ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1830.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1830/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. P., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 36, PSČ 370 01, proti žalovanému P. S., jako správci konkursní podstaty úpadce P. H. zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Českomalínská 516/27, PSČ 160 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 70/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 124/2010-277, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. března 2002, č. j. 13 Cm 903/00-133, vyloučil ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. H. nemovitosti „zahrnuté do soupisu konkursní podstaty konkursu vedeného pod č. j. 11 K 37/98“, a to a) obytný dům B. P. čp. 2243 na stavební parcele č. 4201 – zastavěná plocha, objekt bydlení, a b) stavební parcelu č. 4201 – zastavěná plocha, objekt k bydlení o výměře 101 m2 (dále jen „sporné nemovitosti“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. června 2003, č. j. 4 Cmo 142/2002-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. července 2004, č. j. 29 Odo 1157/2003-173, dovolání žalobce proti potvrzujícímu měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé zamítl, maje závěr odvolacího soudu, podle kterého zástavní smlouva ze dne 30. června 1995 není neplatná z důvodu omylu žalobce ohledně doby trvání zástavního práva ve smyslu ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), za správný.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalobce nálezem ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. I. ÚS 722/04, všechny shora uvedené rozsudky zrušil. Přitom s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 114/1999, uveřejněný pod číslem 17/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o rozsudek ze dne 14. prosince 1999 – dále jen „R 17/2001“), zdůraznil, že „se pozornost obecných soudů koncentrovala do zjišťování skutkových okolností vyvolávajících neplatnost zástavní smlouvy v důsledku namítaných vad, aniž by vzaly v potaz, že posuzování platnosti, resp. neplatnosti právního úkonu má smysl pouze u takového právního úkonu, který vznikl. Především nebylo dostatečně objasněno postavení smluvních stran, která z nich byla oferentem, která z nich oblátem, a na tomto základě nebylo zjištěno (byť bylo prokázáno, že smluvní strany neuzavíraly smlouvu ve stejném čase a na stejném místě), zda akceptační projev vůle nabyl účinnosti vůči nepřítomnému navrhovateli. Zkoumání platnosti zástavní smlouvy přichází v úvahu teprve po zjištění, že smluvní proces při jejím uzavírání byl respektován. Je notorietou, že platnost smlouvy (právního úkonu) je závislá na naplnění charakteristických vlastností označovaných jako náležitosti právního úkonu, tradičně rozlišovaných na náležitosti subjektu, náležitosti vůle, náležitosti projevu, náležitosti poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu, příp. obsahové náležitosti. Mezi náležitosti vůle patří též absence omylu. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že zástavní věřitel nebyl v žádném případě účasten na vzniku omylu stěžovatele. Tento závěr však nemá oporu ve skutkových zjištěních. Jestliže P.H. jako budoucí obligační dlužník byl zástavním věřitelem použit jako prostředník (posel – nuncius) při uzavírání zástavní smlouvy a poskytoval informace (nerozhodno, zda pravdivé) o omezeném trvání zástavního práva (na dobu výstavby nemovitosti), je třeba jeho podíl na vyvolání případného omylu zástavního dlužníka přičítat zástavnímu věřiteli, neboť zástavní věřitel tímto postupem projevil nízkou míru profesionálního chování a nedostatek obezřetnosti, které, jako banka, projevovat měl“.
Na základě nového projednání věci Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. června 2009, č. j. 13 Cm 70/2006-245, žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, eventuelně pro případ, že tyto nemovitosti již do konkursní podstaty zařazeny (proto, že je žalovaný zpeněžil) nejsou, o vyloučení částky 1,800.000,- Kč „na kupní ceně zaplacené za zpeněžení těchto nemovitostí“, zamítl.
Přitom po vyhodnocení provedených důkazů s odkazem na ustanovení §43a odst. 1, §43c odst. 2, §37 odst. 1 a §49a obč. zák. dospěl k závěrům, podle nichž:
1) Smlouvou o úvěru ze dne 30. června 2005, č. 4503-1023051-278 (ve znění dvou dodatků), poskytla Česká spořitelna a. s. (dále též jen „banka“) P. H. (dále jen „úpadce“) dlouhodobý investiční úvěr ve výši 8,5 miliónů Kč a smlouvou o úvěru z téhož dne střednědobý úvěr ve výši 1 milión Kč.
2) Téhož dne je datována smlouva o zřízení zástavního práva č. 84/95, uzavřená mezi bankou (jako zástavním věřitelem) a (mimo jiné) žalobcem (jako zástavním dlužníkem), podle které byly pohledávky ze smluv o úvěru zajištěny (mimo jiné) zástavním právem ke sporným nemovitostem ve vlastnictví žalobce.
3) Návrh smlouvy o zřízení zástavního práva podepsal na Obecním úřadu v Č. dne 7. července 1995 jako oferent žalobce, následně byl tento návrh smlouvy prostřednictvím úpadce doručen bance, která jej podepsala (akceptovala). Žalobce (a další zástavní dlužníci) podepsali návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a byli tak „navrhovateli řízení o provedení vkladu zástavní smlouvy u katastrálního úřadu“. Dne 10. července 1995 byl návrh, podepsaný všemi zástavci, doručen katastrálnímu úřadu, přičemž se tak stalo po podpisu zástavní smlouvy bankou, tj. poté, kdy banka přijala návrh smlouvy o zřízení zástavního práva a prokazatelně oznámila žalobci jako jednomu z oferentů přijetí návrhu. Smlouva o zřízení zástavního práva tak vznikla v období od 7. července 1995 (podpis zástavními dlužníky) do 10. července 1995 (doručení návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu katastrálnímu úřadu), s tím, že v mezidobí po podpisu smlouvy bankou zástavní dlužníci (včetně žalobce) podepsali „návrh na vklad“.
4) „Opravy“ návrhu smlouvy o zřízení zástavního práva, provedené bankou, týkající se počtu stejnopisů a rodného číslo L. K. (jedné ze zástavních dlužníků), nejsou změnou návrhu smlouvy.
5) Smlouva o zřízení zástavního práva není absolutně neplatná a není dán ani důvod její relativní neplatnosti pro omyl co do časového omezení trvání zástavního práva. Úpadce nebyl zástupcem banky (ani zprostředkovatelem), nýbrž byl v pozici „doručovatele“, který přepravoval „text“ smlouvy o zřízení zástavního práva z banky k zástavním dlužníkům a zpět. Jelikož smlouva o zřízení zástavního práva žádné ustanovení „o dočasnosti trvání zástav“ neobsahuje, nemohla informace poskytnutá zástavnímu dlužníku úpadcem ohledně časového omezení trvání zástavního práva být důvodem relativní neplatnosti této smlouvy; možnost smluvní strany dovolat se relativní neplatnosti je pak podmíněna tím, že se smluvní strana s textem smlouvy obeznámila.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 124/2010-277, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Podle odvolacího soudu „v posuzovaném případě není sporu o tom, že oferentem byl žalobce, který jako první podepsal návrh zástavní smlouvy a akceptantem byla banka, která smlouvu podepsala poté, co jí byla úpadcem doručena“. Se soudem prvního stupně se shodl i v tom, že „v situaci, kdy žalobce podepsal návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, jehož součástí byla i zástavní smlouva, musel mít vědomost o tom, že banka návrh na uzavření smlouvy akceptovala a že zástavní smlouva byla ve sféře jeho dispozice“. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, doplnil, že „návrh na uzavření smlouvy podle ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. lze akceptovat nejen výslovně (včasným prohlášením), ale také jiným včasným jednáním, z něhož lze dovodit souhlas s ofertou, tj. konkludentně. Akceptací není jakékoli konkludentní jednání, ale jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh přijmout, a to s ohledem na požadovanou obsahovou shodu oferty a akceptace v té podobě, jakou mu udělil oferent. Doručila-li banka katastrálnímu úřadu návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí dne 10. července 1995 a zástavní smlouva byla žalobci s vyznačením vkladu zástavního práva doručena 18. ledna 1996, lze takové jednání považovat za včasné a reálné přijetí návrhu. To platí tím spíše, že žalobce po celou dobu procesu zřizování zástavního práva nedal najevo nic, z čeho by bylo možno dovodit, že smlouva nevyjadřuje jeho skutečnou vůli, a úmysl směřující k revokaci smluvních ujednání projevil až poté, kdy žalovaný přistoupil k realizaci práv plynoucích z jeho funkce správce konkursní podstaty“.
Dále odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně ohledně promlčení práva žalobce dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, pročež „považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda ji žalobce uzavřel v omylu či nikoli“.
Konečně k námitce odnětí zákonného soudce odvolací soud uvedl, že „soudce JUDr. J. Š. byl k projednání věci povolán platným rozvrhem práce a nikoli libovolně či účelově (ad hoc). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že před vydáním nálezu Ústavního soudu rozhodoval ve věci jiný soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že smlouva o zřízení zástavního práva k datu podání návrhu na vklad do podatelny katastrálního úřadu nebyla účinná, neboť žalobci, který byl navrhovatelem smlouvy, nebyla do té doby doručena řádná akceptace smlouvy. S ohledem na ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. je totiž nutné oddělit obligační účinky, vyvolané zástavní smlouvou, od věcně právních účinků vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, kterým se konstituuje zástavní právo k nemovité věci. K účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně, po účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu práva dochází právě na základě řádně uzavřené smlouvy. Smluvní strany se od této zásady nemohou odchýlit a následnost závazkově právních a věcně právních účinků fakticky nemohou měnit dohodou a ani svým jednáním. Je prokázáno, že žalobci nedošel akceptační projev návrhu smlouvy a tento akceptační projev mu nedošel ani v den rozhodování o vkladu. V řízení o vkladu nebyla zástavní smlouva řádně uzavřena, a proto nemohlo vkladem práva dojít ani k věcně právním účinkům smlouvy. Zjevně nesprávný je i „závěr odvolacího soudu o tom, že k uzavření smlouvy, resp. ke vzniku zástavního práva není nutné nejprve doručit akceptační projev (v tomto případě podepsanou smlouvu) navrhovateli, ale postačí jiné jednání, tedy doručení katastrálnímu úřadu. Protože byl návrh na vklad podán před nabytím účinků přijetí návrhu, byla katastrálnímu úřadu předložena listina, která nebyla řádně uzavřenou, tedy platnou smlouvou. Ke vzniku zástavního práva pak nemohlo dojít“.
Dále odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně posoudil, z jaké pozice jednal svědek H.. Doručil-li svědek H. poptávku, kterou žalobci vysvětlil tento posel, musí za poskytování informací odpovídat ten, kdo posla vyslal – tedy zástavní věřitel. Žalobce neměl v úmyslu ručit za úvěr až do úplného zaplacení, pokud by měl správné informace, smlouvu by nikdy neuzavřel. Představy o následcích podpisu smlouvy vycházely z nesprávných informací, které druhá smluvní strana vyvolala. Z toho důvodu je smlouva neplatná“.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř dovolatel spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval jiný než zákonný soudce. „Nic totiž nebránilo tomu, aby ve věci znovu rozhodoval zákonný soudce Mgr. Sedlecký, který stále působí u Krajského soudu v Českých Budějovicích, obchodního úseku. Zrušení rozsudku Ústavním soudem nemůže být samo o sobě důvodem pro přidělení věci jinému soudci.“ Podle dovolatele je „jeho zákonným soudcem ten soudce, kterému byla věc přidělena podle rozvrhu práce v době podání žaloby, tedy Mgr. E.S.“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce Nejvyšší soud shledává přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nikoli však důvodným.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Nejvyšší soud tak v prvé řadě přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výhrady, podle níž byl soud prvního stupně nesprávně obsazen. V této souvislosti předesílá, že shora uvedená námitka není podřaditelná dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nýbrž jde o tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení §229 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a o. s. ř. a k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jakkoli platí, že u přípustného dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněném pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že ke zmatečnostním vadám může přihlédnout jen tehdy, podávají-li se z obsahu spisu. Jelikož nejde o vadu, jíž může být dovolání odůvodněno, nemůže ke zjištění její existence provádět dokazování (srov. ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř., podle něhož dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodu dovolání) [k tomu srov. dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010].
Jelikož z obsahu spisu dovolatelem namítaná zmatečnostní vada řízení (rozuměj zmatečnost spočívající v tom, že JUDr. J. Š. nebyl zákonným soudcem), neplyne, nemohl Nejvyšší soud k „takové vadě“ ani přihlédnout.
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §43a obč. zák. projev vůle, směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více určitým osobám, je návrhem na uzavření smlouvy (dále jen „návrh“), jestliže je dostatečně určitý a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí (odstavec 1). Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Návrh, i když je neodvolatelný, může navrhovatel zrušit, dojde-li projev o zrušení osobě, které je určen, dříve nebo alespoň současně s návrhem (odstavec 2). Dokud nebyla smlouva uzavřena, může být návrh odvolán, jestliže odvolání dojde osobě, které je určeno, dříve, než tato osoba odeslala přijetí návrhu (odstavec 3). Návrh nemůže být odvolán a) během lhůty, která je v něm stanovena pro přijetí, ledaže z jeho obsahu vyplývá právo jej odvolat i před uplynutím této lhůty nebo b) je-li v něm vyjádřena neodvolatelnost (odstavec 4).
Podle ustanovení §43c obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (odstavec 1). Včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Přijetí lze odvolat, jestliže odvolání dojde navrhovateli nejpozději současně s přijetím (odstavec 2). Pozdní přijetí má přesto účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn, a to ústně nebo odesláním zprávy (odstavec 3). Jestliže z dopisu nebo jiné písemnosti, jež vyjadřují přijetí návrhu, vyplývá, že byly odeslány za takových okolností, že by došly navrhovateli včas, kdyby jejich přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí ústně osobu, které byl návrh určen, že považuje návrh za zaniklý, nebo jí v tomto smyslu odešle zprávu (odstavec 4).
Podle ustanovení §156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněném pod číslem 46/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obligační účinky kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky věcné (věcněprávní); účinky obligační jsou jedním z předpokladů pro účinky věcné (srov. v této souvislosti rovněž důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 993/2009 a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 5294/2009).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zástavní právo vyplývající ze smluv o zřízení zástavního práva mohlo vzniknout pouze tehdy, byla-li zástavní smlouva uzavřena dříve, než bylo zástavní právo podle ní vloženo do katastru nemovitostí.
V rozsudku svého velkého senátu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, Nejvyšší soud dále doplnil, že účinnost přijetí návrhu smlouvy ve smyslu §44 odst. 1 obč. zák. může být dohodou stran určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi); to platí i pro zástavní smlouvu.
Jakkoli ve světle shora citované judikatury neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož ke včasnému přijetí návrhu smlouvy o zřízení zástavního práva (případně) došlo okamžikem doručení tohoto návrhu žalobci s vyznačením vkladu zástavního práva, přičemž se tak stalo poté, co banka doručila návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí katastrálnímu úřadu [z povahy věci je vyloučeno, aby zástavní právo k nemovitosti vzniklo, aniž by byla uzavřena zástavní smlouva], na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu – podle kterého zástavní smlouva platně vznikla, když při podpisu návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, jehož součástí byla i zástavní smlouva, musel mít žalobce vědomost o tom, že banka návrh na uzavření smlouvy akceptovala – ničeho nemění.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud přitakal soudu prvního stupně i co do závěru, podle něhož žalobce jako navrhovatel podepsal návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, jehož součástí byla i zástavní smlouva, pročež musel mít vědomost o tom, že banka návrh na uzavření smlouvy akceptovala a že zástavní smlouva byla ve sféře jeho dispozice. Polemikou s tímto skutkovým závěrem dovolatel – posuzováno podle obsahu – uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem u dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.
Konečně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci dovolatele ohledně neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva pro omyl, týkající se doby, na kterou bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na dovoláním nezpochybněném závěru o tom, že právo žalobce uplatnit námitku relativní neplatnosti podle ustanovení §49a obč. zák. je promlčeno a žalovaný se promlčení dovolal.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu