ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2563.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2563/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně MED-INVEST, spol. s r. o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Brněnská 992/3, PSČ 400 01, identifikační číslo osoby 48267139, zastoupené JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 206/8, PSČ 400 01, proti žalovanému Společenství vlastníků garáží Šrámkova 3323 v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Šrámkova 3323, PSČ 400 11, identifikační číslo osoby 25448919, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, PSČ 400 01, za účasti B. B., jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 206/8, PSČ 400 01, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 346/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 14 Co 167/2010-237, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 14 Co 167/2010-237, a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 13 C 346/2005-219, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. června 2006, č. j. 13 C 346/2005-80, zamítl Okresní soud v Ústí nad Labem žalobu o nahrazení souhlasu žalovaného se změnou účelu užívání nebytové jednotky žalobce, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Ústí nad Labem na listu vlastnictví pro obec Ústí nad Labem a katastrální území D. (dále jen „sporná nebytová jednotka“), z prodejny potravin na restauraci, uzavíraje, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť o udělení souhlasu dosud nebylo rozhodnuto shromážděním žalovaného.
Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. července 2007, č. j. 12 Co 775/2006-103, rozsudek soudu prvního stupně, dovozuje, že žalobkyni sice věcná legitimace svědčí, nicméně žalovanému – jelikož o udělení souhlasu dosud nerozhodlo shromáždění vlastníků jednotek – nikoliv.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007 (posléze uveřejněným pod číslem 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 17/2009“), zrušil rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, podle kterých shromáždění vlastníků jednotek žalovaného o udělení souhlasu se změnou účelu užívání sporné nebytové jednotky nerozhodovalo, uzavřel, že žalobu na nahrazení projevu vůle podle §11 odst. 3 věty druhé zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, může vlastník jednotky podat i tehdy, jestliže se shromáždění v přiměřené době nesešlo, ačkoli vlastník o jeho svolání požádal. Současně vysvětlil, že pasivní věcná legitimace svědčí žalovanému.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 21. srpna 2008, č. j. 14 Co 199/2008-127, zrušil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2006, č. j. 13 C 346/2005-80, a uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval důvody, pro něž žalobkyně požaduje změnu účelu užívání sporné nebytové jednotky, jakož i důvody, pro které žalovaný s takovou změnou nesouhlasí.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 13 C 346/2005-219, žalobu opětovně zamítl, neshledávaje na straně žalobkyně relevantní důvody pro změnu účelu užívání sporné nebytové jednotky a poukazuje na skutečnost, že shromáždění žalovaného dne 4. října 2005 „jednomyslně přijalo usnesení s negativním stanoviskem ke změně“.
Ve výroku označeným rozsudkem změnil Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně tak, že udělil žalobci souhlas ke změně účelu užívání sporné nebytové jednotky z prodejny potravin na restauraci (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §11 odst. 3 a 5 zákona o vlastnictví bytů – uzavřel, že žalobci nezbylo, než podat žalobu na náhradu projevu vůle (souhlasu se změnou účelu užívání jednotky podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů), přičemž důvody, pro které žalovaný odmítá souhlas udělit, „nejsou objektivně dány a souhlas s uvedenou změnou lze proto udělit, neboť jeho udělením nedojde k zásahu do vlastnického práva žalovaného“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil důvody, pro něž dovolatel odmítl udělit žalobkyni souhlas se změnou účelu užívání sporné nebytové jednotky, jinak než soud prvního stupně, aniž provedl v potřebném rozsahu dokazování a aniž je z jeho rozhodnutí zřejmé, o jaké důkazy opírá svá skutková zjištění.
V rovině právního posouzení pak dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož důvody, pro které dovolatel odmítá souhlas se změnou účelu užívání sporné nebytové jednotky udělit, nejsou dány. Současně pak poukazuje na závěr soudu prvního stupně, podle něhož je „k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek, přičemž v tomto případě převážná většina vlastníků jednotek vyslovila nesouhlas“, a vyslovuje přesvědčení, že „žádá-li zákon k rozhodnutí o takové otázce kladné vyjádření všech vlastníků jednotek (§11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů), je zřejmé, že preferuje vůli těchto vlastníků jako významnou relevantní skutečnost. Soud rozhodující takovou otázku, kdy mocensky vnucuje většině spoluvlastníků stav pro ně do té doby nepřijatelný, by měl své rozhodnutí opřít o velmi závažné důvody na straně žalobce, a nikoliv o důvody dočasné a pomíjivé, tak jako v tomto případě“.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012), se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – správností právního posouzení věci odvolacím soudem, tedy tím, zda je naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Ustanovení §11 odst. 1 až 3 zákona o vlastnictví bytů určuje:
Společenství musí alespoň jednou ročně konat shromáždění. Shromáždění se sejde z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu hlasů (první odstavec).
Shromáždění je schopné usnášení, jsou-li přítomni vlastníci jednotek, kteří mají většinu hlasů; k přijetí usnesení je zapotřebí nadpoloviční většiny přítomných hlasů (druhý odstavec).
Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu (§8 odst. 2); spoluvlastníci jednotky mají postavení vlastníka jednotky (jeden hlas). Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne (třetí odstavec).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněném pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 58/2012“), není pochyb o tom, že v situaci upravené v ustanovení §11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů (kdy usnesení není přijato proto, že nebyla dosažena potřebná většina) zákon předpokládá, že soud zásadně svým rozhodnutím dotčenou záležitost, spadající do působnosti shromáždění, upraví, tj. svým rozhodnutím nahradí usnesení, jež mělo být (a nebylo) přijato shromážděním. Nebylo-li žádné usnesení přijato, jiný význam právní úprava práva vlastníka jednotky obrátit se na soud mít nemůže. Jak přitom plyne z R 17/2009, soud rozhodne podle §11 odst. 3, věty druhé zákona o vlastnictví bytů i tehdy, jestliže se shromáždění vlastníků jednotek v přiměřené době nesešlo, ačkoliv vlastník jednotky o jeho svolání požádal.
Avšak přijme-li shromáždění usnesení, nelze již podle §11 odst. 3, věty druhé zákona o vlastnictví bytů postupovat. Přijaté usnesení může být toliko přezkoumáno soudem, a to za podmínek upravených ustanovením §11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o vlastnictví bytů.
Soud přitom nemůže svým rozhodnutím změnit usnesení shromáždění přijaté většinou vlastníků, resp. toto usnesení nahradit svým vlastním rozhodnutím, neboť by takovým postupem mohl menšinový (přehlasovaný) vlastník vnutit svou vůli (prostřednictvím soudního přezkumu usnesení shromáždění) většině vlastníků.
Jinými slovy, oproti žalobě podle ustanovení §11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, kdy soud na návrh kterékoliv z vlastníků svým rozhodnutím nahradí usnesení, jež mělo být (a nebylo) přijato shromážděním, v případě žaloby podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost.
V R 58/2012 Nejvyšší soud současně uzavřel, že právní úprava obsažená v ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vylučuje, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem. Platnost usnesení shromáždění tudíž nelze napadat žalobou o určení neplatnosti podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. a ani nemůže být přezkoumávána jakožto předběžná otázka v jiném soudním řízení, s výjimkou řízení o zápis skutečností, vzešlých z dotčeného usnesení, do rejstříku společenství vlastníků jednotek. Opačný závěr by právní úpravu, začleněnou do ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, činil nadbytečnou a vnášel by – v rozporu s principem právní jistoty – do poměrů společenství, vlastníků jednotek a koneckonců i třetích osob právní nejistotu.
V projednávané věci – oproti skutkovému stavu, z nějž soudy vycházely v předchozích rozhodnutích a z nějž také vycházel Nejvyšší soud v prvním kasačním rozhodnutí – soudy nižších stupňů uzavřely, že shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyšší orgán žalovaného o souhlasu ke změně účelu užívání sporné nebytové jednotky rozhodovalo dne 4. října 2005 a přijalo usnesení, jímž udělení souhlasu zamítlo. Pak ovšem již postup podle ustanovení §11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů nepřichází v úvahu. Usnesení bylo shromážděním přijato a soud je svým rozhodnutím nahradit nemůže (viz opět R 58/2012). Žalobkyni jakožto vlastnici jednotky, jež s přijatým usnesením shromáždění nesouhlasí, zbývá pouze možnost domáhat se v zákonné lhůtě postupem upraveným v ustanovení §11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o vlastnictví bytů vyslovení neplatnosti přijatého usnesení pro rozpor s právními předpisy či stanovami společenství. V tomto řízení však platnost usnesení shromáždění žalovaného přezkoumávána být nemůže.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž žalobě na nahrazení projevu vůle vyhověl, ačkoliv o udělení souhlasu se změnou účelu užívání sporné nebytové jednotky již rozhodlo shromáždění žalovaného, je tudíž již z tohoto důvodu nesprávné.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K projednání a rozhodnutí žaloby vlastníka jednotky podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů jsou (s účinností od 1. července 2005, kdy bylo novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb. do ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř. doplněno písmeno w/) věcně příslušné krajské soudy. Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu jsou přitom až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§11 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Byla-li žaloba v projednávané věci podána dne 17. srpna 2005, jsou k jejímu projednání a rozhodnutí věcně příslušné krajské soudy (§9 odst. 3 písm. w/ o. s. ř., ve znění účinném ke dni podání žaloby). Rozhodl-li ve věci v prvním stupni okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně podle §243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému (§243b odst. 2 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval námitkami dovolatele směřujícími proti posouzení důvodů, pro které odmítá udělit souhlas se změnou účelu užívání sporné nebytové jednotky, jakož i vytýkanými vadami řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu