ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.153.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 153/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudce JUDr. Blanky Modré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně E. L. , zastoupené Mgr. Tomášem Kravčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalovanému Mgr. F. M. , zastoupenému JUDr. Lukášem Klegou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Sokolská 1758/4, o 343.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 116 C 319/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Co 172/2011-286, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Co 172/2011-286, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. října 2010, č. j. 116 EC 319/2009-203, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2010, č. j. 116 EC 319/2009-203, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 171.500,- Kč ve splátkách, jejichž výši a splatnost určil, zamítl žalobu o zaplacení částky 171.500,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně v průběhu společného soužití účastníků řízení uzavřela dne 28. 3. 2007 s ČSOB smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 002403469R na částku 43.000,- Kč, dne 17. 8. 2007 s ČSOB smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 0022512099R na částku 100.000,- Kč, dne 25. 9. 2007 s Českou spořitelnou a. s. smlouvu o úvěru č. 3555053863 na částku 150.000,- Kč a dne 4. 4. 2008 s Českou spořitelnou a. s. smlouvu o úvěru č. 3843014893 na částku 50.000,- Kč. Takto získané finanční prostředky vždy předala žalovanému, který sliboval jejich vrácení. Soud prvního stupně na základě dokazování uzavřel, že přes obsah listiny označené jako „uznání dluhu“ ze dne 14. 9. 2008 a čestného prohlášení ze dne 20. 9. 2008 se žalobkyni nepodařilo „přesvědčivě“ prokázat existenci půjček žalovanému. Uznávací prohlášení považoval za neurčité (a tedy neplatné), jelikož jednoznačně (nezaměnitelně) neidentifikuje důvod dluhu a odkazuje na úvěrové smlouvy, jejichž účastníkem se žalovaný nestal. Při časové souvislosti s čerpáním úvěrů, ve vazbě na splácení úvěrů žalovaným, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně chtěla žalovanému pomoct řešit jeho zadluženost (podílela se tak na plnění závazků, které měl žalovaný plnit sám), a přiznal žalobkyni právo na zaplacení jedné poloviny z celkově žalované částky 343.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle §454 odst. 1 a §456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. května 2011, č. j. 8 Co 172/2011-286, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 171.500,- Kč, změnil jej ve vyhovujícím výroku o částce 171.500,- Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal jeho skutková zjištění, avšak neztotožnil se s právním závěrem, že listina ze dne 14. 9. 2008 není platným uznáním dluhu podle §558 obč. zák. Zdůraznil, že uznání dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným jeho věřiteli, který zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu k datu písemného uznání. Oproti soudu prvního stupně za použití výkladových pravidel dovodil, že uznání dluhu ze dne 14. 9. 2008 je platným právním úkonem. Ve vztahu ke splatnosti uznaného dluhu uvedl, že žalovaný se zavázal částku 343.000,- Kč vrátit žalobkyni do 31. 12. 2012, a protože tento termín v době rozhodování odvolacího soudu neuplynul, byla žaloba pro předčasnost zamítnuta. Podle odvolacího soudu obsahovalo-li totiž uznání dluhu termín, do kterého se žalovaný zavázal dluh zaplatit, proti němuž žalobkyně nic nenamítala, byla tak uzavřena dohoda o splatnosti uznaného dluhu, a žalobkyně nemohla vyvolat splatnost dluhu výzvou k zaplacení.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně z části dovozuje ze znění §237 odst. 1 písm. a) a z části ze znění §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Není srozuměna se závěrem, že akceptací uznání dluhu souhlasila i s žalovaným uvedeným okamžikem splatnosti dluhu. Prosazuje názor, že uznání dluhu jako jednostranný právní úkon nemůže být zároveň návrhem na změnu původně (ne)dohodnuté splatnosti půjček. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání zamítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.
Nelze přehlédnout, že žalobkyně dovoláním napadla dva výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, je možno uvažovat jen v mezích §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku je nutno zabývat se mimo jiné otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která má význam i pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku potvrzujícímu, přezkoumal dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. nejprve výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 171.500,- Kč zamítl. Jak potvrzující tak i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu jsou v otázce právního posouzení věci založeny na závěru o předčasnosti žaloby.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobkyní obsahově vymezen.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §558 obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.
Z listiny označené jako „uznání dluhu“ se podává, že byla vyhotovena „ve smyslu §558 zák. č. 40/1964 Sb.“, a obsahuje projev vůle žalovaného (dlužníka), adresovaný žalobkyni (věřitelce). V její úvodní části dlužník uznal „svůj (...) dluh“ vůči žalobkyni „co do důvodu vzniku a výše 343.000,- Kč“. Na detailní popis způsobu, jakým žalobkyně získala peněžní prostředky, které půjčila žalovanému (uvedením data uzavření úvěrových smluv, jejich čísel, výší poskytnutého úvěru a bankovního ústavu) následuje pasáž, v níž se uvádí „dle této smlouvy se dlužník zavázal vrátit věřiteli půjčenou částku v souhrnné výši 343.000,- Kč nejpozději do 31. 12. 2012“. Podle údajů uvedených v zápatí byla listina vyhotovena dne 14. 9. 2008 a je podepsána žalovaným.
Jakkoli Nejvyšší soud považuje správný závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 14. 9. 2008 splňuje požadavky §558 obč. zák., neboť - z důvodů blíže uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku - obsahuje písemný závazek žalovaného zaplatit dluh určený důvodem (půjčka – viz použité sloveso „půjčil“) a výší (343.000,- Kč), nesouhlasí se závěrem, že nevyjádřila-li se žalobkyně k okamžiku splatnosti uznaného dluhu, tak jak byl žalovaným včleněn do uznání dluhu, byla tím uzavřena dohoda o nové splatnosti uznávaného dluhu.
Uznání dluhu podle §558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn či zanikl jinak, nebo že byl převeden na jiného, aby to prokázal. K platnému uznání dluhu podle §558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek. K jeho platnosti zákon pouze vyžaduje, aby dlužník jednostranně písemně přislíbil (zavázal se), že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu a výše; podmínkou jeho platnosti není uvedení konkrétního data, dokdy dluh zaplatí. Pro vznik vyvratitelné domněnky existence dluhu je tento údaj nadbytečný. Pro zajištěný závazkový vztah (zde smlouvu o půjčce) to znamená, že uznání dluhu nemůže jednostranně měnit původně sjednaný rozsah práv a povinností a tedy ani původní dohodu o splatnosti (bylo-li jí dosaženo); se zřetelem k charakteru tohoto právního úkonu se nepředpokládá žádná reakce věřitele (např. formou akceptace). Podle dotčené listiny si byl žalovaný vědom, že jde o jednostranný právní úkon („dlužník tímto prohlašuje, že toto jednostranné prohlášení neuzavřel v tísni, že je svobodným a vážným projevem jeho skutečné vůle a že obsahu tohoto jednostranného prohlášení rozumí, a takto s ním souhlasí, což stvrzuje vlastnoručním podpisem“). V situaci, kdy si - podle obsahu spisu - účastníci nedohodli splatnost jednotlivých půjček, uvedení data, dokdy žalovaný prohlašuje, že dluh zaplatí, které není esenciální náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák., nelze považovat za návrh na změnu původních podmínek smlouvy proto, že žalovaný – vědom si jednostrannosti svého právního úkonu – neočekával žádnou akceptaci nového termínu zaplacení dlužné částky žalobkyní. Proto nelze uvažovat o tom, že žalobkyně, nebrojíc proti uvedenému termínu, akceptovala, že jí žalovaný uznávaný dluh zaplatí do 31. 12. 2012. Z tohoto důvodu úsudek odvolacího soudu o tom, že došlo ke změně původně (ne)dohodnutého termínu splatnosti půjček, má za následek předčasnost žaloby, neobstojí. Nebyla-li právně relevantním způsobem změněna splatnost poskytnutých půjček, staly se splatnými na základě výzvy žalobkyně (§563 obč. zák.).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné.
Jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném závěru o uzavření dohody o změně splatnosti půjček, je dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou užit opodstatněně a dovolacímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31 července 2013
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu