Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2013, sp. zn. 32 Cdo 2944/2011 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2944.2011.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2944.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2944/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Frenn Trading B. V., se sídlem Strawinskylaan 965 WTC, 1077XX Amsterdam, Nizozemské království, registrační číslo 16039519, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 00 02 04 78, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 128/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 28 Co 512/2010-139, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. 28 Co 512/2010-139, se v části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, ve výroku ve věci samé, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 24 C 128/2007-100, zamítl žalobu o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem blíže specifikovaným od 3. července 1992 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 16 % od 21. prosince 1996 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení od 3. července 1992 do 17. září 1997 ve výši uvedené ve výroku, jinak jej potvrdil (první výrok) a žalované uložit zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Agrobanka Praha, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se státním podnikem Litoměřické mrazírny (dále jen „dlužník“) dne 3. dubna 1992 smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 100,000.000,- Kč. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované ze dne 14. dubna 1992 (dále jen „ručitelské prohlášení“). Dlužník povinnosti ze smlouvy neplnil a banka v listině označené jako prohlášení věřitele ze dne 7. prosince 1995 (dále jen „prohlášení banky“) s odkazem na ustanovení §333 obchodního zákoníku (dále též jenobch. zák.“) prohlásila, že bude-li žalovanou jako ručitelkou poukázána nejpozději do 27. prosince 1995 bance na uvedený účet částka 70,000.000,- Kč, nebude již proti žalované uplatňovat žádné další peněžní nároky z ručitelského závazku zajišťujícího pohledávku ze smlouvy o úvěru. Žalovaná 27. prosince 1995 poukázala na účet banky uvedený v prohlášení částku 70,000.000,- Kč, která byla na účet banky připsána následující den. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. ledna 2004 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni. Žalobkyně přípisem ze dne 10. března 2005, doručeným dne 14. března 2005, žalovanou vyzvala ke splnění ručitelského závazku a zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 30,000.000,- Kč. Následujícím dopisem ze dne 10. srpna 2005, doručeným žalované dne 16. srpna 2005, ji opakovaně vyzvala k úhradě jistiny úvěru ve výši 30,000.000,- Kč a požádala i o zaplacení dosud nesplacených úroků ve výši 38,372.251,51 Kč. Zabývaje se žalovanou tvrzeným zánikem závazku v rozsahu dosud nesplacené jistiny s příslušenstvím na základě prohlášení banky, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení §574 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jenobč. zák.“) a ustanovení §1 odst. 2 obch. zák. k zániku ručitelského závazku vzdáním se práva věřitelem může dojít pouze dvoustrannou písemnou dohodou věřitele s ručitelem, nikoli jednostranným úkonem věřitele, byť učiněným v písemné formě. Písemná dohoda o vzdání se práva nebo prominutí dluhu mezi bankou a žalovanou nebyla uzavřena. K zániku závazku nedošlo dohodou podle ustanovení §570 obč. zák., ani podle ustanovení §572 odst. 2 a 3 obč. zák., neboť takové dohody banka a dlužník neuzavřeli. Námitku žalované, že výkon práva žalobkyně na úhradu dosud nesplacené části úvěru je v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, považoval za nedůvodnou s tím, že jednou ze základních zásad jak dobrých mravů, tak poctivého obchodního styku, je řádné a včasné plnění závazků, tedy i jejich placení. Přesvědčení žalované o zániku jejího ručitelského závazku, ačkoliv k němu nedošlo, nebrání žalobkyni v uplatnění jejího nároku u soudu. Jednání žalobkyně tak není výkonem práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku. Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu proti měnícímu výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“) a uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož její ručitelský závazek co do částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím prohlášením banky nezanikl, tvrdíc, že požadavky ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. byly naplněny, neboť vzdání se práva bylo učiněno dohodou věřitele a dlužníka a tato dohoda měla písemnou formu. Prohlášení banky je určitým a srozumitelným návrhem na uzavření dohody o vzdání se práva vůči dovolatelce, z něhož vyplývá vůle banky být jím, v případě akceptace protistranou, vázána. Dovolatelka následně zcela v souladu s prohlášením banky uvedenou částku na určený bankovní účet písemným příkazem k úhradě z 27. prosince 1995 poukázala, tedy ve stanovené lhůtě. Podle ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. je včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, přijetím návrhu. Dovolatelka tedy v souladu se zákonem návrh na uzavření dohody o vzdání se práva, resp. prominutí dluhu, akceptovala. Podle ustanovení §46 odst. 1 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí, přičemž - kromě smlouvy o převodu nemovitostí - nemusí být projevy účastníků na téže listině, jak vyplývá z ustanovení §40 odst. 3 obč. zák. Odkazujíc na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, vyjadřuje přesvědčení, že odesláním částky na účet uvedený v návrhu, resp. podpisem příkazu k úhradě, došlo z její strany k akceptaci návrhu, a tím i k uzavření dohody. Návrh i akceptace byly učiněny písemnou formou a zákon nevyžaduje, aby projevy účastníků byly v jedné listině. Dovolatelka zdůrazňuje, že banka nikdy neprojevila vůli nebýt touto dohodou vázána a od roku 1995 nečinila žádné kroky směřující k uplatnění svého práva vůči ručiteli. Přiklonil-li se odvolací soud při posouzení úkonu učiněného podle ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. k přepjatému formalismu a nepřisvědčil názoru dovolatelky, že její závazek zanikl, došlo k podstatnému porušení základních principů právní jistoty a spravedlivého očekávání. Je třeba mít na zřeteli, že dovolatelka byla v dobré víře, že došlo k zániku jejího závazku a v tomto jejím přesvědčení ji utvrzovalo také jednání banky. Formalistickým výkladem odvolacího soudu tak vznikla situace, kdy na úkor dovolatelky, která evidentně jednala v dobré víře, byla zvýhodněna věřitelka, u níž lze naopak důvodně uvažovat o nepoctivém jednání, resp. o jednání v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku, neboť dlouhodobě udržovala dovolatelku v představě, že její ručitelský závazek zanikl. Na podporu svých závěrů poukazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a vyjadřuje přesvědčení, že není možné chránit žalobce, který jedná tímto způsobem, jenž se příčí zásadám společnosti respektující právo. Dovolatelka zdůrazňuje, že i kdyby se dovolací soud přiklonil k názoru soudů nižších stupňů, podle nichž nebyl dluh z titulu ručení platně prominut, nelze opomenout skutečnost, že žalobkyní byla porušena zásada poctivého obchodního styku. Žalobkyně nastoupila do postavení své právní předchůdkyně, která vyzvala dovolatelku ke splnění závazku ve výši 70,000.000,- Kč, což dovolatelka v souladu s výzvou učinila. Banka vyzvala ručitelku ke splnění ručitelského závazku v určité výši, vyvolávajíc dojem, že ručitelka tím splní vše, co po ní z titulu ručitelského závazku požaduje, přičemž si (při stávajícím názoru soudů) závazek ručitelky ve zbývající výši v podstatě schovala na horší časy, když po ručitelce nepožadovala jeho splnění po dobu 15 let. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybněnou dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ručitelský závazek žalované co do částky 30,000.000,- Kč s příslušenstvím nezanikl žádným ze způsobů předvídaných obchodním a občanským zákoníkem, tedy ani prominutím dluhu podle ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. k prohlášení banky, neboť dohoda o prominutí dluhu nebyla uzavřena písemně, dále na závěru, podle něhož výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ani zásadami poctivého obchodního styku, a na závěru, že právo žalobkyně není promlčeno. Dovolatelka zpochybnila správnost prvního a druhého závěru, správnost posouzení námitky promlčení nezpochybnila. Podle ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí být uzavřena písemně. Závěr odvolacího soudu, podle něhož ručitelský závazek žalovaného co do částky 30,000.000,- Kč nezanikl podle ustanovení §574 odst. 1 obč. zák., je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu) ve skutkově obdobné věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení §574 odst. 1 obč. zák. upravuje zánik závazku na základě dvoustranného právního úkonu, kterým se věřitel vzdává svého práva nebo promíjí dlužníkovi dluh a dlužník s tím souhlasí. Jednostranné prominutí dluhu věřitelem (bez souhlasu dlužníka) je bez právních účinků, když zákon vychází z toho, že je nejen povinností, ale i právem dlužníka splnit svůj závazek, a k platnému prominutí dluhu vyžaduje dvoustranný právní úkon. Nestačí proto ani projev věřitele, jímž se vzdává svého práva nebo promíjí dluh, učiněný vůči třetím osobám, byť v písemné formě. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Tvrzení dovolatelky, že akceptací návrhu na uzavření dohody o prominutí dluhu obsaženého v prohlášení banky byl písemný příkaz k převodu částky 70,000.000,- Kč podepsaný za dovolatelku oprávněnou osobou, je účelové, neboť neobsahuje přijetí návrhu banky na prominutí dluhu ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 obč. zák., neobsahuje totiž vůbec žádné vyjádření k tomuto návrhu, ale jde o bankami přesně určený způsob k bezhotovostnímu převodu peněžních prostředků, bez něhož by se převod neuskutečnil. Jednostranným úkonem banky obsaženým v prohlášení tak nedošlo k prominutí dluhu dovolatelky. Nejvyšší soud však shledává nesprávným závěr odvolacího soudu zpochybněný dovolatelkou, že uplatnění práva žalobkyně na plnění z titulu ručitelského závazku nelze považovat za výkon práva, který by byl ve smyslu ustanovení §265 obch. zák. v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž by nepožíval právní ochrany. Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu. Z uvedeného vyplývá, že ustanovení §265 obch. zák. o odepření právní ochrany, které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající). Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů žalovaná zaplatila částku 70,000.000,- Kč na účet určený bankou a ve lhůtě určené bankou na základě prohlášení, v němž bylo rovněž uvedeno, že pokud tak učiní, banka nebude proti ručiteli uplatňovat žádné další peněžní nároky. Žalovaná postupovala podle návrhu banky v dobré víře, že pokud návrhu vyhoví, nebude muset zaplatit celý ručitelský závazek, jen tu jeho část, k jejíž úhradě byla vyzvána, a její ručitelský závazek tak bude zcela vypořádán. Jestliže banka jako věřitelka následně s odstupem devíti let, kdy k jistině narůstalo příslušenství, v rozporu se svým ujištěním, že nebude uplatňovat žádné další peněžní nároky, pohledávku postoupila žalobkyni a ta ji vůči žalované uplatnila, jeví se změna postoje k vymáhání dluhu po uplynutí mnoha let a následně podaná žaloba jako postup, byť z formálního hlediska po právu, nekorektní a z hlediska zásad poctivého obchodního styku nepřijatelný, jenž si nezaslouží poskytnutí soudní ochrany. S ohledem na výše uvedené je posouzení otázky souladu postupu žalobkyně (její právní předchůdkyně) se zásadami poctivého obchodního styku nesprávné a dovolací důvod stanovený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v části prvního měnícího výroku ve věci samé zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř., včetně závislého výroku o nákladech řízení, a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 věty druhá o. s. ř.). O náhradě řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. července 2013 JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2013
Spisová značka:32 Cdo 2944/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2944.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Ručení
Smlouva o úvěru
Zásady poctivého obchodního styku
Dotčené předpisy:§237 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012
§574 odst. 1 obč. zák.
§497 obch. zák.
§303 obch. zák.
§265 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-27