ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.3687.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3687/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Z. L. , zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, PSČ 702 00, proti žalované Mgr. M. S. , zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 86/2, PSČ 736 01, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 52/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. června 2010, č. j. 6 Cmo 121/2009-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. srpna 2009, č. j. 40 Cm 52/2006-64, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobce (Z. L.) domáhal vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce R. D. vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co dokazování provedené soudem prvního stupně částečně zopakoval – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Žalobce (jako „majitel nemovitosti“) uzavřel se společností ČESKÁ ZÁRUČNÍ akciová společnost (dále jen „společnost Č“) smlouvu datovanou 4. února 1994, v níž se zavázal poskytnout za sjednanou úplatu „společnosti Č. do zástavy“ sporné nemovitosti s tím, že společnost Č s nimi bude „disponovat na základě plné moci, a to v úkonech a jednáních v ní uvedených a na dobu neurčitou“.
2/ Žalobce udělil společnosti Č písemně plnou moc k zastupování „ve věci zastavení“ sporných nemovitostí s tím, že za tímto účelem je zmocněnec oprávněn „k uzavření a podpisu zástavní smlouvy, k podání a podpisu návrhu na zápis vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí a dále k zastoupení v řízení před katastrálním úřadem“. Plná moc byla datována dnem 24. ledna 1994, ve skutečnosti k jejímu udělení došlo až dne 18. března 1994.
3/ INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. (jako zástavní věřitelka) uzavřela se žalobcem, zastoupeným společností Č, k zajištění pohledávky vůči pozdějšímu úpadci ve výši 5.000.000,- Kč (vzniklé ze smlouvy o úvěru č. ... ze dne 4. března 1994) smlouvu o zřízení zástavního práva (dále též jen „zástavní smlouva“), jejímž předmětem byly sporné nemovitosti. Smlouva byla datována dnem 11. března 1994, k jejímu uzavření však došlo až 22. března 1994. Právní účinky vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 23. března 1994.
4/ Usnesením ze dne 15. dubna 2003, č. j. 22 K 8/2003-24, prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil žalovanou.
5/ Výzvou ze dne 14. srpna 2006 byl žalobce vyzván k plnění do konkursní podstaty úpadce dle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“); žalobce ve prospěch konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nevyplatil a nesložil ani cenu sporných nemovitostí.
6/ Žalovaná sepsala sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §27 odst. 5 ZKV – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaná správkyně konkursní podstaty sepsala sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty po právu. Přitom zdůraznil, že podle výsledků provedeného dokazování udělil žalobce společnosti Č plnou moc, na základě které byla oprávněna zastavit sporné nemovitosti ve vlastnictví žalobce, již dne 18. března 1994, tedy (oproti tvrzení žalobce) ještě před uzavřením zástavní smlouvy.
Námitku žalobce, podle které z udělené plné moci ani ze smlouvy datované dnem 4. února 1994 neplyne oprávnění společnosti Č zastavit jménem žalobce sporné nemovitosti ve prospěch třetí osoby (rozuměj k zajištění pohledávky vůči jiné osobě než společnosti Č), neshledal odvolací soud důvodnou, když v plné moci v tomto směru žádné omezení (co do okruhu osob, jichž se může poskytnuté zajištění týkat) uvedeno není a nepodává se ani z obsahu smlouvy datované dnem 4. února 1994. Společnost Č tak mohla uzavřít jménem žalobce zástavní smlouvu k zajištění „jakéhokoliv úvěru, tj. i pohledávky za jiným subjektem než společností Č“.
Důvodnou by ostatně žaloba nebyla ani tehdy, prokázal-li by žalobce, že zástavní smlouva byla uzavřena ještě před podpisem plné moci datované dnem 11. března 1994. V takové situaci by bylo nutné podle odvolacího soudu považovat následné udělení plné moci za schválení zástavní smlouvy ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Navíc, doplnil odvolací soud, již uzavřením smlouvy datované dnem 4. února 1994, „jejímž obsahem je dohoda o plné moci (§23 občanského zákoníku)“, byl založen vnitřní vztah mezi žalobcem jako zmocnitelem a společností Č jako zmocněncem. Při zastoupení na základě plné moci je totiž třeba rozlišovat „mezi dohodou o plné moci jako dvoustranným právním úkonem mezi zastoupeným (zmocnitelem) a zástupcem (zmocněncem), jímž vzniká oprávnění k zastupování a plnou mocí, která je pouhým průkazem zmocnění, působícím navenek vůči třetí osobě, s níž zmocněnec následně jedná a dokládá své oprávnění jednat za zmocnitele“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud shledal žalobcem uplatněnou námitku, podle níž společnost Č nebyla oprávněna jako zmocněnec uzavřít za žalobce (zmocnitele) spornou zástavní smlouvu, nedůvodnou (a žalobu zamítl), jednak proto, že dospěl k závěru, podle kterého společnost Č uzavřela zástavní smlouvu na základě plné moci udělené jí žalobcem (před uzavřením zástavní smlouvy) dne 18. března 1994, jednak proto, že oprávnění společnosti Č zastupovat jako zmocněnec žalobce při uzavírání zástavní smlouvy bylo založeno již uzavřenou smlouvou datovanou dnem 4. února 1994 (jež je podle svého obsahu dohodou o plné moci). Současně doplnil, že v situaci, kdy by k udělení plné moci došlo skutečně až po uzavření zástavní smlouvy, bylo by nutné takové jednání považovat za dodatečné schválení již učiněného právního úkonu (zástavní smlouvy) podle §33 odst. 2 obč. zák.
Z hlediska výhrad, jimiž žalobce zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do prvního z výše uvedených závěrů, přitom Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledává. Dospěl-li odvolací soud při výkladu sporné plné moci – v situaci, kdy je z jejího obsahu zřejmé, že z hlediska vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění neobsahuje žádné omezení co do okruhu osob, jichž se může žalobcem poskytnuté zajištění (zástava sporných nemovitostí) týkat – k závěru, podle kterého plná moc opravňovala společnost Č k tomu, aby jménem žalobce uzavřela zástavní smlouvu k zajištění pohledávky vůči pozdějšímu úpadci, odpovídá jeho právní posouzení věci v tomto směru výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a či v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Prostřednictvím výhrad, jimiž dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobce udělil společnosti Č plnou moc (datovanou dnem 24. ledna 1994) až 18. března 1994, pak dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá k dispozici.
Nečiní-li výše uvedený závěr odvolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významným, nelze – v intencích výše řečeného – dovolání připustit ani k prověření dalších námitek dovolatele týkajících se výkladu ustanovení §23 a 33 odst. 2 obč. zák. (tj. k posouzení otázky, zda lze smlouvu datovanou dnem 4. února 1994 považovat podle jejího obsahu za dohodu o plné moci a zda lze s případným pozdějším udělením plné moci, opravňující zmocněnce k zastupování zmocnitele při uzavření zástavní smlouvy, spojovat účinky dodatečného schválení – zmocněncem již uzavřené – zástavní smlouvy). Jelikož závěr o tom, že společnost Č byla oprávněna uzavřít jménem žalobce zástavní smlouvu na základě plné moci udělené ji žalobcem dne 18. března 1994 – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nemůže mít přezkoumání uvedených námitek dovolatele vliv na výsledek sporu a dovolání je tak nepřípustné jako celek.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady řízení, jež sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2010, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (k tomu srov. též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu