ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4598.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4598/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, PSČ 742 21, proti žalované JUDr. E. J., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. J., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 42/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009, č. j. 40 Cm 42/2006-57 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 117/2009-91, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2009, č. j. 40 Cm 42/2006-57, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 117/2009-91, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne ze dne 18. června 2009, č. j. 40 Cm 42/2006-57, Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §27 a 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a cituje závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 716/2007 (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že zaplacení částky 396.820,- Kč žalobkyní do konkursní podstaty úpadce na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů (zaniklého prohlášením konkursu na majetek úpadce a vypořádaného rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. března 2005, č. j. 7 C 191/2001-132) nelze považovat za „jiný“, v ustanovení §27 ZKV výslovně neupravený, způsob zpeněžení konkursní podstaty, jehož důsledkem by byl zánik zástavních práv svědčících třetím osobám ke sporným nemovitostem původně ve společném jmění manželů. Současně podle odvolacího soudu nejde ani o platbu na zástavním právem zajištěnou pohledávku.
Za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady, jimiž žalobkyně zpochybňovala oprávnění správce konkursní podstaty zahrnout do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce tutéž věc opakovaně. Přitom zdůraznil, že zákon o konkursu a vyrovnání „tento postup nevylučuje a soudní praxe dovodila, že je přípustný“; potud též odkázal na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 29 Odo 367/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2006, pod číslem 167).
Ohledně náležitostí výzvy správce konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV (jež byla v posuzované věci obsažena ve dvou podáních původního správce konkursní podstaty Ing. M. M. ze dne 20. března 2006 a 10. května 2006) odvolací soud uzavřel, že „tyto listiny, hodnoceny v jejich návaznosti a v nich vyjádřeného obsahu a účelu, skutečně obsahují (…) náležitosti výzvy dle §27 odst. 5 ZKV, jak je vymezil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004“ (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 72/2005“). Oproti mínění žalobkyně měl přitom odvolací soud za dostatečnou rovněž provedenou specifikaci pohledávek vůči úpadci, jež měly být zajištěny zástavním právem ke sporným nemovitostem, když ve výzvě byla (vedle neurčitě označených pohledávek, popř. pohledávek, jejichž dlužníkem byla osoba od úpadce odlišná) „řádně identifikována“ alespoň jedna taková pohledávka (šlo o daňovou pohledávku Finančního úřadu v Kopřivnici ve výši 2.346.552,-Kč).
Odvolací soud v této souvislosti rovněž odmítl jako právně nevýznamné námitky, jimiž žalobkyně zpochybňovala výši zástavním právem zajištěné pohledávky. Potud zdůraznil, že výhrady, jež v tomto směru žalobkyně uplatňovala, byly „zcela nekonkrétní“ a jejich prostřednictvím nebyla zpochybněna samotná existence pohledávky vůči úpadci, nehledě k tomu, že žalobkyně neuhradila do konkursní podstaty ani částku, která by podle jejího názoru odpovídala správné výši zajištěné pohledávky (k tomu odvolací soud opětovně odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 72/2005).
Žalobkyně napadla v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), požadujíc (jak plyne z obsahu podaného dovolání), aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod I. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní přepisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud řízení o něm zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Důvod založit přípustnost dovolání podle označeného ustanovení, tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné výhrady dovolatelky, podle nichž „nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily jednotlivé skutkové okolnosti, jak posoudily předložené důkazy a jakým způsobem tyto důkazy vyhodnotily“. Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka dílem uplatňuje (posuzováno podle obsahu) nepřípustně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, dílem pak brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka ostatně v dovolání ani nijak nevymezuje, v čem konkrétně mělo v posuzované věci pochybení soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu věci spočívat (jaký skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemá oporu v provedeném dokazování), příp. na základě jakých skutečností lze usuzovat na tvrzenou nesprávnost hodnocení provedených důkazů.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu dovolatelkou zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 716/2007, zmíněném též v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení bylo vydáno v řízení vedeném s týmiž účastníky a týkalo se týchž nemovitostí, jejichž vyloučení se žalobkyně domáhá v nyní projednávané věci) formuloval závěr, podle kterého rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů, zaniklého prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich, ve spojení se splněním povinnosti určené tímto rozhodnutím k „dorovnání“ podílů obou manželů, nedochází k zásahu do zástavních práv svědčících třetím osobám k nemovitostem původně ve společném jmění manželů. Takové účinky nemá rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů ani v mimokonkursních poměrech a nemůže je mít ani v rámci konkursního řízení. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze dne ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5306/2008, v němž dále doplnil, že vypořádáním společného jmění manželů nedochází k zániku zástavních práv váznoucích na nemovitostech, původně náležejících do společného jmění, a zajišťujících pohledávky věřitelů za úpadcem; stane-li se v důsledku vypořádání společného jmění manželů výlučnou vlastnicí takové nemovitosti manželka úpadce, dopadá na ni režim ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2013, sp. zn. 21 Cdo 2843/2011. Od uvedených závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu, přitom nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Také v posouzení otázky přípustnosti opětovného zahrnutí téže věci (poté, co byla správcem konkursní podstaty ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyloučena) do konkursní podstaty téhož úpadce je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. k tomu zejména (odvolacím soudem rovněž již zmiňovaný) rozsudek sp. zn. 29 Odo 367/2006 a dále usnesení ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5372/2007.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do závěru, podle něhož výzva původního správce konkursní podstaty (obsažená v jeho podáních ze dne 20. března 2006 a 10. května 2006) vyhovuje požadavkům ustanovení §27 odst. 5 ZKV. Odvolací soud totiž při jeho formulování plně respektoval judikatorní závěry formulované např. v R 72/2005 nebo rozsudku sp. zn. 29 Odo 367/2006 (srov. v této souvislosti též závěry formulované Nejvyšším soudem v době po vydání napadeného rozhodnutí v rozsudku ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2738/2010). Dovolatelka ostatně v podaném dovolání ani nespecifikuje, kterou obsahovou náležitost by měla výzva původního správce konkursní podstaty podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV postrádat.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu