ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2520.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2520/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. M. H. , zastoupenému Mgr. Janem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, U Průhonu 1516/32, PSČ 170 00, o zaplacení částky 139.449,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 68/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15 Co 207/2009-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 15 Co 207/2009-173, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 9. ledna 2009, č. j. 9 C 66/2008-138, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 139.449,46 Kč s 25% úrokem od 10. července 2006 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Komerční banka, a. s. (dále též jen „banka“) a žalovaný uzavřeli dne 15. března 2001 smlouvu o zřízení a vedení Expreskonta KB číslo 942812810227/0100 (dále též jen „běžný účet“). Mezi smluvními stranami bylo (mimo jiné) dohodnuto, že v případě vzniku nepovoleného debetu na účtu je banka oprávněna pro takovou pohledávku zřídit žalovanému „účet pohledávky z nepovoleného debetu“ a požadovat vedle smluveného úroku rovněž úroky z prodlení z dlužné částky, jejichž výši stanoví v oznámení.
2/ Dne 20. září 2004 byl bance doručen exekuční příkaz č. j. EX 1990/04-28 (dále jen „exekuční příkaz“), jímž soudní exekutor „ve věci oprávněného Frenn Trading B. V. proti žalovanému jako povinnému“ přikázal bance, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu povinného nevyplácela do výše vymáhané pohledávky (tj. až do částky 1.419.518,20 Kč) a jejího příslušenství peněžní prostředky a ke dni, kdy bude bance doručeno vyrozumění, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, poukázala „příslušnou částku“ na účet exekutorského úřadu.
3/ Ke dni doručení exekučního příkazu bance činil zůstatek na běžném účtu 781.200,98 Kč. Následující den „bylo z účtu čerpáno v hotovosti nebo platební kartou“ 108.780,- Kč. V období do 13. července 2005 byla na běžný účet připsána celkem částka 12.521,52 Kč, naopak „na vrub účtu“ byly účtovány poplatky v celkové výši 2.865,- Kč.
4/ Po doručení vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, byla dne 13. července 2005 z běžného účtu žalovaného odepsána částka 793.722,50 Kč (odpovídající součtu zůstatku na běžném účtu ke dni 20. září 2004 a částky připsané na běžný účet v následujícím období) a převedena na účet na exekutorského úřadu.
5/ Dne 13. ledna 2006 převedla banka na účet exekutorského úřadu další částku ve výši 10.080,64 Kč (odpovídající částkám připsaným na běžný účet žalovaného ve dnech 31. července 2005 a 18. října 2005). Celková výše debetního zůstatku na běžném účtu žalovaného pak činila (s připočtením poplatků účtovaných do 31. května 2006 a úroků ve výši 26.732,46 Kč) celkem 139.449,46 Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §369 odst. 1 a §715 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a §304 odst. 1, §305, §306 odst. 1 a §307 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – uzavřel, že žalobkyně v řízení prokázala, že na základě uzavřené smlouvy o běžném účtu byla oprávněna „účtovat si poplatky za poskytnuté služby a v případě vzniku debetu také úroky a úroky z prodlení“, přičemž „doložila také pohyby na účtu vedoucí ke vzniku dluhu ve výši žalované částky“.
Za opodstatněné přitom nepovažoval výhrady žalovaného, podle nichž banka převedla na účet exekutorského úřadu více finančních prostředků, než kolik činil aktuální zůstatek na účtu. Potud zdůraznil, že banka „postupovala přesně podle pokynů exekutora i podle ustanovení občanského soudního řádu a z účtu odvedla celou částku, která na něm byla k dispozici v okamžiku, kdy jí byl doručen exekuční příkaz a všechny další prostředky, které byly na účet připsány následně ve lhůtách stanovených zákonem“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalobkyni zaplatit České republice na soudním poplatku částku 4.510,- Kč (třetí výrok).
Odvolací soud neměl (na rozdíl od soudu prvního stupně) postup banky při provádění exekuce za souladný s ustanovením §304 odst. 1 o. s. ř., které upravuje tzv. arrestatorium. Z učiněných skutkových zjištění totiž plyne, že banka po doručení exekučního příkazu běžný účet „nezablokovala“, naopak „provedla výplaty peněžních prostředků a s účtem dále nakládala“. To, že na běžném účtu nebyla v okamžiku, kdy bance bylo doručeno vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci, částka odpovídající zůstatku na účtu ke dni doručení exekučního příkazu, tak nezpůsobil žalovaný, ale banka porušením povinností uložených jí soudním exekutorem v souladu s §65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a §304 odst. 1 o. s. ř. Za tohoto stavu pak není možné „s přihlédnutím“ k §311 o. s. ř. dovodit, že bance vznikl nárok na zaplacení pohledávky z titulu debetního zůstatku na účtu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zaměřil jen na „zjištění“, zda banka postupovala při provedení exekuce v souladu s ustanovením §304 odst. 1 o. s. ř., aniž by též zkoumal, kdo peněžní prostředky z běžného účtu (poté, co mělo dojít k jeho zablokování) skutečně vyčerpal. Případné pochybení banky v tomto směru přitom mohlo podle dovolatelky zakládat pouze odpovědnost banky podle ustanovení §311 o. s. ř. vůči oprávněnému v nařízené exekuci, pro rozhodnutí v dané věci však žádný význam mít nemohlo.
Navíc v situaci, kdy banka převedla ve prospěch bankovního účtu soudního exekutora částku odpovídající zůstatku na běžném účtu žalovaného ke dni 20. září 2004 (kdy byl bance doručen exekuční příkaz) a dále peněžní prostředky, které došly na běžný účet dodatečně (ve lhůtě šesti měsíců od doručení vyrozumění, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci), nebyl oprávněný postupem banky ani nijak poškozen, neboť „se mu dostalo to, co obdržet měl“.
Za správný proto dovolatelka považuje závěr soudu prvního stupně, který – se zřetelem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný „vyčerpal v rozhodném období finanční prostředky“ – dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky je důvodný a žalobě vyhověl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §65 exekučního řádu (ve znění účinném k datu vydání exekučního příkazu a odepsání vymáhané pohledávky z běžného účtu žalovaného) nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce přikázáním pohledávky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky.
Dle ustanovení §304 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná pohledávka odepsána (odstavec 1). Povinný ztrácí okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství (odstavec 3).
Ustanovení §311 o. s. ř. pak stanoví, že nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení §304 odst. 1 a §307 až 309a, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Podle ustanovení §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) konečně platí, že bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že v soudní praxi není pochyb o tom, že oprávnění (nároky) majitele účtu spočívající – obecně vzato – v tom, aby jemu nebo jím určeným osobám byly na jeho žádost nebo písemný příkaz, popř. při splnění sjednaných podmínek, vyplaceny peněžní prostředky z účtu nebo zůstatek účtu, představuje „pohledávku z účtu u peněžního ústavu“, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle §303 až §311 o. s. ř. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu (rozuměj získala právo, aby jí peněžní ústav v daném rozsahu pohledávku původně náležející majiteli účtu uhradil). K tomu srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 a ze dne 14. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001, uveřejněných pod čísly 4/2001 a 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (uvedená rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 48/2009, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že již ze samotné povahy institutu přikázání pohledávky z (běžného) účtu u peněžního ústavu je nepochybné, že plní-li banka dle exekučního příkazu, vždy plní „ze svého“ (a nikoli za použití peněžních prostředků majitele účtu) a to na úhradu dluhu majitele účtu (nikoli svého dluhu) s tím, že v rozsahu realizovaného plnění (limitovaného výší částky vymáhané exekučním příkazem) zaniká pohledávka majitele (běžného) účtu za bankou. V takovém případě vždy banka plní a oprávněný plnění přijímá s vědomím, že jde o plnění na dluh třetí osoby (majitele běžného účtu – povinného dle exekučního příkazu).
Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (srov. ustanovení §307 o. s. ř.). Peněžní ústav je proto také (jak se výslovně podává z ustanovení §311 o. s. ř.) plně zodpovědný za to, že výkon rozhodnutí provede tak, jak mu ukládá zákon, jinak řečeno, že oprávněnému bude zaplacena částka, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí postupoval správně.
Z výše řečeného však (oproti mínění odvolacího soudu) ještě neplyne, že poruší-li peněžní ústav při provedení výkonu rozhodnutí některou z povinností, jež mu ukládají ustanovení §304 odst. 1 a §307 až 309a o. s. ř., nemá právo domáhat se po povinném zaplacení toho, co byl (v důsledku porušení svých povinností) v intencích ustanovení §311 o. s. ř. povinen oprávněnému nahradit ze svých prostředků. Tím, že peněžní ústav zaplatil oprávněnému uvedenou náhradu, se totiž nic nemění na tom, že dlužníkem oprávněného byl povinný a že to byl právě on, kdo měl vymáhanou pohledávku po právu zaplatit (peněžní ústav takovou hmotněprávní povinnost neměl).
Skutečnost, že v důsledku plnění peněžního ústavu oprávněnému podle ustanovení §311 o. s. ř. bude povinný zproštěn povinnosti zaplatit dlužnou částku oprávněnému ze svého (plněním poskytnutým peněžním ústavem pohledávka oprávněného vůči povinnému zanikne), se proto nutně v majetkových poměrech povinného projeví tím, že se na úkor peněžního ústavu (v rozsahu poskytnutého plnění) bezdůvodně obohatí (srov. ustanovení §454 obč. zák.), neboť za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (k tomu srov. shodně v právní teorii např. Kurka, V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, str. 440 – 441, v soudní praxi pak např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 837/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 1999, pod číslem 98, a již výše zmíněného rozsudku sp. zn. 29 Cdo 48/2009). Takto získané obohacení je pak dlužník povinen peněžnímu ústavu vydat (§451 odst. 1 obč. zák.).
Na výše uvedeném závěru přitom není způsobilá nic změnit ani skutečnost, že povinný vznik bezdůvodného obohacení nezavinil. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je totiž objektivního charakteru a předpokladem jejího vzniku není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve světle výše uvedených závěrů) není významné ani to, pod jakou hmotněprávní normu sama žalobkyně svůj nárok podřadila (jak uplatněný nárok právně kvalifikovala). Není totiž pochyb o tom, že povinností soudu je – umožňují-li to učiněná skutková zjištění – posoudit uplatněný nárok podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Jinak řečeno, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobkyni přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhala, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně plnění domáhala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží (k tomu srov. v soudní praxi např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 131, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu