ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.636.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 636/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. J., podnikatele, místem podnikání v Praze – Lahovicích, K řece 129, identifikační číslo osoby 12604151, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 1788/60, PSČ 120 00, proti žalovanému Propagační tvorbě, družstvu umělecké činnosti a výroby, se sídlem v Praze 1, Železná 8, identifikační číslo osoby 00027936, zastoupenému JUDr. Věrou Boudnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, PSČ 110 00, o zaplacení částky 622.022,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 203/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 4 Cmo 306/2008-365, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č. j. 4 Cmo 306/2008-365, se v části měnícího výroku o věci samé, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 1.740,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení, jakož i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti zbývající části výroku, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Cm 203/1997-210, pokud jí byla žalobci přisouzena částka 264.460,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení, se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci po žalovaném domáhal zaplacení částky 622.022,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za výrobky a zařízení z kovu, které jako zhotovitel na základě žádosti žalovaného dodal a namontoval v rámci rekonstrukce restaurace Madrid v Praze 10. Tvrdil, že rozsah prací, které probíhaly především v letních měsících roku 1992, se podle požadavku žalovaného postupně navyšoval a teprve prakticky po jejich skončení vystavil žalovaný, jednající svým pracovníkem panem P., dne 1. října 1992 písemnou objednávku. Bylo dohodnuto, že po ukončení všech prací bude fakturován objem skutečně provedených prací, což se stalo fakturou ze dne 26. listopadu 1992, převzatou jmenovaným pracovníkem žalovaného.
Městský soud v Praze rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Cm 203/1997-210, zamítl žalobu na zaplacení částky 622.022,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobci zaplatit do pokladny soudu částku 1.100,- Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č. j. 4 Cmo 306/2008-247, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I zčásti tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení. Ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku pod bodem II jej co do částky 550,- Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit českému státu na účet Městského soudu v Praze částku 550,- Kč, a ve zbytku tento výrok potvrdil. Změnil též výrok pod bodem III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 32 Cdo 2203/2010-286, tento rozsudek odvolacího soudu zrušil v měnícím výroku o věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení, a v závislých výrocích o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, odvolací soud rozsudkem ze dne 19. září 2012, č. j. 4 Cmo 306/2008-365, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně stran částky 300.000,- Kč s úrokem z prodlení zčásti změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 266.200,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 11. prosince 1992 do zaplacení, ve zbývající části co do částky 33.800,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz výslechem svědka V. Š. a doplnil dokazování výslechem svědků J. H. a JUDr. J. V., vzal za prokázané, že V. Š. byl jako nájemce nebytových prostor v Praze 10, katastrální území V., ve vlastnictví JUDr. D. S., investorem rekonstrukce těchto prostor, tzv. „akce restaurace Madrid“, probíhající v průběhu roku 1992 a ukončené dne 29. září 1992. Žalobce v rámci rekonstrukce vybavoval objekt nerezí a kovovými prvky a činil tak pro žalovaného, který byl jejich objednatelem. V. Š. sám u žalobce zařizovací prvky restaurace nikdy neobjednával, stejně tak žádné práce od žalobce nepřebíral, vyjma situací, kdy oprávněný pracovník žalovaného V. P. nebyl v objektu přítomen. V. Š. jako investor rekonstrukce potvrdil dne 29. září 1992 žalovanému jako svému zhotoviteli v postavení generálního dodavatele předávací protokol a výslovně uvedl, že v převzatém díle byly obsaženy žalobcem zhotovené kovové prvky. V souvislosti s ukončením provozování restaurace inicioval zpracování znaleckého posudku soudním znalcem JUDr. Josefem Vochozkou, jenž navštívil prostory restaurace dne 17. března 1995. Znalcem oceňované předměty k datu zpracování znaleckého posudku skutečně existovaly. Při ohledání na místě samém, které provedl odvolací soud, se však již tyto věci v předmětných prostorech nenacházely.
Odvolací soud setrval na závěrech, k nimž dospěl již ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení §536 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť nedošlo k dohodě o jejích podstatných částech. Oproti soudu prvního stupně však dovodil, že žalovaný nebyl v postavení zprostředkovatele, nýbrž vystupoval jako generální dodavatel rekonstrukce, přičemž veškeré práce prováděl prostřednictvím subdodavatelů; jedním z nich byl i žalobce. Tento závěr odvolací soud podpořil argumentem, že žalovaná takové své postavení sama tvrdila v žalobě proti V. Š., v níž se po něm domáhala zaplacení částky 5.667.759,- Kč jako ceny díla – rekonstrukce restaurace Madrid (věc vedená před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 100/94 skončila rozsudkem pro uznání). Zdůraznil, že předávací protokol ze dne 29. září 1992, který podepsal za žalovanou jako zhotovitele V. P. a za objednatele V. Š., obsahuje údaje, že k uvedenému datu byla dokončena realizace akce Madrid spočívající dle projektu v části stavební, interiérové a technologické, včetně dodávky jednotlivých zařizovacích předmětů, že realizace díla byla provedena podle výtvarného návrhu Ing. arch. F. P. a že v převzatém díle byly obsaženy kovové prvky zařízení restaurace a žalovaný je převzal. Kovové prvky zařízení zhotovil žalobce pro žalovaného a tyto předměty se „v dané době“ v prostorách restaurace Madrid nacházely, v současné době však jejich vydání není možné.
Na základě toho odvolací soud – prostřednictvím odkazu na své předchozí rozhodnutí - usoudil, že na straně žalovaného jako generálního dodavatele rekonstrukce vznikl majetkový prospěch, neboť plněním žalobce jako jednoho z jeho subdodavatelů se mu dostalo majetkové hodnoty, kterou s žalobcem nevypořádal. Jednalo se o investice do zařízení, nikoliv do samotné nemovitosti. Závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce neobohatil, nedrží-li žádnou z věcí, označil odvolací soud za chybný. Dovodil, že bezdůvodné obohacení žalovaného spočívalo v tom, že mu žalobce poskytl plnění spočívající v dodávce a montáži kovových prvků zařízení restaurace, za které neobdržel peněžitou náhradu, a žalovaný úhradu nevypořádané zakázky uplatnil vůči investorovi u soudu a byl s ní úspěšný, přičemž je bez významu, zda přisouzenou částku skutečně obdržel. Na straně žalovaného tak vznikl majetkový prospěch, který je bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu. Protože předmět obohacení již nelze vydat, musí žalovaný poskytnout peněžitou náhradu ve výši odpovídající hospodářské hodnotě bezdůvodného obohacení v době, kdy bylo získáno.
Odvolací soud tak uzavřel, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je co do základu prokázán, usoudil však, že výše bezdůvodného obohacení již není zjistitelná, neboť tvrzení a důkazy nepostačovaly k tomu, aby soudní znalec mohl provést ocenění. Dovodil, že jsou tudíž splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §136 občanského soudního řádu. Při zohlednění dostupných podkladů, zejména znaleckého posudku JUDr. Vochozky ze dne 20. března 1995, z žalobcem zpracovaného cenového rozpisu výroby, materiálu a montáže a ze skic a dílenských výkresů, s přihlédnutím ke skutečnosti, že realizace kovových prvků vycházela z výtvarného návrhu Ing. arch. F. P. a jeho doplňků, schváleného uměleckou komisí žalovaného, se odvolací soud zabýval vyhodnocením dostupných údajů o spotřebě materiálu a práce u jednotlivých předmětů, na základě čehož dospěl k závěru, že celková výše bezdůvodného obohacení činí 266.200,- Kč. Z toho částka 1.740,- Kč připadá na mosazné háčky, k nimž odvolací soud konstatoval, že žalobce tuto položku sice neuváděl, odkazoval však na mosazné věšáky v ceně 13.700,- Kč, které ve znaleckém posudku obsaženy nejsou. Odvolací soud vyšel z částky 1.740,- Kč, a to na základě úvahy, že háčky se v prostorech restaurace skutečně nacházely, což se o věšácích uváděných žalobcem s tak velkou jistotou říci nedá.
Rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části výroku o věci samé napadl žalovaný dovoláním, shledávaje je přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“) a důvodným v rovině všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.].
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje především v tom, že odvolací soud neodstranil rozpor mezi výslechem svědka JUDr. Josefa Vochozky a svědka J. H. o datu provedení ocenění majetku v restauraci a nahradil jej vlastní úvahou, aniž provedl navržený důkaz, který by sporné skutečnosti mohl postavit najisto, a aniž sdělil důvody. Výslechem navržených svědků by bylo zjištěno, že znalec nemohl provést ocenění v březnu 1995, čímž by byl zpochybněn jeho posudek, z něhož odvolací soud vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolatel dále zpochybňuje postup odvolacího soudu, jenž s poukazem na princip neúplné apelace ovládající odvolací řízení odmítl doplnit dokazování listinami navrženými k důkazu, že předmětné součásti interiéru ve skutečnosti zhotovily třetí osoby. Argumentuje ve prospěch závěru, že ustanovení §205a o. s. ř. v tomto řízení aplikovat nelze.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přiznáním náhrady za mosazné háčky přiznal žalobci plnění, které nepožadoval, že vycházel z ocenění kompletního předmětu, ačkoliv žalobce k němu dodal pouze některé kovové prvky, a konečně že vycházel z tržních cen posuzovaných předmětů, ačkoliv měl vycházet z nákladů potřebných k jejich zhotovení.
Nesprávné právní posouzení dovolatel shledává v aplikaci ustanovení 136 o. s. ř.; namítá, že absenci dostatečně konkrétních žalobních tvrzení a neschopnost žalobce unést důkazní břemeno o tom, co mu vlastně dodal, nelze nahradit úvahou soudu.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu absenci odůvodnění k otázce promlčení nároku. Podle jeho názoru mělo být zkoumáno, kdy mu žalobce tvrzené součásti vybavení předal, neboť již předáním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že žalobce „pracoval na dodávkách“ v létě roku 1992 a je tedy zřejmé, že podstatná část uplatněných nároků byla v době podání žaloby již promlčena.
Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. má dovolatel za naplněný tím, že žalobce nepředložil jediný důkaz, který by jednoznačně prokazoval, že mu skutečně cokoli dodal. Namítá také, že odvolací soud vychází z toho, že v částce, kterou byl V. Š. povinen zaplatit podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, byla zahrnuta částka fakturovaná žalobcem dovolateli, ačkoliv pro takový závěr neexistuje ve spise žádný podklad.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (zřejmě míněn toliko jeho měnící výrok) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením §241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je důvodné jen zčásti.
Nelze spatřovat vadu řízení v tom, že odvolací soud neodstranil rozpor mezi výpověďmi svědků JUDr. Josefa Vochozky a J. H. Není (a nemůže být) úkolem soudu odstraňovat rozpory mezi provedenými důkazy. Jeho posláním je takové rozpory rozpoznat a v rámci hodnocení důkazů se s nimi náležitě vypořádat, zpravidla tak, že jednomu z protichůdných důkazů přizná věrohodnost a druhému nikoliv. Jestliže tak odvolací soud v souzené věci učinil (slovy dovolatele „nahradil rozpor v provedených důkazech vlastní úvahou“), pak mu nelze v tomto ohledu vytknout procesní pochybení. Myšlenkový postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, vylíčený v odůvodnění jeho rozhodnutí v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., odpovídá pravidlům stanoveným v §132 o. s. ř. Samotný výsledek hodnocení důkazů pak dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze – li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 22, ročník 1998, pod číslem 161).
Důvody, proč nevyhověl (nemohl vyhovět) návrhům na doplnění dokazování, nejen důkazním návrhům dovolatele, nýbrž i žalobce, odvolací soud vysvětlil (srov. druhý odstavec listu č. 5 jeho rozhodnutí). Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o tom, že odvolací řízení předcházející vyhlášení napadeného rozsudku je ovládáno principem neúplné apelace v intencích ustanovení §205a a 211a o. s. ř., je správný. Podle přechodných ustanovení v části dvanácté, hlavě I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod 1). Odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15). Zákon nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001 a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo předmětem odvolacího přezkumu, který vyústil v dovoláním napadeném rozsudku, bylo vydáno dne 6. května 2008, tedy po účinnosti zákona. O rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se tu nejedná. Jaká řízení má zákon na mysli, Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitkám dovolatele lze odkázat též na rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo.
Nelze ostatně souhlasit s argumentem dovolatele, že v situaci, kdy soud prvního stupně dával najevo, že se v prvé řadě zaměří na zjištění, zda a kdy žalobce předměty dovolateli skutečně dodal, bylo nadbytečné předkládat důkazy o tom, že je ve skutečnosti zhotovil někdo jiný. Důkazem o tom, že předmětné zařizovací předměty zhotovil někdo jiný, a to nikoliv jako žalobcův subdodavatel, by přeci byly efektivně zpochybněny důkazy provedené k návrhu žalobce a vypovídající ve prospěch jeho tvrzení, že tyto předměty po zhotovení dovolateli předal. Otázka, zda žalobce zařizovací předměty dovolateli skutečně předal, byla přitom právně významnou jak při právním posouzení soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za právně významné, zda dovolatel tyto předměty má ve svém držení (k irelevanci takové skutečnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2004, jenž je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), nýbrž zda (v intencích judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, srov. rozsudek ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo číslo 10, ročník 2000) dovolatel tyto předměty předal svému objednateli (investorovi) a vyúčtoval mu jejich cenu, popř. zda vůči němu nárok na zaplacení jejich ceny uplatnil u soudu. Nelze tedy přisvědčit dovolacím námitkám založeným na argumentu, že potřeba provedení uvedených důkazů vyvstala až v průběhu odvolacího řízení.
Důvodnost nelze přiznat ani námitce, že aplikací ustanovení 136 o. s. ř. byla v souzené věci nepřípustně překlenuta absence skutkových zjištění jako důsledku toho, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud – oproti tomu, čím argumentuje dovolatel - nevyužil instrumentu upraveného v ustanovení 136 o. s. ř. k závěru o základu uplatněného nároku; cestou hodnocení provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním o tom, které předměty žalobce dovolateli předal a ten je poté předal a vyúčtoval investorovi. Z toho pak odvolací soud dovodil právní závěr, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (§451 a §456 věta první obč. zák.) je dán a byl tedy uplatněn opodstatněně. Úvahy podle ustanovení 136 o. s. ř. užil toliko při určení výše bezdůvodného obohacení, přičemž zdůvodnil, proč se v souzené věci bez této metody neobejde. Postup odvolacího soudu je tudíž v souladu se závěry vyjádřenými v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR uveřejněného pod číslem 75/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Neopodstatněná je též výtka, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z „tržních“ cen předmětů. Z podrobného odůvodnění odvolacího soudu v této otázce je zřejmé, že soud bral obvyklou cenu předmětů stanovenou znalcem pouze jako údaj orientační a při určení výše plnění úvahou zvažoval nákladnost zhotovení jednotlivých předmětů s ohledem na předpokládanou spotřebu práce a materiálu. Čili zvolil právě ten postup, jehož se dovolatel domáhá. Neobstojí ani námitka, že odvolací soud vycházel z ceny kompletních předmětů, nikoliv jen jejich kovových částí. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, je zřejmé již z porovnání obvyklých cen předmětů stanovených znalcem ke dni 17. března 1995 (tedy s přihlédnutím k opotřebení za více než dvouleté užívání) a částek, k nimž odvolací soud dospěl úvahou a které suplují dost dobře nezjistitelnou obvyklou cenu, kterou mělo dílo provedené žalobcem v září 1992. Odvolací soud ostatně výslovně zdůraznil, že bral v potaz ty části předmětů, za něž žalobci úhrada nepřísluší (tj. prvky ze skla a ze dřeva).
Pravdu má dovolatel v tom, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí opomněl výslovně zabývat námitkou promlčení, maje ji zřejmě za vyřešenou již v jeho předchozím rozhodnutí. Protože se na obsah tohoto rozhodnutí co do skutkových zjištění a právního posouzení odvolává, lze z něho též v tomto ohledu vycházet. Dovolatel namítá, že mělo být zkoumáno, kdy mu žalobce zařizovací předměty předal, neboť bezdůvodné obohacení vzniklo již tímto předáním. Vždyť ale odvolací soud ve svých úvahách pojí počátek běhu promlčecí doby s předáním věcí dovolateli; k tomu podle jeho zjištění „prokazatelně“ došlo až dne 29. září 1992. Má-li snad dovolatel na mysli, že promlčecí dobu je třeba počítat od okamžiku, kdy byl ten který zařizovací předmět do prostor restaurace fakticky (fyzicky) umístěn, popř. v nich instalován, pak se mýlí. Dovolateli (jako zhotoviteli ve vztahu k nájemci rekonstruovaných nebytových prostor) nemohlo v poměrech souzené věci bezdůvodné obohacení vzniknout dříve, než mu žalobce jím zhotovené věci předal. Stalo se tak nejpozději dne 29. září 1992, kdy tyto věci předal dovolatel investorovi; závěr, že se tak stalo dříve, pak skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů učinit neumožňuje. To měl zřejmě odvolací soud na mysli, když argumentuje „prokazatelnou“ dobou předání. Tím spíše je pak bez významu – oproti argumentaci dovolatele – doba, kdy žalobce teprve „na dodávkách pracoval“, tj. kdy jednotlivé předměty zhotovil, nestalo-li se tak za okolností upravených v hypotéze ustanovení §542 odst. 1 obch. zák.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce předmětné věci (až na výjimku níže uvedenou) dovolateli „dodal“, odvolací soud nezaložil jen na znaleckém posudku, jak mu vytýká dovolatel. Ze znaleckého posudku v tomto ohledu vyplývá pouze tolik, že v době, kdy znalec věci ohledal, se v prostorách restaurace tyto věci (až na jednu výjimku) ještě nacházely. Poznatek o tom, že žalobce dovolateli tyto věci předal, odvolací soud opřel též o jiné důkazy, zejména o zápis o předání díla investorovi, o dodací list podepsaný pracovníkem dovolatele a o svědecké výpovědi V. P. a V. Š. Nelze tedy dovodit, že rozhodnutí v této otázce vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Neobstojí ani námitka, že napadené rozhodnutí vychází z toho, že částka přisouzená dovolateli vůči V. Š. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 zahrnovala též částku, kterou žalobce vyfakturoval dovolateli, ačkoliv pro takový závěr neexistuje ve spise žádný podklad. Jestliže bylo prokázáno, že dovolatel předal V. Š. dílo spočívající v rekonstrukci nebytových prostor, že předané dílo obsahovalo též kovové zařizovací předměty dodané dovolateli žalobcem a že dovolatel uplatnil žalobou podanou proti V. Š. nárok na zaplacení ceny díla spočívajícího v rekonstrukci nebytových prostor (podle žaloby byla požadovaná částka 5,667.759,- Kč doplatkem dluhu včetně úroku z prodlení, po zohlednění složených záloh), pak lze s pravděpodobností hraničící s jistotou uzavřít, že v celkové částce uplatněné dovolatelem vůči V. Š. byla též cena těchto kovových zařizovacích předmětů.
Důvodnou však Nejvyšší soud shledal námitku, že odvolací soud přisouzením náhrady za mosazné háčky v částce 1.740,- Kč namísto požadované náhrady za mosazné věšáky, v situaci, kdy dospěl k závěru, že se nejedná o tutéž věc, jen jinak označenou, přiznal žalobci plnění, jehož se nedomáhal. Podle ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Je zde vyjádřena zásada vázanosti soudu ve sporném řízení žalobou, jíž žalobce (jako dominus litis) vymezil předmět řízení, tedy to, o čem je soud povinen (srov. 152 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) a oprávněn (§153 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnout.
Přisouzením jiného plnění, než jehož se žalobce domáhal, odvolací soud porušil ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této části dovoláním napadený měnící výrok odvolacího soudu neobstojí, Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v této části podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Protože ve zbývající části je dovoláním napadené rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správné a jiné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání ve zbývající části podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu