ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.935.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 935/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně METALURGIE, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, V korytech 972/12, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25260090, proti žalovanému Ing. T. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem, se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, PSČ 130 00, o zaplacení 316.891,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského v Praze pod sp. zn. 16 Cm 190/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. 16 Cm 190/2003-177, uložil žalovanému zaplatit žalobci 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 9. listopadu 2001 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. října 2011, č. j. 14 Cmo 191/2010-195, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 316.891,- Kč spolu úrokem z prodlení ve výši 8,5 % od 9. listopadu 2001 do zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Jde přitom o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 5. června 2007, č. j. 3 Cmo 495/2006-119, zrušil rozsudek ze dne 29. května 2006, č. j. 16 Cm 190/2003-104, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 16. března 2000 do 27. listopadu 2000 jednatelem žalobkyně.
2) Při „přebírání společnosti novými jednateli byl zjištěn inventurní rozdíl ve výši 316.891,04 Kč“, jehož zaplacení se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
3) Žalovaný se brání tím, že schodek vznikl ještě před jeho nástupem do funkce a neodpovídá za něj. Současně uplatnil námitku zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku jednostranného započtení.
Na takto ustaveném základu odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Tvrdí-li žalobkyně, že jí vznikla škoda, musí ji prokázat. Žalobkyně dovozuje vznik škody z nesrovnalosti mezi evidovaným a skutečným stavem majetku, tvrdíc, že žalovaný porušil povinnost zajistit řádné vedení účetnictví a evidence. To však samo o sobě o vzniku škody jako majetkové újmy nic nevypovídá.
Žalobkyně netvrdila a tím méně doložila, že by schodek na majetku vznikl za dobu výkonu funkce žalovaným. Přitom žalovanému není „cokoli konkrétně vytýkáno“. Dovodil-li soud prvního stupně, že v případě vzniku schodku před nástupem žalovaného do funkce měl žalovaný zjistit, kdo za schodek odpovídá a požadovat od něj náhradu, jde o tvrzení jdoucí nad rámec žalobou vymezeného skutku.
Celá žaloba, uzavřel odvolací soud, pramení z nepochopení rozdílu mezi odpovědností zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách zjištěný při inventuře, a odpovědnost jednatele za porušení jeho povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vadu řízení dovolatelka spatřuje v absenci poučení podle §118a o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nebyla „po celé řízení vyzvána, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k jejich prokázání“. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně dosud žalobou uplatněnou pohledávku neprokázala, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V rovině právního posouzení věci pak dovolatelka namítá, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. v rozsahu, v němž upravuje nesení důkazního břemene. V této souvislosti dovozuje, že důkazní břemeno o tom, „zda ke škodě skutečně došlo v důsledku porušení jeho povinnosti, kterou nevykonával s péčí řádného hospodáře“ přešlo na žalovaného. Jakkoliv v řízení zůstalo sporné, zda jednal s péčí řádného hospodáře, je to právě žalovaný, kdo nese v tomto směru důkazní břemeno. Přitom „skutečnost, že jednal s péčí řádného hospodáře“, žalovaný neprokázal.
Nehledě k tomu odvolací soud pominul, že žalovaný pohledávku žalobkyně uznal, když se proti ní snažil započíst svoji údajnou pohledávku za žalobkyní; jakkoliv je zápočet podle názoru dovolatelky neplatný, je z něj zřejmé, že žalovaný pohledávku dle §407 odst. 3 obch. zák. uznal.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad §194 odst. 5 obch. zák., jde-li o otázku nesení důkazního břemene, přehlíží, že žalovaný se měl tvrzeného porušení náležité péče dopustit v období před 1. lednem 2001, kdy byla do ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. (zákonem č. 370/2000 Sb.) včleněna úprava přenosu důkazního břemene na člena představenstva akciové společnosti (resp. v souladu s §135 odst. 2 obch. zák. jednatele společnosti s ručením omezeným). Jak přitom Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, úpravu přenosu důkazního břemene na člena představenstva (resp. jednatele) podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. nelze vztahovat na jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudcích ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008 či ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu). V projednávané věci dovolatelka nese důkazní břemeno i ve vztahu k tvrzení, že žalovaný nejednal s náležitou péčí.
Nejvyšší soud shledává správným i závěr odvolacího soudu, podle něhož ze samotné skutečnosti, že evidovaný stav majetku neodpovídá stavu skutečnému, nelze dovozovat vznik škody, ani usuzovat na její výši. Dovolatelka se tudíž mýlí, má-li za to, že v řízení byl vznik škody prokázán. Prokázány ostatně dosud nebyly ani ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jednatel odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011).
Důvodnou však Nejvyšší soud shledává námitku dovolatelky uplatněnou v rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jak totiž plyne z obsahu spisu, odvolací soud – vycházeje z odlišného právního názoru než soud prvního stupně – změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu proto, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, aniž by žalobkyni bylo poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, v jakém směru musí doplnit rozhodující skutečnosti, k jakým tvrzením musí označit důkazy a jaké budou následky nesplnění této výzvy. Tím však zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i judikaturu v něm citovanou).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. pro tuto vadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu