Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2013, sp. zn. 25 Cdo 3985/2011 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3985.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3985.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3985/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. R. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem Plzeň, Kamenická 1, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, o 212.560,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 7 C 38/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2011, č.j. 15 Co 201/2008-310, takto: I. Dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu se zamítá , jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž svým osobním vozidlem narazil do neosvětleného nákladního vozidla žalovaného stojícího v důsledku poruchy elektroinstalace potmě uprostřed jízdního pruhu. Žalovaná částka 212.560,40 Kč představuje rozdíl mezi škodou vzniklou žalobci (škoda na vozidle a náklady na vypůjčení náhradního vozidla) a pojistným plněním, které mu bylo vyplaceno z havarijního pojištění. Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č.j. 7 C 38/2006-224, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.672,35 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z této částky od 14. 7. 2004 do zaplacení, co do částky 111.885,05 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z částky 111.042,40 Kč od 14. 7. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 1. 2003 ve 20.45 hodin došlo ke srážce osobního vozidla žalobce s nákladním vozidlem žalovaného. Řidič vozidla žalovaného byl pro poruchu elektroinstalace nucen toto vozidlo odstavit tak, že na komunikaci tvořilo neosvětlenou překážku, do níž narazil svým vozidlem žalobce, přestože se osádka neosvětleného vozidla žalovaného pokoušela na překážku upozornit světelnými signály z baterky. Ve smyslu §431 obč. zák. soud dovodil, že žalobce odpovídá za škodu vzniklou v souvislosti s dopravní nehodou v rozsahu 80 %, neboť svým jednáním porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též jen „zákon o silničním provozu“). Podíl žalovaného na vzniklé škodě určil soud podílem 20 %, neboť žalovaný objektivně odpovídá za technický stav svého vozidla, jehož osádka navíc nedodržela povinnost stanovenou v §33 odst. 2 silničního zákona (osvětlit vozidlo stojící za snížené viditelnosti na pozemní komunikaci). Žalobci vznikla škoda na vozidle ve výši 511.544,78 Kč (náklady na opravu vozidla po odpočtu amortizace) a škoda spočívající v nákladech na zapůjčení náhradního automobilu ve výši 71.817,- Kč; ze smlouvy o havarijním pojištění obdržel žalobce pojistné plnění ve výši 404.033,- Kč. Na vozidle žalovaného vznikla škoda 20.000,- Kč. Po započtení nároku žalovaného proti nároku žalobce dospěl soud k závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na zaplacení 100.672,35 Kč. K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 6. 2008, č.j. 15 Co 201/2008-265, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 116.674,-Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 14. 7. 2004 do zaplacení a co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal technickou závadu na vozidle žalovaného za příčinu škodní události a nepovažoval za důvodné kompenzovat nárok žalobce proti nároku na náhradu škody vzniklé žalovanému, když žalovaný nevznesl kompenzační námitku. Uzavřel, že nárok žalobce je opodstatněný ve výši 20 % ze škody vzniklé na jeho vozidle po odečtení amortizace, tj. ve výši 102.311,- Kč, a ve výši 20 % z nákladů na zapůjčení náhradního vozidla, tj. 14.363,- Kč. Na základě dovolání obou účastníků byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, č.j. 25 Cdo 4331/2008-294, částečně zrušen (pokud jím bylo žalobě vyhověno co do částky 100.672,35 Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta co do částky 95.886,40 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) a věc byla v tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení; ve zbytku byla dovolání odmítnuta jako nepřípustná. Dovolací soud odvolacímu soudu vytknul, že nerespektoval ustanovení §813 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době dopravní nehody, upravující postižní právo pojistitele, a při stanovení výše škody nezohlednil plnění, jež bylo žalobci v souvislosti se škodní událostí poskytnuto ze smlouvy o havarijním pojištění jeho vozidla. Pochybení na straně odvolacího soudu shledal též ve způsobu hodnocení okolností podílejících se na vzniku škody, mezi něž patří i objektivní okolnosti nezávislé na zaviněném protiprávním jednání. Odvolací soud znovu rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č.j. 15 Co 201/2008-310, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že se žaloba co do částky 84.677,70 Kč zamítá; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodujícími příčinami dopravní nehody byly žalobcovo porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu (nepřizpůsobení rychlosti jízdy okolnostem, jízda rychlostí, jež znemožňovala zastavit na dohledovou vzdálenost, nevěnování se plně řízení vozidla a nesledování situace v provozu) a porušení povinnosti dle §33 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. žalovaným (neosvětlení vozidla stojícího za snížené viditelnosti na pozemní komunikaci) a technický stav vozidla žalovaného, za nějž žalovaný nese objektivní odpovědnost; míru účasti každého z nich na vzniku škody odvolací soud stanovil na 50 %. Jelikož celková škoda vzniklá žalobci činila 640.211,20 Kč (568.394,20 Kč škoda na vozidle a 71.817 Kč zapůjčení náhradního vozidla), měl by mu žalovaný uhradit polovinu této částky, tj. 320.106,- Kč. Žalobci však bylo ze strany pojišťovny uhrazeno 404.033,- Kč, tj. 63 % celkové škody a v předmětném soudním řízení mu již bylo pravomocně přiznáno 16.001,65 Kč. Žalobci tak byla uhrazena škoda v míře vyšší, než činí podíl žalovaného na vzniku škody, proto odvolací soud žalobu v rozsahu otevřeném odvolacímu přezkumu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“), co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nerespektování závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem v jeho zrušovacím rozsudku. Odvolací soud totiž při stanovení výše nároku žalobce vůči žalovanému (nesprávně) vycházel z částky odpovídající celkové výši škody, aniž zohlednil pojistné plnění, které bylo žalobci v souvislosti se škodní událostí vyplaceno. V rozporu s právním názorem dovolacího soudu tedy nepřihlédl k částečnému přechodu práva na náhradu škody na pojistitele. Pokud tedy celková škoda činila 640.211,20 Kč (jak uzavřel odvolací soud) a žalobci bylo poskytnuto pojistné plnění ve výši 404.033,- Kč, měla být žalovanému, odpovědnému za škodu z poloviny, uložena povinnost zaplatit žalobci 50 % rozdílu mezi uvedenými částkami, tj. 118.089,10 Kč. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a žalobci (dovolateli) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá, vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozsah dovolacího přezkumu je vymezen dovolací námitkou, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce nesprávně, jestliže na základě závěru, že podíl žalobce a žalovaného na vzniku škody je stejný, a po zjištění, že pojišťovna žalobci z havarijního pojištění uhradila více, než činí polovina celkové škody, uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody je zcela uspokojen, a žaloba tudíž není důvodná. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu by dovolání žalobce mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení téže otázky, pokud by byla shledána otázkou zásadního právního významu. Citované ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nejvyšší soud ve svém předcházejícím zrušovacím rozhodnutí v dané věci vyložil §813 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném v době dopravní nehody, jehož podstatou je přechod práva pojištěného (poškozeného) na náhradu škody vůči škůdci na pojistitele za předpokladu, že pojistitel poskytl pojistné plnění a že pojištěný měl v té době právo na náhradu škody proti tomu, kdo ji skutečně způsobil, takže žalobce se v posuzované věci mohl důvodně domáhat náhrady škody toliko ve výši odpovídající neuhrazené části celkové skutečné škody a v rozsahu odpovídajícím své účasti na vzniku škody ve smyslu §431 obč. zák. Dovolací soud přitom zdůraznil, že v rozsahu, v němž právo na náhradu škody přešlo z poškozeného na pojistitele, již poškozený není věcně aktivně legitimován k uplatnění práva na náhradu škody proti osobě za škodu odpovědné (škůdci). V daném případě odvolací soud dovodil, že podíl žalobce i žalovaného na vzniku škody je poloviční a obdržel-li žalobce pojistné plnění v rozsahu vyšším, než je polovina jeho celkové škody, (a ještě mu bylo pravomocně přisouzeno proti žalovanému 16.001,65 Kč s příslušenstvím), byla mu uhrazena škoda v rozsahu vyšším, než činil podíl žalovaného na způsobení škody, jeho právo na náhradu 50 % škody bylo tak plně uspokojeno a v tomto rozsahu přešlo na pojistitele, tudíž požadavek žalobce na další plnění ze strany žalovaného není důvodný. Tento závěr je logický a plně souladný s právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu. Naopak nesprávná je úvaha žalobce, že by mělo být žalovanému uloženo zaplatit mu polovinu rozdílu mezi výší celkové škody a pojistným plněním; takový názor by vedl k tomu, že vedle 50% náhrady škody, kterou je žalovaný povinen hradit a na niž přešel nárok výplatou pojistného plnění žalobci na pojistitele, by žalovaný byl zavázán k dalšímu plnění žalobci, čímž by jeho povinnost k náhradě škody přesáhla určený 50% podíl na vzniku škody, zatímco žalobce by ve stejném rozsahu získal více než jemu příslušejících 50 % z celkové škody. Protože rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání do měnícího výroku podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené předpoklady přípustnosti dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu (též vzhledem k výše uvedeným závěrům ve vztahu k měnícímu výroku) splněny nejsou. Zmiňuje-li dovolatel, že jelikož výše náhrady škody záležela na právní úvaze soudu, měl mu odvolací soud přiznat náhradu nákladů řízení, zbývá dodat, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobce, jehož dovolání bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalovanému, jemuž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. ledna 2013 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2013
Spisová značka:25 Cdo 3985/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.3985.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Pojištění majetku
Dotčené předpisy:§431 obč. zák.
§813 obč. zák. ve znění do 31.12.2004
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:02/08/2013
Podána ústavní stížnost sp. zn. IV.ÚS 1159/13
Staženo pro jurilogie.cz:2022-11-26