ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.210.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 210/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) Z. S. a b) D. S. , zastoupených JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, proti žalovanému JUDr. Josefu Boudovi , advokátu, se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, PSČ 678 01, jako správci konkursní podstaty úpadce V. M., zastoupenému Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 6/55, PSČ 120 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 90/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. 9 Cmo 22/2010-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. února 2010, č. j. 49 Cm 90/2006-114, zamítl Krajský soud v Brně žalobu, kterou se žalobci (Z. S. a D. S.) domáhali vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce V. M.) vyloučení spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné třetiny ve výroku označených nemovitostí (dále jen „spoluvlastnický podíl“ a „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne 19. prosince 2008, č. j. 49 Cm 90/2006-42 (rovněž zamítavý), zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. května 2009, č. j. 9 Cmo 49/2009-63.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §35 odst. 1 a §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého smlouva o zřízení zástavního práva číslo 1-22509-9555-758/0800, kterou žalobce a) spolu s pozdějším úpadcem (jako zástavní dlužníci) dne 25. srpna 1993 uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s. (jako zástavní věřitelkou) k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdějšímu úpadci (dále jen „zástavní smlouva“), je platná, když „splňuje veškeré náležitosti tohoto typu právního úkonu, vyžadované zákonem (…), neboť je v ní řádně určen předmět zástavního práva (zástava) a také i pohledávka, kterou zabezpečuje“. Z obsahu zástavní smlouvy je pak podle odvolacího soudu zcela zřejmé také to, že na jejím základě mělo být zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu obou zástavních dlužníků (tj. u každého z nich v rozsahu ideální 1/3 sporných nemovitostí).
Za opodstatněné neměl ani výhrady žalobkyně b), podle níž spoluvlastnický podíl tvořil předmět společného jmění žalobců, zástavní smlouva však byla uzavřena bez jejího souhlasu a je z tohoto důvodu neplatná. Odvolací soud přitom zdůraznil, že jakkoli nelze mít zastavení nemovitosti náležející do společného jmění manželů za běžnou záležitost, k níž by nebylo zapotřebí souhlasu druhého manžela, zástavní smlouva může být z tohoto důvodu neplatná jen tehdy, jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá. V posuzovaném případě tak žalobkyně učinila až v souvislosti s podanou vylučovací žalobou, z čehož je zřejmé, že „úkon dovolání se relativní neplatnosti nebyl účinně završen, když jej žalobkyně b) neuplatnila vůči dalšímu účastníkovi zástavní smlouvy, jímž byl – kromě pozdějšího úpadce – i zástavní věřitel.“ Právo na dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy se navíc již promlčelo, neboť nebylo vykonáno v obecné promlčecí době podle ustanovení §101 obč. zák. (žalobkyně b/ uplatnila relativní neplatnost zástavní smlouvy uzavřené dne 25. srpna 1993, podle níž bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 27. srpna 1993, až žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14. listopadu 2006) a žalovaný správce konkursní podstaty „se námitky promlčení dovolal“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/), a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají.
Námitky, jimiž dovolatelé vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. již proto, že dovolateli vytýkaná vada řízení (spočívající v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, zabýval-li se – v situaci, kdy dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že spoluvlastnický podíl náleží do společného jmění žalobců – „dalšími záležitostmi navazujícími na otázku aktivní legitimace žalobkyně b/, včetně dovolání se relativní neplatnosti předmětné zástavní smlouvy“) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Nejvyšší soud ostatně v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009 a ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010).
Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani v řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, když právní posouzení věci v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84). Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených již odvolacím soudem nelze – při posuzování obsahu zástavní smlouvy – dospět k jinému závěru, než že předmětem zástavy byl v daném případě rovněž spoluvlastnický podíl žalobce a) ve výši ideální jedné třetiny sporných nemovitostí.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je konečně i závěr odvolacího soudu, podle něhož právo dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy podléhá promlčení, přičemž promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.). Pro určení počátku běhu promlčecí doby je přitom určující okamžik uzavření zástavní smlouvy, nikoli to, kdy se zástavní dlužník o vzniku takového práva dozvěděl (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006 a ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, uveřejněných pod čísly 97/2007 a 71/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je konečně právně bezvýznamná i námitka dovolatelů, podle níž se žalobkyně b) dovolala relativní neplatnosti zástavní smlouvy vůči všem účastníkům smlouvy. Její přezkoumání totiž k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí (v situaci, kdy odvolací soud shledal námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti zástavní smlouvy důvodnou) zjevně vést nemůže.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu