ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1725.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 1725/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou, se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, PSČ 742 21, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 161/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 161/2009-115, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 161/2009-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 18. března 2009, č. j. 47 Cm 161/2007-84, ve znění opravného usnesení ze dne 8. dubna 2009, č. j. 47 Cm 161/2007-91, jímž Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 22. října 2007, č. j. 47 Sm 57/2007-22, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 199.321,- Kč s 6% úrokem od 16. března 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 664,- Kč a náhradu nákladů řízení, tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti.
Odvolací soud vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) ze skutkových zjištění, podle kterých:
1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou žalovaným dne 17. ledna 2005 ve prospěch žalobkyně, znějící na částku 199.321,- Kč) byla vystavena jako blankosměnka s nevyplněným údajem směnečné sumy a data splatnosti. Podle vyplňovacího směnečného prohlášení ze dne 17. ledna 2005, podepsaného žalobkyní „jako věřitelem“ a žalovaným jako „dlužníkem“, měla zajišťovat „závazky dlužníka“ ze smlouvy o poskytnutí obchodního úvěru č. ..., případně dalších smluv o úvěru uzavřených oběma stranami později.
2/ Dne 30. srpna 2004 byly uzavřeny smlouvy o změně subjektu smlouvy o poskytnutí obchodního úvěru č. ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ..., ...., .... a ... (dále též jen „smlouvy o změně subjektu“), jejímiž účastníky měli být žalobkyně (jako „věřitelka“), R. K. („jako dlužník“) a žalovaný (jako „nový dlužník“). Podle ujednání smluvních stran dnem účinnosti jednotlivých smluv přecházejí všechna práva a povinnosti vyplývající z označených smluv o poskytnutí obchodního úvěru (na jejichž základě poskytla žalobkyně R. K. peněžní prostředky na úhradu kupní ceny ve smlouvách blíže specifikovaných vozidel) na žalovaného a nový dlužník tímto dnem vstupuje „v plném rozsahu místo dlužníka do všech jeho práv a povinností“ z těchto smluv vyplývajících. Nový dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit věřiteli nejpozději do 13. prosince 2004 a zaplatit též úroky ve výši, jež je v jednotlivých smlouvách o změně subjektu určena. Dlužník (R. K.) se dále zavázal předat předmětná vozidla (jejichž kupní cena byla uhrazena z peněžních prostředků poskytnutých na základě jednotlivých úvěrových smluv) novému dlužníku nejpozději do tří dnů od nabytí účinnosti smlouvy (čl. IV smluv o změně subjektu).
3/ R. K. žádnou ze smluv o změně subjektu nepodepsal.
Odkazuje na ustanovení 41a odst. 1 a §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalovaným uplatněná kauzální námitka, podle níž se nestal na základě neplatných smluv o změně subjektu dlužníkem pohledávek zajištěných spornou směnkou, není důvodná. Přitom zdůraznil, že jakkoli lze mít za správný závěr soudu prvního stupně, podle kterého mezi R. K. a žalovaným nebyla uzavřena smlouva o převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 1 obč. zák., neboť R. K. žádnou ze smluv o změně subjektu nepodepsal, nelze v poměrech dané věci jen z této skutečnosti dovozovat, že neplatným je „celý obsah právního úkonu“. V situaci, kdy je „z obsahu smluv o změně subjektu zřejmý projev vůle žalovaného stát se dlužníkem ze smluv o úvěru a projev vůle žalobkyně jako věřitele, který souhlasil s tím, že se žalovaný stane dlužníkem“, bylo podle přesvědčení odvolacího soudu na místě dospět k závěru, že tento právní úkon vyhovuje náležitostem „smlouvy o přistoupení k závazku“ podle §531 odst. 2 obč. zák. „a žalovaný se tak stal dlužníkem vedle původního dlužníka R. K.“.
Z obsahu „směnečné a zároveň vyplňovací dohody“ (obsažené ve vyplňovacím směnečném prohlášení ze dne 17. ledna 2005) se přitom nepodává, že „by žalobkyně nebyla oprávněna směnku vyplnit a uplatnit ji vůči žalovanému, pokud by žalovaný nebyl jediným dlužníkem (tedy pokud by na straně dlužníků ze smluv o úvěru byly dvě pasivně legitimované osoby – žalovaný a R. K.)“. Taková dohoda by ostatně podle odvolacího soudu byla „absurdní a k neprospěchu obou účastníků“.
Za opodstatněné pak odvolací soud neměl ani výhrady žalovaného, podle nichž žalobkyně nesplnila povinnost plynoucí jí z čl. IV smluv o změně subjektu (předat žalovanému automobily, na jejichž pořízení byly použity peněžní prostředky poskytnuté na základě uzavřených úvěrových smluv), zdůrazňuje, že označené ustanovení smluv o změně subjektu žalobkyni žádnou povinnost nezakládalo. Nebyla-li tudíž předmětná vozidla žalovanému předána, nelze to považovat za porušení smluvního závazku žalobkyně, které by žalovaného zbavovalo povinnosti dluh z úvěru uhradit.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 2 písm. b/) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odst. 3).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je smlouva o převzetí dluhu sice neplatná, splňuje však veškeré náležitosti smlouvy o přistoupení k závazku dle §531 odst. 2 obč. zák. Pro správné posouzení dané věci má za stěžejní, že jak z pojmenování daných smluv, tak zejména z jejich obsahu jednoznačně vyplývá, že jejich účastníci měli v úmyslu docílit toho, aby namísto původního dlužníka úvěrových smluv R. K. vstoupil (do všech jeho práv a povinností) žalovaný. Uvedený účel uzavřených smluv o změně subjektu pak podle dovolatele vylučuje – v situaci, kdy původní dlužník tyto smlouvy nepodepsal – uvažovat toliko o částečné neplatnosti učiněného právního úkonu.
Dále zdůrazňuje, že žalovaný neměl v úmyslu stát se dlužníkem vedle R. K., ale vstoupit na jeho místo, s tím, že současně převezme i dlužníkova práva z úvěrových smluv plynoucí, tj. stane se též vlastníkem předmětných automobilů. Jelikož peněžité závazky původního dlužníka dovolatel ani nepřevzal, ani k nim nepřistoupil, uzavírá, že smlouvy o změně subjekty jsou neplatné „celé“, přičemž jejich posouzení jen jako přistoupení k závazkům původního dlužníka není – se zřetelem k výše vymezenému účelu a povaze uzavřených smluv – přípustné.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem (pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že jakkoli dovolatel formálně ohlašuje rovněž uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., z obsahového hlediska v tomto směru žádné výhrady ke skutkovým závěrům, na nichž odvolací soud napadené rozhodnutí založil, nevznáší).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §531 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku, nebo tomu, kdo dluh převzal (odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2). Smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnou formou (odstavec 3).
K převzetí dluhu dochází buď tak, že namísto dosavadního dlužníka vstupuje do existujícího právního vztahu třetí osoba (§531 odst. 1 obč. zák.), anebo se stává dlužníkem vedle dosavadního dlužníka (§531 odst. 2 obč. zák.). V prvním z uvedených případů dochází k převzetí dluhu na základě písemné smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem), k jejíž účinnosti je třeba souhlasu věřitele. Ve druhém z těchto případů je upraveno převzetí dluhu třetí osobou, která se stává dalším dlužníkem vedle dlužníka původního; původní dlužník účastníkem této smlouvy není a jeho souhlas se nevyžaduje. Jeho závazek – na rozdíl od privativní intercese (§531 odst. 1 obč. zák. ) – nezaniká a trvá dál a vedle něho vzniká další závazek toho, kdo dluh převzal. Zásadní rozdíl mezi převzetím dluhu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. a podle ustanovení §531 odst. 2 obč. zák. je především v tom, že v prvém případě je zavázán nový dlužník, kdežto v druhém se mění počet subjektů na straně dlužníků, neboť jsou zavázáni oba.
V projednávané věci nebylo pochyb (jak také shodně uzavřely soudy nižších stupňů) o tom, že uzavření smluv o změně subjektu nemohlo vyvolat účinky převzetí dluhu z úvěrových smluv podle §531 odst. 1 obč. zák. již proto, že dosavadní dlužník tyto smlouvy nepodepsal. Odvolací soud pak – opíraje své úvahy o tu část obsahu smluv o změně subjektu, v níž žalovaný vyjadřuje vůli stát se dlužníkem ze smluv o úvěru a žalobkyně vyslovuje se změnou v osobě dlužníka souhlas – dovodil, že ujednání žalobkyně a žalovaného obsažené v uzavřených smlouvách o změně subjektu nicméně vyhovuje náležitostem smlouvy o převzetí dluhu podle §531 odst. 2 obč. zák. a žalovaný se tudíž stal dlužníkem z úvěrových smluv vedle dlužníka původního.
Nejvyšší soud závěry, k nimž odvolací soud při výkladu uvedených sporných právních úkonů účastníků dospěl, za správné nepovažuje.
Při respektování zásad pro výklad právních úkonů vyjádřených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ÚS 625/03, nemá – ve shodě s dovolatelem – Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že z obsahu jednotlivých smluv o změně subjektu (jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je zřejmé, že úmyslem jednajících osob (zevně projeveným dostatečně jasně a srozumitelně v textu smluv) bylo docílit jednak změny v osobě dlužníka úvěrových smluv (tj. nahradit dosavadního dlužníka dlužníkem novým), jednak přivodit (mezi týmiž subjekty) změnu v osobě vlastníka vozidel pořízených z finančních prostředků, jež byly poskytnuty na základě (dohodami o změně subjektu dotčených) úvěrových smluv. Oba tyto cíle, k jejichž naplnění směřovaly projevy vůle smluvních stran, přitom spolu zjevně souvisely; jinak řečeno, žádný z účastníků smlouvy s ohledem na její obsah nepochybně nezamýšlel, že by se žalovaný stal jen dlužníkem ze smluv o úvěru (vedle dosavadního dlužníka), aniž by měl možnost převzít také předmětné automobily, stejně tak jako nemohli zamýšlet ani opačný výsledek, kdy by dosavadní dlužník převedl vlastnické právo k vozidlům na žalovaného, sám by však zůstal i nadále dlužníkem žalobkyně).
Lze tedy uzavřít, že smlouvy o změně subjektu není možné v poměrech projednávané věci považovat ani za platné smlouvy o převzetí dluhu podle §531 odst. 1 obč. zák. (proto, že nebyly podepsány původním dlužníkem), ale ani za smlouvy o převzetí dluhu třetí osobou podle §531 odst. 2 obč. zák. (neboť k uzavření takové smlouvy skutečná vůle smluvních stran nesměřovala). Jestliže pak sporná směnka měla (podle dohody účastníků obsažené ve vyplňovacím směnečném prohlášení ze dne 17. listopadu 2005) zajišťovat splnění povinnosti žalovaného (jako dlužníka) vrátit úvěr (spolu se sjednanými úroky) poskytnutý na základě úvěrových smluv, jejichž stranou (dlužníkem) se žalovaný nestal, nemůže se žalobkyně s úspěchem po žalovaném domáhat ani zaplacení této směnky.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu