ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.925.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 925/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, za účasti společnosti CHETENG s. r. o. , se sídlem v Brně, Šumavská 31, PSČ 612 54, identifikační číslo osoby 44 01 61 91, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, se sídlem v Praze, Vápencová 569/13, PSČ 147 00, o zaplacení částky 24,400.000,- USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 110/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2010, č. j. 9 Cmo 66/2010-351, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. října 2010, č. j. 9 Cmo 66/2010-351, potvrdil rozsudek ze dne 13. ledna 2010, č. j. 26 Cm 110/2002-297, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 24,400.000,- USD s 5 % úrokem z prodlení od 1. srpna 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu je zřejmé, že:
1) Dne 5. července 1991 uzavřely TECHNOEXPORT, a. s. (dále jen „společnost T“) a společnost Alumina Plant Project of Iran (dále jen „společnost APPI“) smlouvu č. 70/110 na výstavbu závodu na výrobu kysličníku hlinitého v Íránu (dále též jen „kontrakt“). Dodávku investičního celku uskutečňoval Chepos, inženýrsko – dodavatelská organizace Brno, státní podnik (dále jen „podnik CH“), a to prostřednictvím společnosti T.
2) Dne 5. července 1991 uzavřeli podnik CH (jako budoucí objednatel) a společnost T (jako budoucí obstaravatel) přípravnou smlouvu, ve které se dohodli na uzavření smlouvy na obstarání vývozu investičního celku (v návaznosti na smlouvu se společností APPI z téhož dne), a to na účet podniku CH. Tytéž subjekty uzavřely 15. února 1992 komisionářskou smlouvu, podle níž byla společnost T (komisionář) pověřena podnikem CH (komitentem) uzavřít vlastním jménem na účet komitenta kontrakt.
3) Podnik CH požádal dne 23. října 1991 žalobkyni, aby na vrub jeho bankovního účtu požádala Bank Tejarat (dále jen „banka Tejarat“) o vystavení neplatební záruky ve výši 26,400.000,- USD ve prospěch společnosti APPI a to za „správné provedení kontraktu“.
4) Na základě smlouvy o převzetí záruky v konvertibilní měně č. 1919700944 ze dne 31. října 1991, uzavřené mezi podnikem CH a právním předchůdcem žalované (Komerční bankou Praha, státním peněžním ústavem) poskytl právní předchůdce žalované podniku CH neplatební záruku za správné provedení kontraktu ve výši 26,400.000,- USD, a téhož dne vystavil ve prospěch žalobkyně závazkové prohlášení k označené záruce (dále též jen „závazkové prohlášení“), v němž prohlásil, že v případech, kdy se na něj obrátí věřitel jejího klienta, a to „Chepos inženýrsko – dodavatelská organizace, státní podnik Brno“ k plnění ručeného závazku na akci „výstavba závodu na výrobu kysličníku hlinitého – good performance Bank guarantee“, uhradí pohledávku v požadované výši na první vyzvání. Dále závazkové prohlášení obsahuje text: „Kontrakt s firmou Alumina Plant Projekt of Iran. Celková hodnota závazku, za který byla převzata záruka v cizí měně celkem 26,400.000,- USD a 261,000.000,- IRR. Předpokládané rozložení plateb/splátek devizového úvěru v cizí měně činí:, termín/rok. Plnění ze závazku může nastat v průběhu realizace výstavby po dobu 66 měsíců od vstupu kontraktu v platnost, tj. od 4. listopadu 1991 do 4. května 1997“.
5) Dne 15. listopadu 1991 uzavřeli společnost T, podnik CH, žalobkyně a právní předchůdce žalované dohodu o řešení bankovních operací akce Alumina Plant Jajarm IRAN (dále jen „dohoda“). Smluvní strany v dohodě uvedly, že na základě vzájemné dohody a po předchozím projednání mezi podnikem CH a právním předchůdcem žalované na straně jedné a společností T a žalobkyní na straně druhé byl jménem společnosti T na účet podniku CH uzavřen dne 5. července 1991 kontrakt. Dle požadavku zákazníka (společnosti APPI) vystupuje společnost T jako jediný kontraktační partner „za čs. stranu“ a na základě tohoto požadavku zákazníka byla podepsána mezi podnikem CH a společností T dohoda o uzavření obstaravatelské smlouvy, ve které je společnost T pověřena obstaráním záležitostí svým jménem na účet podniku CH a podnik CH je inkasním i platebním místem. Jde-li o vystavení záruk „čs. stranou“, je mechanismus realizován tak, že na základě žádosti podniku CH byla mezi označeným podnikem a právním předchůdcem žalované uzavřena dohoda o poskytnutí protizáruk právní předchůdkyní žalované za vystavení záruk žalobkyně a žalobkyni předáno závazkové prohlášení právní předchůdkyně žalované ze dne 31. října 1991, s tím, že následně žalobkyně požádá banku Tejarat „o převystavení záruk zákazníkovi, jejichž odsouhlasení APPI a bankou Tejarat“.
6) Společnost T požádala žalobkyni dne 19. listopadu 1991 na podkladě závazkového prohlášení právního předchůdce žalované ze dne 31. října 1991, aby požádala banku Tejarat o vystavení záruky na částku 26,400.000,- USD ve prospěch společnosti APPI za správné provedení kontraktu.
7) Žalobkyně (s odkazem na kontrakt a žádost společnosti T) vystavila 21. listopadu 1991 protizáruku č. 572249/91, podle níž se zavázala, že v případě, kdy banka Tejarat sdělí, že společnost T porušila své závazky z kontraktu, zaplatí označené bance okamžitě po obdržení první písemné výzvy nebo na její příkaz až do celkové výše 26,400.000,- USD „jakoukoli částku z této záruky na základě jakékoli zjištěné příčiny nebo důvodu bez nutnosti vystavení prohlášení, formuláře nebo provedení jakéhokoli úkonu prostřednictvím správního, právního nebo jiného orgánu nebo doložení nedbalosti, nepravdivosti nebo nesprávnosti“. Žalobkyně dále požádala banku Tejarat o vystavení záruky v téže výši ve prospěch společnosti APPI a prohlásila, že na první výzvu učiněnou kabelogramem nebo dálnopisem uhradí jakoukoli částku, o jejíž zaplacení bude banka Tejarat požádána na základě této záruky, aniž by musela předložit či uvést jakýkoli důkaz nebo zahájit na podporu svého nároku jakékoli soudní nebo správní řízení. Dále žalobkyně vyslovila souhlas s tím, aby jakákoli žádost, kterou banka Tejarat obdrží od oprávněných osob na zaplacení jakékoli částky, představovala pro tuto banku dostatečné pověření k provedení této platby, aniž by byla povinna zkoumat, zda jim tato částka vskutku přísluší.
8) Banka Tejarat vystavila 9. prosince 1991 ve prospěch společnosti APPI záruku (s odkazem na kontrakt), s tím, že pro případ, že společnost APPI sdělí, že společnost T porušila své závazky z kontraktu, zaplatí okamžitě po obdržení první písemné výzvy nebo na příkaz společnosti APPI jakoukoli částku až do výše 261,000.000,- IRR, a to na základě jakékoli touto společností zjištěné příčiny nebo důvodu bez nutnosti vystavení prohlášení, formuláře nebo provedení jakéhokoli úkonu prostřednictvím správního, právního nebo jiného orgánu nebo doložení nedbalosti, nepravdivosti nebo správnosti.
9) Všechny shora uvedené záruky byly následně prodlužovány, s tím, že záruka banky Tejarat byla prodloužena do 1. prosince 2001 a závazkové prohlášení právního předchůdce žalované ve vztahu k žalobkyni (ve vazbě na prodloužení záruky žalobkyně vůči bance Tejarat) bylo prodlouženo „do 1. prosince 2001 plus 15 dní plus 2 měsíce“.
10) Banka Tejarat dne 29. března 2001 vyzvala žalobkyni k úhradě částky 2,000.000,- USD, kterou uhradila společnosti APPI z titulu záruky za porušení povinnosti společností T dle kontraktu. Žalobkyně dle potvrzení z 30. dubna 2001 požadovanou částku uhradila, následně vyzvala žalovanou k úhradě zmíněné částky s odkazem na závazkové prohlášení a žalovaná zmíněnou částku žalobkyni uhradila; k žádosti žalované následně žalobkyně potvrdila „snížení závazkového prohlášení“.
11) Banka Tejarat dne 25. června 2001 vyzvala žalobkyni k úhradě částky 24,400.000,- USD, kterou zaplatila společnosti APPI z důvodu porušení povinnosti společností T z kontraktu, přičemž žalobkyně bance Tejarat zmíněnou částku zaplatila 23. srpna 2001.
12) Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 24,400.000,- USD výzvami datovanými 27. června a 10. července 2001, přičemž žalovaná požadované plnění odmítla poskytnout, majíc za to, že závazkové prohlášení je neplatné.
Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně, který závazkové prohlášení právního předchůdce žalované posoudil podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku − především zdůraznil, že podle ustanovení §2 odst. 1 písm. f) a ch) zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu (dále též jen „ZMO“), se vztah ze závazkového prohlášení právního předchůdce žalované řídí tímto zákonem, když mezi účastníky jde o majetkový vztah z bankovního styku, který má souvislost s majetkovým vztahem z bankovního styku mezi žalobkyní a bankou Tejarat.
Potud zdůraznil, že závazkové prohlášení je nutno hodnotit v celkovém kontextu právních vztahů všech čtyř zúčastněných subjektů na výstavbě závodu na výrobu oxidu hlinitého v Íránu, tj. účastníků řízení, společnosti T a podniku CH, jak jsou tyto vztahy popsány v dohodě. Okolnost, že dohoda byla uzavřena o dva týdny později, než právní předchůdce žalované vystavil ve prospěch žalobkyně závazkové prohlášení, je nepodstatná, neboť z okolností případu je zřejmé, že „veškeré kroky zúčastněných subjektů byly činěny v delším časovém horizontu a ve vzájemné návaznosti s cílem uzavřít kontrakt“. Jednotlivé kroky a úkony zúčastněných subjektů byly od počátku úzce propojené, navazovaly na sebe a vzájemně se doplňovaly, přičemž de facto dodavatelem byl podnik CH prostřednictvím společnosti T. To mimo jiné plyne i z dohody, ve které je uvedeno, že společnost T vystupuje pouze jako obstaravatel, na jehož jméno zní kontrakt, a celý obchodní případ je realizován na účet podniku CH, jenž je též konečným klientem i „při otevírání záruk“. Ani mezi účastníky přitom nebylo sporné, že banka Tejarat vystavila bankovní záruku ve prospěch společnosti APPI, že na tuto záruku navazovala bankovní záruka vystavená žalobkyní ve prospěch banky Tejarat a že nebýt těchto bankovních záruk a na ně navazujícího závazkového prohlášení právního předchůdce žalované, by kontrakt uzavřen nebyl.
Vycházeje z ustanovení §23 odst. 1 a 2, §231 odst. 2, §225 odst. 1, §665 odst. 1 a §672 ZMO, jakož i z obsahu závazkového prohlášení, odvolací soud uzavřel, že záruka poskytnutá právním předchůdcem žalované žalobkyni ve výši 26,400.000,- USD se nevztahovala na plnění závazku výstavby závodu na výrobu kysličníku hlinitého (rozuměj kontraktu), když tato informace byla v závazkovém prohlášení uvedena jen „k bližšímu upřesnění souvislosti poskytované bankovní záruky“, což je ostatně zřejmé též z toho, že právní předchůdce žalované nemohl ručit za závazky společnosti T vůči společnosti APPI a nešlo ani o bankovní záruku za závazky podniku CH vůči společnosti T. Potud připomněl, že „obsah bankovní záruky byl dán specifickou povahou vztahů všech čtyř účastníků dohody, kteří participovali na dodávce vyššího investičního celku do Íránu“. Tato zvláštní povaha daných vztahů nebyla vyjádřena přesně v textu bankovní záruky, což je ovšem nutno přičíst k tíži právního předchůdce žalované, který bankovní záruku vystavil na svém formuláři, jenž byl vytvořen pro potřeby typické bankovní záruky, tj. takové, kdy banka dlužníka (klienta banky) zajišťuje zárukou vystavenou ve prospěch věřitele splnění závazku dlužníka vůči tomuto věřiteli. V daném případě nebyl dán mezi „věřitelem předmětného vztahu“, tj. žalobkyní (bankou poskytující záruku bance Tejarat) žádný právní vztah vůči klientovi právního předchůdce žalované – podniku CH. Žalobkyně byla v pozici dlužníka z bankovní záruky, kterou poskytla v souvislosti s kontraktem bance Tejarat a klient právního předchůdce žalované podnik CH byl dlužníkem ve vztahu ke společnosti T. V této souvislosti dále odvolací soud akcentoval, že obsah bankovní záruky „je možno“ posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem, za kterých byl projev právního předchůdce žalované učiněn, přičemž z dohody je zřejmé, že její účastníci závazkové prohlášení chápali jako poskytnutí protizáruky právního předchůdce žalované za vystavení záruky žalobkyně vůči bance Tejarat, což je ostatně zřejmé i z postupu právního předchůdce žalované, jímž opakovaně prodlužoval platnost své záruky vůči žalobkyni a to v návaznosti na prodlužování záruky žalobkyně vůči bance Tejarat a kterážto skutečnost je zřejmá i z toho, že na základě závazkového prohlášení právní předchůdce žalované uhradil žalobkyni částku 2,000.000,- USD.
Jelikož závazkové prohlášení odvolací soud vyhodnotil jako samostatnou bankovní záruku, pro niž neplatí ani princip subsidiarity (viz doložka „na první vyzvání“), ani princip akcesority (žalovaná nemá vůči žalobkyni námitky, které by mohl uplatnit podnik CH, neboť tento nebyl v žádném právním vztahu k žalobkyni, s výjimkou dohody, jež mu zakládala povinnosti jako de facto dodavateli kontraktu), odvolací soud uzavřel, že žalované vznikla povinnost plnit z titulu závazkového prohlášení v případě, plnila-li žalobkyně bance Tejarat; o tom, že žalobkyně bance Tejarat plnění v rozsahu částky 24,400.000,- USD poskytla, přitom není pochyb.
Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v řešení otázek, zda:
1) Se právní vztah založený závazkovým prohlášením řídí zákoníkem mezinárodního obchodu nebo hospodářským zákoníkem?
2) Je závazkové prohlášení samostatnou nebo akcesorickou zárukou?
3) Byly splněny podmínky určené v závazkovém prohlášení pro vznik povinnosti žalované plnit žalobkyni?
Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, jde-li o řešení shora uvedených otázek a snáší argumenty na podporu svého právního názoru, podle něhož:
a) Se závazkové prohlášení řídí hospodářským zákoníkem.
b) Je závazkové prohlášení akcesorickou bankovní zárukou.
c) Nebyly splněny podmínky, jež byly stanoveny v závazkovém prohlášení, pro vznik povinnosti žalované plnit žalobkyni.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než pro který žalobě vyhověl soud prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem na povahu závazkového prohlášení a jeho právní režim a aniž by účastníkům řízení umožnil se k tomuto názoru vyjádřit. Tím – pokračuje dovolatelka – porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a ve svých důsledcích zasáhl do práva žalované na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vydal překvapivé rozhodnutí.
Dovolatelka rozsáhle argumentuje ve prospěch výše zmíněných právních názorů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive, shledá-li je přípustným, zamítl.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 odst. 1 ZMO za vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku se ve smyslu tohoto zákona považují mimo jiné:
f) majetkové vztahy z bankovního styku mezi účastníky nemajícími sídlo (bydliště) na území téhož státu, nebo uskutečňují-li se tyto vztahy v souvislosti s některým z ostatních vztahů uvedených v tomto odstavci;
ch) jiné majetkové vztahy vznikající v souvislosti s některým z předchozích právních vztahů uvedených v tomto odstavci, zejména v důsledku jejich změny nebo zániku, nebo vzhledem k neplatnosti úkonu, který je měl založit, nebo odporovatelnosti právních úkonů, jimiž jsou zkracováni účastníci těchto vztahů, nebo vznikající v souvislosti s jejich zajištěním, plněním nebo porušením povinností nebo uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou upraveny v tomto zákonu.
Podle ustanovení §23 ZMO projev vůle je třeba vykládat tak, jak to odpovídá skutečné vůli jednající osoby a povaze celého jednání, o které jde, s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a se zřetelem k poctivému obchodnímu styku; v pochybnostech má se za to, že zúčastněné osoby chtěly, aby projev vůle byl platný (odstavec 1). Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba vykládat k tíži toho kdo takového výrazu užil (odstavec 2).
Podle ustanovení §24 ZMO pokud tento zákon nebo dohoda účastníků vyžaduje pro právní úkon písemnou nebo jinou zvláštní formu, je právní úkon platný, jen jestliže stanovená forma byla zachována. Jinak právní úkony zvláštní formy nevyžadují (odstavec 1). Právní úkon, pro který právní předpis nebo dohoda účastněných osob vyžadují písemnou formu, je platný teprve od podpisu jednající osoby; činí-li právní úkon více osob, nemusí podpisy být na téže listině. Podpis toho, kdo neumí nebo nemůže psát, nahradí na listině samé potvrzení dvou svědků o vyslovení jeho souhlasu (odstavec 2). Za písemnou formu se považují rovněž telegrafická a dálnopisná sdělení, jakož i údaje uvedené v obchodních listinách pořízené mechanickou cestou (odstavec 3). Nahrazení nebo napodobení podpisu mechanickými prostředky stačí jen tam, kde je to obvyklé v obchodním styku (odstavec 4).
Podle ustanovení §26 ZMO právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle ustanovení §31 ZMO neplatnosti právního úkonu podle §26 nebo §27 se může dovolávat pouze osoba, na jejíž ochranu je důvod platnosti stanoven (odstavec 1). Právní úkon neplatný podle §26 nebo §27, jenž byl dodatečně schválen osobou, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven nebo který byl dodatečně mezi účastníky vyjasněn, zakládá práva a povinnosti, jako kdyby právní úkon byl platný od počátku (odstavec 2).
Podle ustanovení §665 ZMO bankovní zárukou se zavazuje banka (peněžní ústav) vůči příjemci záruky (oprávněnému), že oprávněného uspokojí podle obsahu záruky v případě, že určitá třetí osoba nesplní svůj závazek nebo že budou splněny podmínky v záruce uvedené (odstavec 1). Banka se může zavázat k bankovní záruce toliko písemně záruční listinou (odstavec 2).
Podle ustanovení §672 ZMO jestliže bankovní záruka obsahuje povinnost banky splnit zajištěný závazek na první výzvu oprávněného a bez námitek, nemůže banka uplatňovat vůči oprávněnému námitky, které jinak příkazci jako dlužníku příslušejí ze zajišťovaného závazku vůči oprávněnému.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že otázkou právního režimu závazkového prohlášení právního předchůdce žalované se zabýval v rozsudku ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 4535/2010, přičemž dospěl k závěru, podle něhož „v dané věci“ jde o majetkový vztah z bankovního styku mezi tuzemskými účastníky, který souvisí s bankovním stykem mezi Československou obchodní bankou, a. s. a bankou Tejarat, tj. jde o protizáruku k záruce, kterou Československá obchodní banka, a. s. „ručila do zahraničí“. Vzhledem k ustanovení §763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, se tak závazkové prohlášení řídí – s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 písmeno f) a ch) ZMO − posledně označeným zákonem. Potud Nejvyšší soud odkázal i na důvody rozsudku ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4056/2008.
Od shora uvedeného závěru se pak Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentů, jež žalovaná snesla v dovolání v projednávané věci.
Správným Nejvyšší soud shledává rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož se u závazkového prohlášení neuplatní princip subsidiarity, když formulace „…na první vyzvání…“ je zcela jednoznačná a nevzbuzuje v tomto směru žádné pochybnosti. Z hlediska povahy bankovní záruky obsažené v závazkovém prohlášení tak zbývá posoudit, zda se u závazkového prohlášení (ne)uplatní princip akcesority, tj. zda právnímu předchůdci žalované svědčilo právo uplatňovat vůči žalobkyni námitky, které by jinak příslušely dlužníku ze zajišťovaného závazku vůči oprávněnému. Jakkoli je zcela zjevné, že závazkové prohlášení neobsahuje výslovný údaj o tom, že žalovaná je povinna plnit „bez námitek“, při respektování výkladových pravidel plynoucích z ustanovení §23 ZMO není pochyb o tom, že žalované mohly ve vztahu k žalobkyni náležet (vedle námitky, že žalobkyně bance Tejarat zcela nebo zčásti podle bankovní záruky neplnila) pouze ty námitky, které žalobkyni svědčily vůči bance Tejarat. Jelikož bankovní záruka poskytnutá žalobkyní bance Tejarat (jakož i bankovní záruka poskytnutá bankou Tejarat společnosti APPI) je tzv. samostatnou bankovní zárukou [viz body 7) a 8) shora], žalované v tomto směru ve vztahu k žalobkyni nepřísluší námitky vztahující se k případným závazkům podniku CH, respektive společnosti T vůči společnosti APPI.
Konečně jako nedůvodné Nejvyšší soud hodnotí i výhrady dovolatelky vztahující se k (ne)splnění podmínek určených v závazkovém prohlášení pro vznik povinnosti žalované plnit žalobkyni částku 24,400.000,- USD. Z textu závazkového prohlášení – jak správně zdůraznil i odvolací soud – je zřejmé, že jde o jednostranný právní úkon právního předchůdce žalované, adresovaný žalobkyni, vztahující se k záruce (ke smlouvě o převzetí záruky v konvertibilní měně uzavřené mezi právním předchůdcem žalované a podnikem CH, vztahující se k povinnosti řádného provedení kontraktu). Závazkové prohlášení právní předchůdce žalované učinil s použitím „svého formuláře“, a to s odkazem na kontrakt. Podmínkou pro plnění dle závazkového prohlášení (bankovní záruky) byla skutečnost, že se na právního předchůdce žalované „obrátí věřitel jejího klienta“ (rozuměj věřitel podniku CH) „k plnění ručeného závazku“, přičemž tímto věřitelem nemohl být nikdo jiný než žalobkyně, jejímž jediným závazkem souvisejícím s kontraktem byl závazek založený bankovní zárukou ve vztahu k bance Tejarat. Nejvyšší soud proto – vycházeje z ustanovení §23 ZMO, jakož i ze zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či v důvodech nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84 a s přihlédnutím k následnému chování právního předchůdce žalované (opakovanému prodlužování platnosti závazkového prohlášení ve spojení s žádostí o snížení rozsahu záruky) − shodně s odvolacím soudem dospívá k závěru, že žalované (jejímu právnímu předchůdci) vznikla na základě závazkového prohlášení povinnost zaplatit žalobkyni částku 24,400.000,- USD, když žalobkyně v témže rozsahu plnila podle bankovní záruky bance Tejarat a vyzvala právního předchůdce žalované k plnění podle závazkového prohlášení.
Odkazy dovolatelky na v dovolání označenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 955/2002, sp. zn. 29 Odo 1526/2005, sp. zn. 23 Cdo 700/2009, sp. zn. 33 Odo 899/2004 a sp. zn. 3 Cdon 227/96) přitom Nejvyšší soud shledal nepřípadnými, když v poměrech dané věci nešlo o to, že nebyly splněny podmínky určené závazkovým prohlášením, nýbrž o to, podle jakých pravidel (viz argumentace shora) bylo nezbytné obsah závazkového prohlášení vykládat.
Konečně Nejvyšší soud neshledává po právu ani výhrady dovolatelky, podle nichž odvolací soud porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a jeho rozhodnutí je překvapivé.
Je tomu tak již proto, že otázkou, zda se závazkové prohlášení řídí hospodářským zákoníkem nebo zákoníkem mezinárodního obchodu, se zabýval již soud prvního stupně, pročež o „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu, byť založeného na opačném závěru, než učinil soud prvního stupně, nemůže být řeči (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc je zcela zjevné, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož je nutno závazkové prohlášení posuzovat podle zákoníku mezinárodního obchodu, byl žalované znám, jelikož byl vysloven odvolacím soudem v rozsudku ze dne 25. května 2010, č. j. 5 Cmo 112/2010-106, který byl následně podroben dovolacímu přezkumu v řízení vedeném u Nejvyššího soud pod sp. zn. 23 Cdo 4535/2010. Z téhož důvodu je neopodstatněná rovněž námitka založená na tvrzeném porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží u úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalobkyni ve vztahu k žalované (a vedlejšímu účastníku na straně žalované) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu