Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4286.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4286.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 4286/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce W. B. , zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, proti žalované Ski Pec a.s. , se sídlem v Peci pod Sněžkou, Zahrádky 257, IČO 47468360, za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 76/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 4/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, takto: Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti žalované ve výši 115.898,64 EUR s příslušenstvím, se zamítá ; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá . Odůvodnění: Žalobce se domáhal náhrady škody v celkové výši 131.609,- EUR, která sestává z náhrady za bolest (47.500,- EUR), za ztížení společenského uplatnění (47.500,- EUR), účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (5.500,- EUR), z náhrady škody na lyžích a na oblečení (500,- EUR) a z náhrady ztráty na výdělku (30.609,- EUR). Škoda žalobci vznikla při pádu na sjezdovce Javor II v Peci pod Sněžkou provozované žalovanou společností. Okresní soud v Trutnově poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 9. 2007, č. j. 26 Co 172/2007-135, zrušil jeho rozsudek ze dne 28. 11. 2006, č. j. 6 C 4/2006-92, jímž byla žaloba zamítnuta, se závazným právním názorem, že odpovědnost žalované je dána podle §415 a §420 obč. zák., a že žalobce nese na vzniklé škodě spoluzavinění v rozsahu 80 %, rozsudkem ze dne 26. 11. 2010, č. j. 6 C 4/2006-648, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na bolestném 17.959,45 PLN s příslušenstvím, tj. 4.513,50 EUR (ohledně 42.986,50 EUR žalobu zamítl), na náhradě za ztížení společenského uplatnění 5.561,64 PLN s příslušenstvím, tj. 1.397,75 EUR (ohledně 46.102.25 EUR žalobu zamítl), na účelných nákladech spojených s léčením celkem 996,12 PLN s příslušenstvím (sestávající z hodnoty zakoupených léků 883,70 PLN, tj. 222 EUR, a nákladů za transport 112,42 PLN, tj. 28,25 EUR; ohledně zbylých 4.778,- EUR a 471,75 EUR žalobu zamítl), na náhradě za ztrátu na výdělku 11.865,57 PLN s příslušenstvím, tj. 2.982 EUR (ohledně 27.627,- EUR žalobu zamítl), ohledně škody na věcech ve výši 500,- EUR s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 4. 2002 žalobce lyžoval na sjezdovce Javor II v Peci pod Sněžkou, v jejíž spodní části se za cca 1 m vysokou hromadou sněhu (mulda), která byla dobře viditelná a nepřekážela v lyžování, nacházela trychtýřovitá díra s kameny, zbytky betonu a vodou. Žalobce se v těchto místech pohyboval vyšší rychlostí, ve snaze vyhnout se srážce s jiným lyžařem muldu přeskočil a dopadl do vpusti za ní. Utrpěl těžká zranění hrudníku a dutiny břišní, která si vyžádala opakované operace a dlouhodobé léčení. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované podle §420 obč. zák. za porušení povinnosti předcházet škodám ve smyslu §415 obč. zák., neboť jako provozovatel sjezdovky měla povinnost na nebezpečí odpovídajícím způsobem upozornit a místo zabezpečit tak, aby lyžaře neohrozilo. Žalobce ovšem nepřizpůsobil rychlost a styl jízdy terénu a v místě dojezdu sjezdové tratě, kde musel předpokládat větší hustotu provozu, se pohyboval rychlostí, která mu neumožnila bezpečně reagovat na pohyb ostatních lyžařů, a byl-li nucen reagovat na jízdu jiného lyžaře tím, že přeskočil vysokou sněhovou muldu, přispěl ke vzniku škody výraznou měrou neodpovědným chováním na sjezdovce; je proto dáno jeho spoluzavinění podle §441 obč. zák. v rozsahu 80 %. Základní bodové ohodnocení bolestného (2325 bodů) soud postupem podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na dvojnásobek (4650 bodů) na 558.000,- Kč, z toho 20 % činí 111.600,- Kč, tj. 17.959,45 PLN (4.513,50 EUR). Náhradu za ztížení společenského uplatnění (360 bodů) zvýšil na čtyřnásobek (1440 bodů) na 172.800,- Kč, z toho 20 % činí 34.560,- Kč, tj. 5.561,64 PLN (1.397,75 EUR). U nároku na náhradu škody za poškození lyží a oblečení ve výši 500,- EUR žalobce neunesl důkazní břemeno k poškození věcí a rozsahu škody. U náhrady nákladů za transport v požadované výši 500,- EUR přiznal soud náhradu jízdného sanitkou po snížení na 20 % ve výši 112,42 PLN, tj. 28,25 EUR, náhradu nákladů léčení v požadované výši 5.000,- EUR stanovil na 4.418,50 PLN, z toho 20 % činí 883,70 PLN (222,- EUR). Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu i po skončení pracovní neschopnosti přiznal v rozsahu 11.865,57 PLN, tj. 2.982 EUR, ohledně 27.627,- EUR žalobu zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 26 Co 153/2011-746, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ohledně částky 117.254,- EUR s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 6. 2002 do zaplacení a ohledně úroků z prodlení z částek 13.150,24 PLN, 10.369,725 PLN a 728,10 EUR, změnil jej v zamítavém výroku tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5,5% úrok z prodlení z 10.369,725 PLN od 3. 10. 2003 do 27. 5. 2009 a 728,- EUR s 5,5% úrokem z prodlení z 66,- EUR od 3. 10. 2003 do zaplacení, zrušil jej v zamítavém výroku ohledně 4.484,- EUR s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K odpovědnosti žalované provozovatelky lyžařského areálu a míře spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě zdůraznil, že zabezpečení nebezpečného místa na sjezdovce pouhým nahrnutím sněhové překážky bez barevného či mechanického vyznačení bylo nedostatečné. Žalobce však jako aktivní lyžař musel být srozuměn s tím, že na dojezdu lze očekávat větší hustotu lyžařů, pohyb osob bez lyží apod.; odpovídala-li by rychlost jeho jízdy těmto okolnostem, pak by při vyhýbání jinému lyžaři neskákal do míst, kam nevidí a kde je hromada navršeného sněhu, nýbrž by jako zkušený lyžař dokázal bezpečně zastavit kdekoli jinde na místě přehledném, proto škoda vzniklá na straně žalobce je výsledkem zejména jeho neodpovědného jednání na sjezdovce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši bolestného a k náhradě za ztížení společenského uplatnění uvedl, že žalobce byl ve věku 50 let mimořádně aktivní v oblasti sportovních aktivit, úraz mu tyto aktivity velice ztížil, je však soběstačný, je schopen pomáhat s běžným úklidem i hlídat vnučku, došlo u něj k závažnému poškození, nikoli však ke ztrátě životně důležitých orgánů, proto považuje odškodnění následků ve výši 250.000,- Kč za spravedlivé a přiznal žalobci dalších 624,45 EUR (výrok o zamítnutí žaloby ohledně 45.477,80 EUR potvrdil a v části příslušenství žalobě vyhověl). Ke škodě na věcech odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalobce a dovodil vznik škody na lyžích a na kalhotách ve výši 330,- EUR, z toho 20 % činí 66 EUR (ohledně zbylých 434,- EUR s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil). Z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně vzniku škody odvolací soud shledal správným zamítnutí žaloby na náhradu nákladů na koupi biolampy, ubytování v lázních, přepravu vrtulníkem z místa úrazu do nemocnice ve Vrchlabí a za cestu do lázní v celkové výši 808,33 EUR s příslušenstvím; ohledně zbývajících 3.970,- EUR s příslušenstvím odvolací soud pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Částečně též potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na náhradu nákladů za transport z ČR do Polska ve výši 113,- EUR s příslušenstvím a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně zbývajících 358,75 EUR s příslušenstvím. Odvolací soud k námitkám směřujícím proti posouzení nároku na náhradu ztráty na výdělku vyložil, že soud prvního stupně přiznal žalobci náhradu po dobu pracovní neschopnosti od 1. 4. 2002 do 30. 9. 2003 v rozsahu 20 % a po skončení pracovní neschopnosti od 1. 10. 2003 do 31. 3. 2008; pracovní schopnost žalobce byla v rozsahu 25 % zachována, proto mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce by mohl objektivně dosahovat 25 % minimální mzdy, avšak uvedl, že po operaci břišní kýly dne 12. 3. 2004 po dobu léčby mu náleží nárok nekrácený o 25 % minimální mzdy, z provedeného dokazování však nevyplývá, jak dlouho trvala pracovní neschopnost po této operaci, proto v rozsahu krácení (155,30 EUR) odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Ze stejného důvodu pak změnil ve prospěch žalobce rozhodnutí v rozsahu 37,65 EUR představující krácenou část ušlého výdělku za dobu pobytu v lázních, tj. od 17. 5. 2006 do 6. 6. 2006, kdy tedy nemohl využít svůj pracovní potenciál. Ve zbývající zamítavé části 27.434,34 EUR napadený rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby v částce 117.254,- EUR s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., a to z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Má za to, že při rozhodnutí o spoluzavinění žalobce soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování (způsob jízdy lyžaře, vyhýbání se srážce, rychlost jízdy, způsob pádu do díry). Bylo na žalované jako provozovatelce vleku, aby zajistila bezpečnost lyžařů na sjezdovce a přilehlém terénu, proto musí nést 100% odpovědnost. Žalobce považoval muldu za součást sjezdovky často používanou pro skoky snowboardistů a nic ho nevarovalo před úhybným manévrem, k jehož provedení měl jen zlomek sekundy. O své vysoké rychlosti žalobce v řízení nikdy nehovořil, neexistuje o ní žádný důkaz a soud ji zřejmě dovodil z nesprávného překladu. Naopak, pokud by měl rychlost dostatečnou, mohl díru přelétnout a dopadnout za ní. Dovolatel dále nesouhlasí s výší mimořádného zvýšení bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění a namítá, že z plnohodnotného života se stal doživotním invalidou, má velká omezení v běžném životě, absolutně ztratil obvyklé využití volného času, velmi se též zadlužil pro nákup léků, zdravotních pomůcek, přepravy z nemocnic atd. Tím, že mu byla soudy přiznána náhrada ve výši cca 218.000,- Kč, není dán vztah přiměřenosti mezi újmou na zdraví a náhradou takové újmy. Zdůrazňuje též imperativ dobrých mravů. Navrhl proto, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2011, Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.dále též jeno.s.ř.“). Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. O uplatněných nárocích bylo odvolacím soudem rozhodnuto v cizí měně EURO. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. je třeba posuzovat podle devizového kurzu platného ke dni podání dovolání žalobce, tj. k 3. 10. 2011. K tomuto dni podle kurzu devizového trhu ČNB 1,- EUR činilo 24,875 Kč. Protože se jednotlivé složky práva na náhradu škody projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je s touto jejich samostatností nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Žalobce napadá dovoláním mimo jiné část výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí 434,- EUR s příslušenstvím (tj. 10.795,75 Kč) na škodě na věcech a 921,33 EUR s příslušenstvím (tj. 22.918,- Kč) na nákladech souvisejících s léčením (sestávající z nákladů vynaložených za transport do nemocnice ve výši 113,- EUR a za léky a zdravotnické pomůcky ve výši 808,33 EUR). Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu (1355,33 EUR) jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby ohledně 42.986,50 EUR s příslušenstvím na bolestném, 45.477,80 EUR s příslušenstvím na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 27.434,34 EUR s příslušenstvím na náhradě ztráty na výdělku, je třeba posoudit z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (přípustnost dovolání nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v předchozím rozsudku, byť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, avšak práva a povinnosti účastníků řízení posoudil vždy stejně, tj. v rozsahu 115.898,64 EUR s příslušenstvím žalobu zamítl). Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné pro otázku míry spoluzavinění lyžaře na vzniklé škodě na zdraví. Dovolání není důvodné. Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Toto ustanovení je založeno na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený buď poměrně (nebo zcela) nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž náhradu se jedná. Jde tedy o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry zavinění každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Soudy obou stupňů v dané věci dovodily, že žalobce si podstatnou měrou úraz přivodil sám tím, že jel nepřiměřenou rychlostí, ač si byl při svých zkušenostech vědom, že v posledním dojezdovém úseku lyžařské sjezdovky se dá předpokládat větší kumulace jiných lyžařů či osob. Jestliže žalobce utrpěl zranění při tomto stylu jízdy, kdy nebyl schopen bezpečně zvládnout situaci při hrozící srážce a kdy musel na náhlé vjetí jiného lyžaře do dráhy reagovat riskantním manévrem vjezdu do sněhové hromady, je správná úvaha odvolacího soudu o převažující míře spoluzpůsobení škody na jeho straně. Není přitom natolik rozhodující přesné určení, zda jeho rychlost byla přiměřená, jak v dovolání požaduje žalobce, neboť okolnost, že žalobce byl k tomuto jízdnímu manévru přinucen pohybem jiného lyžaře (sám v dovolání zdůrazňuje, že měl na reakci jen zlomek sekundy), je okolností na jeho straně, tj. jde o náhodu, která jej stíhá jako toho, komu se přihodila. Jestliže tedy jediným důvodem, proč vůbec žalobce projížděl sněhovou muldu, za níž se nacházel nebezpečný prostor, byla jeho (byť vynucená) reakce na pohyb jiného lyžaře, pak byl převažující příčinou pádu způsob jeho jízdy a okolnosti, které ji ovlivnily, nikoliv to, že nebezpečné místo nebylo označeno či ohrazeno; ani splnění povinnosti provozovatele vleku v tomto směru by zřejmě nemohlo zabránit tomu, aby žalobce ve snaze vyhnout se srážce do tohoto místa vjel. Za této situace nelze považovat míru účasti v rozsahu 80 %, jak ji dovodil odvolací soud, za nesprávně stanovenou. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v části, jehož věcný přezkum je mezemi přípustnosti dovolání otevřen, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce v tomto rozsahu (tj. v částce 115.898,64 EUR s příslušenstvím odpovídající 80 % výše jednotlivých uplatněných nároků) podle §243b odst. 2 o.s.ř. zamítl. Dovolání pak není přípustné proti částem výroků rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na další mimořádné zvýšení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, v němž právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud při své úvaze o určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vyšel ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, Soubor C 4277), vzal za základ lékařské ohodnocení počtem bodů podle příslušných příloh vyhlášky a posoudil předpoklady, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Po zhodnocení individuálních okolností tohoto skutkově jedinečného případu dospěl odvolací soud k závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť vzhledem k jeho uplatnění v životě a ve společnosti nelze omezení vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Žalobce však není v žádné ze sfér společenského uplatnění vyřazen zcela, je sice omezen v řadě dříve vykonávaných činností, avšak nepozbyl pohybové ani intelektuální schopnosti natolik, aby to opodstatňovalo natolik výrazné zvýšení, které by podle jeho požadavku přesahovalo celkově přisouzený čtyřnásobek základního odškodnění ztížení společenského uplatnění, který zcela odpovídá charakteru zjištěných trvalých následků. Dvojnásobek bolestného je pak přiměřený vytrpěné bolesti při léčení úrazu. Jestliže tedy právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním principům, a je v souladu s judikaturou ke srovnatelným případům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, Soubor C 10758, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1170/2010, Soubor C 11128), nelze v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec. Přípustnost dovolání pak nelze založit ani uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Nejvyšší soud proto v této části podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť řízení o části nároků není dosud pravomocně skončeno, takže teprve v konečném rozhodnutí soud rozhodne o nákladech řízení včetně dovolací fáze. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. července 2013 JUDr. Petr V o j t e k předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2013
Spisová značka:25 Cdo 4286/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.4286.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Přípustnost dovolání
Ztížení společenského uplatnění
Dotčené předpisy:§415 obč. zák.
§420 obč. zák.
§441 obč. zák.
§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
§444 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. III. ÚS 3485/13
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-27