ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1130.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1130/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s ., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Žitná 1575/49, IČO 60166916, zastoupené JUDr. Martinem Piškulou, advokátem se sídlem v Praze 5, Neumannova č. 1476/5, proti žalované obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 5–7, IČ0 45794898, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o zaplacení 55.899,- Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 193/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 1 Co 32/2012 – 107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2011, č.j. 31 C 193/2009–74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 55.899,- Kč se 7 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 2.1.2010 do zaplacení, výrokem II. zastavil řízení v rozsahu požadovaného úroku z prodlení z částky 55.899,- Kč od 19.5.2008 do 1.1.2010 a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná v období od 13. listopadu 2006 do 18. května 2008, ve své provozovně – Hotel Ambassador – Zlatá Husa Praha, aniž se žalobkyní uzavřela licenční smlouvu, zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích. Na základě tohoto zjištění pak dospěl k závěru, že žalovaná tak získala na úkor osob zastupovaných žalobkyní, coby kolektivní správkyní ve smyslu §97 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen “autorský zákon”), bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku. K námitce žalované, že v období od 23. února 2005 do 18. května 2008 se podle §23 autorského zákona tato činnost nepovažovala za zpřístupňování díla, soud (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007) uvedl, že v tomto období bylo třeba užít Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1986, kterou je Česká republika vázána, a která tak má ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. Výši bezdůvodného obohacení pak určil podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona.
K odvolání žalované proti výroku I. a souvisejícímu výroku III. o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2012, č.j. 1 Co 32/2012 – 107, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením posuzované věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 18.1.2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí má zásadní význam po stránce právní. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že v rozhodném období bylo třeba použít ustanovení §23 autorského zákona v tehdy platném znění, nikoli Bernskou úmluvu, protože použití této úmluvy by znamenalo porušení principu právní jistoty. Podotýká rovněž, že uvedená úmluva není koncipována jako self-executing mezinárodní smlouva.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolání žalované není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona.
Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně i soudem odvolacím, týkajícím se přednostní aplikace Bernské úmluvy. Dovolací soud k tomu konstatuje, že soudy obou stupňů vzaly správně v úvahu jeho rozsudek ze dne 22. října 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, kde se ke střetu ustanovení §23 autorského zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil tak, že přináší-li ustanovení §23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, odchylnou úpravu (od výše označených předpisů, pozn. Nejvyššího soudu), pak podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 (písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost). Tento svůj závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 14. června 2012, sp.zn. 30 Cdo 4499/2010 (obě citovaná rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Protože odvolací soud z tohoto názoru, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchylovat, vycházel, pak je jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souhlasný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dané rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemůže být z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. považováno za rozhodnutí zásadního právního významu, proti němuž by bylo přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. o.s.ř., když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, avšak žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu