ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3193.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3193/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému F. Č. , zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C 36/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.438,- Kč k rukám JUDr. Petra Rittera advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. ledna 2012, č.j. 74 C 36/2011-115, výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal aby se žalovaný zdržel písemných či slovních tvrzení o zneužívání funkce starosty obce B. žalobcem k prosazování jeho soukromých zájmů a jeho nezpůsobilosti výkonu zastávané funkce, jakož i výroku znevažujících a zesměšňujících jeho lidskou důstojnost a písemné či ústní projevy, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na svůj náklad zveřejnil v regionální publikaci „Bohuňovický zpravodaj“ vydávaný Obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní moci rozsudku a na veřejně přístupných webových stránkách www.bohunovice.org omluvu ve znění: „OMLUVA starostovi obce“. V publikaci „Pohledy“ ročník XX., č. 4/2010 na straně 30 a 31 a na webových stránkách www.bohunovice.org byl zveřejněn můj příspěvek nadepsaný „Školní facka by asi byla třeba!“. V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce pana J. P. tím, že jsem hodnotil jeho příspěvky slovy „bezobsažná megalomanská spoušť banalit“, či „tuny balastu“, označil jsem žalobce jako nezpůsobilého věcně seznamovat veřejnost s děním, z neschopností reflektovat události v nějakém kontextu tím, že není schopen oprostit článek od pragmatického a sobeckého „dnes a tady“ a všudypřítomného „já“, dále jsem uvedl, že se jedná o moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec, dále jsem uvedl, že starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon chovat se jako hovado. Dále jsem uvedl „byla by vhodná nějaká osvícená diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na způsob lámání kolem“. Za toto protiprávní chování a zásah do práv na ochranu osobnosti se panu J. P. omlouvám. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 150.000,- Kč podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obecním zpravodaji „POHLEDY“ č. 4/2010, ročníku XX, vydávaného Obecním úřadem Bohuňovice, byl zveřejněn článek žalovaného "Školní facka by asi byla třeba“, kterou žalovaný reagoval na příspěvek starosty obce uveřejněný v tomtéž zpravodaji v čísle 3/2010 pod názvem „Aktuálně“. V článku žalovaného byly uvedeny výroky, obsažené ve výroku rozhodnutí. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka M. P. dospěl soud k závěru, že v předmětném článku šlo o vyjádření hodnotícího úsudku, jímž byla posuzována kvalita argumentů použitých žalobcem v jeho článku, přičemž tato kritika argumentů žalobce nevybočila z mezí věcné konkrétní kritiky a byla co do svého obsahu i formy přiměřená. Soud prvního stupně tak neshledal důvod pro uveřejnění omluvy ani pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy.
K odvolání žalobce do zamítavého výroku na uveřejnění omluvy a souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. května 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, výrokem I. zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce proti části odstavce II. výroku rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný jako zadostiučinění žalobci zveřejnil na svůj náklad na veřejně přístupných webových stránkách www.bohunovice.org omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. rozsudek krajského soudu v napadené části odstavci II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen jako zadostiučinění žalobci na svůj náklad zveřejnit v regionální publikaci „Bohuňovický zpravodaj“ vydávaný obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní moci rozsudku, omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po zopakování důkazů přečtením článku žalobce „Aktuálně“ a žalovaného „Školní facka by asi byla třeba“ neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný svým článkem nezasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla podle odvolacího soudu prokázána.
Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a §13 odst. 1 obč. zák. a čl. 17 odst. 1,2 a 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že právo kritiky v posledně uvedeném článku Listiny musí respektovat rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Zopakoval dokazování přečtením předmětného článku a konstatoval, že jeho posuzované výroky dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu osobnosti žalobce a nebyly dané situaci přiměřené. Pokud žalovaný reagoval na úvodník starosty pod názvem „Aktuálně“, pak není jeho článek kritikou tohoto úvodníku, natož kritikou věcnou, oprávněnou a přiměřenou, článek postrádá jakoukoliv věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko pochopitelný, je útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce. Žalovaný tak zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce (konkrétně do práva na jeho občanskou čest) a jako přiměřená mu byla uložena povinnost omluvit se žalobci a tuto omluvu zveřejnit v Bohuňovickém zpravodaji.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaného dne 19. června 2012, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16. srpna 2012 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v neposlední řadě uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má především za to, že odvolací soud neposoudil správně odpovědnost vydavatele (obce B.) za vydání a obsah svého periodického tisku, když žalovaný pouze poslal nabídku ke zveřejnění svého článku. Co se týká obsahu článku, domnívá se dovolatel, že se jednalo o běžnou kritiku „politika“ v reakci na jím uveřejněný článek, která podle jeho názoru, byť v určité nadsázce, nevybočila z mezí věcné kritiky používané v politice. Sám odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku uvádí, že „někdy je totiž k dosažení účelu kritiky...namístě použití i relativně ostřejších výrazů...“ avšak při hodnocení věci se tím neřídil. Vady řízení spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení přípustnosti dalších skutkových tvrzení a důkazních návrhů za situace, kdy soud prvního stupně nesprávně poučil účastníky o tom, že věc podléhá režimu tiskového zákona, přičemž se podle dovolatele nejednalo o žádné poučení o procesních právech; a dále v nesprávném vyřešení otázky důkazních břemen. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce, který uvedl, že odvolací soud rozhodl zcela správně a proto žádá, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci potvrdil a zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním žalovaného dotčených výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., sám dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně nesprávně poučil účastníky o tom, že věc podléhá režimu tiskového zákona. Na uvedenou skutečnost reagoval v napadeném rozhodnutí odvolací soud s tím, že v tomto smyslu byli účastníci poučeni při odvolacím jednání, kdy však účastníci skutková tvrzení nedoplnili a další důkazy nenavrhli. Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že přisouzená omluva ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. se odvíjí od způsobu, jakým byl příspěvek žalovaného formulován, a jenž byl odvolacím soudem (odůvodněně) posouzen, že překročil meze slušnosti, přičemž tento článek, jehož zněním byl v průběhu řízení proveden důkaz, postrádá věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko pochopitelný, je útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce. Lze tedy uzavřít, že předmětná dovolatelem vytýkaná vada se ve správnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu neprojevila.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného a objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
V souzené věci tedy bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda naopak jsou situaci přiměřené. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se otázkou vztahu uplatněného práva na ochranu osobnosti s právem kriticky vyjadřovat své názory, přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž skutkové okolnosti případu svědčí i o správnosti jeho závěru o opodstatněnosti žaloby.
Konečně pokud z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., pak jím lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Bylo již naznačeno, že odvolací soud se vůči zásadám obsaženým v tomto ustanovení neprovinil, takže ani tento dovolací důvod nebyl naplněn.
Protože je tedy v dovoláním napadeném výroku ve věci samé rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v této části podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb. účinné od 1. 3. 2012) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 21% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.438,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu