ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.62.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 62/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, adresa pro doručování Karviná, K. Sliwky 8a/50, PSČ 733 21, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou, se sídlem v Karviné – Fryštátě, Svatováclavská 31/1, PSČ 733 01, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 42/2006, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 195/2011-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení, kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2011, č. j. 27 Cm 42/2006-157, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 57/1997.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzené věci dovolání přípustné není. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné (nepřesné) poučení odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení o nepodmíněné přípustnosti dovolání přípustnost dovolání nezakládá (srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel se ostatně nenechal nepřesným poučením zmást a v obecné poloze argumentuje tím, že napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam.
Podle ustanovení §238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §237 platí obdobně (odstavec 2).
O případ obdobný případům popsaným v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. se v souzené věci nejedná (napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu). Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani za obdobného užití ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), což je v souzené věci třeba zvláště zdůraznit.
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil a právní otázka splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů; v nich se dovolatel omezil na pouhé zpochybnění správnosti právních závěrů odvolacího soudu, založené ostatně na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci (na skutkových tvrzeních, která neodpovídají skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů).
Pro úplnost lze dodat, že předmětem dovolacího přezkumu je toliko rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně, a že dovolatel se mýlí v názoru, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení ze dne 20. ledna 2010, č. j. 23 Cdo 5029/2007-93, nevyslovil právní názor, podle něhož skutečnost, že PhDr. H. nebyla zapsána v seznamu znalců pro obor písmoznalectví, je tzv. novou skutečností, tj. že tuto skutečnost dovolatel nemohl bez své viny uplatnit v původním řízení. Závazný právní názor vyjádřený v jeho kasačním rozhodnutí zněl tak, a jen tak jej lze chápat, že pokud by informace o tom, že PhDr. O. H. nebyla zapsána v seznamu znalců pro příslušný obor, byla novou skutečností ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak tento pojem vykládá ustálená judikatura, byl by návrh na obnovu řízení důvodný a zbývalo by posoudit, zda byl tento důvod obnovy uplatněn včas. Odvolací soud tedy postupoval v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu, jestliže se zabýval jak otázkou, zda dovolatel nemohl použít uvedenou skutečnost v původním řízení bez své viny, tak otázkou včasnosti uplatnění předmětného důvodu obnovy řízení.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu