ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2374.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2374/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem, se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Libická 1832/5, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ Ing. M. Š. , a 2/ JUDr. J. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1.262.382,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 129/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 30 Co 173/2010-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 20 C 127/2007-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. října 2009, č. j. 20 C 129/2007-174 a opravného usnesení k doplňujícímu usnesení ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 20 C 129/2007-176, zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu, kterou se úpadce J. K. domáhal jako žalobce vůči žalovaným (1/ Ing. M. Š., bývalému správci jeho konkursní podstaty a 2/ JUDr. J. Š., stávající správkyni jeho konkursní podstaty) zaplacení částky 1.262.382,44 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a IV. výroku) a o odměně soudem ustanoveného advokáta žalobce (bod III. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze nejprve usnesením ze dne 3. června 2009, č. j. 30 Co 233/2010-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o odměně soudem ustanoveného advokáta žalobce. Posléze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (v celém rozsahu) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel oběma soudům vytýká nesprávnost závěru, že není věcně legitimován k vymáhání nároku uplatněného žalobou (částka, kterou měl první žalovaný po skončení výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce vydat /leč nevydal/ druhé žalované jako nově ustanovené správkyni konkursní podstaty žalobce), neboť ten se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, s nímž má právo nakládat druhá žalovaná (stávající správkyně konkursní podstaty žalobce), bez zřetele k tomu, zda pohledávka byla (formálně) sepsána do konkursní podstaty.
Soudy obou stupňů založily svůj úsudek též na skutkovém závěru (jenž dovoláním nemůže být zpochybněn), podle kterého poté, co Městský soud v Praze uložil druhému žalovanému (usnesením ze dne 24. dubna 2001, č. j. 52 K 52/97-1251) vydat (předat) první žalované (ve vazbě na ukončení výkonu funkce správce konkursní podstaty žalobce) částku 1.256.600,- Kč (nikoli více), druhá žalovaná tuto částku exekučně vymáhala a první žalovaný na ni (dosud) zaplatil druhé žalované částku 249.262,- Kč,
Závěr, podle kterého za trvání konkursu vedeného na majetek úpadce vymáhá pohledávky úpadce za jeho dlužníky (lhostejno, zda taková pohledávka vznikla až v průběhu konkursu a že případně šlo o pohledávku vůči bývalému správci konkursní podstaty úpadce) správce konkursní podstaty úpadce, na kterého přešlo právo nakládat s majetkem konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu na majetek úpadce (nikoli až soupisem), je i na tomto skutkovém základě závěrem triviálním, opírajícím se o jednoznačnou dikci §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jenž dalšího výkladu nezasluhuje. Srov. k tomu ostatně v judikatuře již body XVI. a XIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65.
Ve vztahu ke druhé žalované lze doplnit, že právo žádat, aby mu správkyně jeho konkursní podstaty vydala (zaplatila) z majetku konkursní podstaty peněžní prostředky určené k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů, zákon o konkursu a vyrovnání úpadci zcela zjevně nedává.
K dovolacím námitkám, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje účinnost prohlášení konkursu na svůj majetek (namítaje, že usnesení o prohlášení konkursu nebylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu) a ve spojení s nimiž dále dovozuje neúčinnost ustanovení druhé žalované do funkce správkyně jeho konkursní podstaty, Nejvyšší soud uvádí, že jde o argumentaci, kterou dovolatel uplatňuje v různých řízeních (včetně dovolacího řízení) opakovaně a k níž se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší soud. Srov. např. usnesení ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 882/2011, ve kterém Nejvyšší soud shrnul rozhodnutí, z nichž se podává, že konkurs na majetek dovolatele byl pravomocně a účinně prohlášen, včetně tamtéž uvedeného odkazu na rozhodnutí z konkursního spisu dovolatele, jež potvrzují, že k vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na majetek dovolatele došlo. Ani v tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud důvod připustit dovolání nemá.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a u žalovaných žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu