ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.719.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 719/2013 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 14/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 49 T 14/2012 , byl obviněný V. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěnou sobotu v jarních měsících roku 2012 ve večerních hodinách, v prvním patře rodinného domu na adrese V., N. P., na posteli v obžalovaném užívané ložnici, veden snahou dosáhnout pohlavního uspokojení, uchopil pevně za jednu ruku a střídavě přisedl nohy a držel v pase poškozenou nezletilou Š. D., narozenou, jejíž věk znal a která u něj byla na návštěvě, a přestože jej tato odstrkávala, plakala a prosila, aby svého jednání zanechal, jí postupně svlékl tričko, kalhoty i spodní kalhotky a poté jí vložil pohlavní úd mezi nohy a snažil se jím proniknout do pochvy, což se mu pro neustálé uhýbání poškozené nepodařilo, načež jí zasouval jazyk hluboko do pochvy skrze panenskou blánu a sahal jí rukama na prsa, načež odešel do koupelny a vrátil se k nezletilé poškozené s kapesníkem potřísněným spermatem, který jí ukazoval“. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 3. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu (výrok o zamítnutí odvolání) napadl obviněný V. Š. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný především namítl, že předcházející řízení bylo stiženo řadou procesních vad a napadené usnesení odvolacího soudu je ve své převážné části nepřezkoumatelné pro jeho neurčitost. Obviněný vyjádřil pochybnosti o tom, zda se odvolací soud před vynesením rozhodnutí řádně seznámil s trestním spisem, když vlastní odůvodnění odvolacího řízení čítá jednu stranu textu obsahující povětšinou bezobsažná sdělení o bezvadnosti proběhlého řízení, správnosti procesního postupu, přesvědčivosti (a dostatečnosti) zjištění skutkového stavu, a tím pádem i správnosti výroku o vině, trestu a způsobu jeho výkonu. Proto považuje takové rozhodnutí odvolacího soudu za nepřesvědčivé a popírající základní zásadu odvolacího řízení, kterou je přezkum napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Obviněnému není zřejmé, v čem spočívala přezkumná činnost odvolacího soudu, když se odvolací soud vůbec nevypořádal s konkrétními námitkami obviněného uvedenými v odvolání. Jako příklady nesprávností uvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedl obviněný konstatování, že měly existovat „svědecké výpovědi přátel obžalovaného“, když ve skutečnosti v řízení vystupovala pouze jedna osoba, kterou by bylo možné takto označit (svědek O. K.), a dále chybně provedený odkaz na stránku a odstavec rozhodnutí soudu prvního stupně (chybný odkaz na odstavec 2 na straně 3 namísto správného odkazu na odstavec 3 na straně 3). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle obviněného v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. a §80 odst. 3 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v důsledku čehož došlo i k porušení ústavních práv obviněného, když soudní moc nebyla uplatněna v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Z formulací v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu navíc podle obviněného vyplývá, že přezkumné řízení bylo zaměřeno pouze na úkony přípravného řízení a hlavního líčení, nikoliv i na správnost postupu celého řízení, jež vydání rozhodnutí předcházelo, nebylo například zaměřeno na případná pochybení během neveřejného zasedání, v němž bylo již po odročení hlavního líčení před prvostupňovým soudem rozhodováno o žádosti obviněného o propuštění z vazby.
Obviněný dále namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, když skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem, a rovněž namítl jiné nesprávné hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Přitom odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 a I. ÚS 554/04), podle kterých v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, nemusí se bezvýhradně uplatnit zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, neboť ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce. Obviněný uvedl, že nesprávná realizace důkazního řízení může spočívat především v důkazech opomenutých, jakož i v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04 a IV. ÚS 570/03.
Podle obviněného těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály. Ve vztahu k otázce ztotožnění obviněného s osobou pachatele nemají skutková zjištění prvostupňového soudu, s nimiž se v napadeném usnesení shodl i odvolací soud, nezpochybnitelnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Obviněný byl totiž odsouzen na základě jediného přímého důkazu – výpovědi poškozené. Hodnocení věrohodnosti nezletilé osoby přitom podle obviněného vždy vyvolává určité rozpaky, neboť osobnost nezletilce není dosud zcela dotvořena, a proto její povahu, sklony ke lhavosti či pravdomluvnosti, nelze, na rozdíl od dospělé osoby, s větší jistotou rozpoznat a takto získané poznatky pak použít při jejím hodnocení pro účely trestního řízení. Veškeré námitky předkládané obviněným v tomto směru soud systematicky bagatelizoval. Zásadním způsobem pak ovlivnila průběh i výsledek řízení skutečnost, že z rozhodnutí soudu nemohla být poškozená přítomna hlavnímu líčení, čímž byla obhajobě odňata možnost jejího výslechu jako jediného přímého svědka. Vzhledem k tomu, že se soud se samotnou poškozenou neseznámil, vycházel při hodnocení věrohodnosti její výpovědi pouze z hodnocení znaleckých posudků, které nezaznamenaly sklony k patologické lhavosti. V této souvislosti navíc oba soudy zamítly provedení revizního posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská psychiatrie a klinická psychologie, a to i přes námitku podjatosti znalkyně MUDr. Gayové vznesenou obviněným. Znalkyně se přitom dle obviněného vyjadřovala k jeho vině, sama hodnotila provedené důkazy, přičemž měla tendenci vyzvedávat ty důkazy, které vyznívají ve prospěch poškozené. Podle obviněného jeho vinu neprokazují ani znalecké posudky MUDr. Hany Kosové, prof. MUDr. Jiřího Rabocha a PhDr. Karla Netíka.
Obviněný rovněž namítl, že poškozená nebyla vyslechnuta ani v souvislosti s osobou J. M., s nímž se dle svědeckých výpovědí R. a T. Š. stýkala a jenž se vůči ní měl dopouštět jednání s prvky sexuálního obtěžování, což pochopitelně u poškozené mohlo vyvolat posttraumatickou stresovou poruchu, jež byla znaleckým posudkem diagnostikována. Soud rovněž zcela pominul poukaz obhajoby na problematický vztah obviněného a matky poškozené zapříčiněný nevěrou obviněného, pro který měla jistě poškozená pádný důvod usilovat o pomstu vůči němu. Ani k těmto okolnostem soud poškozenou sám nevyslechl a nadto její výpověď z přípravného řízení hodnotil nesprávně, když veškeré nesrovnalosti v ní obsažené nevzal v potaz nebo je povšechně odmítl.
Podle obviněného tak v jeho případě došlo k porušení zásady bezprostřednosti a zásady in dubio pro reo. Porušení zásady in dubio pro reo vyplývá také z důvodu, pro který byl vzat do vazby (§67 písm. c/ tr. ř.), když trestný čin byl oběma soudy kvalifikován jako dokonaný a stejně tak byla vyloučena možnost opakování, jelikož obviněný již od trestního oznámení učiněného matkou poškozené nebyl členem domácnosti poškozené, a nemohl tak mít možnost ani příležitost sexuální útok na poškozenou opakovat. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž z důvodu negativního postoje společnosti, která a priori podezřelé z takovýchto zavrženíhodných trestných činů stigmatizuje a automaticky předpokládá spíše jejich vinu.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 20/2013 ze dne 26. března 2013 a dále rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2012 ze dne 22. ledna 2013 zrušil a věc vrátil k rozhodnutí soudu prvního stupně a zároveň rozhodl o vazbě, anebo (rozhodnutí obou soudů) změnil tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 6. 2013. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření konstatoval, že obviněný formálně uplatnil celou řadu dovolacích důvodů, ovšem k naprosté většině z nich v odůvodnění svého dovolání neuvedl žádnou argumentaci. V takovém případě však jde o důvod uplatněný zcela nicotně, což v daném případě podle státního zástupce platí o důvodech uvedených v §265b odst. 1 písm. b), e) a k) tr. ř., a také o důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který dopadá na meritorní rozhodnutí spočívající v postoupení věci, zastavení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání, když k žádné z těchto eventualit nedošlo. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by pod něj možné zařadit námitku, že předmětný skutek byl kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o žádný trestný čin nejde. Opět však jde pouze o prázdnou proklamaci, k jejíž podpoře obviněný neuvedl žádnou racionální argumentaci. Jeho námitky se soustředily výlučně na procesní otázky, a zejména mířily do problematiky průběhu a výsledků dokazování – obviněný brojil proti hodnocení důkazů především nalézacím soudem, přičemž byl očividně veden snahou dosáhnout odchylných skutkových zjištění a na tomto základě se pokusit zvrátit rozhodnutí o vině. Ovšem takováto argumentace – bez ohledu na sebehojnější citaci rozhodnutí Ústavního soudu – nemohla podle státního zástupce podpořit důvod spočívající v tvrzení nesprávného hmotně právního posouzení věci. Jestliže obviněný v další části dovolání vznesl řadu výhrad vůči odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce připomněl, že podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Proto argumenty uvedené obviněným v dovolání nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, jak jsou definovány v §265b tr. ř. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný uplatnil v obou jeho alternativách, státní zástupce podtrhl, že soud druhého stupně neporušil žádnou z procesních norem upravujících řízení o odvolání, což ostatně obviněný ani netvrdil. Státní zástupce současně nezjistil, že by řízení předcházející vydání napadeného usnesení bylo zatíženo takovou vadou, jakou by bylo možno mít za podklad pro některý z důvodů dovolání.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou popsány v §265b tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný V. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g), k) a l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Předně je nezbytné poukázat na to, že z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1 a odst. 2 tr. ř. a zejména ze znění §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. V této souvislosti je tak nutno zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle obviněného opodstatněno naplnění uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Důvody dovolání je tedy třeba chápat materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost §265f odst. 1 tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívajícím v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nelze v dovolání nalézt jakýkoliv odkaz na to, který orgán rozhodující v předcházejícím řízení považuje obviněný za vyloučený ve smyslu §30 tr. ř., ani na jakých okolnostech staví své pochybnosti o poměru tohoto orgánu k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon dotýká. Pokud má být tímto vyloučeným orgánem soud prvního stupně (předseda senátu, příp. jiný člen senátu), a to s ohledem na jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby učiněné v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2012, což by bylo možné vytušit z argumentace obviněného uvedené v dovolání v posledním odstavci na straně 4 (č. l. 594 verte) a třetím odstavci na straně 7 (č. l. 596), to ovšem nutně pouze ve spojení s argumentací uvedenou obviněným již v odvolání ve druhém odstavci na straně 2 (č. l. 557 – „Soud prvního stupně se přesto, že ještě nebylo ukončeno dokazování, vyjadřoval k vině obžalovaného, a to ve smyslu, že se skutku dopustil vzhledem k důkazům již provedeným…“ ), jedná se o námitku, která nebyla uplatněna v souladu s požadavky upravenými v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Tyto skutečnosti musí obviněný formulovat a vyjádřit konkrétně přímo v textu dovolání. Proto je vyloučeno opírat námitky jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. Argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání je jen formalistickým přístupem, který vylučuje přezkum napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Nehledě na to se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Prvostupňový soud se především vyjádřil jinak, než prezentuje obviněný ve svém dovolání, když v odůvodnění svého usnesení uvedl: „Ač si je soud vědom, že důkazy lze s konečnou platností hodnotit až po uzavření dokazování, je za současného stavu možno konstatovat, že dosud provedené důkazy nijak významně nezpochybnily důvodnost podezření obžalovaného, naopak zejména výslechy znalců … závěr o důvodnosti podezření významně posilují.“ Nadto při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby se vždy musí posuzovat i důvodnost zahájení trestního stíhání (srov. §73c písm. a) tr. ř.), přičemž je třeba vycházet z důkazní situace v okamžiku rozhodování. Přitom soud nehodnotí otázku viny obviněného, nýbrž (vedle dalších otázek) posuzuje právě to, zda dosud zjištěné skutečnosti odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. Důvodem pro vyloučení soudu ve smyslu §30 tr. ř. tak nemůže být bez dalšího situace, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby učiněném po odročení hlavního líčení uvede, že dosud provedené důkazy nijak významně nezpochybnily důvodnost podezření obžalovaného, ale naopak závěr o důvodnosti podezření významně posilují, neboť se tím soud nevyjadřuje k otázce viny obviněného před skončením dokazování.
Na rozdíl od v předchozím odstavci uvedeného dovolacího důvodu nelze u dalších obviněným namítnutých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a písm. f) tr. ř. nalézt vůbec žádnou související argumentaci. Nejvyššímu soudu tak nezbývá, než souladně s vyjádřením státního zástupce považovat tyto dovolací důvody za uplatněné zcela nicotně.
Ani v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , pro který lze podat dovolání v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, obviněný neuvedl žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo možné usoudit, ve kterém rozhodnutí podle názoru obviněného chybí některý výrok, případně je uveden výrok neúplný. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že tento dovolací důvod nemohou v žádném případě naplnit výhrady obviněného proti odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 10 To 20/2013, jak jsou poměrně rozsáhle popsány v úvodní části dovolání. Je tomu tak proto, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek lze podat jen z taxativně vymezených důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá pouze ve dvou alternativách - buď v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je některý výrok rozhodnutí neúplný. Pod tento dovolací důvod tak nespadá ani případné chybějící či neúplné odůvodnění, třebaže by činilo rozhodnutí nepřezkoumatelným. Jelikož v dané věci žádný výrok v usnesení odvolacího soudu ani v rozsudku prvostupňového soudu nechybí ani není neúplný (což ostatně ani obviněný netvrdí), nemůže dovolání naplňovat tento dovolací důvod. Výhrady obviněného proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu navíc nespadají ani pod žádný jiný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný rovněž v dovolání uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný v dovolání namítl, že předmětný skutek byl kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o žádný trestný čin nejde, a rovněž namítl jiné nesprávné hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Blíže se však k těmto námitkám již nevyjádřil, namísto toho odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a v dalším se pak podrobně vyjádřil k průběhu a výsledkům dokazování, přičemž dospěl k závěru, že v jeho případě došlo k porušení zásady bezprostřednosti a zásady in dubio pro reo. Obviněný tím však pouze zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a zejména z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se soudy s touto obhajobou obviněného vypořádaly. Soudy se podrobně zabývaly věrohodností poškozené, přičemž z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu vyplývá, že její věrohodnost byla podpořena nejen závěry znalců MUDr. Gayové a PhDr. Hubálka (č. l. 142, č. l. 486 - 488), ale rovněž výpověďmi svědků Š. K. (č. l. 465 - 467), P. R. (č. l. 468 – 470), J. Š. (č. l. 470 – 473), J. H. (č. l. 345 – 348, č. l. 495), L. Č. (č. l. 480 – 483), a také závěry znalkyně MUDr. Kosové (č. l. 162 – 164, č. l. 489 – 490). K obviněným namítnuté podjatosti znalkyně MUDr. Gayové se prvostupňový soud rovněž v rozsudku zevrubně vyjádřil (viz č. l. 553), přičemž jeho odůvodnění považuje Nejvyšší soud za logické a přesvědčivé. Z rozhodnutí jasně vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly v trestní věci za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor.
Nejvyšší soud dále dodává, že nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, když v rámci hlavního líčení byly v souladu s §102 odst. 2 tr. ř. čteny pouze protokoly o výslechu poškozené, aniž by tato byla osobně přítomna, čímž podle obviněného byla obhajobě odňata možnost vyslechnout jediného přímého svědka – poškozenou. Obecně lze připomenout, že právo obviněného na spravedlivý proces není automaticky nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). Konkrétně pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že poškozená byla v přípravném řízení vyslechnuta dvakrát, nejprve dne 7. 6. 2012 podle §158 odst. 9 tr. ř. za podmínek podle §158a tr. ř. (č. l. 197 – 222) a následně dne 28. 6. 2012 podle §101 tr. ř. ve spojení s §102 tr. ř. (č. l. 252 – 269), kdy tomuto druhému výslechu byl přítomen obhájce obviněného, který měl možnost klást (a také kladl) svědkyni otázky. Z protokolu o hlavním líčení navíc vyplývá, že obviněný poté, kdy soud rozhodl ve vztahu k poškozené o postupu podle §102 odst. 2 tr. ř. a její výpověď zachycenou v uvedených protokolech přečetl, neměl po dotazu předsedy senátu podle §214 tr. ř. k její výpovědi žádné otázky ani připomínky, a obhájce obviněného k tomu pouze sdělil, že na jednotlivé rozpory ve výpovědi poškozené poukáže písemnou formou (č. l. 495). Z následného návrhu obviněného na doplnění dokazování (č. l. 506 – 507) poté plyne, že k odstranění tvrzených rozporů ve výpovědi poškozené navrhoval obviněný pouze provedení dalších důkazů (výslechem T. Š. a R. Š., vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví orthopedie, provedením rekonstrukce a výslechem znalce prof. Rabocha), nepovažoval však za nutné opětovné vyslechnutí poškozené, ani takový opětovný výslech nenavrhoval. Návrh v tomto směru neučinil ani v rámci pokračování hlavního líčení dne 22. 1. 2013 (č. l. 524 – 534), poté, kdy soud provedl některé, obviněným navržené důkazy (výslechy prof. Rabocha, R. Š. a T. Š.) a dotazoval se obviněného na případné návrhy na doplnění dokazování.
Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Stejně jako ve shora popsaných případech, ani v tomto nerozvedl, v jakých pochybeních soudů tento důvod spatřuje. V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 tr. ř., ani podle §253 odst. 3 tr. ř. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) tr. ř., dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k těmto jednotlivým dovolacím důvodům k závěru, že také v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký