ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3586.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3586/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně BENU Česká republika a. s. , se sídlem v Praze 10 - Hostivaři, K pérovně 945/7, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 49621173, zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem, se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Martinská 319/10, PSČ 301 00, proti žalované PRIMAVED a. s. , se sídlem v Plzni, Kotíkovská 17,19, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 46885251, zastoupené JUDr. Tomášem Havlem, advokátem, se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Martinská 608/8, PSČ 301 00, o zaplacení částky 778.517,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 136/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011, č. j. 6 Cmo 359/2010-78, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2011, č. j. 6 Cmo 359/2010-78, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2010, č. j. 48 Cm 136/2009-55, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 778.517,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako ceny za dodané léky vyúčtované čtyřmi fakturami v září 2008. Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce, že žalobou uplatněné pohledávky zanikly v důsledku započtení vzájemné pohledávky z titulu práva na smluvené tzv. dodatkové podnájemné za období 4. čtvrtletí 2008 a 1. čtvrtletí 2009.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. října 2010, č. j. 48 Cm 136/2009-55, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná nejprve smlouvou ze dne 11. prosince 1996 pronajala společnosti ALIPEX spol. s r. o. (dále též jen „ALIPEX“), právní předchůdkyni žalobkyně, nebytové prostory určené k provozování lékárny. Nájemce se zavázal poskytovat žalované lékárenské služby na základě jeho žádanek a nájemné bylo sjednáno jako součet základního nájemného a dodatkového nájemného. Poté, co se k 1. lednu 2006 od žalované odštěpila společnost Kopeckého pramen a. s., na niž přešlo vlastnické právo k budově s pozemky, v níž se nebytové prostory nacházely, tato společnost smlouvou ze dne 1. října 2006 pronajala tyto nemovitosti žalované a vyjádřila souhlas s uzavřením podnájemních smluv, mimo jiné se společností ALIPEX. Nezjištěného dne pak byla uzavřena smlouva, jíž se Kopeckého pramen a. s. jako pronajímatel, žalovaná jako nájemce a ALIPEX jako podnájemce dohodli na ukončení nájmu sjednaného smlouvou ze dne 1. října 2006 a zároveň se žalovaná jako nájemce a ALIPEX jako podnájemce dohodly na uzavření podnájemní smlouvy k předmětným nebytovým prostorám. Nájemné bylo dohodnuto stejným způsobem, jak bylo upraveno v nájemní smlouvě z roku 1996; skládalo se ze základního ročního nájemného ve výši 600.000,- Kč a z dodatkového nájemného ve výši 16,66 % z celkové ceny všech druhů léků psaných žalovaným na žádanky (jež je předmětem sporu) a ve výši 3,5 % z celkové ceny všech druhů léků a ostatních přípravků vedených podnájemcem v lékárně L. při jejich prodeji včetně doplatků od pacientů, léků pojišťovnou nehrazených a plateb od pojišťoven. V článku VIII se ALIPEX zavázala poskytovat žalované přednostně v plném rozsahu lékárenské služby, a to na základě jejích konkrétních žádanek, a poskytovat jí ta generika, která jsou t. č. mezi generiky na trhu dostupnými, nejlevnějšími. Ke dni 1. října 2007 byla společnost ALIPEX zrušena bez likvidace sloučením se žalobkyní.
Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalobkyně dodala žalované na základě jejích žádanek léky, jejichž sjednaná cena byla vyúčtována fakturami č. 1051182008, 1051192008, 1051252008 a 1051282008. Dopisy ze dne 29. srpna 2008 a 19. dubna 2008 požádala žalovanou o změnu dodatkového nájemného s tím, že jí dodává léky pod úrovní nákladů. Když žalovaná nesouhlasila, žalobkyně jí dne 1. října 2008 sdělila, že pro ni ukončila dodávku léčiv na žádanky, a ve 4. čtvrtletí 2008 a v 1. čtvrtletí 2009 jí léky nedodávala. Žalovaná dne 16. února a 14. dubna 2009 vystavila faktury č. 5025 a 5039 na dodatkové nájemné za 4. čtvrtletí 2008 a 1. čtvrtletí 2009, vždy ve výši 578.541,- Kč, při jejímž stanovení vycházela z průměrného měsíčního odběru léků za období leden až září 2008 (tyto faktury opravovaly dřívější faktury stejných čísel, použité k započtení ze dne 25. března 2009, vystavené s tím rozdílem, že fakturou č. 5039 bylo vyúčtováno dodatkové nájemné pouze za leden 2009 ve výši 192.847,- Kč). Takto vyúčtované pohledávky žalovaná dopisem ze dne 15. února 2010 doručeným 18. února 2010 započetla proti předmětným pohledávkám žalobkyně. Za odběr léků od jiného dodavatele ve 4. čtvrtletí 2008 a 1. čtvrtletí 2009 žalovaná zaplatila celkem částku 4,773.060,63 Kč.
Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobkyně užívala předmět nájmu též ve 4. čtvrtletí 2008 a 1. čtvrtletí 2009, z čehož usoudil, že žalovaná měla za toto období nárok na celé podnájemné, včetně sporného dodatkového nájemného ve výši 16,66 % z celkové ceny všech druhů léků psaných žalovaným na žádanky, v danou dobu jí ale žalobkyně léky nedodávala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obsahu smlouvy i rozumnému uspořádání vztahu odpovídá (oproti postupu, který zvolila žalovaná) spíše stanovení dodatkového podnájemného podle cen dodávek realizovaných skutečně v předmětném období, byť žalovaná v tuto dobu odebírala léky od jiného dodavatele. Takto stanovené dodatkové nájemné odpovídá částce 795.192,- Kč, tedy částce vyšší než byla ta, kterou žalovaná namítla k započtení, žalobou uplatněná pohledávka tedy započtením zanikla.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zčásti zopakoval dokazování, vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, s jeho právním posouzením se však neztotožnil. Konstatoval, že žalovaná měla na základě platně uzavřené smlouvy právo na smluvené nájemné za užívání nebytových prostor žalobkyní, sestávající ze tří složek, z fixní sazby a ze dvou složek dodatkového nájemného ve výši počítané procentní sazbou z tržeb žalobkyně, jednak z tržeb od žalované a jednak z celkových tržeb v lékárně L., a usoudil, že smluvnímu ujednání výpočtu sporného dodatkového nájemného neodpovídá ani postup žalované ani postup soudu prvního stupně, neboť ve smlouvě je výpočet této složky dodatkového nájemného výlučně vázán na tržby od žalované, vyjádřeno slovy „z celkové ceny všech druhů léků psaných na žádanky nájemcem“. Na základě toho uzavřel, že žalované právo na zaplacení této složky nájemného za rozhodné období nevzniklo, pohledávku způsobilou k započtení tudíž neměla a k zániku pohledávek uplatněných žalobou započtením nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež co do přípustnosti opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje ve zjištění (jež považuje za skutkové), že dodatkové podnájemné ve výši 16,66 % bylo vázáno na tržby žalobkyně od dovolatelky. Prosazuje názor, že taková vazba nevyplývá ze smlouvy ani z žádného jiného důkazu a dokonce ani z tvrzení účastníků. Připouští, že v prvním zápočtu výši sporné složky dodatkového nájemného stanovila chybně (průměrnou cenou podle předchozích období), má však za to, že tuto chybu před soudem prvního stupně napravila a stanovila jeho výši dle skutečného odběru léků od jiných dodavatelů, a to dokonce i na výzvu žalobkyně, která sama uvedla, že takto mělo být dodatkové nájemné vypočteno. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že ke kritizovanému závěru dospěl pouze na základě důkazu podnájemní smlouvou, aniž toto zjištění opřel o jakýkoli provedený důkaz.
Dovolatelka též argumentuje, že závazek žalobkyně dodávat jí přednostně léky neměl vazbu na podnájem a na stanovení výše podnájemného. Je toho mínění, že se mohla rozhodnout, kterému subjektu učiní ofertu, a záleželo na žalobkyni, zda ofertu přijme či odmítne; to však nemělo žádný vliv na stanovení dodatkového nájemného. Dovolatelka je přesvědčena, že z článku I podnájemní smlouvy vyplývá úmysl smluvních stran sjednat podnájemné fixní složkou, marží žalobkyně ze všech léků a ostatních přípravků (3,5 %) a procentem z cen léků, které byla dovolatelka nucena odebírat k zajištění řádného chodu nemocnice.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka shledává v tom, že odvolací soud v důsledku chybného závěru o neexistenci její vzájemné pohledávky, který dovolatelka považuje za závěr skutkový, dovodil neplatnost započtení.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a argumentaci dovolatelky označila za účelovou a odporující praxi mezi účastníky. Tvrdila, že dodatkové nájemné bylo benefitem, díky kterému se dovolatelka podílela na její obchodní marži; praxe byla taková, že poslala veškeré faktury za léky, které dovolatelka od ní nakoupila, a na základě toho dovolatelka vystavila fakturu, která odpovídala 16,6 % ceny léků od ní koupených. Žalobkyně vytkla soudu prvního stupně, že takto zavedenou praxi vůbec nezohlednil a omezil se na slovní rozbor podnájemní smlouvy bez ohledu na zkoumání jejího záměru a logiky věci, ačkoliv mu bylo známo, že před podáním žaloby obě strany 15 let přesně věděly, co je předmětem smlouvy, a podle toho se chovaly. Argumentovala, že kdyby smlouva byla uzavřena ve smyslu tvrzeném dovolatelkou, ztrácela by ekonomický smysl a způsobila by podnájemci vysoké ztráty, neboť nájemce by mohl překupovat veškeré léky s vylepšenou marží pro další konečné spotřebitele.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval nedůsledně při výkladu právního úkonu a v důsledku toho neobstojí jeho závěry o tom, co bylo ujednáno, pak oproti svému očekávání nezpochybňuje zjištěný skutkový stav věci, nýbrž správnost právního posouzení odvolacího soudu (k tomu srov. blíže např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 23 Cdo 1247/2009, a ze dne 21. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ). Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., který prostřednictvím této námitky uplatnila, je opodstatněn, neboť odvolací soud k závěrům o obsahu podnájemní smlouvy (o tom, co bylo stranami ujednáno v jejím článku I) nedospěl postupem, jenž by vyhověl zákonným požadavkům vyloženým v dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a zdůrazňovaným též v rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v §266 obch. zák. O smyslu (významu) ujednání obsaženého ve 4. odstavci článku I (na který v otázce způsobu určení výše podnájemného odkazuje článek VI) smlouvy označené jako Dohoda o ukončení nájmu, Podnájemní smlouva (dále též jen „smlouva“) tu objektivně dané pochybnosti jsou, neboť se jedná o ujednání z hlediska srozumitelnosti problematické. To se nakonec zřetelně odráží nejen v diametrálně odlišném pohledu žalobkyně a dovolatelky na jeho smysl, nýbrž též v rozdílném uchopení jeho podstaty soudy nižších stupňů. S takovým závěrem se – v intencích judikatorních závěrů Nejvyššího soudu – pojí požadavek aplikovat zákonem stanovená interpretační pravidla.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolací soud se při zkoumání podstaty (smyslu) ujednání o způsobu určení dodatkového podnájemného těmito judikatorními závěry neřídil a výkladem smlouvy se nezabýval s potřebnou důsledností. Závěr o tom, že výpočet této složky nájemného je vázán výlučně na tržby od žalované, založil toliko na textu ujednání obsahujícím formulaci, podle níž se dodatkové nájemné počítá „z celkové ceny všech léků psaných na žádanky nájemcem“, ačkoliv tato dikce nasvědčuje (ovšem toliko sama o sobě, což je třeba zdůraznit) spíše tomu, že by pro určení dodatkového nájemného mohlo být významné nikoliv to, co dovolatelka žalobkyni zaplatila za léky jí dodané (tj. tržby od dovolatelky), nýbrž to, co objednala (jaké léky napsala na žádanky). To v předmětném období, v němž již žalobkyně dovolatelce léky nedodávala, nemusí být totéž (skutková zjištění ohledně vystavování žádanek v tomto období jsou kusá). Systematický a logický výklad odvolací soud neprovedl, ač si to zejména otázka existence a povahy vazby mezi sporným ujednáním v článku I a ujednáním v článku VIII (o závazku podnájemce poskytovat nájemci lékárenské služby v plném rozsahu) vyžaduje. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, se odvolací soud nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou nezkoumal. V souzené věci mohou být v tomto ohledu významné zejména poznatky o zavedené praxi stran (též v období jejich předchozí spolupráce) a o jejich následném chování, včetně toho, z jakých podkladů se po dobu bezporuchového průběhu závazkového vztahu předmětná část dodatkového nájemného počítala.
Důsledný výklad sporného ujednání s využitím stanovených výkladových pravidel neprovedl ani soud prvního stupně, jak mu důvodně vytýká žalobkyně. Skutečnou vůlí stran projevenou ve sporném ujednání se nezabýval, v důsledku čehož jeho rozhodnutí postrádá závěr o logické vazbě mezi dikcí ujednání (16,66 % z celkové ceny léků psaných na žádanky podnájemcem) a právním posouzením, podle něhož má žalovaná právo na předmětné dodatkové nájemné i v situaci, kdy jí žalobkyně žádné léky, z nichž by bylo možno tuto složku podnájemného byť i v sebemenší výši určit, nedodávala.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle ustanovení §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu