunikaci, jež k tomu nebyla uzpůsobena, přičemž výstavba změnila vlhkostní poměry v podzákladí a snížila únosnost půdy při současném zvýšeném dynamickém zatížení. V souladu s názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně dovodil, že se jedná o škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle §432 obč. zák. a jeho provozovatelem nebyli konkrétní provozovatelé dopravních prostředků, kteří užívali předmětnou komunikaci, ale že jím byl žalovaný jako právní nástupce investora stavby Výstavby hlavního města Prahy. Soud shledal napadený rozsudek věcně správným, proto návrh na jeho změnu zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, doplněným usnesením ze dne 27. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a výrok usnesení soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 (7 C 83/2002-320), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 296.672,- Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud dovodil, že zajišťoval-li realizaci vlastních stavebních prací na zmíněné stavbě v rámci své hospodářské činnosti subjekt od právního předchůdce žalovaného odlišný a v souvislosti s tím též využíval ulici Na Truhlářce k přepravě stavebního materiálu těžkými nákladními vozidly, je bez ohledu na to, že tím tento subjekt plnil svůj smluvní závazek vůči právnímu předchůdci žalovaného jako investorovi stavby, zřejmé, že žalovaný není osobou, která je ve smyslu §432 obč. zák. za škodu vzniklou na domě žalobkyň právně odpovědná.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 25 Cdo 92/2009-436, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, ve spojení s doplňujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanismů po pozemní komunikaci sousedící s pozemkem, na němž stojí dům žalobkyň, byly prováděny v rámci provozní činnosti dodavatelů stavebních prací, přičemž povolení užívat veřejnou komunikaci Na Truhlářce tam i zpět nad obvyklou míru vlivem zvýšené intenzity tohoto druhu dopravy bylo vydáno ve prospěch právního předchůdce žalovaného, který byl investorem celé výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce. Z hlediska odpovědnosti provozovatele je nerozhodné, zda zvlášť nebezpečný provoz provádí sám či zda jej vykonává prostřednictvím jiné osoby, jíž tuto práci smluvně zadal a která v rámci provozu vedeném po komunikaci škodu způsobila. I stavebník může být provozovatelem nebezpečné činnosti, jestliže jde o činnost spojenou s jím prováděnou stavbou, a to bez ohledu na to, zda konkrétní stavební práce zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla. Tím sice není vyloučena odpovědnost toho, kdo konkrétně práce pro stavebníka provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo povahou jeho provozní činnosti, avšak stavebník, jímž může být případně i investor, se nemůže své odpovědnosti vůči třetím osobám zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací spojených s průjezdy těžké techniky na základě povolení, jež mu bylo vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práci v rámci své provozní činnosti pro něj provedl. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost.
Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 20. 9. 2011, č. j. 35 Co 304/2008-453, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 59/2007-389, ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušovacím usnesení převzal závěry v něm uvedené o odpovědnosti právního předchůdce žalovaného jako provozovatele činnosti mající charakter provozu zvlášť nebezpečného ve smyslu §432 obč. zák. za škodu vzniklou na domě žalobkyň v důsledku nadměrného zatížení ulice, v níž se dům nachází, těžkou nákladní dopravou během výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce.
Proti tomuto usnesení podal žalovaný dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovozuje, že provozovatelem provozu zvlášť nebezpečného může být jen osoba, která dotčenou činnost provozně vyvíjí v rámci naplňování předmětu své činnosti; povinnost k náhradě škody stíhá provozovatele provozní činnosti bez ohledu na to, že ji tento provozovatel případně vykonával za účelem splnění svého závazku vůči třetí osobě. Dodavatelem prací však byl podle rozhodnutí odboru dopravy Národního výboru hl. m. Prahy z 16. 7. 1986 jiný subjekt než dovolatel (Pozemné stavby Prešov); právní předchůdce dovolatele byl investorem stavby, stavbu pouze financoval, jednotlivé stavební práce neprováděl, nemohl tak ovlivnit kvalitu strojů ani jejich přetíženost a za škodu způsobenou jinými subjekty nemůže odpovídat. Nebezpečným provozem, který způsobil škodu na domě žalobkyň, je provoz těžkých nákladních automobilů subjektem Pozemné stavby Prešov. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označily za klíčové posouzení odpovědnosti provozovatele komunikace, jímž byl investor, tj. právní předchůdce dovolatele, nikoli provozovatele nákladní dopravy. Dovolatel zcela přehlíží závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozích zrušovacích rozhodnutích, na něž žalobkyně plně odkazují. Navrhují proto, aby bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, neboť postrádá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 20. 9. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá).
Podle ustanovení §238 odst. 2 o.s.ř. ustanovení §237 platí obdobně.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Odvolací soud při výkladu ustanovení §432 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným postupoval v souladu s interpretačními pravidly pro výklad právní normy a též s konstantní judikaturou vztahující se k tomuto typu objektivní odpovědnosti a respektoval přitom i závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 26. 5. 2011, č. j. 25 Cdo 92/2009-436. Dovodil-li, že povolení užívat veřejnou komunikaci Na Truhlářce tam i zpět nad obvyklou míru vlivem zvýšené intenzity tohoto druhu dopravy bylo vydáno ve prospěch právního předchůdce žalovaného, který byl investorem celé výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce, že provozovatelem této činnosti mající povahu zvlášť nebezpečného provozu byl právní předchůdce žalovaného (přičemž je nerozhodné, zda zvlášť nebezpečný provoz prováděl sám či prostřednictvím jiné osoby, jíž tuto práci smluvně zadal a která v rámci provozu vedeném po komunikaci škodu způsobila), takže odpovědnost tíží právního předchůdce žalovaného jako provozovatele takové činnosti podle §432 obč. zák., je jeho právní názor správný.
Námitky dovolatele, že nemohl ovlivnit kvalitu strojů, s nimiž pracoval dodavatel, tj. Pozemné stavby Prešov, ani jejich přetíženost, nemění nic na shora uvedeném a konstantní judikaturou přijímaném závěru, že stavebník nepřestává být provozovatelem provozu zvlášť nebezpečného a nemůže se z toho plynoucí odpovědnosti vůči třetím osobám zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních prací spojených s průjezdy těžké techniky na základě povolení, jež mu bylo vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práce v rámci své provozní činnosti pro něj provedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005, publikovaný pod C 5508 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002, publikovaný tamtéž pod C 1852). Pro posouzení odpovědnosti provozovatele činnosti zvlášť nebezpečné je také nerozhodné, zda při takové činnosti byla dodržena či porušena pravidla týkající se bezpečnosti provozu, technických požadavků na nákladní stroje a automobily či normy zatížení.
Protože se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání žalovaného pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (296.672,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 této vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) a následně zvýšena při zastoupení dvou účastníků o 30 % podle §19a vyhlášky, na výsledných 13.000,- Kč; žalobkyním kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 16.093,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu